Toto je 1 díl z 1 v seriálu Splněné sny

Už od narození stál můj život za starou bačkoru. Sotva jsem se narodil, tak se mě matka zřekla a já jsem asi tak za měsíc šel do náhradní rodiny.
Člověk by si mohl říct, že jsem měl vlastně kliku. Adoptivní rodiče jsou většinou, nebo vždy super a je to o hodně lepší, než dřepět v děcáku a pak v osmnácti marš na ulici.
Jenže v mém případě tohle neplatilo. Můj život u pěstounů se spíše podobal nějakému hororu, než pohádkové idylce.

Moji rodinu tvořila hysterická matka, věčně nervní otec a moje patnáctiletá sestra Kristýna, jež byla tak rozmazlená, líná a sebestředná, až to bylo k nevíře. Ovšem v očích mých pěstounů se jednalo o roztomilého andílka, který na rozdíl ode mě, byl vzorem všech ctností. Co na tom, že za školou byla častěji, než ve škole, a že každý pátek pravidelně vymetala diskotéky, ze kterých se s železnou pravidelností vracela až v sobotu odpoledne, většinou se slušnou kocovinou. 
Kolikrát jsem si v duchu říkal, jak by rodiče reagovali, kdyby jim jednoho dne oznámila, že budou prarodiče.
Ale v duchu jsem odpověď znal. S radostí by dcerku objali, ustrojila by se hostina a všem by se vykládalo, jaká bude z Kristýnky skvělá a milující maminka. Ovšem to, že milující mamince by bylo šestnáct let a to dítě si upíchla na jednom z podiskotékových, alkoholicko šoustacích mejdanů, bůhví s kým, už by neřešili.

Za to já se mohl přetrhnout, abych se nějak zavděčil, ale všechno bylo marné.
Na střední škole jsem sice nebyl premiant, ale na to, abych v pohodě prošel, to stačilo. Byl jsem zdvořilý a vždy pracovitý. Když jsem byl s kamarády občas v hospodě, tak jsem se vždy napil tak, abych nebyl vyloženě namol, ale v celkem dobré náladě. Zkrátka bych si dovolil říct, že jsem byl průměrný puberťák, ale našim to bylo málo.
Kristýna byla jejich vlastní dcera a já jen cizí parchant, kterého si vzali do péče po tom, co se ho jeho biologická matka, kriminálnice, kurva a feťačka v jedné osobě, vzdala hned po té, co se narodil.
Nenáviděl jsem tuhle rodinu a plánoval si, že jakmile vystuduji, něco si najdu a nazdar bazar.
Ale do doby ukončení školy mi ještě scházely dva roky, které jsem musel chtě nechtě ještě strávit s pěstouny.

Žil jsem tedy dál pod palbou výčitek a urážek na moji adresu ještě asi půl roku, když v tom se začalo dít něco, co později velmi výrazně ovlivnilo můj život. Vše začalo celkem nevině.
Přišel jsem ze školy domů, hned zamířil do svého pokoje, hodil batoh s učením na postel a zapnul počítač, abych zkontroloval statusy přátel na Facebooku.
První, co mne zaujalo, bylo oznámení, že mám jednu nepřečtenou zprávu a jednu žádost o přátelství.
Otevřel jsem si tedy žádost o přátelství a spatřil jsem amorfní rámeček bez fotografie, vedle kterého stálo jméno Alena Skálová. Mezitím, co jsem si lámal hlavu nad tím, kdo by ta Alena Skálová mohla být, jsem si otevřel i novou zprávu. K mému úžasu ji psala stejná osoba, která mi zaslala žádost o přátelství.

Vzkaz zněl asi takhle:
Milý Tomáši Omlouvám se, že obtěžuji, ale hledám jistého člověka a podle informací bys to mohl být ty. Dovolila jsem si ti tedy poslat žádost o přátelství a napsat tuhle zprávu. Prosím, odepiš, jestli jsi to fakt ty. Je to pro mě velmi důležité. Alena

Musím se přiznat, že jsem z té zprávy byl poněkud jelen, ale přesto jsem zkusil odepsat, abych se dozvěděl víc.

„Dobrý den, my se známe?“

Odpověď přišla vzápětí. 
„Díky, že jsi mi odepsal a teď k tvé otázce. Neznáme se, ale přesto na tebe pořád myslím. Ale je to moc složité, tak jestli chceš, mohli bychom se spolu někde setkat. Co třeba zítra?“

Znovu jsem se začetl do naší zatím stručné konverzace a pak mi celkem rychle došlo, co je neznámá žena zač. Nemusel jsem být žádný Sherlock, abych si nedomyslel, že ta osoba je zřejmě moje biologická matka, která na mě osmnáct let z vysoka kašlala a najednou se rozhodla, že se mi bude plést do života.

