„Ahoj Pepánku,“ ozvalo se mi zničehonic za zády, div že jsem leknutím nepoposkočil. Zrovna jsem totiž zíral do výlohy knihkupectví a zcela zaujat bizardní nabídkou nevnímal svět kolem sebe. Otočil jsem se.
„No né, Haničko!“ vykřikl jsem potěšeně s rozzářenou tváří. „Jeden by si myslel, že ses odstěhovala, tak dlouho jsem tě už neviděl,“ řekl jsem a pokročil k ní, abych ji líbnul na tvář. Vypadala jako vždycky. Rozsochatá, černé, nakrátko ostříhané vlasy, světlá halenka a černá, pod kolena dlouhá sukně.
„Ty si asi nikdy nedáš pokoj s tou Haničkou, viď? Jako bys nevěděl, že se jmenuju Sibyla,“ řekla vyčítavě.

Tou přezdívkou ji obdařili zlomyslní spolužáci po školním výletě za poznáním o pohraničních pevnostech. Jméno Hanička tak dostala po té nejslavnější z nich, protože její postava jim připadala stejně rozlehlá, jako zmiňovaná pevnost.
„Promiň, omlouvám se,“ řekl jsem rychle a honem přemýšlel, jak tu nepřístojnost mé nevymáchané huby napravit. Rozhlédl jsem se. „No, jestli nemáš zrovna něco moc důležitýho, co kdybysme si támhle v předzahrádce sedli ke kafi,“ ukázal jsem na zastíněné venkovní stolky sousedící kavárny.
„Ale, ale, to je najednou podbízení se,“ zasmála se a nemyslela to nijak zle. „Tak jo. Omluva se přijímá.“ Vzdálili jsme se tedy od knihkupectví, které mě v tu chvíli už nezajímalo, a zamířili k osamocenému stolku pro dva, zastrčeného v jednom z koutů předzahrádky. Naštěstí u něj nebyly židle, ale lavička do L, takže se Sibyla mohla pohodlně rozestřít. Objednali jsme si.
„Tak jak se máš a co děláš?“ vypadla ze mě ta nejpitomější otázka, jakou jsem mohl říct.
„Snažím se dělat čest svýmu jménu,“ odpověděla Sibyla. Zřejmě neviděla nechápavější a pitomější obličej, než jak jsem se právě zatvářil. Úplně ji to rozesmálo. „Copak ti není jasný, Pepánku? Jsem přece Sibyla a Sibyla znamená věštkyně. Tak věštím.“
„Ty – věštíš?“ neštymovalo mi to.
„Ano.“
„No tak mi zavěšti, co mě dneska čeká,“ řekl jsem provokativně.

Na pár okamžiků se mi zahleděla do očí a pak řekla: „Docela určitě prožiješ překvapivě zajímavej den. A jinak – není to tak, jak si představuješ. Prostě karty, numerologie, zvěrokruh. Kdybys mi řekl datum, hodinu a minutu svýho narození, vypočítala bych ti tvůj osud. A divil by ses, jak to někdy bejvá přesný.“
„Ne, ne, ne. I kdybych to věděl, nechci znát žádný předpovědi, co mě čeká a nemine. Upřímně řečeno,  těmhle věštbám nevěřím. Ale když mi o tom něco povíš, třeba jaký jsou mezi tím rozdíly, co k čemu je a jak to děláš, může to bejt docela zajímavý. Rád se nechám poučit.“
„Neříkej, vážně bys chtěl o tom něco vědět?“
„No jasně, to bych o tom nemluvil.“
„Tak dobře,“ souhlasila a pustila se do vyprávění.

