Toto je 1 díl z 20 v seriálu Cvokař

Hned na začátku bych chtěl varovat čtenáře, že tohle povídání není erotické. Mohlo by však být začátkem možná zajímavého, několikadílného seriálu, plného sexu. To záleží na Vás, vážení čtenáři. Poku byste měli zájem o pokračování, napište to do komentářů.

Z PhDr. Viktora Chvaliny by měl Jan Neruda vskutku radost. Podobně jako slavný básník, byl i Viktor byl snad vším na tom Božím světě a vším byl rád. Po vystudování průmyslovky nastoupil na umístěnku daleko od domova, s tím, že je to pouze na rok, než nastoupí na vojnu. Pracoval jako technický úředník, ve volném čase chodil létat na svazarmovské letiště a do Vojenského leteckého učiliště v Košicích nastoupil s čerstvým Leteckým průkazem sportovního pilota.
Po třech letech byl vyřazen v hodnosti poručíka a nastoupil k leteckému stíhacímu pluku jako pilot stihač.

U letectva také zažil internacionální pomoc bratrských armád v r. 1968. Protože se nijak netajil názorem, že tato pomoc je ve skutečnosti okupací, bylo celkem jasné, že neuspěl u prověrek a byl z armády vyhozen. Z nouze se pak stal mistrem odborného výcviku v odborném učilišti. Při této nenáročné práci vystudoval dálkově filozofickou fakultu a ozdobil své jméno akademickým titulem PhDr.

Dík zvýšené kvalifikaci mohl s mistrováním seknout a začít opět úplně znova, tentokrát jako středoškolský profesor. Nastoupil jako učitel společenskovědních předmětů, shodou okolností na téže průmyslovce, kde kdysi maturoval.
Tuhou normalizaci přežil bez úhony, protože učitelů byl trvalý nedostatek. Požadovanou pedagogickou kvalifikaci si doplnil externím studiem na Pedagogickém institutu a díky odpracovaným létům byl zařazen do nejvyšší platové stupnice. Polepšil si tedy i finančně a díky tomu, že byl z armády zvyklý na ignoranci, blbost a buzeraci od nadřízených, přežíval v těch pohnutých dobách celkem v poklidu.
Trpělivě chodil na nekonečná školení, kde byli kantoři vedeni k tomu, jak nenápadně vtěsnat do odborných předmětů ideologické prvky (rozuměj komunistickou propagandu) a nebo třeba ateistickou výchovu, což bylo ve státě, jež měl v Ústavě zakotvenou svobodu náboženského vyznání, téměř anekdotické.

Díky tomu se dočkal ve zdraví i Sametové revoluce a v bláhové euforii si nějaký čas myslel, že to u tabule v klidu a pohodě doklepe do důchodu.
Brzy však zjistil, že až na svobodu projevu se zase nic tak moc nezměnilo. Do školství se najednou houfně vraceli lidé, kteří měli nálepku disidentů. V posledních desetlletích nesměli učit a jako dubčekovci, nebo tzv. Osmašedesátníci si začali nárokovat vedoucí funkce, jako jakési odškodnění za prožité ústrky.

Všichni ředitelé škol byli odvoláni a na jejich místo byl vypsán konkurz. Přihlásit se mohl každý, kdo splňoval dvě základní podmínky:
a) Měl vysokoškolské a pedagogické vzdělání
b) Měl odsloužených 10 let ve funkci učitele.
Vypadalo to, že dlouhá desetiletí uplatňovaná praxe, kdy na prvním místě byla příslušnost k rodné straně a na vše ostatní se dala uplatnit nějaká ta výjimky, je konečně definitivně pryč. Že zvítězil zdravý rozum a při obsazování vedoucích funkcí bude uplatňována kvalifikace, zkušenosti v oboru a dosahované výsledky.

K všeobecnému překvapení a samozřejmě pohoršení celého učitelského sboru měl odvolaný ředitel, kovaný komunista a fanatický propagátor marxismu, tu drzost, že se do konkurzu přihlásil. Spolu s ním se přihlásil i jeden disident, dále bývalý kantor, který pro neshody s ředitelem odešel do průmyslu a jeden ambiciosní tělocvikář, který měl, dík své malé postavě napoleonský komplex.
Jako reakce na tyto nominace přišli kolegové za Viktorem a tlačili na něho, aby se rovněž přihlásil, jako určitá protiváha těchto naprosto nevhodných kandidátů.

