Toto je 1 díl z 9 v seriálu Život za oponou

Petr úspěšně dokončil studium na Uměleckoprůmyslové škole a nastoupil do zaměstnání jako scénograf v oblastním divadle divadle v Kostelci. Rušný život ve velkoměstě vyměnil za poklidnou atmosféru okresního města.
Byl mile překvapen, když se zde setkal s dívkou, od které si kdysi půjčil pětikorunu.
Tou dívkou byla Jana L., jedna z nejhezčích hereček kosteleckého divadla.
Byl hezky přivítán i ostatními členy souboru a tak první večer skončil v divadelním klubu u dobrého červeného vína.
A zde se začíná odvíjet další pokračování seriálu Ve víru velkoměsta, tentokrát již pod jiným názvem.

Přivítání od všech členů souboru bylo příjemné a milé. Ještě více radosti mi udělalo nečekané setkání s dívkou, která mi zmizela z očí na chodbě televizního studia a nečekaně se objevila zde, v klubu oblastního divadla.
Ta snad byla i důvodem toho, že jsem byl tak mile přivítán.

Láhev červeného vína brzy vzala za své. Skončit v nejlepším, by byl snad v té chvíli ten největší hřích.
„Janičko, byla bys tak hodná a otevřela nám ještě jednu?“ obrátil jsem se k dívce za barem.
„Musím dát přece zápisné,“ doprovodil jsem komentářem objednání další láhve.
Netrvalo dlouho a u stolu přistály hned dvě.
„To abych nemusela pořád běhat,“ vysvětlila Jana své počínání.
„Já to hned zaplatím, abych nezapomněl,“ podával jsem jí padesátikorunu.
Jana jen mávla rukou.
„To je dobrý, já ti to pak vysvětlím.“

Jenže nevysvětlila. Snad jsme na to oba zapomněli. A tak nezůstalo ani u těch dvou láhví, za které opět žádné peníze nechtěla.

Všechno jednou končí, i tohle představení.
A jestli jste byli alespoň trochu spokojení,
prosíme pěkně, dejte nám to znát.
Zítra je taky den, a teď jdeme spát,“

zadeklamoval umělecký ředitel a zvedl se ze židle.
To byl i signál pro ostatní. Pomalu se jeden po druhém trousili z klubu, až jsem tam zůstal jen já s Janou.
„Poslední zhasíná,“ otočila vypínačem.

Před divadlem nás ovanul noční letní vánek.
„Tak dobrou,“ otočila se ke mně Jana.
„Dobrou.“
Stál jsem před vchodem a pozoroval vzdalující se Janu. Ta se po několika krocích obrátila, zastavila se a pak se ke mně vrátila.
„Ty nejdeš domů?“ zeptala se.

„Přemýšlím, jestli mám jít na vlak, nebo někde přespat na lavičce,“ odpověděl jsem jí.
“Nemáš kde bydlet?“ zeptala se udiveně.
„Zatím jsme se nedomluvili,“ přiznal jsem se. „Hned zítra dojdu za ředitelem a musím se zeptat, co se dá dělat. Mám takový dojem, že má divadlo nějakou ubytovnu.“
„No to má,“ potvrdila mi Jana.
„Víš co?“ uchopila mne náhle za ruku. „Pojď dneska spát ke mně. Snad se tam nějaké místečko najde,“ táhla mne noční ulicí. „ A ne, že si budeš ke mně něco dovolovat,“ zadurdila se naoko.

Tak takový konec prvního dne v zaměstnání jsem nečekal. Kráčeli jsme ztemnělými ulicemi nočního Kostelce, spoře osvětleného pouličními lampami. No, Praha to není, pomyslel jsem si, ale určitě se mi tu bude líbit, obzvláště, když jsem držel za ruku nejhezčí herečku souboru a blížil se k jejímu domovu.
„Nebude to vadit manželovi,“ napadlo mne, když jsme už stáli u vchodových dveří jejího domu.
„Nemám žádného manžela,“ dostalo se mi odpovědi.
„A co přítel?“ vyzvídal jsem dál.
„Přítel je na natáčení někde na Moravě,“ obrátila se ke mně. „A už nevyzvídej, jinak bych tě asi nezvala. A pojď už konečně nahoru, zavírají se mi oči.“
Ještě po schodech mi stačila vysvětlit, že bydlí v bytě, který patří divadlu, a že možná něco podobného dostanu i já.
„A až nebudu mít kde spát, tak zase ty pozveš mne na oplátku k sobě,“ sdělovala mi, když otevírala dveře bytu.

„Dal bych si docela rád kafe,“ ozval jsem se, když jsem padl do pohodlného křesla.
Stačil jsem se ještě rozhlédnout po místnosti, skromně zařízené nábytkem, nejspíše z divadelního fundusu.
„Nech to na ráno,“ odbyla mne Jana a hodila mi na gauč polštář a deku.
„Spát budeš tady,“ ukázala mi na místo, kam hodila lůžkoviny.
„Tak a teď už opravdu dobrou, pokud se nebudeš chtít osprchovat,“ a zmizela ve vedlejší místnosti se sprchovým koutem.

Shodil jsem ze sebe svršky a jen v trenýrkách se zavrtal do přikrývky.
Poslouchal jsem šumění vody z vedlejší místnosti a oči se mi pomalu zavíraly.
Ještě na poslední chvíli jsem zaregistroval letmý polibek na čelo.
Jana nade mnou stála ve slabé noční košilce a nabízela mi pohled na toaletním mýdlem vonící prsy, napůl vykukující z volného výstřihu košilky.
Letmým pohledem jsem zahlédl ještě tmavý trojúhelník v mezeře mezi stehny, prosvítající látkou.
„Tak teď už opravdu dobrou,“ zašeptala, když uléhala na postel na opačné straně místnosti.
Ještě chvíli mi trvalo, než jsem usnul v pro mě novém prostředí.