Zpočátku jsem ji naslouchal docela pozorně, ale čím víc jsem se na ni díval, tím víc jsem si uvědomoval, jak strašně rád bych poznal, jaké by to asi bylo si to s tak rozměrnou ženskou rozdat. Čím déle jsem se tou myšlenkou zaobíral, tím méně jsem věnoval pozornost jejímu vyprávění. Vzpamatoval jsem se, až když mě vzala za ruku.
„Pepánku, ty mě vůbec neposloucháš. Na copak myslíš?“
„Promiň, já… Musím se ti k něčemu přiznat. Nikdy jsem k tomu neměl odvahu, ale dneska prostě musím. Neměj mi to prosím za zlý, nechci tě nijak urazit ani se tě jakkoliv dotknout, ale vždycky když tě potkám, neubráním se představě, jaký by to asi bylo, potěšit se s tak rozsochatou ženskou jako jsi ty. Jenže jen představa tu touhu nenaplní. Tak, a teď to víš a můžeš mě nadávat i mlátit, jenom mě neposílej… víš kam.“
„Neříkej. Vážně? To je zajímavý…“ odtušila tiše.
„Co je na tom zajímavýho?“ neporozuměl jsem ji.
„Třeba to, že i já, když tě potkám, myslím na to, jaký by to bylo, kdyby si na mně lehnul takovej střízlík, jako jsi ty,“ řekla Sibyla s překvapivou upřímností (já při svých 170ti centimetrech vážil 54 kilo, zatímco ona dvojnásobek, ne-li víc). „Vždyť mýho Pepu znáš,“ pokračovala, „je to chlap jako hora, hotovej lamželezo a pod ním… pod ním je to někdy namáhavý. A tak se nediv, že nejenom ty máš takovou vidinu.“
„Vážně?“ znejistěl jsem, nevěda honem, co si o tom mám myslet.
„Jistě,“ sebevědomě potvrdila svá slova. Zalapal jsem po dechu.
„Chceš snad tím říct, že…“
„Ano.“
„Že my dva…“
„Přesně to mám na mysli, Pepánku.“
Usmívala se na mně, pasouc se na mém ohromeném výrazu obličeje. Musel jsem vypadat jako idiot.
„No, to teda…“ Konečně jsem ze sebe vykoktal aspoň něco. Koukal jsem na ni jako na zjevení a pořád nemohl vstřebat, co jsem právě uslyšel.
„Co máš teď v plánu?“ zeptala se cílevědomě Sibyla.
„Nic, co by stálo za řeč,“ odvětil jsem udiveně.
„Takže, když jsme se oba tak krásně přiznali ke svým tajemstvím, nevidím žádnej důvod, proč bysme to poznání měli odkládat. Půjdeme ke mně,“ sdělila mi rezolutně a zavolala obsluhu, že budeme platit.
„Jo, a Pepa mě rozmáčkne jako švába,“ zvolal jsem, vylekán tou představou.
„To nemusíš mít obavy,“ usmála se, „Pepa je na nějaký záchranářský akci kdesi v Číně a přiletí až za dva tejdny,“ ubezpečila mě.

Zaplatili jsme každý za své a vydali se na cestu. Nebylo to k ní nijak daleko, snad nějakých deset, možná patnáct minut.
„Co tvoje žena? Dlouho jsem ji neviděla,“ zeptala se Sibyla, aby řeč nestála.
„A asi hned tak neuvidíš,“ odpověděl jsem zlostně. „Jezdí za jakýmsi blbem kamsi do horoucích pekel. Nechť se tam uškvaří.“
„Neříkej. To bych do ní neřekla, že ti bude zahejbat. Jak dlouho?“
„Asi rok. To ona tak vypadá, zvenku jako andílek, ale zevnitř… no, nebudu to rozpatlávat. Já ji tomu blbovi přeju. Zahnula mě, zahne i jemu. Ať si hoch užije a jestli je od rány, ať si užije ona,“ řekl jsem mudrlantsky.
„Koukám, že ses s tím docela vyrovnal, Pepánku,“ konstatovala Sibyla uspokojeně.
„A proč by ne? O rozvod jsem zažádal a pak ji vyhodím kufry za dveře a bude. Byt je můj, tak co.“

