Toto je 4 díl z 6 v seriálu Kaňka

Pár stránek a jsem na konci sešitu. Opravdu se mi to nechce předatlovávat do kompu. Jenže, kdo by dokázal přečíst můj úhledně vypadající škrabopis? Kdybych si na to někoho najal, kolik by stála jedna stránka? Ježišimarjá, vždyť blbnu na kvadrát. Nic z toho netrhnu a chci za to platit, abych to mohl pověsit na web, kde mě lidi za ty slátaniny roztrhaj na kusy… Jestli to bude někdo přepisovat, pak jedině zadarmo! A protože se nikdo takovej nenajde, stane se z toho taková moje sexuální psychoterapie. Nic víc.

Cestou z práce jsem si koupil nový sešit a nadepsal jej „Kaňka 2”.

Tak co, Venco? Jak to dopadne u starýho Vávry? Slyšel jsem, že jeho dcera je moc hezká. Asi ti nic neříká jméno Angelina Jolie, což? To je škoda, protože se jí dost podobá…

„Co s tím hodláš dělat, Vávro?”
„Probůh, kde mám v tak krátký době sehnat tři zlatky? To je pro mne celý jmění… Nešlo by to nějak splácet?”
„Nešlo! Už tři roky jsi králi neposlal ani pětník. Proč bych ti měl věřit, že najednou posílat začneš?”

„Dáte si ještě něco?” zeptala se mne v Dobré čajovně, kde jsem psal, asi třicetiletá sympatická bruneta s vlasy staženými do ohonu.

„Ano. Oříškovou směs, prosím.”

„Protože nechci skončit na ulici.”
„Na to jsi měl myslet dřív…”
„Pane královský výběrčí, přimhuřte jedno oko. Přísahám,

„Tady jsou,” přistály mi na stole oříšky. „Můžu být malinko zvědavá?”
„Zkuste to.”
„Co to sepisujete? Já už si vás všimla minule…”
„Napadl mě takový příběh a teď mě něco nutí psát ho pořád dál…”
„A o čem je?”
„No to je právě to, že o ničem rozumném… Je to brak.”
„Červená knihovna…?”
„Ne, to ne,” rozhlédl jsem kolem sebe a naznačil jí, aby se trochu sklonila, „ona je to spíš pornografie,” řekl jsem potichu.
„Jestli je dobrá, tak na tom není přece nic špatného.”
„O tom pochybuju, protože to je úplně první věc, co píšu…”
„A dal byste mi to přečíst?”
„Vidíte, že píšu rukou, a nevím, jestli to po mě dokážete přečíst…”
„Můžu to zkusit?”
„Ale jistě,” podal jsem jí sešit.
„Jo, to je v pohodě. Není to tak hrozný, jak tvrdíte,” řekla, když mi ho vrátila.
„A neumíte psát všema deseti? Potřeboval bych to přepsat do počítače. Něco málo bych vám za to mohl slíbit…”
„Proč ne. Když nebudete mít šibeniční termíny, můžeme se domluvit…”
„Dáte mi na sebe mail? Až budu mít dopsaný sešit, tak bych vám napsal a domluvili bysme se na předání.”
„Tak si pište…”

„že tentokrát to opravdu dodržím!” a zvedl dva prsty k přísaze.
„Víš co, Vávro, sepíšeme takovou smlouvu. Když se nevyskytne problém, tak ji na konci společně roztrháme. V případě, že ji porušíš, tak přijde trest. Neboj tvého bytu se to týkat nebude. Bereš?”
„Beru.”
„Tak vezmi papír, pero a piš!”
„Nemoch byste to napsat vy? Já jsem rád, že se podepíšu…”
„Dobrá. Tak já budu to, co budu psát, říkat nahlas… Já níže podepsaný Adalbert Vávra svým podpisem stvrzuji, že svému králi dlužím na dani a úrocích z dlužné daně tři zlatky. Zavazuji se tímto, že od dnešního dne přesně za rok a den nebudu králi nic dlužit. Chci to provézt formou týdenních splátek. Do každého pátečního poledne doručím královskému výběrčímu daní Václavu Nejezchlebovi splátku dluhu. Výši splátky si dlužník stanoví sám s tím, že nejmenší obnos, který od něho bude přijat, je pětník. Jestliže se dlužník zpozdí byť jen o pár minut, nebo splátku vynechá úplně, bude potrestán. Trest spočívá v tom, že pošle svoji dceru Annu za královským výběrčím daní, aby si s ním sjednala datum návštěvy v jeho domě, která bude probíhat od šesté hodiny večerní do deváté hodiny ranní. Během návštěvy musí být poslušna všech příkazů, které od Václava Nejezchleba uslyší. Odepření poslušnosti se trestá další návštěvou navíc. Pokud by dotyčná Anna návštěvy odmítla, uvědomuji si, že byt, který vlastním v Křivé ulici čp. 7 půjde do dražby. V Králově Lhotě v 7. roce vlády krále Lumíra II, měsíci srpnovém, dni třetím.” Václav se podíval na starého Vávru a zeptal se: „Souhlasíš s touto smlouvou?”