Mohlo by vás zajímat  Kemp 6

O to bylo příjemnější ráno. Do nosu mi zavonělo výrazné aroma kávy. Otevřel jsem oči a spatřil šálek, ze kterého vycházela ta příjemná vůně a za ní usměvavý pohled Jany.
„Dobré ráno,“ přivítala mne, když zjistila, že už nespím. „Je nejvyšší čas jít něco dělat. Já mám od devíti zkoušku a na tebe už tam asi taky nedočkavě čekají.“

„Dobré ráno Janičko. Dobrý den, pane architekte,“ dostalo se nám přivítání od vrátného.
„Dobrý a jaký pak architekt. Říkejte mi Petře,“ odpověděl jsem na pozdrav.
„To můžu?“ zeptal se nedůvěřivě vrátný.
„No samozřejmě,“ odvětil jsem a tím jsem si u něho udělal plus.

Jana stála u nástěnky a cosi na ní studovala.
„Co hledáš?“
„Koukám na ferman, co je dneska v plánu,“ informovala mne o účelu tohoto písemného sdělování programu jednotlivých akcí a rozpisu pro členy souboru.
„Ty tady zatím nejseš, ale neboj, co nejdřív se tu taky najdeš,“ usnadnila mi marné hledání mého jména.
„Tak pravou nohou,“ usmál jsem se na Janu a vykročil.

Ředitel na mne už čekal ve své kanceláři. Okamžitě začal s instrukcemi.
„Tak tě u nás ještě jednou vítám. S uměleckým souborem jsi se už poznal, teď tě ještě představím klukům od techniky. S těmi budeš asi ve styku nejvíce.
Nastoupil jsi prakticky na začátku divadelních prázdnin, ale to neznamená, že se tu nebude nic dít.
Sice se nehraje, ale zkoušky pokračují dál, nová sezona se otevírá premiérou a na tom se teď pracuje. No, pak tady máme několik zájezdů, a tam s tebou počítám. Začneš svojí kariéru jako jevištní mistr, zájezďák. To aby ses pořádně seznámil s provozem a dostal do krve zákony jeviště.
Jinak samozřejmě počítám s tím, že první komedii, která se bude dělat v nové sezoně, dostaneš už ty.
Já jsem se rozpovídal a málem bych zapomněl. Kde jsi vůbec na dnešek spal? Úplně jsme tě zapomněli ubytovat.“
„No, na to jsem se chtěl právě zeptat. Jinak jsem spal u slečny Lucké.“
„U Jany?“ udiveně si pískl. „Dej si pozor, má přítele.“
„Já vím, předem mne varovala. Jenže to bylo stejně jedno, já jsem usnul jako mimino, tak jsem byl unavenej.“

„Tak jdeme na to,“ rozhodl konečně ředitel a vydali jsme se chodbou na obhlídku divadla.
Cestou jsme pozdravili rekvizitáře Bohouška a nakonec jsme stanuli v srdci divadla, v místech, kde bude pro příští dobu mé pracoviště.

Stál jsem na prknech jeviště kosteleckého divadla a vdechoval onu zvláštní neopakovatelnou atmosféru, která pohltí každého, kdo kdy v těchto místech stanul. Na to, že se jednalo o malé oblastní divadlo, bylo jeviště opatřeno dvěma propadly a točnou, což bylo na svou dobu velice moderní.
V té chvíli se mi jeviště zdálo neskutečně veliké, a výhled přes portál naskytl pohled do hlediště plného červeným sametem potažených křesel a dvou balkonů včetně postranních loží.
Zvedl jsem zrak do tmavého prostoru jeviště s tahy a osvětlovací lávkou, plnou reflektorů, když v tu chvíli mne oslnil štych z jednoho z nich.
„Vítá tě parta osvětlovačů,“ ozvalo se odněkud ze tmy.

„I já vás vítám mezi námi,“ náhle vystoupila z přítmí portálu mladá dívka.
Podala mi ruku a představila se jako inspicientka Alena.
„Petr,“ uvedl jsem své jméno, uchopil jí ruku a políbil. Ani nevím, proč mne to v tu chvíli napadlo.
„Na tykání,“ objala mne náhle Alena, přitiskla se ke mně tělem, až jsem ucítil hroty jejích kůzlátek na své hrudi a vlepila mi vlhký polibek.

„Tak teď jsi už opravdu náš,“ okomentoval celou situaci ředitel. „Půjdeme ještě ke mně a dohodneme ostatní detaily, včetně toho tvého ubytování.“
Když jsem opouštěl jeho kancelář, nesl jsem si klíče od podkrovní místnosti v jedné z vil, nedaleko divadla.
Ta malá místnůstka, skromně zařízená nábytkem, se záchodem a sprchou v mezipatře, se stala na několik dalších měsíců, mým bydlištěm.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2907
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
3
Navigace v seriáluŽivot za oponou 02 >>

5
Komentujte

avatar
3 Comment threads
2 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors
Bob RomilMartinDedek.JeffShock Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Shock
Host
Shock

Hezký úvod a příslib erotiky v dalších dílech s Janou, Alenou, kdo ví…… 🙂

Martin
Člen
Martin

Hezký začátek v novém prostředí . Mou zvědavost podnítil začátek v baru s Janou , který skončil pro barmanku asi menším mankem . I když má Jana přítele , tak nějak tam cítím příslib budoucího vztahu a nebo snad s Alenou ? Těším se na pokračování i na příhody ze zájezdů .

Bob Romil
Člen

Decentní úvod a představení (po)hlavních postav 🙂 Z tohohle se může opravdu vyvinout cokoliv.