Po té koleji už víc jak čtvrt století nic nejelo. Teď se Livie dívala na osobní vagon z doby filmů pro pamětníky a vůbec jí nepřišlo divné, že před ním není lokomotiva…

Dveře s mechanickými zámky se s lomozem, a bez zjevné pomoci člověka, otevřely a příjemný mužský bas ji pozval dovnitř.
Livie tomu hlasu nedokázala odolat, protože za obyčejnými zdvořilými slovy cítila vábení k něčemu, co už dávno toužila poznat.
Nastoupila, dveře se za ní s bouchnutím zavřely a vůz se rozjel.

Naštvaně vyběhla z domu, aby rozchodila odmítnutí, kterého se jí dostalo od Jardy.
Byl o pět let starší. Bydlel ob jeden domek vedle a moc se jí líbil. Nadbíhala mu, leč marně. Její opatrné vyznání na Messengeru odmítl s tím, že je milá, dobře se s ní kecá, ale že si neumí představit, jak to spolu dělají.

Kolej vedla asi sto metrů za Liviiným rodným domem. Říkalo se, že po ní kdysi vozili Rusáci něco do lesa, který rostl asi kilometr za městečkem. Nikdo tam nechodil, protože místní měli v živé paměti osud zvědavců, kteří do lesa po odchodu Ivanů vstoupili a od té doby je policisté vedou jako pohřešované.

Sto dvaasedmdesát čísel s osmadevadesáti kily, sto jedenácti centimetry přes prsa, sto třiceti osmi v pase, sto devatenácti přes boky, s blond vlasy typu sláma a šedýma očima se užíralo na cestě za domy směrem k lesu. Než život vysmívaného tlouštíka, o kterého nikdo nestojí, to raději nic.
Livie byla tak zahloubaná do své bolístky, že nezaregistrovala příjezd starého vagonu.
Z chodbičky vstoupila do oddílu pro cestující. Čekala dřevěné řady sedadel, ale nebyly tam. Vlevo u okna stála polstrovaná sedačka. Překvapila podlaha zakrytá kobercem. Šokovalo velké letiště na vzdálenějším konci vpravo.

Sedla si a sledovala pomalu ubíhající krajinu. Najednou se otevřely dveře. Z nich vyjel vozík s občerstvením, aniž by ho někdo tlačil, a zaparkoval před ní.
Svůdný hlas se jí zeptal, na co by měla chuť. V nabídce byla káva, čaj a šampaňské.
„Šampaňské, prosím.“
„Jistě, madam.“
Na stolku se objevila láhev Champagne gosset grand millesime 2006, kterou neviditelný sommelier otevřel a nalil do šampusky. Ta se před Livií zjevila trikem hodným samotného Davida Copperfielda.
„Prosím, madam.“
„Děkuji,“ špitla Livie.
Čekala chuť podobnou Bohemce, ale tohle bylo něco úplně jiného. Neuměla se rozhodnout, zda ji to chutná či nechutná. Dalším douškem chtěla dilema rozseknout, ale její pozornost přitáhly zvuky přicházející z opačného konce vozu.
No jasně. Za tou stěnou někdo šuká! Proboha, kam jsem se to dostala! Co když mě vezou do nějakýho arabskýho bordelu?

Vagon vjel do lesa a zbývalo mu osm set metrů do strohého hangáru s vybledlým vojenským maskováním, kde bylo všechno připraveno na úspěšné zvládnutí mise.
Livii vrtalo v hlavě, kdo a kde může ve vlaku souložit. Že by vlakový personál? Ne, to není možné, vždyť by to museli dělat na záchodě. Br…
Nebo jsou neviditelný, jako ten číšník, a zrovna teď si to rozdávají na letišti. Blbost, to by zmuchlali přehoz a ten je nedotčenej. Že by to dělali ve stoje? Panenko skákavá, mě napadaj kraviny. Asi je ten šampus moc silnej…

Vůz zastavil. Livie se podívala z okna, ale vůbec nic neviděla. Osvětlený interiér jí v pozorování venkovního prostoru zrovna nepomáhal.
Zvuky soulože naráz ustaly.
„Zahrajeme si hru,“ oznámil bas.
„Budem hádat, kdo to souložil?“
„Dá se to tak říct.“
„To mě zajímá! Co si zahrajem?“
„Na pravdu.“

Velitel poslal své dva rozsévače, aby na sebe vzali podobu, kterou vytáhli z mozku pozemské nosnice. Oba podřízení okamžitě zamířili do mutátoru. Za dvacet minut hlásili splnění rozkazu.

