Touha si říká Eliška

Asi na tom něco je, když flanďáci pořád papouškují: „Cesty Páně jsou nevyzpytatelné…“
Mně ta jejich „nevyzpytatelnost“ přivedla do cesty Elišku, dceru matčina přítele, se kterým měli za dva měsíce „vstoupit do svazku manželského“.
Už přes rok za ním matka dojížděla do sousedního městečka, kde bydlel v domku po rodičích.
Budoucího „otce“ jsem poznal asi před třemi měsíci na „seznamovacím“ obědě u nás doma.
Při něm mi prozradil, že má dceru.

Cože? Tohle, že bude moje „ségra“? To si, Bože, ze mě děláš prdel, byla moje první reakce, když jsem jí byl představen. Co jsem ti udělal, že mi do cesty přihraješ takovouhle nádheru s nálepkou „moje rodina“?
Kdyby to šlo, tak bych ti s ohromnou chutí nakopal prdel! To mi věř.

Blížil se termín svatby a my se s mámou stěhovali do nového. Dal jsem vale rodnému bytu v činžáku a dostal nový pokoj v podkroví.
Z okna jsem mohl pozorovat nebe, před barákem řeku a „doma“ Elišku.
Bylo to k nevydržení. Žít vedle něčeho takovýho a nesmět se toho dotknout. Bohužel jsem jí nepad zrovna do voka, takže se mnou mluvila jen, když to bylo nezbytně nutný.
Zkrátka posraným na vrch.

Myslel jsem, že si s ní na svatbě zatancuju a tak, ale figu borovů.
Ze svatby jsem nakonec zdrhnul, protože otčímova ségra, rašple stará, po mně vyjela a chovala se jak raketa naváděná teplem mýho pinďoura.
Ani po svatbě jsem neměl u „ségry“ na růžích ustláno.
Snažil jsem se ze všech sil, abych náš vztah oteplil. Jenže, vo co víc jsem se snažil, vo to byl led tlustší.

K sedmnáctejm narozeninám jsem jí vyrobil psací stůl na míru do rohu pokoje. Dělal jsem to v dílně, kde jsem byl na praxi. Letos mě čekaj učňovský zkoušky a po nich budu až do „smrti“ vyrábět nábytek.
Když byla na oslavě s kámoškama, tak jsem ho za pomoci otčíma, kterej to financoval, v pokoji smontoval. Byla ráda, protože si přesně takovej přála. Dokonce jsem za to dostal pusu na tvář a díky tomu odtálo trochu toho ledu, ale pořád to bylo nic moc.

Dostal jsem výučák a nastoupil v dílně, kde jsem měl praxi. Prej mám šikovný ruce a byla by mě škoda pro práci u pasu.
A tak jsem chodil do práce a z práce a vymejšlel, jak bych se Elišce dostal do kalhotek. Pomohla kámoška náhoda.
Rodičové nám oznámili, že sehnali lístky na Sluhu dvou pánů s Donutilem a za měsíc pojedou do Prahy. Podíval jsem se do kalendáře, co je to za datum. Úterý. To má Eliška trénink roztleskávaček. To bych si mohl zahrát na starostlivýho bratříčka a přitom to navlíknout tak, že bude svolná ke všemu.

Zapojil jsem do akce, jako Poirot, šedou kůru mozkovou a vyšel mi z toho jednoduchej plán. Seženu ňáký prášky na spaní, po kterejch ségru neprobudí ani regiment nadrženejch vojáků.
Trochu jsem zagůglil a čekal na den D.

První trhlinu v plánu vyrobila Eliška pozdním příchodem domů. Přišla totiž pět minut před devátou.
Milující bratříček už na ni čekal s večeří. Uvařil jsem můj recept, indické kuře na kari. Naštěstí přišla hladová, tak jsem jí hned nandal.
„Chceš nalejt citronádu, kterou jsem na dnešní večer speciálně namíchal?“

Na večeři i pití si pochutnala. Kul jsem železo, dokud bylo žhavé.
„Běž se ospršit a já ti zatím, jako zlatý hřeb večera, udělám zmrzlinový pohár.“
Podívala se na mě s podezřením, co po ní budu chtít. Rozesmálo mě to. „Neboj. Nic se neděje! Jen jsem mámě slíbil, že tě nakrmím a dohlédnu, abys včas zalezla do postele. To je celý.“
“To jsi hodný, tati,“ popíchla mě, „tak mi ten pohár udělej! Ale jen malej, prosím,“ a odešla do sprchy.

