Vyhnanci na Sibiři 18

Spal jsem jako mimino až do rána a když jsem se probudil, tak už bylo slunce vysoko na obloze. Pohnul jsem se opatrně, ale pohled vedle mě mě ujistil, že jsem v posteli i celém pokoji sám. Ještě jsem si chvíli poležel, abych se neprobral příliš rychle. Ale hlad a další lidské potřeby mě přinutily vstát. Respektive stáli jsme tam dva, ale ani jeden z nás neměl v pokoji svůj dámský protějšek.

Z venku se ozývaly výkřiky a výskání. To určitě zase Nasti nestačila noc plná vášně a doháněla po ránu svůj neukojitelný chtíč. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem u lavičky na břehu viděl stát Pepu, jak kmitá svým zadkem a přiráží ze všech sil. A ještě větší šok mi způsobilo poznání, kdo se tam pod Pepou svíjí ve vlnách rozkoše. To Nataša křičela a výskala podle toho, jak jí Pepův penis přiváděl k dalšímu orgasmu. Hleděl jsem fascinovaně na mou partnerku, která se svíjela rozkoší v náručí cizího muže. I když Pepa nebyl cizí a jednou už se s Natašou pomiloval, přece jen mě ta situace zaskočila, protože jsem něco takového nečekal.

Náhle mě zezadu objaly něčí ruce. Jasně jsem cítil na zádech dotyky jejích plných prsů se ztuhlými bradavkami. Zcela jistě to tedy byla žena, ale zcela jistě jsem také věděl, že při probuzení v pokoji nebyla. Takže musela vejít dovnitř až v okamžiku, když jsem fascinovaně sledoval to ranní erotické představení Pepy s Natašou.
Když mě ruka neznámé ženy uchopila za  polotuhý penis, pomalu jsem se otočil. Ano, správně jsem odhadl, že je to Táňa. Teď už jsme stáli proti sobě a dráždili se navzájem. Můj penis se změnil ze stavu polotuhého na stupeň maximální pevnosti a tvrdosti. Také já snaživě dráždil nádherná prsa, která jakoby byla z filmového plátna. Pěkná kulatá ňadra s obrovskými tmavohnědými dvorci, v jejichž středu se bojovně tyčily drážděním ztuhlé bradavky. Obě moje ruce měly co dělat, aby ta vzrušující ňadra zcela uchopily. Přitom jsem vždy stiskl i ty ztuhlé bradavky. A Táňa už téměř řvala vzrušením. Jen její pevně semknutá ústa jí zabránila vykřičet se plně ze svého chtíče. A když jsem  rukou prozkoumal připravenost jejího klína,  už to Ťáňa nevydržela a z uvolněného hrdla se jí vydral hlasitý sten.

Přestala si hrát s mým, pevně trčícím penisem a odvedla si mě k posteli, na které jsem se před pár minutami probudil. Ulehla a s očima upřenýma do mých mě zcela jasně vyzvala:

„Daváj, pajdí ka mně. Já sílno chačů těbjá.“
Ulehl jsem mezi  rozevřená a chvějící se stehna, nasadil penis na okraj  otvůrku lásky a pomalu  zajel. Opět jsem si neodpustil těch pár okamžiků klidu, kdy jsem vnímal ten slastný pocit z prvního průniku do lůna ženy. A nešlo vůbec jen o to, aby se naše orgány navzájem přizpůsobily před započetím soulože. Šlo o ten okamžik, kdy jsem poprvé zasunul do lůna jiné ženy, do toho tajemného místa v jejím klíně, které jsem měl dosud možnost obdivovat jen zrakem. A to magické místo uvnitř jejího těla mi teď poprvé svíralo  penis a bylo jím zcela zaplněno.