To už jsme ale došli k jejímu činžáku. Přeměřil jsem očima osmipatrovou budovu a pronesl, že doufám, že bydlí až nahoře a nejede výtah, protože mě se to určitě tak přihodí. Zasmála se.
„Ty vidíš všechno černě. Bydlím ve druhým patře a výtah jezdí,“ uchlácholila mou katastrofickou vizi. Jen jsme vešli do jejího bytu a zavřeli za sebou dveře, jako první jsem si zcela automaticky zul boty. Všimla si toho, jak jinak, a vzápětí učinila totéž.
„A teď, Pepánku, zamíříme do naší ložnice,“ řekla úplně zbytečně, neboť dveře byly otevřeny a já už byl skoro uvnitř, jak mě popoháněla. Okamžitě se začala svlékat. Jen já stál jak tvrdé Y.„No copak, Pepánku, snad se nestydíš?“ řekla šibalsky a odhodila blůzku na podlahu.
„Možná, trochu,“ připustil jsem, „ale když se na sebe kouknu tvýma očima, tak jakmile se svlíknu, úplně se bez těch svršků ztratím a neuvidíš mě.“
„Jen se neboj. Mám hodně dobrý oči,“ ujistila mne a zbavila se sukně. Nezbylo mi, než se hbitě svléknout.
Najednou jsme proti sobě stáli nazí a mě mohly oči vypadnout z důlků.
„Co je?“ zeptala se neklidně.
„Do dneška moje představa ženskejch jako jsi ty byla ta, že maj kolem pasu obruče a prsa jim musej viset až k pupku. A ty máš břicho jak alabastr bez jedinýho záhybu a s perfektně viditelným černým trojúhelníkem maskujícím tvou pipinu. A tvoje kozy? Pravda, svojí vahou trochu poklesly, ale jinak držej tvar. V životě jsem takový neviděl. Můžu si na ně šáhnout?“ zeptal jsem se dychtivěji, než jsem vůbec chtěl.
„No né, takovejch komplimentů,“ zatvářila se polichoceně. „A proč by sis na ně nemoh šáhnout. Jen je pomačkej, promasíruj, jak se ti jen bude líbit.“

Obě ruce mi nestačily na to, aby se mi do nich vešel jeden jediný cecek. Měla je opravdu velké a já s neskrývanou chutí zjišťoval jejich objem, co mi síly stačily, a nic jiného nevnímal. Dokonce ani to, že mi hrábla rukou pod břicho a masírovala šulína. To jsem zjistil, až když mi stál, tvrdý jak ebenové dřevo. Obejmul jsem ji a rukama pomalu přejel po zádech přes rozměrnou zadnici a boky až do hustého porostu samého středobodu, mohoucího poskytnout tu nejpříjemnější rozkoš.
„Měli bysme se do toho pustit, Pepánku,“ upozornila mě tiše na fakt, že mám péro v pohotovosti. „Zvládneš to třikrát?“ zeptala se.
„To asi jo. Dyť jsem rok nešukal,“ řekl jsem sebevědomě.
Jemně mne od sebe odstrčila, vytáhla ze skříně jakýsi lajntuch a hodila ho na postel.
„Vadilo by ti, kdybych začala? Ty bys pak pokračoval a potom… no, to by se vidělo,“ sdělila mi jemně svou představu věcí příštích.
„Je-li to tvý velký přání, tak začni,“ souhlasil jsem a hbitě sebou mrsknul na postel. S poněkud menší rychlostí vylezla za mnou.
„Snad ti nebude vadit ani to, když k tobě budu zády. Víš, pro mě je to jaksi lepší.“
„Neboj, nebude,“ ujistil jsem ji a natáhl se jako špagát.