Viktora tento požadavek naprosto vykolejil. Nikdy netoužil po vedoucí funkci a navíc mu bylo jasné, že nově jmenovaní ředitelé, pro nedostatek zkušeností v novém společenském uspořádání, asi moc úspěšní nebudou. Proto tuto nabídku s díky odmítl a jako alternativu navrhl za kandidáta mladého, naprosto nepolitického elektroinženýra, který rovněž předepsané podmínky splňoval.
Ten se sice upřímně vyděsil, neb jej to ani nenapadlo, ale nakonec, po delším přemlouvání a přislíbení podpory celého sboru na nabídku kývl a přihlášku podal.

Zbývala ještě jedna důležitá věc a sice vyšachovat bývalého ředitele ze hry. Nikdo si nedovedl představit, že by tento profláknutý soudruh měl školu vést v nových podmínkách. Viktor se tohoto úkolu ujal a použil starou, osvědčenou metodu školních tamtamů.
Obešel všechny kabinety a všude se zmínil o tom, že pokud bývalý ředitel svoji přihlášku nestáhne, on, Viktor osobně, přiveze v Kralup bývalého studenta školy Richarda Mrázka, který byl v r. 77 demonstrativně ze školy vyloučen, protože přinesl a nechal číst spolužákům legendární Chartu 77. Ředitel tehdy nekompromisně trval na exemplárním potrestání a přestože původně bylo navrženo pouze lokální vyloučení a student mohl dostudovat jinde, nakonec ředitel prosadil, aby byl vyloučen ze studia na všech středních školách celostátně.
Jak Viktor správně předpokládal, jeho výhrůžka se školními tamtamy ve velmi krátké době dostala k těm správným uším, kterým byla určena a profláknutý ředitel svoji přihlášku stáhl.

Život po sametu se však rozvíjel zcela jinak, než byly všeobecné představy. Mladý elektroinženýr podle očekávání v konkurzu zvítězil a byl jmenován ředitelem. A jak se v životě zhusta stává, z funkce zblbnul a začal se chovat jako lénní pán a despota, který má patent na rozum. Sbor učitelů se brzy rozdělil na část jeho milců, kteří mu lezli do prdele a na ty ostatní, kteří si někdy, v euforii nových časů, dovolili vystupovat proti jeho názorům.

A protože Viktor patřil k jeho občasným kritikům, ocitl se brzy v táboře ředitelských neoblíbenců, což se projevilo tím, že byl často pověřován plněním nepopulárních úkolů a pochopitelně to bylo znát i na pedagogických odměnách.
Vzhledem k tomu, že se mu krátil čas k odchodu do důchodu, utěšoval se tím, že když vydržel ve škole za komoušů, vydrží těch pár ročků, třeba pod vodou.
Ukázalo se však, že se mýlí. Drobné neshody s ředitelem přerostly ve vyložený atavismus a tak se Viktor, rok před odchodem do důchodu dočkal výpovědi pro tzv. nadpočetnost. Toto byl velmi šikovný fígl, jak se zbavit nepohodlného kantora. I za cenu toho, že mu bylo nutno vyplatit odstupné, byl propuštěn. Jeho úvazek se rozdělil mezi ostatní učitele a po půl roce se v tichosti přijal nový učitel, obvykle protekční dítko pana ředitele.

Viktor měl dvouměsíční výpovědní lhůtu a tak chodil denně do školy a protože jeho úvazek byl přerozdělen, byl pověřován prácemi, jež rozhodně nesouvisely s jeho kvalifikací. Vyměňoval vyhořelé zářivky, opravoval poškozené splachovače na WC a dělal i různé jiné údržbářské práce. Chodil po škole v montérkách a bavil se udivenými pohledy studentů, které ještě před prázdninami učil.
Pokusil se sice sehnat si nějaký učitelský úvazek, ale bylo mu čistě ze známosti, nabídnuto pouze pár hodin zástupu za učitelku na mateřské dovolené. Snadno si spočítal, že než by dojížděl do vzdálené školy za pár korun, bude pro něj výhodnější válet si koule na podpoře v nezaměstnanosti.

