Když se zvrtne pohádka

Nedávno mi kdosi poslal e-mail s přehršlí vtipů. Jeden se mi zalíbil a inspiroval mne k napsání následujícího nesmyslu.

Maminka Míla a tatínek Tonda měli tříletého synka Toníčka. Vždy před spaním četla maminka Toníčkovi pohádku.
Ten večer se však cítila tak unavená, že měla pocit, že by tu knížku snad ani v ruce neudržela. I požádala manžílka, aby se této role ujal. Ten sice zpočátku brblal, ale nakonec se uvolil s podmínkou, že nebude číst pohádku, neboť mu to moc nejde, ale že synkovi předříká pár říkánek, které si z dětství jakžtakž pamatuje. Sedl si na kraj postýlky k Toníčkovi a začal:

„Vařila myšička kašičku,
na zeleným rendlíčku,
tomu dala, tomu dala, tomu dala, tomu dala,
až se z myšky kurva stala.“

„Jéžišimarjá, co mu to povídáš?“ protočily se mamině oči, ale než stačila cokoliv dalšího říct, ozval se Toníček.
„Tatí, a co je to kujva?“
„No to je ženská, co každýmu podrží,“ pohotově odpověděl tatík.
„A co podjží?“ zazněla další zvídavá otázka.
„No, třeba tašku s nákupem, kolo, prostě cokoliv,“ snažila se zachránit situaci mamka.
„Tak to když ti tatínek žekne, abys mu podjžela vjtačku, tak to seš taky kujva?“ mudrovalo dítě.
„Prokristapána, ne né néé,“ chytala se za hlavu mamča. „Já ti povím, jak je to doopravdy. Kurva je strašně sprostý slovo, který malý děti nesměj říkat. Víš?“

„Aha.“ Toníček si zamyšleně položil prst na bradičku. „Tak já teda nebudu žíkat kujva, ale pjostitutka. Tatínek taky má pjostitutku?“ zeptal se nevinně.
„Ještě to tak,“ pohoršila se máti. „To bych ho seřezala jako malýho psa.“
„A jak bys ho žezala? Cijkulájkou, nebo nožem po kouskách?“ tázal se mrňous dychtivě dál.
„Spíš to druhý. Proč?“
„Tak až ho budeš žezat, tak mi žekni. Eště nikdy sem to neviděl,“ zazněla z jeho pusinky další nevinnost.

„Proboha, proč bych mu to měla dělat?“ udiveně zírala na své zvídavé kvítko.
„No, včera pžinesla tatínkoví paní, co nosí noviny, dopis a když si ho vzal, zažičel ‚kujva, zase pjachy‘. Začal se s ní dohadovat, ale abych to neslyšel, tak šli do pokoje a já sem tam nesměl. Paní musela bejt stjašně smutná, pjotože dlouho a nahlas vzdychala. Ale nakonec se s tatínkem asi dohodli, pjotože když šla pjyč, tak se usmívala.“

Mamča zalapala po dechu. „Tondóó!“ zaburácela. „Tys tady včera šoustal pošťačku?“ zeptala se hrozivě.
„Mamí, co je to šoustat?“ ozvalo se vzápětí z postýlky a mamina najednou nevěděla kudy kam. Úplně ji to odrovnalo. Kdo ví, jestli tu noc šli vůbec spát. Zvídavost dětí je přece nekonečná.

P.S. Autor si vždycky myslí, jakou že to napsal vtipnou povídku. Ovšem jen do chvíle, než mu řeknou, že je to spíš k breku.