Bledý obličej starého muže kývl na souhlas. Václav mu podal brk, zabodl do papíru prst a řekl: „Tady to podepiš!” Pak se podepsal i on.
Královský výběrčí roloval smlouvu, když do místnosti vešla Anna. „Umí tvá dcera číst?”
„Umí, pane.”
„To je dobře… Anno,” obrátil se na ni, „právě jsem s tvým otcem podepsal smlouvu na splácení dluhu vůči našemu panu králi, a protože se tě ta smlouva dotýká, bylo by záhodno, kdyby sis ji hned teď přečetla.”
„Neboj, tati, to zvládneme. Tu radost panu výběrčímu neuděláme!” zvedla hlavu od papíru, když dočetla.
„Uvidíme,” odvětil Václav.

Sympatické brunetce jsem v čajovně nechal slušné dýško, rozloučil se a vyrazil k domovu. Měl jsem takovou radost, jak to Václav se starým Vávrou skoulel, že jsem manželku po delší době sexuálně využil…

„Co je to s tebou? Ty máš nějakou babu?” udeřil na mě druhý den v práci kolega Martin Pecháček.
„Nemám. Proč se ptáš?”
„Vypadáš, tak spokojeně a sebevědomě. Ženský si toho všimly a zeptaly se mě, jestli vo něčem nevím. No a já nevěděl, proto jsem se tě na to zeptal.”
„Hm…”
„Jaký hm?”
„Jen se mi v jedný věci daří, tak to bude asi tím.”
„A co to je?”
„Nic zajímavýho. Našel jsem doma stopy po starý zálibě a teď se jí zase věnuju. To je všechno.”
„Ty seš tajemnej, jak hrad v Karpatech… To z tebe musím dolovat každý slovo?”
„Vopravdu to není nic zajímavýho…” ale když jsem se na Martina podíval, tak mi bylo jasný, že nedá pokoj, dokud něco ze mě nevypáčí. Proto jsem mu hodil kost: „Jako kluk jsem sbíral všechny informace o jantarový komnatě. Snil jsem o tom, že ji jednou najdu a teď se tím bavím a čtu věci kolem toho…”

Koho tam máme dál, hloubal Václav nad svým seznamem. Dnešní úspěch u starého Vávry jej přivedl na myšlenku, že takhle obejde všechny dlužníky a sepíše s nimi podobné smlouvy. Má to dvě výhody naráz. Užiji si a zároveň budu vykazovat snižující se dluh. Z vymoženého mám procenta, která použiji na krytí radovánek s ženami neplatičů… Dnes jsem si všiml že dvojčata truhláře Bendy zajímavě vyspěla a vypadá to, že je budu moci zasvětit do tajů života, protože tatík dluží sedm zlatek. Vždy, když mu teče do bot, něco uhradí a pak zase dělá mrtvého brouka. S tím je konec, Bendo. Buď budeš platit, nebo půjčovat dcery. Manželku ti nechám, před tou se nic nepostaví…

Královský lazebník má krásnou ženu a malý zapomenutý dloužek, který za ty roky slušně narostl, ale je zadobře s králem. Ještě by se moje snaha mohla obrátit proti mně. Zatím ho nechám na pokoji.

