Výlet dál úspěšně pokračuje. Zklamání pouze v tom, že nedošlo k setkání s dávnou přítelkyní.

Výlet do Českého Krumlova 3.
Vstoupil jsem do ložnice a pomalu jsem se blížil k posteli. Evelýna seděla a dívala se na mne takovým zvláštním pohledem. Mávla rukou k oknu a prosebně řekla:
„Buď tak hodný, Jaroušku a zatáhni závěsy.“
„Ale proč, Evi? Jsme v 1. patře tak sem není vidět.“ V těch našich soukromých rozhovorech jsem ji říkal Evi, protože jiná zdrobnělina mi k jejímu jménu nenapadla.
„Je tady už až moc světla a já nechci, abys na mě viděl,“ vysvětlila mi svoje přání.
„Nemám sice nic proti intimnímu osvětlení, ale vytvářet je uměle mi připadá přehnané. A naopak, já bych tě rád viděl v plném světle, protože se nemáš za co stydět a já si tě docela rád prohlídnu i za denního světla, abych viděl, že mne ostatní smysly nešálí a já si opravdu užívám s nádhernou ženskou.“
„Já to samozřejmě ráda slyším, ale moc ti to nevěřím. Nechme řečí a pojď ke mně. Máme pro sebe tak hodinku času.“
Vím, že moji čtenáři, zabloudivši sem nedopatřením, protože přehlédli, že tento seriál je označen jako neerotický, by docela rádi sledovali podrobný popis dopolední mrdačky, ve fredovském stylu, Mladý inženýr snaživě větrá faldy sice zachovalé, hezké a vzdělané, ale přece, podle jejich názoru, staré babě. Bohužel je zklamu. Měl jsem před baronkou pár ženských a po ni ještě dlouhou řadu všech věkových i váhových kategorií, ale milování s ní mi zůstalo v paměti jako jedinečné a možná nejlepší ze všech. Takže předkládám k věření, že jsme se za tu hodinku oba dostali až k branám ráje.

Potom, po nezbytné hygieně jsme  sešli dolů, do jídelny, kde jsme se setkali s Frantou. Po nejzdravějším tělocviku nám pořádně vyhládlo a tak jsme si dopřáli skutečně vydatnou anglickou snídani a začali plánovat další průběh našeho výletu. Bylo něco kolem 11. hodiny, když jsme Frantu přemluvili, aby si dal lehký předčasný oběd. Vzhledem k tomu, že snídal se svým přítelem něco po osmé, nedalo mu  velkou práci, aby s chutí spořádal pořádnou porci Ham and eggs. Po tom si ještě objednal půllitr plzeňského, který jsem mu srdečně záviděl. Já, jako řidič jsem se musel spokojit s Coca Colou s ledem. Po jídle jsme se sbalili, baronka ještě u vrchního objednala piknikový košík pro 3 lidi a pak na recepci vyrovnala účet.

Překvapilo mě, jak s velkou pozorností prošla všechny položky. Najednou se usmála a píchla prstem do jedné řádky. Zvědavě jsme přihlédli, co ji pobavilo. Bylo tam napsáno: hemenex – 38 Kč. Franta se rovněž pobaveně usmál:
„Tak tohle jsem ještě neviděl, natož abych to jedl.“
Oba jsme se cítili trochu trapně, protože nám bylo jasné, že takovýto lapsus by se v hotelu se 4 hvězdičkami stát neměl.
Krátce před polednem jsme vyrazili na cestu.

Do Českého Krumlova jsme měli přibližně 140 km, což jsme odhadovali na 2 hodiny jízdy. Jeli jsme po silnici 1. třídy směrem na Tábor. Baronka po cestě sledovala mapu a najednou nás překvapila dotazem, zda bychom se nemohli zajet podívat na Orlickou přehradu. Bylo hezké počasí, nikdo nás nehonil a proto jsem se rozhodli vyhovět. Proto jsme v Táboře odbočili na Milevsko a odtamtud už to bylo až k přehradě jen asi 15 km.

Zastavili jsme na rozlehlém parkovišti a pěšky jsme se prošli po celé šiji přehrady. Byl to skutečně impozantní pohled. Evelýna opět pilně fotila svým Kodakem. A tak mám dodnes v albu několik desítek barevných fotek, z tohoto báječného výletu. Vyjimají se mezi ostatními černobílými fotkami, jak pěst na oko. Na většině z nich jsem zachycen s Frantou, jen asi na 4 snímcích jsem zachycen s baronkou, když Frantu požádala, aby nás spolu vyfotil. Jen zasvěcený člověk by poznal, že fotky z Konopiště nás ještě zachycují odměřeně, zatímco obrázky z Orlické přehrady už jsou tak nějak důvěrnější.

Na parkovišti jsme u stolku důkladně prověřili obsah piknikového košíku. Byli jsme příjemně překvapeni profesionalitou kuchaře, který jej připravil. Velmi jsme si pochutnali a po krátkém odpočinku jsem se chystali vyrazit za svým cílem. Evelýna opět spekulovala nad mapou a překvapila nás dalším požadavkem.