A jak už to tak bývá, řešení přišlo úplně odjinud, než by čekal. Když byl po sametu rehabilitován, vrátili mu na Ministerstvu dopravy Letecký průkaz a po zkráceném výcviku a přezkoušení měl povoleno samostatné sportovní létání. Při jednom navigačním letu, po náhlém zhoršení povětrnostních podmínek, přistával v husté mlze a havaroval. S těžkým poraněním páteře byl transportován do nemocnice, okamžitě operován a jen řízením štěstěny vyvázl bez trvalých následků. S létáním však byl konec a občas pár dní věděl o tom, že má nějakou páteř, zejména při změnách počasí.

Když se ve výpovědní době zastavil u svého obvodního lékaře a obeznámil jej se svoji prekérní situací, obvoďák, který jej měl v péči již 30 let, mu diagnostikoval náhlé zhoršení zdravotního stavu v oblasti krční páteře a den před ukončením prac. poměru jej poslal na marodní.
Pracovní poměr sice skončil, ale škola mu musela proplácet nemocenské dávky. A tak, skoro celý rok, který mu ještě zbýval do odchodu na odpočinek, úspěšně promarodil. Anekdotické bylo, že nemocenské dávky, které pobíral, byly o 2 tisíce vyšší, než následně vypočítaný důchod.

Když několik týdnů po svých 61 narozeninách dostal do ruky svůj důchodový výměr, nestačil se divit. Pochopitelně se poslední dobou vyptával svých známých a přátel, kteří již v důchodu byli, kolik pobírají a tak měl přibližnou představu, za kolik asi bude muset dál žít. Částka, která byla na výměru uvedena, jej příjemně překvapila svoji výší.
Vysvětlení bylo snadné. Ať byli komouši jakkoliv svině, učitelům přáli. Byla to taková jakási úlitba za to, že učitelští slouhové napomáhali despotickému režimu při vymývání mládežnických mozků. A protože se důchod vypočítával z průměrných ročních platů za posledních 20 let, celkový výpočet vyplácené měsíční sumy byl nečekaně vysoký.

Viktor se tedy ocitl v situaci, že sice nemusel obracet každou korunu, leč brzy zjistil, že jeho celoživotní úspory, které díky „tučným létům“ tvořily slušnou sumičku, se povážlivě krátí. Když byla zavedena cenová liberalizace, došlo ke skokovému růstu veškerých cen.
Všichni prodejci se náhle začali chovat jako puštění ze řetězu. Kostka másla, která při státem regulovanch cenách byla stanovena na 10,50 Kčs, vylétla náhle na 35 Kčs. Platy však nijak výrazně nerostly a konkrétně ve školství se bez ohledu na zblázněnou inflaci nezvýšily celé 4 roky po sametu.

Mohlo by vás zajímat  Cesta do Asie 10

Cenový blázinec se netýkal jen potravin. Rok před sametem kupoval Viktor nový akumulátor do své škodovky a zaplatil za něj 710 Kčs. Když po třech letech, zrovna v době cenové liberalizace, kupoval tentýž akumulátor pro svého otce zjistil, že nyní stojí již 2100Kčs. Že by platy vzrostly rovněž na trojnásobek, o tom si mohli občané nechat jenom zdát a tak nastalo období utahování opasků.
To ostatně přislíbil národu ministr financí, Václav Klaus, což ovšem kompenzoval příslibem, že pokud si národ ty opasky utáhne, má naději, že do 10 let se dostane na hospodářskou úroveň dnešního Rakouska. (cha cháá)

Čas zaslouženého odpočinku si Viktor celkem užíval. Až na občasné a celkem snesitelné bolesti v operované páteři se těšil dobrému zdraví, což si ověřil na srazu spolužáků po 50. letech od maturity. Z původního celkového počtu 27 se jich sešlo 18, kteří dosud byli na živu a podařilo se je kontaktovat. Jeden zmizel beze stopy kdesi ve světě a jeden skončil v blázinci.
Většina přítomných vypadala velice špatně, někteří dokonce budili dojem, že zrovna vylezli z rakve. Dietní večeře byla přerušována pípáním mobilů, které svým majitelům připomínaly dobu braní léků. Při popíjení nealkoholických nápojů se probíraly nemoci, jejich příznaky a léčba. Nechyběl ani přehled operací, které měli spolužáci za sebou. Byl to celkem vydařený večer, po jehož skončení bylo všem jasné, že se sešli naposledy.

