Planeta 97/S3X – Kapitola první

(Tato kapitola původně měla být začátkem příběhu, jenže mi přišlo, že přece jen začít erotickou povídku dvěma tisíci znaky bez erotiky je zvláštní a tak vznikl původní prolog. Chápu, že někomu to může připadat zdlouhavé a nudné, ale protože se jedná o sci- fi,tak přece jenom potřebuju nějaký prostor k popisu a taky nechci, aby povídka byla čistě jen o sexu i když bude hrát důležitou roli.)

Den první.

Z temnoty mě probrala tepající bolest hlavy a chlad kovové podlahy.

„Ehhhh,“ otevřela jsem oči a po tváři mi tekl pramínek krve z rány na čele. Trvalo několik (možná ve skutečnosti i nejednu desítku) minut, než se můj o lebku otlučený mozek aspoň trochu vzpamatoval.
Ze stropu visela směsice jiskřících drátů, které byly jediným zdrojem světla, i když blikajícího a slábnoucího s každým bliknutím.
Až teprve po dalších několika minutách rozhlížení jsem si uvědomila, že na stropě ve skutečnosti ležím já a nad hlavou mám podlahu. Všechny průlezy byly zavřené a displeje šedé, nejspíš z bezpečnostních důvodů. Vlastně až na jedny.

„Halo!? Halo…“ zavolala jsem, nebo se o to spíše slabým hlasem pokusila. Nikdo z posádky na volání však neodpověděl, tak mi nezbývalo než se postavit a začít se pomalu, krůček za krůčkem sunout směrem ke kokpitu, kde na mě čekalo nejedno nepříjemné překvapení.

„Vrzzzzzz,“ zasténaly dveře, když se sunuly pomalu stranou.
„Do prdele,“ mrazivý vítr mi okamžitě začal čechrat vlasy a olizovat bradavky.
Místo do kokpitu jsem zírala na, od slunce třpytící se zasněženou planinu.
„Cvak, Cvak,“ stiskla jsem rychle několikrát tlačítko dveří, které se sice posunuly již pouze několik milimetrů a rezignovaly, stejně jako přestala jiskřit kabeláž.
To ale nebylo to nejhorší. Jen pár metrů od průchodu se přibližovala k lodi skupinka humanoidních bytostí.
Nebyly vyšší než metr třicet, masivní konstituce s dvěma páry rukou, ve kterých drželi kopí a kuše, nebo něco tomu podobné, namířené mým směrem.
Celé jejich tělo pokrývala srst bílá jako ten sníh se kterým skoro dokonale splývaly.

„Entele sif taresteus!!!“ křikl ten který šel v jejich středu.
To už jsem se stáhla zpět na druhou stranu chodby, do nejtemnějšího rohu, kde jsem se svalila po stěně na podlahu a objala nohy. Nebylo to příliš hrdinské. Byla jsem ale bez zbraně, bez možnosti se dostat do jiných částí lodi, potlučená a ještě k tomu nahá.
„Kurva,“ povzdychla jsem si.
Mé vyhlídky nebyly zrovna přívětivé. Na takovéto situace se bioroidi necvičili a bolest hlavy mi nedovolila pořádně myslet.

„TARSTEUS!!!“ zařval anebo zavrčel hluboký chraplavý hlas. „TERESTEUS!!!“ zopakoval a tentokrát ho následoval i jeho majitel s napřímeným kopím.
Nebyl pokrytý celý srstí, výjimkou byl vrásčitý opičí obličej s tmavě šedou kůží a pohledem prozrazujícím intelekt.
Pokud zbraně byly jejich výtvory, tak ne tak zvířecí, jak by se na pohled mohlo zdát. Kopí bylo z kovu, kvalitně opracovaného, pokryté zvláštními obrazci a zoubky, které prozrazovaly že bodnutí by bylo nejen velmi bolestivé, ale možná i smrtelné.

„Entele fexi koutku!“ přikázal neznámý jazykem a tříprstou rukou naznačil abych šla k němu.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a zachvěla se mrazem, kterému už nijak nebránily dveře, takže teplota rapidně klesala a s každým výdechem byl obláček vycházející z úst zřetelnější a nabíral na objemnosti.