Uprostřed vozu se objevil hologram – mladý muž s digitálně rozmazaným obličejem.
„A je tu první otázka. S kolika muži jsi spala?“
Proboha, to je nějakej sexuologickej výzkum?
„Se dvěma.“
„Lžeš! Jsi ještě panna. Dej své džíny jako fant!“
Jak to může vědět? Mám to snad napsaný na čele? Proč mám nejdřív sundat kalhoty?
„Já se svlíkat nebudu!“
„Souhlasila si, že budeš hrát! Ty džíny…“
„Si nesundám!“
„Jak myslíš.“

Proti své vůli ze sedačky vstala.
„Já nechci!“ zakřičela do prázdného vozu.
Tělo vyřčená slova nebralo v potaz. Ruce rozepnuly knoflík, stáhly zdrhovadlo a nakonec i přes protesty, seděla na sedačce v růžových bombarďácích a modrém tričku.
„No vidíš, že to jde. A je tu další otázka. Líbí se ti Jaroslav Prokop?“
„Ano.“
Hologram ji za tuhle a dvě další odpovědi odměnil odložením kalhot, trička a boxerek.
Livie se těšila na odhalení přirození. Zklamaně vydechla, když zjistila, že ho zakrývají tanga.
„Představ si, že jsi u pana Juřičky. Právě ti řekl, že po tobě touží a stojí před tebou takhle.“

Prohlížela si nahého souseda, který udržoval svůj penis ve ztopořeném stavu pomocí klidné ruční práce. U devětapadesátiletého dědka by čekala scvrklou žížalku, ale tohle byl krásný tvrdý klacek.
Když si odmyslela ten zbytek, tak… „Tak bych s ním nešla. Je hrozně starej.“
„Lžeš sama sobě, Livie, a moc dobře to víš… Kalhotky dolů!“
„Sundám si tričko!“
„Řekl jsem kalhotky! Budeš hodná holčička?“
Byla.

Starého Juřičku vystřídal mladík v tangách. „Masturbuješ?“
„Ano,“ vylezlo z Livie po krátkém zaváhání.
Hologram ji zklamal. Dědek předvedl péro. Mladý kluk prcka, který vypadal, že ze strachu před ní zalézá.
„Jak často?“
Kurva, co jim je do toho? To je snad její věc?
„Občas.“
„V tom případě sundej triko!“

Velitel zkontroloval klíčové hodnoty na skleněné desce před sebou a spokojeně pokýval hlavou. Nosnice byla připravená.
„Rozsévači, vpřed!“
Jo. Vyhrála! Hologramu se právě zaostřoval obličej. No to snad ne!? Ten naháč byl Jarda. Zajímalo ji, jak je vyvinutý tam dole, ale to ji asi 3D obrázek neukáže.
„Ukáže! Pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“ vyhrkla Livie.
„Budeš se mnou souložit.“
„S hlasem asi těžko.“
„Neboj, jsem hmotný až dost.“
„A, co když se mi nebudeš líbit?“
„To neřeš! Pták jako pták. To okolo je jen obal. Bereš?“

Přišel radiogram od vedení expedice.
„Ty si umí vybrat chvíli,“ zabručel Velitel, když ťukl na skleněnou desku, která mu okamžitě zprávu zobrazila.
„To určitě,“ odsekl po jejím přečtení a obrátil se na své podřízené: „Máme se podle těch blbounů tam nahoře hned vrátit na loď. Přece to nezabalíme, když je nad Proximu jasné, že vytčeného cíle dosáhneme.“