„Daaa, óčeň krasívo. Daváj, pradalžáj. Já chačů od těbjá vsjo,“ šeptala mi Táňa. Už byla také v tranzu z toho pocitu, mít a cítit v sobě penis, který dosud nepoznala, který ji zcela vyplňoval, dráždil a který ji měl přivést až na nejvyšší vrchol rozkoše. To neznámo působilo samozřejmě i na mě. Mít pod sebou nádhernou zralou ženu s krásnou postavou, rajcovně zaoblenou na těch správných místech, a přirozeně krásným obličejem zkrouceným rozkoší a radostným očekáváním, je asi snem každého muže. Tániny hluboké modré oči se do mě vpíjely a povzbuzovaly mě, abych ji hned napoprvé učinil tak šťastnou, jak to ještě nezažila. Neodolal jsem a políbil její smyslné rty. Přisála se na mě a jazykem prozkoumávala moje ústa. Při líbání jsem se jen lehce pohnul, ale můj penis i při malé změně polohy podráždil celou její vagínu. Táňa sténala, ale  ústy se na mne přisála ještě více. Trochu  jsem se odtáhl a přisál se na její levé ňadro. Jazykem jsem po něm chvíli jezdil kolem bradavky. Ztuhlou kapličku  jsem pak uchopil rty a opatrně stisknul. A to už bylo na Táňu moc. Vykřikla vzrušením a přitiskla mi  hlavu na to levé ňadro. Jako by se mi snažila vecpat do úst s bradavkou i celé prso.

„Daváj, daváj, daváj. Pradalžáj. Já užé něchačů ždať. Pajdí. Sdělaj sa mnoj vsjo,“ vykřikovala už  jako v tranzu. Její mysl už byla zcela ve vleku očekávané rozkoše z prvního milování s cizím, i když známým mužem.
Už jsem nás oba nemohl dále trápit. I mě to kouzlo prvního milování tak vzrušovalo, že jsem měl obavu, abych se neudělal příliš brzy a nezklamal tu žádostivou ženu pode mnou. Pomalu jsem se v ní začal pohybovat a prvních pár přírazů bylo jakoby nesmělých. Ale rychle jsem si zvykl a už jsme rozjeli koncert, jako bychom v tom měli společnou praxi několik let. Na to, že měla Táňa jen minimum zkušeností s muži, přirážela a užívala si to jako zkušená samice. Zřejmě dostala od Pepy dobrou školu. A i když od něj dostala zatím jen pár lekcí, byla velmi učenlivá. To jsem poznal už po pár okamžicích.

Naše společné vzrušení stoupalo a mé vyvrcholení se nezadržitelně blížilo. I Táňa už pohazovala hlavou ze strany na stranu a se zavřenýma očima vydávala skřeky, jak jí slast pohlcovala celé  tělo. Jen občas se zarazila, přestala házet hlavou a znovu na mne oddaně pohlédla. Její oči se na mě upíraly a já jsem v nich viděl ten prosebný, ale šťastný, výraz. Jako by říkaly: ‚Už mě prosím dokonči, už to do mě vystříkej, já už jsem štěstím úplně zničená a už nemůžu‘.

Věděl jsem, že už to nebude dlouho trvat a její nevyřčené prosbě vyhovím. A za pár okamžiků můj penis začal nabývat na objemu, napínat se a nasávat z mého rezervoáru spermatu. Táňa také cítila, jak ji už vyplňuju do posledního volného místečka a věděla, že konec se blíží. Už jen zmučeně ležela, s rozšířenýma očima mě pozorovala a čekala, až přijde ten okamžik vrcholné rozkoše.

Ještě dva přírazy, penis se nalil krví, zmohutněl a do jejího lůna se vyřítila první dávka mé horké tekutiny a narazila na její dělohu. Jen si  Táňa uvědomila, že ten očekávaný okamžik je tu, vyvalila na mě oči, její ústa ztuhla v němém výkřiku a celé tělo se jí roztřáslo v silném orgasmu. A s mými dalšími výstřiky v jejím nitru se vibrace jejího těla stupňovaly. Cítil jsem, jak mě její nitro ždímá do poslední kapky. Její semknutá stehna mě svírala a nedopustila, abych z ní vyklouzl. Ale to jsem ostatně vůbec neměl v úmyslu. Rád jsem v ní zůstal a vychutnával si doznívajicí orgasmus. Nejen můj, ale hlavně ten její. A sledovat pod sebou krásnou mladou ženu, svíjející se rozkoší, kterou jsem jí sám přivodil, to bylo i pro mne maximálně vzrušující. Milování s ni  bylo prostě božské. Samozřejmě k tomu přispělo i to, že to bylo poprvé a ani jeden z nás nevěděl, jak to bude probíhat. A ten okouzlující průběh první společné soulože nás oba ohromil a dosažení společného vrcholu rozkoše bylo o to vzrušivější.