„TARSTEUS!!! FEXI KOUTKU ENTELE!!“ zahřmělo chodbou a špička kopí mi zatančila výhružný tanec několik centimetrů od obličeje za doprovodného zavrčení, kterým mi dal jasně najevo, že nemám zrovna možnost výběru.
Zapřela jsem se tedy rukama o stěnu, abych si pomohla vstát. Instinktivně jsem si zahalila intimní partie a dvěma kroky došla na místo, kam ukázal.
Humanoid si spokojeně složil jeden pár rukou na hruď, něco zavolal směrem k východu, nejspíš povel ostatním, a s neskrývaným zájmem si mě začal prohlížet.
Dokonce mě uchopil za ruku a odtáhl jí od hrudníku a to samé udělal i s druhou, halící dolní partie.
Během toho si něco brumlal pod plochými nozdrami. Tohle trvalo několik minut, než do chodby vešli další dva a mezi sebou nesli pytlový vak.
Chvíli si mě taky zkoumavě prohlíželi než je velitel, nebo tak aspoň působil, důrazně ukáznil a tak spěšně začali vytahovat z vaku tmavé kožešiny.
Musela to být lovecká výprava, protože všechny byly čerstvě stažené, neboť na nich byly ještě zbytky krve. Do té největší dýkou udělali díru a hodili mi jí. Velitel mi naznačil abych si jí přetáhla přes hlavu jako improvizované pončo. Nic jsem tentokrát nenamítala.
Už jsem se třásla a drkotala zuby zimou, která se mi bez milosti dostávala pod kůži a až do morku kostí.
Poté mi házeli další, už menší kusy a k tomu řezali tenké proužky, jako provázky.
Velitel něco utrousil směrem k mému klínu s chloupky a chodbou se rozezněl chrochtavý smích.

Trvalo mi to necelou půlhodinku a trojice humanoidů celou dobu k mému překvapení trpělivě čekala.  Nakonec jsem byla obalená kůží od krku až po paty, na kterých jsem si dala obzvlášť záležet.
Během toho i trochu polevila rezonance bolesti v hlavě.
Velitel humanoidů ukázal směrem ven a varovně pohrozil zbraní, nejspíš abych nepomyslela na pokus o útěk.
Popravdě tyhle myšlenky se rozplynuly okamžitě po opuštění lodi i když to je hodně silné slovo, protože z celého vesmírného korábu zůstala pouze a jen středová chodba a kus strojovny.
Bylo jen stěží uvěřitelné, že jsem vyvázla celá, jen trochu omlácená, a doufala jsem, že zbytek posádky měl taky takové štěstí.

Zbytek prvního dne uběhl rychle, příliš si z něho nepamatuji až na to, že se se mnou asi dvakrát zatočil sněhem pokrytý svět, který jak se ukázalo mírně stoupal.
Stmívat začalo jen chvíli potom, co mě humanoidi, které jsem si pojmenovala pro sebe jako Yettiové, našli. K mému překvapení neměli a ani si nerozložili žádný tábor, prostě zastavili u velkého kamene, kde se  posadili.
Z jednoho vaku začali vytahovat okořeněné sušené plátky masa. Chutnaly mnohem líp, než výživové tablety. To zajídali sněhem házejícím si hrstmi rovnou do pusy a potom se všichni schoulili k sobě.
Z jedné strany se ke mně tiskl velitel a z druhé jeden z dvojice s vakem. Z počátku mi to přišlo zvláštní, ale ani jeden z nich o mě nejevil jiný zájem, než sdílení tepla a brzo nato jsem usnula.

Den druhý.

Druhý den už byl lepší. Hlavně bolest hlavy už naprosto ustala a stejně tak jsem začala víc vnímat, co se okolo mě děje i když nebylo moc co.
Loveckou skupinu tvořilo, jak jsem napočítala, osm Yettiů včetně velitele.
Zjistila jsem, že okolo pasu vlastně mají bederní roušku dokonale splývající s jejich přirozenou kožešinou a sama bych si jí nevšimla, kdybych hned po probuzení nebyla svědkem toho, jak se jeden z nich bez skrupulí zbavoval tělních tekutin jen metr ode mě.
Zbytek dne byl neměnný, boření se sněhem a občasný přestávky a večer mě opět objímala ta samá dvojice.