Sibyla se otočila, opatrně mne překročila a pomalu začala klesat do mého klína. Mohutné pozadí mi zcela zakrylo výhled do prostoru. Jen po pravé straně zářilo okno denním jasem, zatímco vlevo se matně leskly hrany skříní. Pohlédl jsem zpět na masitou záď, která se začala chvět a vlnit, jako když přichází příliv a odliv. V tu chvíli jsem si uvědomil, že nevěda jak, ocitl se můj pták pravděpodobně v bezedné a bezrozměrné díře. Ne, to přeháním, ale faktem je, že jsem měl pocit, jako bych proniknul do vzduchoprázdna.
„Tak mám dojem, že to moje párátko tě snad nebude ani lechtat, natož aby tě uspokojilo,“ vyhrknul jsem, co mě zrovna napadlo.
„Ale kdež, to se srovná,“ ujistila mne a dál přelévala vlny na své hodně macaté boubeli.
Měla pravdu. V krátké chvíli jsem ucítil, jak můj ocas obalila měkká, poddajná hmota a jemně mi ho sevřela. Tak jemně a něžně, jako by se bála, že by mi pevnějším obemknutím mohla ublížit. Bylo to pro mě poměrně nezvyklé, avšak k mému údivu mne to dráždilo víc, než kdyby mi ho svírala, takříkajíc „normální“ pinda. Příjemné pro mne bylo i to, že její velká prdelka, pohupující se v rytmu přirážení, mne netížila plnou vahou, ale působila spíše jako hřejivý masážní polštář. Zkrátka to uměla.

Mohlo by vás zajímat  K. D. P. - Noční jezdec

„Poslyš, mám takovej pocit, že nebude trvat dlouho a vykropím tu tvou katedrálu. Možná bys měla přestat,“ upozornil jsem Sibylu se značným předstihem.
„Blázníš! Právě na to se těším nejvíc!“ skoro se vyděsila. „Ne abys mě utek!“ řekla skoro výhružně a zakroužila předním ukotvením, abych detailněji poznal taje zákoutí její svatyně.
„Ono to ani dost dobře nejde,“ poznamenal jsem smířlivě a odevzdal se slastným vzruchům.
Netrvaly dlouho. Byly stále silnější a silnější, až nakonec překonaly tu pomyslnou hranici mezi nejde to a už jo, a plnou silou vypustily proud horkého semene.

Sibyla jen zasténala a několikrát na mne prudce dosedla, jakoby mi ho chtěla zadupat. Nakonec mi ho sevřela a pomalu stoupala vzhůru až k samému vrcholu, avšak těsně před ním povolila, dosedla dolů, znovu sevřela a táhla se nahoru, aby tak ze mne vymačkala i tu nejposlednější kapičku. Když konečně můj ocas vyklouzl z jejího objetí, nečekaně svižně se překulila a s rozcapenýma nohama se posadila proti mně. Katedrálu měla ještě pootevřenou a já si nemohl nevšimnout, jak z ní vytéká bělavý pramínek.
„Nebudeme si říkat, jak se nám to líbilo, že ne?“ upřela na mě své černé oči. „Ale za sebe můžu říct, že se svým poznáním jsem zatím spokojená.“
„To já taky,“ odpověděl jsem jí, co chtěla slyšet. Koneckonců jsem nelhal.

