Žena dvou mužů

Petr odložil knížku, srovnal si polštář a právě natahoval ruku, aby zhasl lampičku na nočním stolku, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Aniž by čekala na vyzvání, Blanka v krátké, průsvitné noční prckošilce se neslyšně protáhla dveřmi.

„Ahoj,“ pozdravila a blížila se k široké posteli. „Koukám, že ještě nespíš, tak si jdu k tobě pro trochu něhy.“
„Já rozhodně nejsem proti, ale je úterý. Nemáš dneska spát s Pavlem?“ zeptal se se potěšeně Petr.
„To je sice pravda, ale tvůj bratříček je dneska náladovej, jak ženská. Prý ho bolí hlava,“ zasmála se Blanka a zasunula se k němu pod deku.
„Pokud je to s jeho vědomím a neprotestuje, budu jenom rád,“ řekl Petr a uvolnil ji místo vedle sebe.

Bylo to přesně podle dohody, kterou před časem jednovaječná dvojčata, Petr a Pavel Hurychovi uzavřeli, zároveň se svoji společnou milenkou Blankou Reklovou. Budou společně žít v panelákovém bytě 3+1, který sourozenci koupili do osobního vlastnictví. Součástí dohody bylo, že Blanka se bude jejich společnou „manželkou“, která zajistí pro oba domácí servis spojený s péčí o domácnost. Tedy vaření, praní a veškeré domácí práce. Všechno mělo být společné, s výjimkou manželských povinností. Ty byly řešeny tak, že Blanka bude střídavě, tedy ob den, spát s jedním z nich. Společné sexuální dovádění na způsob nějakých grupíků ve třech, všichni zúčastnění zásadně odmítali a bylo zcela vypuštěno z repertoáru. Pokud by některý z mužských účastníků nebyl schopen dostát svému právu, ať už byl důvod jakýkoliv, (nemoc, služební cesta, nebo indispozice), mohl jej sourozenec nahradit.

A právě tato možnost teď nastala. Pavel, i když byl jeho „připouštěcí den“, byl indisponován a tak Blanka si přišla pro svoji porci štěstíčka k jeho dvojčeti.
Milostná předehra mezi Blankou a Petrem teď probíhala podle více méně standardního schematu. Obvyklé líbání, hlazení a mazlení, přesně tak, jak to každý z nás má zažité. Je sice pravdou, že tyto směšné pohyby už dělají lidé příliš dlouho, než aby někdo vynalezl něco nového, ale stará pravda také říká, že každý šoustá jinak.

Tohle  si Blanka uvědomovala, zatím co přijmala Petrovo laskání, které ji pomalu, ale jistě, přivádělo do stavu pomalu se blížícího šílenství, které při každém šukání prožívala. Samozřejmě, že oba bratry porovnávala, ale toto srovnávání ji jen utvrzovalo v názoru, že její rozhodnutí, žit s oběma najednou, byl správné.

Bratři Hurychové si byli, jako většina jednovaječných dvojčat, k nerozeznání podobní. Pouze lidé, kteří je znali opravdu velmi dobře, byli schopni je od sebe rozeznat. Když tohle píši, vybavuji si legrační vyprávění herce Menšíka, který líčil, jak se jeho známý oženil s dívkou z dvojčat a potom s oběma žil v jednom baráku. Když se jej lidi ptali, jak pozná manželku od švagrové odpovídal lakonicky:
„Nepoznám. To je jejich věc.“

Tuto podobnost, u jednovaječných dvojčat zcela pochopitelnou a velmi častou, vypečení bráchové samozřejmě dost často využívali, ba zneužívali. Společně vystudovali právnickou fakultu a ozdobili svá jména hrdým titulem JUDr. A právě na vejšce dost často šel ke zkoušce za oba právě ten, který byl lépe připraven. Pouze docent Hrstka se od nich nenechal „očůrat“. Trval na tom, že oba musí složit zkoušku v jednom dni a hned za sebou. Vyzkoušeného Hurycha doprovodil až ke dveřím a z chodby si přivedl druhého. Jen tak mohl mít jistotu, že je vyzkoušel oba.

Jejich vojenská služba, kterou měli jako absolventi vojenské katedry zkrácenou na pouhý rok, byla vyplněna podobnými kulišárnami. Ústní důstojnické zkoušky na jejím konci vykonal za oba Petr, zatímco písemnou část museli udělat oba. Byli sice rozsazeni, aby od sebe neopisovali, ale nezbytné penzum splnili a do civilu vykročili jako podporučíci v záloze.