Den třetí.

Třetí den, když slunce bylo v polovině své cesty, skupina dorazila k cíli a mému novému domovu.
Nejprve to vypadalo jako obyčejná jeskyně uprostřed ničeho. Ta se zdála skoro bez konce a byla v ní černočerná tma.
Museli mě v ní vést za ruku a nejednou jsem klopýtla o kámen. Yettiové v ní kráčeli s naprostou jistotou. Trvalo to hodinu než v dálce bylo možno zahlédnout svítící tečku a další, než se v ní dalo rozeznat plápolající pochodeň osvětlující kamenné dveře tři metry vysoké, zdobené ornamenty z různých kovů a kulaté klepadlo.
Před nimi stálá čtveřice strážců, která sice patřila ke stejnému druhu, byla však oblečená v zbrojích z tvrzené kůže a s kovovými chrániči. Na hlavách měli kožené čapky.
Nejen tím se však lišili. Měli i rozdílné zbraně, dvě halapartny, sekeru se štítem a něco, co připomínalo boxera.

„Klich-vex,“ už z dálky nejspíš zdravil, usuzovala jsem podle tónu, velitel lovecké skupiny s rozpřaženýma rukama. Několik minut se hlasitě s nimi bavil, nejspíš se jim chlubil nálezem, protože několikrát ukázal mým směrem.

„BUCH, BUCH… BUCH……BUCH, BUCH, BUCH,“ chopil se nakonec jeden ze strážných klepadla.
Po chvíli ticha mu odpovědělo zabouchání z druhé strany, na které odpověděl další sérií smluvených úderů až se nakonec dveře otevřely.
Za nimi mě čekalo něco naprosto neuvěřitelné, tedy ne hned.
Nejprve za nimi byla jen další chodba a stráž, ale na jejím konci vytrácejícím se do ztracena bylo něco neskutečné.
Podzemní město. Opravdové podzemní město s domy vytesanými z kamene, širokými dlážděnými uličkami a nebe nad hlavou mu tvořila tisícovka, nebo spíš statisíce obřích zářících stalaktitů které ho osvětlovaly jako slunce za jasného dne.
Ve středu města se tyčila budova, převyšující všechny a viditelná už z daleka. Byla prostého kulatého tvaru, s věží stoupající až ke stropu neskutečně velkého prostoru.
Zamířili jsme k ní a já si mohla prohlížet obyvatele, kteří proudili všemožnými směry a zastavili se pouze na okamžik, aby uspokojili svou zvědavost.
Díky mé výšce mě nebylo snadné přehlédnout. Všichni, s výjimkou toulajících se skupinek strážných, na sobě měli stejně jako lovci pouze bederní roušky ale z pestrobarevných a zdobených látek. Barva srsti byla většinou bílá, ale k vidění byly i odstíny šedé, zrzavé a světle hnědé.
Také jsem spatřila samice Yettiů. Byly o něco menší a měly stejný počet nezahalených povislých ňader jako rukou, tedy čtyři, ve kterých nosily košíky nebo mláďata, ještě víc připomínající malé opičky.
Některé samice měly bradavky zdobené zlatými kroužky. Muži u pasu nosili v pochvách ukryté krátké meče se širokým ostřím a sekery.

Středová budova jako by se snad nepřibližovala a my k ní kráčeli celou věčnost.
Aby toho nebylo málo, na konci nás ještě čekal výstup, snad po stovce schodů. Než jsme se dostali k vratům, s minimálně dvěma tucty členů nějaké gardy v plátových zbrojích cínové barvy a přilbách zdobenými rudými štětinami, byla jsem vyřízená a skoro se svalila únavou na zem.
Do jejího nitra mě vedl již pouze velitel za doprovodu dvou Yetti rytířů a zbytek skupiny čekal venku.
Hned za vraty se rozprostíral obří sál se čtyřmi podlouhlými kamennými stoly vyrůstajícími rovnou ze země a ke každému mohlo bez obtíží přisednout do dřevěných křesel půl sta hodujících.
Nyní tam ale nebylo víc než deset, včetně nás.