Když jsem si to uvědomil, měl jsem sto chutí jí napsat takovou zprávu, kterou by si za rámeček rozhodně nedala a ještě moc ráda a teď už opravdu navždy, zmizela z mého života, ale usoudil jsem, že mnohem lepší to bude, když jí seřvu zítra osobně, než dnes přes Facebook.
Tak jsem tedy napsal nevině vyhlížející zprávu, kde jsem souhlasil se setkáním, které se mělo konat v jedné hospodě blízko školy, kam jsem chodil. Ona samozřejmě hned nadšeně odepsala s tím, že se moc těší, až se sejdeme.

„To víš, že jo, krávo,“ odpověděl jsem v duchu a zeptal jsem se jí, podle čeho se poznáme.

„Neboj, Tomáši. Budu sedět hned u dveří. A kdybys mě nemohl poznat, dám ti své číslo, abys mě mohl případně prozvonit, a já už se ti ozvu.“
„OK, dohodnuto.“

Odepsal jsem, vypnul FB a šel se učit na další den. Když jsem byl s učením hotov, ještě jsem zkontroloval FB, jestli mi „matka“ už poslala své číslo.
Když jsem zjistil, že mi zprávu s číslem skutečně poslala, uložil jsem jej pod jménem Mrcha a jal se připravovat plán zítřejší pomsty.

Když den pomsty konečně nastal, v patřičně bojové náladě jsem vyrazil do nedaleké hospody, kde jsem se měl s Mrchou setkat.
Můj vztek byl navíc podpořen tím, že jsem dostal kouli z češtiny a doma mě kvůli tomu samozřejmě bude čekat peklo a výčitky.

Vlezl jsem tedy do hospody a začal pátrat po osazenstvu. Bandu kořalů, jež do sebe házeli jedno pivo za druhým, jsem mohl s klidem vyloučit stejně, jako skupinu puberťaček, sedících opodál.
Pohled mi tedy spočinul na osobě, skutečně sedící hned u prvního stolu, jak mi včera napsala. 
Byla to blondýna, jejíž oblečení bylo sice dávno vyšlé z módy, ale za to čisté. Byla to škoda, protože kdyby o sebe dbala, mohla to být docela hezká ženská. Ale nechtěl jsem ji litovat, to bylo to poslední, o co jsem stál. Zamířil jsem rovnou k jejímu stolu.

„Alena Skálová?“ zeptal jsem se, načež oslovená doslova vyskočila od stolu, jak čertík z krabičky.
Chvíli jen tak stála a nervózně těkala očima po lokálu.
„Ano, jsem to já. A ty budeš Tomáš, že?“ zeptala se tichým hlasem. 
„Jo, jsem to já,“ odpověděl jsem a doufal, že můj hlas zní dost hrozivě. „Co chcete?“
„Já… já jsem tě chtěla vidět,“ opět špitla mrcha.
„Aha takhle!“ už jsem se vážně rozčílil. „Takže osmnáct let na mne kašlete a teď se rozhodnete mě najednou vidět? Trochu pozdě, ne?“ 
Žena stála, jako zařezaná a jen klopila oči.
„Víte co, vážená dámo? Pokud jste na mě dokázala kašlat tak dlouho, tak nebude moc těžké, když to budete dělat dál a už vůbec mě nebudete otravovat!“

Řval jsem na ni tak, že se kořalové i puberťačky otočili a zírali na nás, jako na cvičené opice.
„Já tě chápu a moc se omlouvám, ale jen mě prosím vyslechni!“ zvolala zoufale.
Pokrčil jsem rameny a sedl si ke stolu, čímž jsem jí dal najevo, že si ty její bláboly o tom, jak mě opustila, ale jak stále mě vroucně miluje, poslechnu. Přeci jen bylo lepší poslouchat tyhle srdceryvné plky, než snášet ponižování adoptivních rodičů, které mě za tu dnešní kouli nepochybně čeká. A kdybych tu kouli nedostal, beztak by si našli něco jiného.

