Toto je 2 díl z 3 v seriálu Splněné sny

Cestou domů jsem neustále musel myslet na to, co mi Alena řekla. Jestli to byla pravda a ne jen nějaká hra na city, tak musela prožít se svoji matkou opravdové peklo. Ale neustále mi vrtalo hlavou, proč neodešla. To se matky tak strašně bála, nebo jak? Byl jsem rozhodnut, že se jí na to již následující den zeptám.
Tak jsem tedy došel domů a samozřejmě, že pěstouni opět nezklamali. Nejdřív se mě ptali, kdepak jsem to vlastně byl, že jsem se uráčil přijít ze školy až teď. Řekl jsem jim tedy, že jsem se zdržel s kamarády.
Ovšem to pravé peklo nastalo, když jsem jim musel, jako ostatně denně, ukázal můj studijní průkaz a oni objevili tu kouli.

Otec mě pochopitelně seřval a nařídil, že se budu učit, až se ze mě bude kouřit. A jestli mám na několik následujících dní něco naplánovaného, tak ať na to zapomenu, protože hned ze školy pomašíruju hezky domů.
Na to jsem mu odpověděl, že jsem plnoletý a tudíž si mohu dělat, co chci, a že by bylo lepší, kdyby podobně přísný byl i ke Kristýně.
Za to jsem ovšem sklidil jen další nadávky a výčitky, ke kterým se s radostí přidala i moje dosud mlčící matka.
Raději jsem ty jejich kecy pustil jedním uchem tam a druhým ven a šel do svého pokoje, dodělat si ještě nějaké věci do školy.


Konečně tu byl další den a s ním druhé setkání s Alenou. Sešli jsme se, jak bylo domluveno, v té samé hospodě jako minule.
Znovu jsem se jí zeptal na to, co mi leželo v hlavě: Proč od své matky neodešla, když se k ní chovala tak nehezky. Alena mi na to v klidu odpověděla, že samozřejmě chtěla odejít, ale pokaždé, když na to přišla řeč, matka na ni začala řvát, že je obyčejný rozmazlený spratek, který si neváží ničeho, co pro ni dělá a navíc, kam by šla, když ani nemá pořádnou práci?

Alča se živila tím, že pracovala v jedné úklidové firmě, specializující se na úklid domů a bytů. Večer měla vždy další směnu, coby domácí otrokyně, jenže tato práce byla neplacená. Takže dřela od nevidím do nevidím za pár korun. Nebylo tedy divu, že neměla vůbec čas na sebe.
To se trošku změnilo až před měsícem, kdy její matka náhle zemřela na infarkt.

Prvním, s čím po vyřízení nezbytných formalit kolem kremace začala, bylo, že se vydala na matriku, aby zjistila něco o tom, komu jsem byl svěřen do péče. Tam jí velmi ochotná paní vyhledala všechny materiály, podle kterých Alena zjistila mé jméno. A pak už nebylo tak těžké mě kontaktovat.
Dalším jejím plánem bylo, najít si lepší práci a pak se porozhlídnout po někom, kdo by ji miloval takovou, jaká je. Tohle jsem jí zcela schvaloval, protože skutečně nebyla nějak ošklivá. Stačilo jen obměnit šatník a trochu se věnovat své vizáži a se výsledky dostaví samy.
Alča mi byla za podporu svých úmyslů povděčná. Zřejmě potřebovala, aby ji někdo popostrčil. Čas pokročil a tak jsme se rozloučili s tím, že zůstaneme ve spojení přes mobil a FB.

Byla neděle a já se už nemohl dočkat další schůzky. Alča byla totiž velmi zábavná a milá. Navíc měla pro mě malé překvapení, jak mi psala v SMS, kterých jsme si během týdne stačili vyměnit spoustu. Byl jsem moc zvědav a hned další odpoledne jsem nervózně stepoval před školou, kde jsme měli mít sraz.
Rozhlížel jsem se všude kolem, ale Alenu jsem nikde neviděl. Po chvíli jsem si ale všiml, jak na mě někdo zdálky mává. Z počátku jsem nevěděl, o koho jde, ale později mi došlo, že je to ona.
Přišel jsem k ní blíž a hned mi bylo jasné, co myslela tím překvapením.
Od našeho prvního setkání, kde vypadala téměř ošuntěle, se změnila, jako by mávl kouzelným proutkem. Všední oblečení, ve kterém vypadala jako kancelářská myš nahradil kostýmek vínové barvy a černé kalhoty. Její obličej po té, co konečně poznal make-up, celý zářil.
Zkrátka a dobře, najednou tady byla atraktivní ženská, za kterou by se rád ohlédl každý chlap.