Byly sepsány spousty studií, věnovaných jednovaječným dvojčatům, ale všechny jenom potvrdily, že nelze najít spolehlivé schema jejich chování a vzájemných vztahů. Existovala dvojčata, která se nemohla vystát a každé z nich se snažilo žít vlastní život. Bratří Hurychové patřili naopak do té druhé skupiny. Od narození se prakticky nikdy neodloučili, všechno dělali spolu, včetně oblíbených sportů a zdálo se, že jeden bez druhého nemůže být. Dokonce i jejich sexuální touhy se ubíraly stejným směrem. Na tanečních zábavách se často stávalo, že jejich zájem se soustředil na jediný objekt. To také bylo jediným zdrojem drobných rozmíšek mezi nimi. Brzy si to však mezi sebou vyříkali a raději oželeli přízeň děvčete, než by zasévali neshody mezi sebou. Když byli jednou pozváni na jakousi svatbu, podařilo se jim, že v rozpětí asi dvou hodin oba ošukali mírně napitou drůžičku, aniž by si dotyčná uvědomila, že posloužila dvěma různým subjektům. Když si potom sdělovali své dojmy ze svatby a zjistili, jak to vlastně bylo, měli z toho obrovský plezír.

Když si potom spolu dohromady koupili byt v paneláku, najednou zjišťovali, že jim v domácnosti chybí ženská. A tehdy si oba vzpomněli na jednu společnou známou ze studíí, Blanku Reklovou. V rámci tehdy hodně rozšířené a propagované sexuální svobody si s ní oba několikrát parádně užili, aniž by to kohokoliv ze zúčastněných k něčemu zavazovalo. Blanka studium nedokončila, neboť se ve třetím ročníku zapletla s jedním ženatým odborným asistentem a ten, když se aféra provalila, ji elegantně donutil, aby ze školy nenápadně zmizela. Zhrzená milenka na tom neprodělala, protože ji dohodil, jako jakési odstupné nebo spíše výpalné, skvěle placené místo.

A protože život tropí hlouposti, nejprve se s ní náhodou na ulici potkal Petr. Slovo dalo slovo, zašli spolu do kina na odpolední promítání a pak na večeři. Když si dáma odskočila přepudrovat nos, Petr hbitě mobilem zavolal Pavla a požádal jej, aby nechodil domů před 22 hodinou. Po dobré večeři se dvojice přesunula do paneláku a zopakovali si milostné hrátky jako kdysi, za dob studií, kdy do toho bušili na koleji. Před 22 hod. přivolal Petr Blance taxíka a rozešli se s nic neříkajícím:

„Tak díky a ahoj, snad zase někdy…“
Když za chvíli přišel Pavel domů, byl  pochopitelně  zvědavý. Petr mu vše vylíčil, protože bráchové před sebou nikdy neměli tajemství. Pavel si pochopitelně rovněž vzpomněl na několik vášnivých noci, které s Blankou prožil a uznale řekl:
„Cožpak o to, Blanka byla vždycky třída. Docela bys s s ní taky dal říci.“

Touto episodou však náš příběh nekončil, nýbrž naopak, začal se plánovitě rozvíjet. Petr totiž z Blanky snadno vytáhl, kde pracuje a kdy v práci končí, takže poučený Pavel ji snadno, jakoby náhodou, odchytil při cestě z kanceláře. Potěšená Blanka, jež jej považovala za Petra se nechala celkem ochotně přemluvit k procházce a posezení na lavičce ve Františkánské zahradě. Potom samozřejmě přijala pozvání i na večeři.

Dál už to bylo skoro jako přes kopírák. Po večeři přesun do bytu, kde zatímco Pavel plnil pračku nahromaděným prádlem, Blanka snaživě umyla plný dřez špinavého nádobí. Následovala koupelnová předehra, završená v ložnici vášnivou mrdačkou. Po nezbytném domazlení pak už jen přivolání taxíka a Blančin odjezd před 22.hodinou.

Tuto hru bráchové úspěšně provozovali asi tak dva měsíce. Nejprve jednou týdně, ale později se intervaly zkracovaly. Nakonec to bylo někdy i 3× týdně. Oba byli náramně spokojení a Blanka žila v blahém nevědomí. Zřejmě nabyla dojmu, že začíná mít vážnou známost s Petrem. Někdy ji dokonce napadla i myšlenka na sňatek a raději se vyhýbala myšlenkám, jak by to asi zašmodrchalo život Pavlovi.