„Vidím, že tady poblíž a na cestě do Budějovic je Sezimovo Ústí. To bychom mohli navštívit Haničku. Nejsem sice ohlášená, ale snad nás přijme.“
Neměli jsme s Frantou ponětí, o jakou Haničku se jedná, ale byli jsme svolní, že Evelýně splníme každé přání. Teprve, když se rozpovídala, jaké jsou přítelkyně a že se už dlouho neviděly, začalo nám docházet. Ale teprve na přímý Frantův dotaz z baronky vylezlo, že se jedná o Hanu Benešovou, vdovu po presidentu Benešovi.

„Pic kozu do vazu,“ pomyslel jsem si. Vůbec jsem netušil, že paní presidentová je ještě naživu, vždyť to bylo už téměř 20 let, co jsem byl panu presidentovi na pohřbu. Při této vzpomínce jsem si vybavil, že tehdy se vlastně poprvé oficiálně představila národu „ozbrojená pěst dělnického lidu“, totiž Lidové Milice. Vybavil jsem si řady pochodujících, sveřepě se tvářících chlapů v montérkách, s rudými páskami LM na levém rukávu a se srandovními šedivými rádiovkami. Na rameni měli pověšené cosi, co v neinformovaném člověku mohlo vyvolat dojem pušky. Byla to ale jen vzduchovka VZ-47 na kulaté broky, která byla účelově konstruovaná tak, aby co nejvíc, tvarem i manipulací, připomínala pěchotní pušku. Jako kluk, do zbraní zblázněný, jsem tyto atrapy naprosto bezpečně rozpoznal.

Vytrhl jsem se z dávných vzpomínek a začal zase sledovat hovor, který probíhal mezi Frantou a baronkou.
„Vím pouze to, že Hanička dosud žije a předpokládám, že ve vile, která Benešovým odjakživa patřila. Navíc doufám, že jako vdova po hlavě státu je patřičně zabezpečená. Když jsem připravovala svůj pobyt u vás, pokusila jsem se ji vyhledat v telefonním seznamu, ale marně.“
„Ani se nedivím, Beneš komunistům odjakživa ležel v žaludku, přestože jim, jako těžce nemocný a zlomený stařec, nakonec odevzdal moc. Pokud paní Hana ještě žije, jsem přesvědčen, že je pod přísným dohledem a v naprosté isolaci. Takže se obávám, tetičko, že tato návštěva se asi neuskuteční.“

S Frantovými slovy jsem bezvýhradně souhlasil, ale Evelýna byla z těch žen, které, když si něco umanou, jdou za tím. A tak se stalo, že jsme po příjezdu do Sezimova Ústí zastavili a začali se vyptávat, kde je tady vila Benešových. Teprve na několikátý pokus jsem dostali neochotnou odpověď a byl nám naznačen směr, kterým jsme měli jet. Jeli jsme okolo vysoké zdi, která nedala možnost pohledu do rozsáhlého parku. Zastavili jsme asi 50 m od široké brány a pěšky došli až k ní. Na jejímž pilíři se skvěla plechová cedule s nápisem:
                                  Úřad vlády ČSSR.
Nahlíželi jsme skrz umělecky kované pruty brány dovnitř. Široká asfaltovaná cesta vedla přímo k výstavní funkcionalistické vile, která ležela asi tak 300m od nás. Prostorný park v anglickém stylu byl nádherně udržovaný. Najednou Franta zabystřil a upozornil mě na malý výčleněk v pilíři brány.
„No nazdar, mají tady čidla a frekvenční kameru. Tohle znám, to mají namontované na baráku u ambasády USA a je to namířené rovnou na vstupní dveře. Jak se tady něco pohne, kamera se spustí. Takže se dá čekat, že za chvíli tady bude živo. Měli bychom se urychleně vytratit.“

Mohlo by vás zajímat  Planeta 97/S3X - Kapitola první

Baronka nás poslouchala a zřejmě ji připadalo, že sleduje hovor dvou paranoidních idiotů.
„Mládenci, je tady snad někde napsáno, že je sem zákaz vstupu? Máte snad pocit, že děláte něco nepatřičného? Já tedy ne. A pokud má Fraci pravdu a někdo sem přijde, tím líp. Aspoň dostanu informaci, zda budu moci navštívit svoji přítelkyni, která se se mnou jistě ráda setká. Ostatně, dochází na Franciho slova a támhle přichází někdo ze služebnictva.“