„Díky,“ zašeptala neznámá.
„Ale zkuste to říct pokud možno stručně. Jdeme totiž s maminkou a tatínkem do kina.“
Zalhal jsem a doufal, že to vyznělo přesvědčivě.
„Máš své rodiče moc rád, že?“ 
„To si pište, že je mám rád. Na rozdíl od vás mě nikdy nenechali ve štychu a byli tu vždy, když jsem je potřeboval.“
Vyslovil jsem další lež.

Žena chvíli mlčela a vypadalo to, že sbírá síly na svoji zpověď. Po chvíli se konečně odhodlala a spustila: „Od mala jsem žila jen s matkou, protože otec od nás odešel ještě dřív, než jsem se narodila. Měla to dost těžké, protože byla sama a ještě s malým dítětem na krku. Moc peněz jsme neměly a musela se tedy dost ohánět, aby nás uživila. Asi tak do mých čtyř let bylo vše celkem v pořádku, ale pak si máma na mě začala vybíjet zlost. Ať jsem se snažila sebevíc, pořád mi jen nadávala. Myslela jsem, že zlobím a proto na mě pořád křičí. Tak jsem si radši hrála u sebe v pokojíčku, anebo si jen tak kreslila. 
Dělala jsem vše proto, abych ji moc nerušila, protože jsem věděla, že toho má fakt hodně. Když jsem pak měla jít do školy, tak jsem se moc těšila na to, až budu mít novou aktovku a ukážu se všem dětem v novém oblečení, které mi maminka slíbila koupit.
Ale místo toho jsem dostala věci z bazaru s tím, že na nové nemáme. Plakala jsem, ale matka mi řekla, ať neřvu. Jsem prý sobecká a vůbec neberu ohled na to, co pro mě dělá. Tak jsem plakat přestala. Když jsem nastoupila do školy, tak se mi děti začaly smát. Všichni měli nové věci a já jen staré a obnošené potřeby. Není tedy divu, že jsem neměla moc kamarádů.
Jediný, kdo se mě zastával, byla naše třídní učitelka. Říkala, že jsem moc šikovná, a že umím moc hezky kreslit a vyrábět drobné předměty. Byla jsem šťastná, ale až do chvíle, kdy jsem matce přinesla ukázat obrázek víly, za který jsem dostala jedničku. Vzala si ho ode mě, usmála se a najednou jej začala trhat.
Když jsem se jí ptala, proč to dělá, tak jen řekla, že učitelka musela být úplně slepá, když mi za takovou mazanici dala jedničku.
Když jsem začala opět plakat, tak mě zbila a poslala utřít prach. Pořádná práce mě prý odnaučí si o sobě myslet bůhví, co. Prostě matka můj jakýkoliv úspěch dost razantně trestala.“

Na ženě bylo vidět, že jí to vyprávění nedělalo dobře, ale po chvíli se vzchopila a pokračovala dál.
„To bychom měli začátek a teď k tomu, co tě zajímá nejvíc. Chodila jsem do deváté třídy a poprvé se zamilovala. Byl to jeden kluk, kterého jsem potkala na diskotéce, kam mě matka výjimečně pustila.
Byl milý, objednával mi pití a já byla šťastná. V té době jsem začala věřit, že máma není tak špatná, jak jsem si začala myslet. Nekřičela na mě tolik a to, že mi povolila jít na tu diskotéku, byl ten největší dárek, jaký jsem od ní dostala.
Chovala se tak proto, že si našla přítele a dělala se před ním lepší, než ve skutečnosti byla. Tehdy byl život krásný. Byla jsem poprvé na diskotéce a ještě jsem zaujala kluka, který si ze mě nedělal legraci a bral mě takovou, jaká jsem. Povídali jsme si, tančili a najednou jsme skončili u něho doma.
A tehdy jsem se poprvé líbala. Byl něžný a říkal, jak moc mne miluje. Byla jsem tak unesená z toho všeho, že mi nepřišlo divné, když mne svlékl a zasunul ho do mě. Jen mě zarazilo, že moje první milování bylo takové drsné, rychlé a navíc poměrně bolestivé. Bylo to dost vzdálené tomu, co jsem občas slyšela od spolužaček.