Koňský handlíř Lakatosz je kapitola sama pro sebe. To je království v království. K němu bych musel jít v doprovodu královské gardy a ještě bych si nevsadil na výsledek. (I když by se z jeho družiny daly vyzobnout hodně zajímavé dračice…)

Z Kohnovy dcery Ráchel vyrostla krásná samička. Mám u něho v evidenci nedoplatek úroku z prodlení. Dojdu si pro něj, ať si ho mohu odškrtnout.

Koželuh, barvíř, ras, vlásenkář… Z nich by se jeden zbláznil. Peníze na dluhy nemají, za to vlastní ošklivé ženy, s nimiž zplodili jen syny. Co s nimi…? Že bych je nechal obcovat s Rózou a Rózou, ať si holky užijou, a já se na to nějakou tajnou škvírkou díval? Hloupost! To bych musel být starý a k ničemu, potom možná.

A co kdybych králi navrhl, že ti, co nemají na zaplacení, nebo platit nechtějí, si to můžou odpracovat? Budou dělat to, do čeho se nikdo nehrne! Vyvážet veřejné latríny a tak… Dluh se sníží, práce se udělá a přitom to královskou pokladnici nebude nic stát… Tedy, Václave, tobě to pálí!

První sešit byl popsaný. Napsal jsem mail, že může začít přepisování a čekal na odpověď.

Ráno bylo všechno jinak. Václav se chystal na vymáhací obchůzku, když na dveře jeho domu zaklepal podivně oblečený muž. Připomínal čaroděje z pohádky, kterému někdo ukradl dlouhý špičatý klobouk a hábit až na paty. Oděn byl do modrých krátkých kalhot z látky, kterou Václav ještě neviděl. Nohy mu obepínaly řemínky, které na chodidlech přidržovaly podrážku. Zvláštní obuv. Tělo zakrývala bílá halena bez rukávů, kterou evidentně vyrobily v dalekých krajích.

„Co si přejete,” zeptal se Václav, když jej služebnictvo před pána dovedlo.
„Jdu se přihlásit k placení daní, protože se chci v tomto perspektivním království usadit.”
„Dobrá… V tom případě bych si potřeboval zapsat vaše jméno, adresu a obor podnikání.”
„Říkají mi Alí Burka a budu bydlet Na Rynku číslo popisné tři…”
„U Kohna?”
„Ano. Je v tom nějaký problém?”
„Ne. Jen mě to překvapilo… Promiňte za přerušení. Čemu se hodláte v našem království věnovat?”
„Jsem léčitel, šaman a…”
„Omlouvám se, ale co jste to říkal?”
„Léčitel…”
„Ano to mám. To druhé ještě jednou…”
„Ša – man.”
„A to je co?”
„Dokážu zprostředkovat kontakt mezi světem lidí a duchů. A taky umím věštit.”
„Aha.”
„A ještě jsem rádce ve věcech obcování.”
„S tímhle přece nikdo nepotřebuje radit…” zareagoval Václav posměšně.
„Myslíte? A ještě se chci zeptat… Byl by nějaký problém, kdybych si otevřel podnik, kde by se muži i ženy svlékali pro obveselení publika a prodával se při tom alkohol? Samozřejmě, že by se ze všeho řádně králi odváděly daně.”
„Otevřít můžete. Jen pochybuji, že seženete někoho, kdo by se chtěl před lidmi obnažovat…”
„Tak z toho strach nemám. Naopak. Tohle království má obrovský potenciál, co se obcování týče. Koneckonců se o tom začínáte přesvědčovat…”

Václav se na Alí Burku podíval, zda si z něho netropí žerty, ale bylo na něm vidět, že to, co říká, myslí smrtelně vážně.

„A mimochodem, znám medicínu, která ženy ochrání před outěžkem. Myslím, že až tohle zjistí, pane Nejezchleba,” spiklenecky na něho mrkl a dodal, „umíte si představit, co se začne dít, když to, co jim dělá dobře, budou moci provozovat bez následků?”

Navigace v seriálu<< Kaňka 03Kaňka 05 >>
5 20 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments

Výborné pokračování. Tak výběrčí daní to začíná rozjíždět takový soukromý hampejz a teď ještě přichází šaman, který umí zabránit nechtěnému početí. No bude to zajímavé už se těším na další díl.

Tenhle seriál se mi fakt líbí.

Já chci příběh autora a brunetky! Perfektně zpracovaný příběh.