„Sundej si podprsenku a nastav dlaň!“
Přistála v ní růžová tableta.
„Spolkni ji a zapij šampaňským!“
Prášek alkoholem? Co je to za blbost?
„Neboj! Jedno bez druhého nefunguje. Směle do toho!“

Pak se podle instrukce postavila a čekala.
Ticho, které se ve voze rozhostilo, po chvíli ukončil známý hlas: „V těle se ti začíná rozlévat teplo. Soustřeď se na Jardův penis. Své tělo teď neuvidíš, tak se nelekej. Dívej se na penis! Ten všechno určuje.“

Před Velitelem se objevila nová zpráva.
„Jak to, že ještě nebalíte?“
Vztekle ťukl na slovo „Odpověď“
„Dokončujeme misi,“ řekl a nechal zprávu odeslat.

S penisem se nedělo nic, za to Livii hořely vnitřnosti. Musela být zapnutá digestoř, protože se od ní táhl souvislý bílý mrak, který mizel ve stropě.
Ejhle, zbystřila. Jardova chlouba začala bytnět. Škoda, že to nejde rychleji.
„Všechno ve vesmíru chce svůj čas. Spěch se vyplácí jen málokdy, tak buď trpělivá…“
Livii připadalo, že má v sobě krb, do kterého někdo zuřivě přikládá, aby v ní všechno spálil.

„Co tam dole dělají?“ obrátila se předsedkyně Nejvyšší rady Proxyonu v souhvězdí Proxima Centauri na vedení expedice.
„Nevíme. Nereagují.“
„Máte půl hodiny, abyste je dostali zpátky!“

Penisu trvalo dost dlouho, než urazil polovinu dráhy k excitačnímu vrcholu. Najedou někdo přišlápl plyn. Vagína to přivítala uvolňováním lubrikantu.
Jardovi stál a bílý mrak mizící ve stropě řídl v přímé úměře s hasnoucím plamenem v Liviiných útrobách.
„Jsi spokojená s vybavením potencionálního přítele?“
„Jsem, ale bohužel není mým přítelem.“
„Věř, že až tě uvidí, tak bude.“
„Jo… Kdo tomu věří, ať tam běží!“
„Tak to abys pomalu vyběhla, podívej!“

Před Livií se zrcadlila mladá kočka, která ji byla něčím povědomá. Měla blond vlasy, šedé oči a míry: „98-68-98,“, jak tvrdilo zrcadlo.
„Mám pro tebe nabídku. Tohle tělo ti zůstane, pokud se vyspíš se mnou a mým kamarádem.“

„Jestli to hned nezabalíte, máte smůlu,“ přečetl si Velitel další zprávu od vedení.
„Táhněte do hvězdy!“ ulevil si a vypnul komunikátor.

Livie si obrazně řečeno sedla na zadek. Ve voze se objevil Brad Pitt jako Joe Black v doprovodu Jardy. Oba byli nazí.
„My jsme připravení.“
S pohledem upřeným na jejich nádobíčko šla k manželské posteli. Přivítali ji polibky a něžnými doteky.
Pak jí naznačili, aby si lehla na postel, a když tak učinila, začali stimulovat její erotogenní zóny. Do tří minut ji měli tam, kde ji potřebovali mít.
„Tak už mi ho tam konečně vražte!“

Livie poprvé v životě cítila jaké to je, když se jí mezi nohy cpe muž. A ještě k tomu Brad Pitt! Očekávala bolest, když partnerův úd dorazil k překážce. Pozemská metoda proražením se ale nekonala. Evoluce dala mužům o necelých pět světelných let dál orgán, který v takovém případě do penisu dopravil tekutinu, a ta panenskou blánu rozpustila v neškodné mazivo. Pak stačilo chvíli počkat a zasunutí údu dokončit.
Brad začal vagínu stimulovat prvními kopulačními pohyby. Livie stoupala do nebe a přitom se blahem počůrala. Cítila důrazné údery na děložní čípek, které ji nutily křičet: „Pane Bože!“ a „To není možný!“
Vagínu poprvé v životě zaplavila přílivová vlna spermií.
Varovné myšlenky, že by mohla otěhotnět, byly v tu chvíli v nedohlednu. Naopak si přála, aby ten proud neustával.