Vypečení sourozenci si celkem rychle zvykli na tento polomanželský život. Vyhovovaly jim pravidelné mrdačky s hezkou, inteligentni a vášnivou ženou, která se navíc nevyhýbala různým domácím pracím. Prováděla je bez pobízení, prostě proto, že ji k tomu vedla vrozená ženská svědomitost. V praxi to fungovalo tak, že bratr, který byl na řadě, se s Blankou sešel když šla z práce a společně provedli potřebný nákup. Potom došli domů, jak si Blanka pomalu začala zvykat říkat. Po příchodu se pustila do běžných domácích prací, jako je praní, žehlení, nebo mytí nádobí a souběžně vařila večeři. Její mužský protějšek se raději odklidil do pokoje, aby nepřekážel a věnoval se typicky mužským činnostem, jako je povalování v křesle a čumění na televizi. Když snaživá Blanka dokončila vaření, odložila porci pro nepřítomného „švagra“ a zavolala svého chlapa k večeři.

Společně pojedli a pak se přesunuli vedle na gauč, kde pohodově relaxovali a trochu blbánkovali, což byla jakási jejich první předehra. Další se pak odehrávala v koupelně a závěrečné finále, to už byla bohapustá mrdačka v ložnici. Vše bylo přísně časově limitováno, protože opona padala něco před desátou večerní, aby tou dobou přicházející druhý bratr nepojal nějaké podezření.

Tuhle milostnou operetu provozovali s gustem a potěšením, ale stále víc jim dělalo vrásky, aby se tato kulišárna nějak neprovalila a Blanka se nedomákla pravého stavu věcí. Jednou navečer, po jejím odchodu se bratři o tom začali bavit.
„Ty wogo, ta kdyby věděla, jakého betla s ní hrajeme, tak by nás asi oba zabila,“ řekl Petr.
„To už mě taky napadlo, ale jak z toho ven? Nerad bych o ni přišel a myslím, že i tobě by dost chyběla.“
Pavel se tvářil ustaraně.
„A co kdybychom jí to na rovinu řekli? Rozhodě by to bylo lepší, než aby na to přišla sama. A navíc by to bylo jako polehčující okolnost, že nás to jako mrzí. Že nám na ni záleží a chtěli bychom to nějak napravit a zlegalizovat,“ začal Petr rozvíjet myšlenku, která jej právě napadla.

Pavel na něj nevěřícně koukl:
„Proboha, co to plácáš? Jak se doví, že si ji podáváme jak štafetový kolík, zfackuje nás na jednu hromadu a potom jak furie odejde a práskne dveřmi, že vyletí z pantů.“
Ale Petr, uchvácen svým nápadem dál pokračoval:
„Hele brácho, je to jen slepice, a jako každá ženská touží především po sňatku. Takže bychom ji ho měli nabídnout.“
„To jako my oba, jó? Co jsi to za právníka, když nevíš, že tohle přece není možné. Zákon o registrovaném partnerství je sice na spadnutí, ale mnohomužství zatím na přetřesu parlament nemá.“
Pavel se svému pokusu o vtip sám ironicky usmál.

„Ale ne, já to myslím úplně jinak. Prostě bychom ji řekli, aby si vybrala a ten, na koho ukáže, si ji prostě vezme. Tím by to bylo zlegalizované a žili bychom jako dosud, akorát bychom už nemusel hrát divadýlko, že ten druhý o ničem neví.“

Petrova slova poněkud zviklala Pavlovo přesvědčení, že předložený návrh je úplně pitomý. Ještě dlouho do noci spolu probírali podrobnosti a vzájemně tipovali, jak asi bude Blanka na jejich nabídku reagovat. Museli počítat i s variantou, že jejich nápad rozhořčeně odmítne. Nakonec se dohodli, že nemá cenu to kousnutí do kyselého jablka odkládat.
„Jsou tu opravdu jen ty dvě možnosti: Buď nám na to kývne a to by bylo nejlepší,  nebo nás seřve a skončí to s námi. Ale pokud by na to přišla sama, je ti doufám jasné, že by ji hrdost nedovolila pokračovat. Takže konec by nastal stejně, dřív nebo později,“ filosofoval Petr a Pavlovi to připadalo logické.
A protože nazítří měla jejich společná milenka odpoledne v zaměstnání jakousi prezentaci, vyplývalo z toho, že budou mít den sexuálního volna, které využijí na přípravu scénáře Dne pravdy.