„Ahoj, Ali. No né, tobě to ale sluší. Málem jsem tě nepoznal,“ objal jsem ji kolem krku.
„No to víš, dala jsem na tvou radu a trochu jsem se vylepšila. Po letech jsem si v práci vzala volno a z ušetřených peněz jsem si něco málo koupila. Jsem opravdu ráda, že se ti to líbí. Co kdybychom zašli do kina? Zjistila jsem, že dávají nějaké dobré sci-fi, tak bychom se mohli jít podívat, ne?“
Nadšeně jsem souhlasil a hned jsem naťukal povinnou SMS domů, že se u kámoše učíme matiku a přijdu až večer.


Když film skončil, ještě jsme se nějakou dobu procházeli po městě. Zjišťoval jsem, že tak dobře, jako teď s Alenou, jsem se ještě nikdy necítil. Byla velmi pozorná, vnímavá a naslouchavá, zkrátka, jako opravdová máma, ale bral jsem ji spíš, jako velmi dobrou přítelkyni. Jak sama řekla, tak i ona by byla ráda, kdybych ji tak bral.

Naše schůzky tedy pokračovaly dál a já jsem jednoho dne zjistil, že jsem se do Aleny jednoduše zamiloval a navíc jsem měl podezření, že i já jí nejsem lhostejný.
Dříve nám stačilo si po schůzce vyměnit pár SMS, ale teď jsme kolikrát do pozdně večerních hodin chatovali po Facebooku, nebo skypu, jako kdyby nám nestačilo, že jsme se před chvílí viděli.
Ovšem mnohem hmatatelnější důkazy pro moji teorii jsem dostával právě na našich schůzkách. Kolikrát jsme se procházeli jen tak po venku ruku v ruce.
Když jsme seděli na lavičce v parku, tak se na mě dívala takovým velmi něžným, láskyplným a zamilovaným pohledem, který by se spíš hodil pro milence, než pro syna. A když jsme se loučili, byla smutná.
Rozhodl jsem se, že tomu přijdu na klub a získám tak jistotu, ale nevěděl jsem, jak to udělat.


Příležitost jsem dostal o pár dní později. Byl letní večer, přímo stvořený pro procházku, kterou jsme si s Alčou také náležitě užili. Procházeli jsme se po ulici a Alena mi řekla, že má v plánu další den uvařit večeři, na kterou by pozvala celou naši rodinu a při té příležitosti by chtěla pěstounům poděkovat za to, jak dobře se o mě starali. Řekl jsem, že přijdu velice rád, ale že naši nejspíš ne, protože jsou velmi zaneprázdněni.
Když jsme se loučili, tak mě objala a zadívala se mi dlouze do očí.
Najednou jsem ke svému úžasu spatřil, jak se její rty pomalu přibližují k těm mým. Když si Alena uvědomila, co málem provedla, rychle se odtáhla, řekla jen „ahoj“ a kvapně odešla.

Tak po tomhle zážitku jsem si byl stoprocentně jist, že moje domněnky byly zcela správné. Jen to chtělo trošku zapracovat. Večeře pro tenhle účel byla naprosto ideální.
Vyrazil jsem tedy ke svému bydlišti a cestou jsem přemýšlel nad tím, jak říct pěstounům o tom, kam že to každý den kromě víkendů chodím. Nakonec jsem dospěl k názoru, že nejlepší bude, říci jim prostě pravdu, což jsem hned po návratu domů učinil.

Moji zprávu o tom, že jsem se setkal s biologickou matkou, vzali celkem v klidu. Ovšem, když jsem se, posilněn tímto malým úspěchem, zmínil i o tom, že nás chce zítra pozvat na večeři, najednou vše vzalo obrat podle scénáře, který jsem mohl dopředu předvídat.
„Ahá, tak milostpaní si dá kluka k adopci, osmnáct let se o něj nezajímá a najednou si nás dovolí pozvat na večeři, jo?“ začala matka. „A kde bychom to měli vlastně jíst. V Armádě spásy, nebo snad pod mostem někde z popelnice?“ dodala sarkasticky.
„Mě by to taky zajímalo,“ přidal se otec. „Mohl bych koupit aspoň nějaký krabicák, ať tam nejdeme s prázdnou.“
Po jeho poznámce se oba rozesmáli, jako by řekl nějaký hodně dobrý kameňák.
„A kde vlastně bydlí ta tvoje maminka?“ zeptala se matka.
„To nevím,“ odpověděl jsem po pravdě, „ale snad v nějakým bytě.“
„A nebo v holobytě,“ znovu si rýpnul otec.
„A co vlastně chce?“ pokračovala v křížovém výslechu matka.
„Jen vám poděkovat za péči, kterou mi dáváte,“ odpověděl jsem a cítil se, nevím proč, jako uličník, který se přiznává k tomu, že sousedům rozbil míčem okno.
„Jo to známe. Ona nám poděkuje a hned bude chtít prachy, ne? To víš, že jo. Řekni té své mamince, že k ní na žádnou večeři nepůjdeme, a když říkám nepůjdeme, myslím tím i tebe, rozumíš?!“ začala na mě řvát matka.
„Ale proč?“ zeptal jsem se udiveně, ale pomalu to ve mně začlo vřít, jak v papiňáku.
„Protože jsem to řekla. Vůbec nestojím o setkání s nějakou ženskou, co po nás určitě bude chtít nějaké peníze. Jsme slušní lidé a ne žádná charita.“