Na vyvýšeném pódiu na ně shlížel z pohodlí trůnu ze dřeva, kožešin a kostí, kterým dominovaly obzvlášť bělostné lebky všemožných tvarů nad hlavou, od pohledu nepopíratelný vládce celého města.
Bylo jisté že byl mnohem starší než velitel lovecké skupiny. Obličej měl vrásčitější a v oblasti brady byla srst mnohem delší a spletená do copánků.
Oba páry rukou byly svalnaté, na mnoha místech se táhly dlouhé jizvy, které už nezarůstaly srstí, a zdobily je široké náramky. Na prstech se mu blýskaly zlaté prsteny.
Břicho měl vystouplejší a zakulacenější, nejspíš následek jeho postavení. Přesto nic neubíralo na jeho divoké děsivé auře.
O jednu nohu měl opřené masivní dvouruční kladivo, které muselo lebky drtit jako oříšky a u druhé mu ležela otrokyně jiné rasy, vzhledem připomínající větší humanoidní ještěrku s tmavě zelenou šupinatou kůží, se štíhlým tělem zakončeným ještě delším a štíhlejším ocasem s ostny, které byly upilované.
Takže se na této planetě nejspíš nenacházel pouze jeden inteligentní druh, pokud tedy stejně jako já nebyla cizí.

„Itelecht fuch ticika recht lucht myy KROCH,“ poklekl rituálně lovec velitel před svým vládcem se skloněnou hlavou.
Dlouho chvíli následovalo ticho, až nakonec vládce pokynul rukou a dal mu tak svolení pohlédnout mu do tváře a pokračovat.
Jeho vyprávění netrvalo dlouho, nejspíš se neobtěžoval s nepodstatnými detaily, poté mě začal vysvlékat z kožešin a během chvilky jsem tam stála před nimi nahá, tedy až na improvizované boty, které mi nechal. Cítila jsem se poníženě a snažila se zakrýt intimní části těla. Vždy mě však pleskl přes ruce, až jsem to nakonec vzdala.
Má bledá kůže se leskla čůrky potu mísící se s krví z kožešin. Několikrát mě přinutil se otočit a zopakoval vtip o zarostlém klínu.
Vládce se nezasmál, pouze si mě mlčky prohlížel a poté nechal odvést svou ještěrčí otrokyni která otočila svou hadí hlavu a zasyčela mým směrem.
Od té chvíle na lovcově tváři bylo něco, co se dalo považovat za spokojený úsměv odhalující špičáky, protože bylo jisté, že dar bude přijat a nakonec mi naznačil abych šla k mému novému majiteli.

„Ne,“ špitla jsem a zavrtěla hlavou.
Za to mi odpověděl pěstí do žaludku až jsem se bolestí svalila, jak dlouhá tak široká na zem a snažila se do plic opět dostat vzduch. Jak se mi to trochu povedlo, dostala jsem ještě lehký kopanec a spršku prskanců, jak na mě křičel.
Nemusela jsem mu rozumět abych pochopila, že pokud nebudu spolupracovat jako do teď, tak mě bez okolků přinutí násilím.
Po čtyřech jsem se tedy začala plazit směrem k trůnu, nemotorně vylezla na pódium a složila se u nohou vládce do klubíčka a chytla za břicho.
Myšlenky na jakýkoliv další vzdor byly ty tam, možná jsem to měla zakódované v genech. Pojistka, abychom nebyli hrozbou pro lidi anebo to byl prostě jen výsledek únavy, šoku a hlavně strachu. Myslím že to bylo to druhé.

Pokud jste to dočetli až sem, jsem vám vděčná, stejně tak budu ráda za jakoukoliv kritiku ať už pozitivní nebo negativní, protože bez ní se nedá zlepšovat. Děkuji 🙂