A když bylo po všem, můj princ se prostě oblékl, zeptal se mě, co tady ještě dělám, když je po všem, a když jsem mu neodpovídala, tak mi prostě sbalil oblečení a vyhodil mě na chodbu. Cítila jsem, jako by můj život skončil. Byla jsem podvedená, ponížená a nešťastná. Byla jsem v takovém stavu, že ani nevím, jak jsem přišla domů. 
Probraly mě až matčiny políčky a hulákání, kde že jsem to vlastně byla. Že jsem se beztak ožrala, jak to prase a bůhví, jestli jsem se s někým i nevychrápala. Bylo mě všechno jedno a jediné, po čem jsem toužila, bylo zapomenout.
Šlo to těžko, ale doufala jsem, že to nějak přejde, jako třeba nějaká nemoc. Ale bylo to ještě horší.
Asi tak po čtrnácti dnech jsem s hrůzou zjistila, že jsem to nedostala, ale byla jsem v klidu.
Nesměj se mi, prosím, ale fakt jsem věřila tomu, že po ztrátě panenství nemůže dívka otěhotnět. Pořádný strach jsem dostala až tehdy, když ani další měsíc se menstruace neobjevila.

To už jsem se začala bát, že bych mohla být skutečně v tom, ale věděla jsem, že kdybych to řekla matce, vyhodila by mě z domu. Vše prasklo až další měsíc. Kromě chybějící menstruace se přidaly i ranní nevolnosti a matka hned věděla, která bije.
Ztloukla mě, jako psa a dotáhla na gynekologii, kde mi lékařka oznámila, že jsem ve třetím měsíci těhotenství a čekám Tebe.“

Když mi to všechno Alena říkala, tak jsem docela zíral a bojovou náladu vystřídal soucit.
„Ale mohla jste jít přece na potrat, ne?“ zeptal jsem se po chvíli.
„Ano, to jsem samozřejmě mohla, ale matka byla proti. Říkala, že potrat by byl moc snadný, a když jsem dokázala otěhotnět, dokážu i porodit. Ale teď si myslím, že to byla jen další část plánu, jak mě ještě víc ponížit.“
„A proč Vám to dělala? Copak jí to nestačilo?“ 
„Nenáviděla mě a navíc byla ten typ, co přestane až tehdy, co svoji oběť úplně zničí.“
„Ale vždyť jste byla její vlastní dcera?“ podivil jsem se.

Alena si jen povzdechla.
„Zničila jsem jí život. To kvůli mně ji opustil přítel. Kdyby nebylo mě, tak mohla být šťastná.“
„A copak si nenašla někoho jiného?“ zeptal jsem se a dál se nestačil divit, jaká byla Alenina matka bezcharakterní svině.
„Mohla, ale ztratila by důvod mě týrat. Proto to neudělala.“

Už jsem to fakt dál nechtěl poslouchat, protože se mi jednak z jejího vyprávění dělalo zle a za druhé začínalo být docela pozdě.
Ale ještě, než jsem se s ní rozloučil, jsem se zeptal na poslední otázku.
„A proč jste si Vy někoho nenašla a snášela dál to, co Vám matka dělala?“ Alena si smutně povzdechla a odpověděla: „Zkoušela jsem to, ale když jsem si někoho přivedla, tak matka mne před ním vylíčila, jako sobeckou, sebestřednou a nespolehlivou děvku, která nedá jen tomu, kdo si neřekne. A samozřejmě ti musí být jasné, že jakmile se to nějaký můj přítel dozvěděl, tak se se mnou rozešel. Přece když to říká maminka, tak to musí být pravda a já jsem se ani neměla šanci bránit.“

Paní Alena dokončila svoji zpověď. Ale už byl vážně čas odejít. Tak jsme tedy zaplatili a opustili hospodu.
Venku jsme se ještě zastavili, abychom se nějak rozloučili. Při té příležitosti jsem se Aleně omluvil za mé předchozí chování a ona mi na oplátku nabídla tykání.
„Jo, tak já přijímám,“ souhlasil jsem. „Ale jak tě mám vlastně teď oslovovat?“
Hezky se usmála a odpověděla: „No tak řekla bych, že na oslovení „mami“ je už docela pozdě a navíc svoji rodinu už máš. Tak co kdybys mi prostě říkal Aleno?“
S tímhle jsem velmi rád souhlasil a vzápětí jsme si domluvili další schůzku, která se měla uskutečnit již další den.
Pak jsme se konečně mohli rozloučit a rozejít se každý svou cestou.

4.6 34 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Shock

Jde o převod starší povídky, už jsem ji četl….. Myslím, že to má ještě dva díly. Je to sice incest, ale za mě psaný docela hezkou formou.

Junior

Zajímavý začátek. Tomáš ani netušil, že se dostal do rodiny, kde se k němu chovají podobně jako jeho babička k biologické matce.

věrný čtenář

Začátek se moc povedl, takže na pokračování se velmi těším.