Když poněkud obávaný den nastal, Petr, který si tuto pozici vylosoval, vyrazil jako obvykle, Blance naproti. Podle zaběhnutého scénáře spolu provedli potřebné nákupy a zamířili domů. Blanka, která samozřejmě vůbec nic netušila, se chovala zcela jako vždy. Vesele vykládala, co bylo v práci a protože byla už dopředu natěšená představou večerního milování, ani si nevšimla, že její doprovod je viditelně nervózní.
Když výtahem dojeli do třetího patra, Petr otevřel dveře bytu, pustil svoji krásnou společnici napřed, do předsíně a zatímco si věšela kabát, sám odložil nákupní tašku a zmizel na WC. Sotva za sebou zavřel dveře, uvědomil si, s jakými obtížemi zvládal až dosud svoji nervozitu. V následujících minutách byl podle scénáře, který pečlivě s Pavlem domluvili, na chvíli mimo hru.

Blanka popadla tašku s nákupem a nic zlého netuše, nakráčela do kuchyně. Sotva prošla dveřmi, čekalo ji ohromné překvapení. U kuchyňské linky stál Pavel a zrovna  natáčel vodu do kávové konvice.
„Nazdar Pavle, Jak se máš? Ani už nevím, kdy jsem tě viděla naposledy. Náhodou jsem se potkala s Petrem, trochu jsem mu poradila s nákupy a on mě pozval na kafe. Jsem tady jen na skok, vypiju kafe a zase mizím, abych vás nerušila,“ snažila se Blanka vysvětlit svoji nenadálou přítomnost.

„Holka, kdybys tušila, že  jsi se mnou šukala před třemi dny…“ pomyslel si Pavel, ale nahlas řekl: „Ahoj Blanko. Také jsem rád, že tě vidím. Možná jsi překvapená, že jsem doma, protože touhle dobou chodívám do posilovny, ale z toho si nic nedělej, myslím, že dnes se dočkáš ještě dalšího  překvapení. Rušit nás určitě  nebudeš a pokud jsi přišla jenom na skok, tak jistě víš, jak se říká, že každému trvá skok různě dlouho.“

Při tomto rádoby žertování se Pavel cítil, jak sněhulák na rozpálené plotně a jenom se modlil, aby už přišel Petr a pomohl mu v další konverzaci. Očekávaný brácha konečně vstoupil.
„Ahoj Pavle. Pozval jsem Blanku na kafe a na kus řeči.“
S těmito slovy začal chystat hrnky a po dotazu, zda raději mletou, nebo rozpouštěcí kávu, obratně naservíroval tři hrnky a přisedl ke kuchyňskému stolu. Byl docela rád, že může přípravou kávy zamaskovat nervozitu, která s ním přímo mlátila. Ti dva zatím rozpačitě mlčeli, ale ve vzduchu viselo napětí.  Blance začalo docházet, že toto posezení ve třech není náhodné. Když všichni sáhli po hrnečcích a poprvé usrkli horké kávy, Petr prolomil mlčení. Zhluboka se nadechl a spustil:

„Blanko, prosím tě, zkus se obrnit trpělivostí a vyslechni to, co ti chceme říci.“
Tím byl nastartován asi půlhodinový rozhovor, kde si oba bratři střídavě brali slovo a snažili se vysvětlit, jak se celá záležitost vztahu jejich trojice vyvrbila, rozvíjela  a nakonec skončila v současném stavu věcí.
Blanka několikrát prudce vystartovala a jízlivě kontrovala jejich vysvětlování. Byla pochopitelně velmi rozhořčená drzostí, s kterou využívali její nevědomosti. Chvílemi dokonce křičela a použila i několik vulgárních výrazů, které normálně ve slovníku neměla. Když potom v závěru zazněl návrh, aby si vybrala, kterého z bratrů by chtěla za manžela, doslova oněměla.Chvíli rozpačitě mlčela a ticho, které se rozlehlo, by se dalo krájet. Pak konečně promluvila:

Poslyšte, klucí, nemáte tady něco k pití? Tohle by chtělo panáka a já cítím, že bych ho fakt potřebovala. Takovouhle nabídku vskutku nedostávám každý den.“
Oba se mohli přetrhnout, aby  vyhověli. V nabídce byl napoleon, vizour a domácí slivovice, která nakonec vyhrála. Naplněné sklenky byly postupně vyprázdněny za rozpačitého mlčení a následovala druhá runda. Teprve pak si vzala Blanka sólo.