Po asfaltce opravdu přicházel muž v perfektním obleku, který by se snad hodil na svatbu, nebo na funus. Došel až k bráně a aniž by se zdržoval pozdravem, nebo nějakým oslovením, nevlídně na nás zavrčel:
„Co tady děláte?!!“
„Dobrý den. Také vás ráda vidím, dobrý muži. Vy jste zajisté schopen poskytnout mi nějaké informace.“
„Od toho tady nejsem, abych poskytoval kdekomu nějaké informace. Kdo vůbec jste? Legitimujte se!“
„Ale proč, dobrý muži? A komu? Nevidím žádnou uniformu, ani průkaz, který by mi ukládal povinnost se vám prokazovat. Také si nejsem vědoma, že bychom porušovali nějaký zákon, či nařízení.  Takže, pokud jste soukromá osoba, zajímá mně pouze to, jestli jste schopen a ochoten mi odpovědět na jednoduchou otázku, zda se v tomto objektu nachází paní Hana Benešová. A pokud ano, byla bych vám velmi povděčná, kdybyste ji sdělil, že před bránou stojí její dávná přítelkyně, baronka Evelyn von Slesgenbergová, která by byla šťastná, kdyby ji mohla navštívit.“

S těmito slovy podávala dotyčnému skrz ozdobnou  mříž svoji vizitku.
„Pokud tedy patříte ke služebnictvu paní Hany, buďte tak laskav a předejte ji moji navštívenku.“
„K služebnictvu… no dovolte?!!!“ muž v obleku zrudnul nevolí. „To by mohl říci každý, že chce jít na návštěvu. Paní Benešová nikoho nepříjmá. To by muselo být předem schválené v Praze. A já nejsem žádný komorník, já jsem náčelník ochranné služby, major, rozumíte?“
„Samozřejmně, že rozumím a také nejsem hluchá, takže nemusíte zvyšovat hlas. V tom případě se skoro divím, že se pan major obtěžoval osobně a neposlal tuto maličkost vyřídit svého pucfleka.  Tak tedy, pane majore, buďte tak laskav a doručte moji vizitku paní Haně. Ručím vám za to, že do 10 minut nás přijme.“

O tajného se  znovu pokusila mrtvice, ale pak se sebral a baronku si s přehledem vychutnal:
„To je sice možné, že by vás přijala, ale problém je v tom, že já ji tu vaši vizitku nedoručím. Mám své rozkazy.“
Otočil se a beze slova rozloučení odcházel. Před tím vizitku pohodil mezi pruty mříží, Evelýně k nohám. Franta se sehnul, sebral ji a podal ji baronce.

„Vidíš tetičko, já jsem ti říkal, že tahle improvizace nevyjde.“
Pomalu jsme se vrátili k autu, nasedli a vyjeli zpátky na státní silnici. Zamířil jsme k Budějovicím a nebylo nám do řeči. Teprve po chvíli Evelýna pronesla téměř vyčítavě:
„Co je to za zemi, která ve zlaté kleci vězní vdovu po svém presidentovi…?“

Tuto řečnickou otázku jsme nechali bez odpovědi. Myslím, že Evelýna ani odpověď nečekala. Celkem v pohodě jsem se dostali do cíle našeho dnešního putování. Absolvovali jsme prohlídku zámku, prošli jsme krásnou barokní zahradou a prohlédli jsme si ten světový unikát – otočné jeviště. Evelýna udělala zase spoustu fotek a potom jsme se prošli malebným náměstím. Schylovalo se k podvečeru a tak jsme  začali řešit otázku návratu.

Vzhledem k tomu, že byly dlouhé letní dny, nebyl by problém stihnout za světla cestu zpátky do Prahy. Také se nabízela možnost, zkusit najít ubytování přímo ve městě. K tomu jsme však s Frantou byli skeptičtí. Byla doba dovolených a město praskalo ve švech. Baronka sice mínila, že zejména v drahých mezinárodních hotelech by se pro valutovou cizozemku jistě něco našlo, ale nakonec jsme ji přemluvili k návratu.

Na zpáteční cestě ještě přišla s návrhem, abychom se zastavili na Konopišti a zkusili přenocovat v již osvědčeném Hotelu Amber. Již včera jsme viděli, že díky svým nekřesťanským cenám neměli zrovna přeplněno. V tu chvíli mne napadlo, že Evelýna hraje na to, že bychom si zase mohli spolu lahůdkově zašukat.
Proto jsem měl Frantovi skoro za zlé, když začal naléhat, abychom jeli rovnou do Prahy, že má nějaké zařizování a počítal s tím, že budeme venku jenom dva dny. Argumentoval i tím, že teď navečer jsou silnice volné, protože dovolenkáři jsou už dávno zalezlí. V tom měl vskutku pravdu, na rovných a přehledných úsecích jsem chvílemi nevydržel a polechtal plyn. Tachometr radostně poskočil na 150, což byla rychlost, jakou jsem dosud nikdy autem nejel.

Vědom si toho, že auťák je dosud nezajetý, jsem však tuto radost nepřeháněl. Krátce před půlnocí jsme Evelýnu vyložili před Alcronem. Frantu jsem odvezl domů a jel zaparkovat do Gregoryho garáže. Rámcově jsme byli domluveni tak, že Franta si vyřídí dopoledne své záležitosti a před polednem se sejdeme. Vyzvedneme autíčko a zajedeme k Evelýně do Alcronu, kde poobědváme. Tam jsme také měli naplánovat další turistické putování.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1301
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1

3
Komentujte

avatar
1 Comment threads
2 Thread replies
3 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors
MirekShockFred Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na