Po osprchování a po víc jak půlhodince Sibylina důkladného oživování mého zvadlého stonku nadešel čas pro získání dalších vědomostí o naší žádostivosti, jaké to bude, když… Sibyla, vidouc, že jsem v plné síle připraven pokračovat, rozložila se po posteli, skrčila nohy a doširoka je rozevřela. Otevřel se mi tak skoro neskutečný pohled na vchod do tajemného hradu skrytého pod hustým porostem, který po stranách střežily dvě opevněné věže jejích masitých stehen. Nezbylo, než ten hrad dobýt.
Přesunul jsem se nad Sibylu a vzepřen na rukách naslepo zaútočil. K mému údivu jsem se nepropadl do očekávaného vzduchoprázdna, ale naprosto jasně jsem cítil, jak jsem tu bránu rozhrnul a po stěnách lehce vklouzl dovnitř. To vypadalo slibně a na pár vteřin jsem si ten prvotní pocit pomyslného vítězství vychutnal.
„Lehni si na mně. Celej a plnou vahou, ať už konečně vím, jaký to je,“ vybídla mě a já ji s radostí vyhověl.
Připadal jsem si, jako bych se zabořil do peřiny. Prsiska se jí rozjela do stran, ale jak jsem o chvíli později zjistil, stále si zachovávala svůj kyprý tvar.
„Kdybych náhodou přestal, nedělej nic,“ upozornil jsem ji předem a pustil se do akce zvané „šup sem, šup tam“. Začal jsem zvolna, protože jsem si chtěl toho krásného měkoučkého poležení co nejvíc užít, ovšem Sibyle to přestalo po chvíli stačit. Pustila se do různého vrtění a kroucení aby znásobila slastné vzrušení a občas i přirazila proti mně. Po pár minutách mi tlak už natolik stoupl, že jsem ji požádal, ať ustane. Krátký okamžik nato, jen zlomek vteřiny před tím, než tlak protrhl stavidla, jsem si dal pauzu i já. Oba jsme cítili, jak mi ocas poškubává rozhořčením, že jsem to nedotáhl do konce. Nedbal jsem jeho protestů a nechal ho zklidnit do té míry, abych mohl v libém díle pokračovat dál nejméně dalších deset minut. Jen jsem trochu přidal na tempu a síle přírazu.

„O, óch, Pepánku… Pepánku… já, já…“ zašeptala Sibyla, ale nedošeptala. Zato já jsem ucítil mohutnou přílivovou vlnu, jenž se mi přehrnula po ptáku, a druhou a třetí a já nevím kolikátou. Prostě kolosální orgastický příboj, hodný její persony. Na okamžik se vzepjala, ale hned klesla zpátky. Zdvihla nohy do výše a snažila se je přitáhnout k sobě. Pochopil jsem rychle její úmysl a umožnil jí to. Nadzdvihl jsem se. Rukama si pomohla dát nohy až k hlavě. Sedl jsem si na bobek, opřel se jí o stehna a ocasem znovu zajel do hlubiny rozkoše. Tentokrát jsem ji však nešetřil. Přirážel jsem jako divý, až pod mými nárazy hekala. Nepřestával jsem, ani když už jsem se cítil zmožen tou námahou. I pro ni to byla jistě lopota, vydržet takovýto nápor. Však když jsem konečně naplnil její číši, pustila nohy a s úlevným vydechnutím jimi pleskla vedle mě. Já se na ni úplně vysílený svalil a zůstal bez hnutí ležet. Oba jsme oddechovali, těžce, ale spokojeně. Když jsme si trochu zklidnili, dali jsme se do pucu a pak se trochu posílili malou svačinkou, než jsme vlezli zpátky na postel připravit třetí dějství.