Běželo odpočítávání. Zastavilo se po zmrzlině.
Usnula.
Vykoupanou a voňavou Elišku jsem v náručí odnesl do jejího pokoje. Teda svlíkat někoho, kdo nespolupracuje, je slušná dřina. Vynaložený úsilí jsem kompenzoval osaháváním jejího geniálního těla.
Konečně ležela na zádech. Nohy roztažené. Jen mě přivítat…

„Do prdele, Petře, co tady děláš?“
Mezi dveřmi stála máma.
Otočil jsem se na ni a ta mi rozhodným gestem naznačila, abych z Eliščina pokoje vypad. No, co jsem měl dělat? Poslouchat se musí.
Stál jsem před mámou nahý. Vzrušení vodešlo na lusknutí prstů, proto jsem bez problémů dokázal použít ruce na zakrytí.
Dívala se na mě směsí vzteku a vyčítavosti. Nic neříkala. Jen se dívala a čekala.

Otčíma zaskočilo, když nás takhle našel v obýváku.
„Co se stalo?“
„Chtěl souložit s tvou dcerou.“
„Cože chtěl?“
„Slyšel jsi dobře… Co s tím?“
Víc máma nestačila říct, protože mě otčím chytil pod krkem a tichým nenávistným hlasem mi vmetl do tváře: „Šáhni na ní a nechám tě vykastrovat!“
Svoji výhrůžku dokončil úderem kolena do koulí.
„Táhni mi z očí, ty zmrde,“ zvedal mě přitom z podlahy za vlasy. „Modli se, abych do rána vychlad, protože tě mám chuť zabít!“

Naštěstí byla středa a já zmizel z baráku dřív, než ostatní vstali. Horší to bude vodpoledne. Přece nepojedu domů dobrovolně spáchat sebevraždu. Naštěstí měla firma dost zakázek a já moch makat přes čas.
Jenže i tenhle odklad byl u konce a já se loudal na autobusovou zastávku.
O svoje práva se přihlásil žaludek. Zapad jsem do první slušnější hospody, na kterou jsem narazil. Po guláši nad pivem mě napadlo, že bych moch jet domů půl devátou. Až přijedu, to už bude padat tma.
Nepozorovaně se dostanu do kůlny na zahradě, tam přespím, ve čtyři vstanu, poperu se s hygienou, vezmu si čistý prádlo a zmizím, než se někdo probudí.

„Co je, mladý muži, vypadáte, jakoby vám spadly hračky do kanálu?“
Podíval jsem se do směru, odkud hlas přišel a zjistil, že patří ženský dost přes třicet.
Usmívala se a mě přišla sympatická.
„Kdyby hračky.“
„Co může bejt pro mužskýho horšího, než když ztratí věci na hraní?“
„Život.“
„Vždyť dejcháte, tak proč ten pesimismus?“
„Ále, to je dlouhá historie.“
„Já mám do Újezda času dost… Kam jedete vy?“
„Taky tam.“
„Vy tam bydlíte?“
„Už jo.“
„A kde?“
„U Přibyla. Von si vzal nedávno moji mámu.“
„Tak proto jsem vás ještě neviděla. Já bydlím na druhým konci.“

Přijel autobus, nastoupili jsme a během cesty ze mne dokázala vytáhnout můj příběh. Naštěstí to nikdo další neslyšel, protože nás jelo pět a půl a vokolo nás nikdo neseděl.
„Tak pojďte přespat ke mně, než se situace uklidní,“ navrhla mi v okamžiku, kdy jsem se chtěl rozloučit a vyrazit směr kůlna.
„To přece nejde. Co by tomu řek váš manžel, když byste si mne dovedla domů? Jednu výhrůžku zabitím už na krku mám. Netoužím po druhý.“
„Nemusíte se bát. Žádná nebude!“
S nechápavým výrazem jsem se na ni podíval. Usmála se a podala vysvětlení: „Žiju sama… Jdete? Postel pro hosty mám volnou a ještě než padnem každej do tý svý, tak si můžem dát na dobrou noc skleničku vína. Co vy na to?“

U druhé jsme si potykali. Na světě nebývá o náhody nouze, říká se v jedný filmový pohádce. Jmenovala se Eliška.
Elišce pusa jela a musím říct, že jsem se rozhodně nenudil.
„No, doba pokročila, bohužel ráno musíme vstávat do práce.“ ukončila v půl jedenáctý naše sezení.

Šel jsem se osprchovat a zalezl do postele.
Ještě jsem nestačil usnout, když se otevřely dveře a v nich stála Eliška v černé průsvitné noční košilce. Podprsenka spíš podpírala, než schovávala a kalhotky nezakrývaly upravený pažit. Měla sice pár kil navíc, ale výsledný dojem byl sedm z deseti.
„Ještě mám dvě věci, než to zalomíš. Jednak zatím můžeš u mě bejt, než se to doma uklidní. A když jsem tě tak dneska poslouchala, jsem přesvědčená vo tom, že se tvůj ptáček potřebuje proletět v pořádný dírce. Já bych vo jedný věděla… Co ty na to?“