Má trpělivost přetekla a já jsem vybuchl: „Alena je náhodou slušná a spořádaná žena a normálně pracuje, tak proč ji předem odsuzujete, když ji ani neznáte?!“
„Na koho řveš, ty hajzle, co?!“ zařval pro změnu otec a vzápětí mi ubalil takovou, že jsem málem spadl na zem.
„Ano správně, Honzo! Jen ukaž tomu spratkovi, jak se má chovat ke svým rodičům!“
Matka mi pak vrazila i na druhou tvář a opakovala: „Znovu říkám, že k té běhně zítra nepůjdeš, a jestli ano, seřežeme tě, jak psa, rozumíš?!“

Za normálních okolností bych poslušně sklopil hlavu a poslechl na slovo. Ale tentokrát jsem se podíval na matku a řekl: „Pokud vím, jsem už plnoletý, takže si můžu dělat, co chci a chodit, kam a za kým chci. Takže já nejen, že půjdu zítra na tu večeři, ale budu se s Alenou scházet dál. Na rozdíl od vás mě ta ženská má aspoň ráda.“
A s tím jsem se otočil na patě a šel spát.

Ráno pochopitelně vládla tichá domácnost, ale mně to vyhovovalo.
V klidu jsem se najedl a bez zbytečných řečí jsem vyrazil do školy.
Ještě předtím jsem si ale zkontroloval v zrcadle obličej, protože mě trochu bolel po ráně, kterou jsem večer schytal od otce. Naštěstí se ukázalo, že to není tak hrozné a já mohl s klidem vyrazit.
Ve škole se čas neuvěřitelně vlekl, protože jsem už od rána těšil na večer, strávený s Alenou. Po včerejší události jsem i tak nějak tušil, že to jen večeří neskončí.
Konečně zazvonil konec vyučování a já po škole pelášil rovnou domů.

Odložil jsem baťůžek s učením a hned zamířil do sprchy. Když jsem se osprchoval a oholil, přišla matka na výzvědy.
„Kampak ses tak vyfešákoval?“ zeptala se.
„Jdu přece na tu večeři. Říkal jsem ti to.“
Snažil jsem se zachovat klid.
„Ale pokud vím, tak jsme ti jasně včera řekli, že k ní nepůjdeš, nebo ano?“
„Ale já jsem vám řekl, že si můžu dělat, co chci. A teď mě omluv, jdu se ještě obléct a pak vyrazím.“

S těmito slovy jsem se přesunul do pokoje, abych se oblékl. Jakmile jsem byl se vším spokojený, rozhodl jsem se vyrazit.
„Tomáši!“ zarazila mě těsně před odchodem matka. „Nechci ti brát iluze, ale skutečně si myslíš, že o tebe má ta ženská zájem? Přeci jen už se tě jednou vzdala, tak to klidně může udělat podruhé. A já bych byla moc nerada, abys byl zase zklamaný.“
Protože jsem matku znal jako své boty, okamžitě jsem poznal, že se nejednalo o žádnou přátelskou radu, ale jen o snahu, mi zase, už bůhví po kolikáté, ublížit.
Tak jsem se na ni ještě otočil a řekl. „Neboj, jsem už velkej a myslím, že poznám, kdo mi říká pravdu, a kdo ne. Alena mě má skutečně ráda.“
Matka pokrčila rameny a uštěpačně prohlásila: „No jo. Já to s tebou myslím dobře a bojím se, abys nenaletěl. Vždyť co to může být za ženskou, když si už v patnácti upíchne dítě bůhví s kým a pak se ho klidně vzdá. V tom bude něco jiného. Na to vem jed.“

Navigace v seriálu<< Splněné sny 01Splněné sny 03 >>
4.5 23 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
věrný čtenář

Opravdu krásný příběh, i když prozatím jen s lehounce erotickým jiskřením. Moc se těším na pokračování.

Junior

Výborné pokračování. Skvěle napsané a těším se na pokračování.