Když se po několika dnech vzpamatoval z otřesného zážitku, rozhodl se, že pokud mu jen trochu bude sloužit zdraví, bude si v rámci možností „užívat života“. V jeho případě to znamenalo vyhýbat se nepříjemnostem a stresovým situacím a naopak snažit se dopřávat si drobné radosti, pokud nebudou příliš finančně náročné. A tady byl kámen úrazu.
Své předchozí koníčky již provozovat nemohl. S létáním byl konec, protože díky úrazu páteře by již neprošel zdravotními prohlídkami. A i kdyby prošel, platit za letovou hodinu 3 tisíce, to bylo pro důchodce zcela nereálné. Sportovní střelba z pistole, které se věnoval již od své vojenské služby rovněž nepadala v úvahu, protože cena střeliva mnohonásobně vzrostla. Jiné záliby neměl a tak se občas stávalo, že zejména v zimních měsících se krutě nudil.
Celé hodiny dokázal posedávat, polehávat, čumět na bednu a nebo číst. Naštěstí se samo našlo řešení, tedy záliba nenáročná na peníze a sice PC.

Když se tato vymoženost na začátku 90. let začala rozšiřovat, Viktor to šílenství nebral na vědomí. Žil v blahém přesvědčení, že toto už půjde mimo něj a že vlastně ani nestojí za to, aby se naučil s touto modernou zacházet. Brzy však přišel na to, že počítačová negramotnost je silná vada na kráse a tak s neskrývanou nechutí požádal syna, shodou okolností inženýra specialistu na elektroniku, aby jej naučil obsluhovat tu zatracenou bednu.

Ke svému překvapení zjistil, že pokud se spokojí pouze s úlohou uživatele, celkem snadno to zvládne. A protože ve škole se užívání PC stále více využívalo i k výuce, dočkal se krátce před svým odchodem do penze i toho, že v každém kabinetu byl PC k volnému použití pro kantory. V rámci modernizace školství ministerstvo dokonce zajistilo v rámci akce – Internet do škol – i bezplatné připojení na internet.
Viktor, pokud ještě učil, si navykl každou hodinu vysedávat u PC a surfoval po netu. Otevřel se mu kouzelný, dosud nepoznaný svět a on mu zcela propadl.

Odchodem na zasloužený odpočinek však o tuhle zálibu přišel a vůbec si netroufal jen pomyslit, že by mohl v surfování na netu doma pokračovat. Ač cena elektroniky rok od roku klesala, nemohl si ze svého důchodu dovolit ani zakoupení nějakého již jetého PC z bazaru.
Navykl si tedy chodit do knihovny, kde za směšný poplatek 60 Kč ročně získal přístup k internetu zdarma.
Rodinka mu však k prvním důchodcovským Vánocům nachystala překvapení. Syn mu sestavil z bazarových součástí nenáročný PC a natáhl mu do něj nezbytné programy. Zeťák mu předplatil kabelové připojení a tak rozradovaný Viktor po několika měsících abstinece opět mohl zasednout ke kouzelné bedně a zase provozovat svoje zamilované surfování.

Chmurné a nevlídné zimní počasí, které z duše nesnášel, mu jen nahrávalo k tomu, aby každý den proseděl dlouhé hodiny ve své počítačové svatyni a zapomínal na svět kolem sebe. Čile korespondoval přes svoji emailovou adresu a na ICQ si vytvořil celkem početnou skvadru přátel, se kterými korespondoval naživo o všem, co život a den dal, i když jeho respondenti byli třeba z opačného kouta republiky. Dokonce se přes Skype občas naživo spojoval se svým spolužákem, který v čase normalizace emigroval do Kanady.

Často také chodil na erotické stránky, kde objevil fantastický svět erotických povídek. A když se jednou vyhecoval, sám jednu napsal a zveřejnil na renomovaném serveru, byl až překvapen, jak příznivé ohlasy v komentářích vyvolala. Postupem času se z něho stal renomovaný autor a dokonce dostal i nabídku jednoho webu, aby pro ně psal za honorář. Autorský honorář za jednu povídku byl sice směšně nízký, ale díky asociální politice pravicové vlády byla inflace jak splašená a nakonec se ukázala pravdivost rčení KKD (Každá Koruna Dobrá).