„Takže vy jste mne postavili před volbu, abych si vzala jednoho z vás. To je od vás hezké, že se chcete zachovat čestně, ale napadlo vás, že já vlastně nevím, kterého z vás mám vlastně ráda? Celou tu dobu žiji v domnění, že mám známost s Petrem a Pavel nic neví. A najednou se dovím, že mám ne známost, ale poměr s oběma. Ó tempora, ó mores, kam jsem se to dostala? Můžete mi říci, jaké máte představy o tom, co udělám, až mi tohle roztomilé sdělení na rovinu vyklopíte? Jak jako očekáváte, že se zachovám?“

Pavel rozpačitě pokrčil rameny a obrátil se na bratra:
„Myslím, že by sis měl vzít slovo, Petře. Ty sis to vymyslel, tak  svůj nápad obhajuj.“
Petr vstal, naznačil úklonu a pronesl:
„Děkuji za slovo ctihodnosti. Rád bych zde váženému soudu vysvětlil pohnutky, které nás k předmětnému jednání vedly a také představy, jak bychom to chtěli řešit.“
„Námitka,“ ozvala se Blanka, nedostudovaná právnička. Divadýlko předváděné Petrem ji začalo bavit.
„Co vás dva k předmětnému jednání vedlo, je myslím jasné, stejně jako vámi navrhované řešení. Trvám ale na tom, aby obvinění jasně odpověděli na moji otázku, kterou pro přesnost stručně zopakuji: Jak předpokládáte, že se zachovám? A co bude s tím z vás, který zůstane plonk? Oba si mě přece vzít nemůžete.“

Viditelně rozpačitý Pavel ze sebe vypravil:
„Ctihodnosti, na položenou otázku odpovídám po pravdě, že jsme počítali s dvěma možnostmi. Buď rezolutně odmítneš a přerušíš s námi veškeré styky, a nebo naši nabídku přijmeš, vezmeš si jednoho z nás a budeme žít všichni pohromadě jako dosud. A také na rovinu přiznám, že druhá varianta by nám byla milejší. Kajícně doznáváme, že jsme se zachovali nefér a chceme to napravit, protože nám nejsi lhostejná a nechceme o tebe přijít.“

Blanka se poprvé od začátku tohoto závažného rozhovoru usmála:
„A nenapadlo vás, pánové, že je tady ještě třetí možnost?“
Bratry tímto sdělením dokonale vyvedla z míry. Pár vteřin rozpačitě mlčeli a teprve pak Petr vyhrkl:
„Jak to?…třetí možnost snad ani není. Nebo…jak to vlastně myslíš?“
„Ale je, jenže jste na ni nepřišli a ani vás nenapadla. Co když se vdávat nechci, ale protože vás oba mám ráda a nevím, kterého víc, tak s vámi zůstanu a vše bude jako doposud? Připouštím, že jste mne svým návrhem zaskočili a rozhodili, ale s potěšením vidím, že teď jsem pro změnu zaskočila já vás. Tak co mi na to odpovíte?“

Chvíli to trvalo, než bráškům zcela došlo, že Blanka se nejen nezlobí, ale že s nimi chce zůstat. A tak ten večer vznikla Velká Dohoda, o které jsem se zmínil na začátku povídky. Nebyla sice nikdy sepsána, ale byla vždy svědomitě dodržována. Fungovala k všeobecné spokojenost všech zúčastněných již několik let. Určité komplikace nastaly, když jednoho dne Blanka navečer svým „manželům“ oznámila, že je v jiném stavu. Kdo je otcem, pochopitelně nevěděla. Znovu se dočkala nabídky, že jeden, nebo druhý se s ní ožení, aby byla zachována její dobrá pověst.

„A který z vás by to měl být? zeptala se pobaveně Blanka.
„To je úplně jedno, prostě ten, na kterého ukážeš.“
„A když si neumím vybrat?“
„Tak si hodíme korunou,“ navrhl Petr.
„Také bych mohla být svobodnou matkou, samoživitelkou.“
„Ani náhodou, nesnesl bych pomyšlení, že by naše dítě mělo v rodném listě uvedeno: Otec neznámý,“ protestoval Pavel.
„Fajn, tak já na matrice nechám jako otce zapsat jednoho z vás.“
„Ale kdo z nás to bude?“ ozvali se bratři téměř současně.
„Opravdu nevím a je to myslím jedno. Mám vás oba ráda. Tak si tou korunou hoďte!“

Pověděno, provedeno. Mince označila Pavla. Se širokým úsměvem spokojeného otce napřáhl ruku k bratrovi.
„Nic si z toho nedělej, Petře. Příští bude tvoje.“