Ještě se nevzpamatovala z Bradovi akce, když se jí mezi nohy cpal Jarda. První soulož v životě byla neskutečná. Ta druhá byla ještě lepší!
„Jo! Jo! Jo!“ křičela v rytmu přírazů.
Šup a byla nahoře, ani nevěděla jak. Jarda má úžasné sedlo, byla jediná informace, kterou dokázala zachytit, než ji ovládl další orgasmus podpořený čerstvou dávkou vesmírného sémě.

„Mise splněna! Rychle všechno zabalit a mizíme!“
„Náš čas vypršel a musíme se rozloučit. Na sedačce máš nové triko a džíny. Bylo nám potěšením.“
„I mně,“ vydechla.

Livie najednou stála na místě, kde nastoupila. Šla po cestě směrem k domovu a cítila, jak ji z vagíny do kalhot vytéká sperma prvních milenců, neboť postrádala spodní prádlo.

„Kde sakra jsou? Vždyť tady měli na nás čekat?“ Ať Velitel zkoumal vesmír na odvrácené straně měsíce jak chtěl, po lodi, která je vyslala na Zemi nebylo ani památky.

Jarda! Livii se rozbušilo srdce. Šel proti ní. Co teď? Co mám dělat?
Odpověď dostala od vlhnoucí vagíny, která toho evidentně neměla dost.
Kdo to je, divil se, a na vzdálenost dvou metrů způsobně pozdravil: „Dobrý den!“
„Ahoj! Proč mi vykáš?“
„Protože vás neznám.“
„Tak dlouho bydlíme kousek od sebe a najednou mě nepoznáváš?“

Jarda se na dívku pozorně zadíval. Připadala mu povědomá. Kde ji jenom viděl…? A do prdele… „Ty jsi Livie?“ zeptal se opatrně.
„Nelíbím se ti?“
„Líbíš… Co se ti stalo?“
„Byla jsem na odtučňovací kůře a po ní mám na tebe hroznou chuť. U nás na zahradě stojí altán, kam tě teď hned zatáhnu a ošukám! Máš s tímhle plánem nějaký problém?“
Neměl!

Na Proxyonu zasedala Nejvyšší rada a na programu měla jediný bod. Mise Země. Slovo dostal vědecký garant projektu.
„Zjistili jsme, že pozemské spermie jsou výrazně rychlejší díky bičíku, které ty naše nemají. Navíc s ním dokážou vajíčko uchránit před cizími vetřelci. Tento konflikt nemá vítěze, protože nepřežije jediný spermatozoid, který by mohl dokončit to, pro co se zrodil. Z uvedeného vyplývá jediný možný postup, jak zmutovat lidskou rasu k lepšímu.
Za prvé. Nosnici, alias ženu, uneseme.
Za druhé. Nastoupí rozsévači a vykonají ty přežité směšné pohyby.
Za třetí. Poté jí tři pozemské dny budeme znemožňovat přijmout spermie s bičíky a naopak budeme v pravidelných intervalech přilévat ty bez bičíku. Tím získáme jistotu, že se míšenec, kterému pracovně říkáme Prozem, narodí.

Garant se rozhlédl po přítomných členech rady, aby zjistil, jaký dojem zanechal.
Potěšený výsledkem nasadil masku posla přinášející tragickou zprávu: „Bohužel nasazení Velitele a jeho týmu k úspěchu nevedlo. Uctěme nyní minutou ticha jejich zbytečnou oběť.“

5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Oldest
Newest Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Dexius74

Ten les to je Area 51 😀

Junior

Skvělá sci-fi povídka s příchutí sexu.
Takovou pilulku na hubnutí bych si taky nechal líbit. 😀