Když pak jednou dostal z redakce nově vznikajícího webu nabídku, aby posílil jejich řady a dělal pro ně korektora, rád tuto funkci přijal. Jeho úkolem se stalo dělat jakéhosi „hlídacího psa“. Každý příspěvek musel před zveřejněním projít a zkontrolovat. V podstatě šlo o dvě zásadní věci: Zajistit, aby nebyl zveřejněn text, který by byl v rozporu se Zákonem proti šíření pornografie a na druhém místě byla literární úroveň stránky. Tedy nepustit na sklo gramatické chyby a primitivní popisy bohapustých mrdaček, plné vulgarismů.

Z této pozice byl v častém styku s autory, zejména mladšími a začínajícími, kterým nezištně radil při jejích tvorbě. A tak se stalo, že při této korespondenci někdy vznikaly i přátelské vztahy. Osobní korespondence, ať už pomocí meilů, nebo přes ICQ, či Skype, se stávala důvěrnější. Přestože se většinou navzájem osobně neznali, často probírali i ryze soukromé a intimní záležitosti.

Když se mu jeden mladý autor svěřil se svým duševním zmatkem a požádal jej o radu, ve Viktorovi se vzbudily jeho poznatky ze studia psychologie. Důkladně nastíněný problém s mladíkem probral a nenápadně jej nasměroval k příznivému vyřešení. Neměl ani tušení, že dotyčný mladík jej v okruhu svých internetových přátel označí za vynikajícího psychoanalytika.

Po čase jej tento mladík požádal, zda by nebyl ochoten přispět radou jednomu jeho příteli, který potřebuje vyřešit jakýsi osobní problém. Viktor souhlasil, aby jeho mladý internetový přítel poskytl kamarádovi na něho spojení přes ICQ a netušil, jakou řetězovou reakci to vyvolá.
Mladíkem nastíněný problém totiž Viktor bez problémů vyřešil, jednak díky svým znalostem psychologie jednak dík svým životním zkušenostem. Během několika, jak sám posměšně říkal seancí, zbavil zamindrákovaného klienta jeho pocitů méněcennosti a nalil jej patřičnou dávkou sebevědomí. Zažíval při tom jakýsi pocit nadřazenosti. Pocit člověka nad věcí, který může manipulovat jiným člověkem.

Na různých internetových diskuzích a blozích se najednou dočítal o existenci jakéhosi nového guru, velmistra mezi psychoanalytiky, který prostě umí. Pracuje prý v přísné anonymitě a získat na něj spojení je téměř nemožné. Nového klienta se ujme jen na doporučení od spolehlivých a prověřených lidí a většinu případů odmítá.
Vybírá si prý jen složité případy řešení lidských problémů a vztahů, ale pokud se uvolí kauzu přijmout, je úspěch zaručen na 100%. V komunitě lidí s psychickými problémy je známý pod přezdívkou „Cvokař“ a mezi klienty má pověst srovnatelnou s legendárním Parry Masonem v advokátních kruzích.

To pochopitelně vyvolalo vyvolalo Viktorův zájem a začal cíleně vyhledávat diskuze a blogy, kde se o bájném, zázračném guru psalo. A trvalo mu poměrně dlouho, než s svému překvapení a částečně i zděšení zjistil, že vychvalovaný „Cvokař“ je on sám.
To když s mu začínaly množit „přímluvy“ od bývalých spokojených klientů, kteří jej prosili, aby se ujal jejich dobrého přítele, či přítelkyně, kteří jsou v ouzkých.
Z vrozeného altruismu se snažil vyhovět a tak se stalo, že mu „klientela“ rostla geometrickou řadou. Zpočátku mu to bylo tak nějak proti srsti. Připadal si jako zpovědník a vskutku se někdy dovídal věci, nad kterými obracel oči v sloup. Bral to ale jako hozenou rukavici a skutečně se snažil každý svěřený případ dotáhnout do úspěšného konce. A po čase náhle zjistil, že řešit problémy jiných jej neobyčejně baví.

V pozdních nočních hodinách vysedával u PC a pilně korespondoval s klienty. Někdy si připadal jako v ordinaci u zubaře, kam je nutné se dopředu objednat. Pomocí domluvené šifry a hesla dodržoval přísnou oboustrannou anonymitu a snažil se, aby jeho jednání s klienty a klientkami zůstalo v rovině profesionální sterility.
A tak se z bývalého stíhače a později ctihodného profesora na stará kolena stal CVOKAŘ.

Pokud byste měli zájem seznámit se s některými případy, které Cvokař řešil, vyjádřete se v komentářích.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1599
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriáluCvokař – Příběh paní XA. 01 >>

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na