„Jsem nějakej ucabrtanej,“ povzdychl jsem si, pasouce se na úbočích Sibylina horstva.
„To bude asi tím, že jebeš jak dřevorubec,“ zaznělo v odpověď. Zrozpačitěl jsem, Nevěděl jsem, zda to měla být pochvala či pokárání.
„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se.
„V životě by mě nenapadlo, že se do toho pustíš s takovou vervou a že mě tak parádně uděláš.“
Pokyvovala hlavou na důkaz, že mluví vážně, a pečlivě se přitom věnovala mému prckovi.
„Nepřeháněj, Sibylo. Tvůj Pepa ho má určitě aspoň čtyřikrát většího než já. Proti němu ti můj ocas musí připadat jako nicka,“ oponoval jsem ji. Usmála se.
„Tak mi určitě nepřipadá, i když ho máš menšího, a určitě ne čtyřikrát. Úžas a kouzlo tkví v tom, co jsi s tím párátkem, jak ty říkáš, dokázal. Možná i víc než Pepa, protože seš jako David proti Goliáši. Tak je to, Pepánku, víš?“
Místo odpovědi jsem ji vložil ruku mezi nohy a zanořil prsty do, podle mne, natěšené kundiny. Přijala to vstřícně a udělala víc prostoru pro očekávané ruční kreace.
„Jen tak dál. Tohle se mi taky moc líbí,“ řekla Sibyla a otevřela tak prostor pro hodně intimní pokec. Zatímco jsem se jí hrabal v popelníku a ona hnětla mou cigaretu, přišla řeč na kde co. Jaké holky (chlapi) se nám líbí, jak nejradši šukáme, jaký pozice jsme vyzkoušeli, a tak dále a tak podobně. Tak jsme se do toho zabrali, že jsme málem nepostřehli, že Sibyla z cigárka vyhnětla pěkný doutník.
„No páni, že ty to ale umíš,“ snažil jsem se jí polichotit. „Tak jakou máš představu, čím budem pokračovat?“ zeptal jsem se.
„Nó, Pepánku, víš, původně jsem myslela, že zkusíme nějakou tu polohu, ale tys mě tak rozrajcoval, že bude nejlepší, když mě ho tam honem foukneš a lehneš si na mě. Dyť to bude naposledy, kdy si užiju lehkou váhu. To snad chápeš, ne?“
„To víš, Sibylko, že jo,“ odvětil jsem s úsměvem a bez zbytečného zdržování ji zalehnul.
„Jestli můžu prosit, tak pomalu až do konce a bez přerušení,“ řekla tiše a přitiskla mne nohama na sebe. Zatížen jejími končetinami jsem, dle jejího přání, pomalu protahoval dobře promaštěnou pipinu. Trvalo to dlouho. Hodně dlouho. Až jsem si málem začínal myslet, jestli to vůbec dotáhnu do konce. Tedy – až do chvíle, kdy vypuklo malé zemětřesení (či spíše masotřesení) vyvolané naprosto fantastickým vyvrcholením. To mě pořádně popostrčilo, a tak, dřív než její orgasmus odezněl, vystříkal jsem do ní vše, co ve mně zbylo. V ten moment mne objala i rukama a nepustila dřív, dokud jsem samovolně nevyklouzl z jejího rozžhaveného lůna.

Když mě konečně pustila, zůstal jsem na ni ještě chvíli bezvládně ležet, než jsem popadnul dech. Přece jenom nějakou tu sílu měla. Překulil jsem se vedle ní a čekal, co bude dál. Nemyslel jsem na další kolo, spíš na to, jak bude reagovat. Reakce byla nečekaná. Pomalu se zvedla a beze slova odešla. Vrátila se mokrá, zahalená v osušce.
„Máš volnou sprchu,“ řekla a sedla si na taburetku u postele.
Když jsem se v rouše Adamově objevil zpátky v ložnici, Sibyla vstala, shodila ze sebe osušku a rozevřela náruč. Poslušně jsem do ní zapadl a nechal se tisknout k vrcholkům hor.
„Jsem strašně ráda, že jsme si přiznali a sdělili navzájem svá tajemství. A děkuju celýmu vesmíru, že jsem to mohla prožít. Poprvé – ale i naposledy. Tak si ještě sáhni kam chceš a běž, než začnu brečet, ty… ty jeden…“ neubránila se vzlyknutí.
Neříkal jsem na to nic, stejně bych nenašel slova. Tak jsem ji aspoň pohladil skoro po celém těle, krátce se pomazlil s prsisky a zajel se rozloučit i s kožíškem černých chloupků mezi stehny. Pak jsem se rychle oblékl a šel. Když jsem za sebou zavíral dveře jsem najisto věděl, že na právě prožité chvíle nikdy nezapomenu. Navíc, když se ta její věštba tak vyplnila.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2261
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na