Ležel jsem na Táni, její ztuhlé bradavky mě tlačily do prsou a můj penis měknul, až z ní vyklouzl. Oba dva už jsme dýchali skoro normálně, tak jsem Táňu ještě dlouze políbil a složil se  vedle ní. Sledovala s rozzářenýma očima, jak uléhám vedle ní, a pak se mi schoulila pod paží, jako by u mě hledala úkryt a bezpečí před nástrahami celého světa.
Pár minut jsme tak jen leželi a nabírali zpět aspoň část sil, o které jsme při milování přišli. Ale přišli jsme o ně dobrovolně a s radostí.

Potom mě znovu přepadla ta vzpomínka na pohled z okna k jezeru, kde se Pepa miloval s Natašou a současně náhlé a nečekané objevení se Táni v mé ložnici. To nemohla být náhoda.
Když jsem na Táňu opatrně uhodil, bez váhání mi to potvrdila. Vše začalo včera večer, po společném koupání v jezeře ve čtyřech a po společné souloži vedle sebe na břehu. Vzpomněl jsem si, jak se děvčata objímala a šeptala si něco vzájemně do ucha. Tady zřejmě vznikla mezi děvčaty dohoda, že si nás prohodí, abychom se poznali navzájem opravdu dokonale. Ale hlavně to chtěla Táňa, protože Nataša mě vychválila, jaký jsem báječný milenec a že nikdy nezažila takové pocity štěstí. jako při milování se mnou. A tak se dohodly, že si nás ráno prohodí a ještě večer  to měla každá se svým partnerem dohodnout. Jenomže já jsem byl tak unavený, že než  s tím stačila Nataša přijít, už jsem tvrdě spal. A zatímco Pepa po kratším váhání souhlasil, tak se mnou to už Nataša nestihla dohodnout. Ale i tak dopadla celá výměna milenek ke všeobecné spokojenosti.

Hlavně Táňa byla nadšená a zářila spokojeností. A to tím více, že to bylo z mé strany naprosto spontánní, protože jsem o výměnné dohodě neměl nejmenší tušení.
A tak já dobře vyspaný a Táňa dokonale uspokojená, jsme se vydali za Pepou a Natašou na snídani. Opět jsme se všichni sesedli na naší oblíbené lavičce na břehu jezera, snídali a užívali si další krásné letní ráno na Sibiři. O výměně děvčat mezi námi nepadlo ani slovo. Jenom když jsme přišli s Táňou do kuchyně, zachytil jsem zvídavý pohled Nataši s němou otázkou na rtech. Ale když viděla ve tváři Táni spokojený a šťastný úsměv, nemusela se už na nic ptát. Bylo jí jasné, že jsem nezklamal a předvedl se v tom nejlepším světle.

Po snídani navrhnul Pepa, že bychom se mohli po ránu trochu projít. Zdálo se mi, že to říká nějak nervózně nebo ustrašeně. A hned organizoval procházku po okolí. Teď už mi bylo jasné, že to není jen tak, že se něco děje. Ale co by se mohlo přes noc stát? Že by mu vadila ta ranní výměna partnerek? Tomu se mi nechtělo věřit. Na to jsem ho už znal dost dobře, alespoň v této věci. Tak co to bylo, že Pepa tak znervózněl?

Vydali jsme se po cestě na opačnou stranu než včera, snad abychom nevzbudili podezření. Pepa mlčel a my tři jsme čekali, s čím přijde. I děvčatům už bylo jasné, že ta procházka má i jiný důvod než jen pohyb na čerstvém vzduchu. Byli jsme už asi kilometr od chaty, když se Pepa konečně rozhoupal.

„Tak doufám, že už jsme dost daleko od chaty a nikdo nás neuslyší,“ začal svůj monolog ponurým hlasem. „Chtěl bych vám něco říci, co už sice vím od včerejška, ale až večer po naší dohodě jsem si uvědomil všechny možnosti toho, co vám chci říci.“
Všichni jsme se na něj zvědavě podívali a zvolnili tempo naší vycházky.
„Ale musím začít trochu zeširoka, abyste mě uvěřili. Včera jsem vám řekl, že můj otec je docela známý a zkušený geolog. A při svých toulkách po různých kopcích v Československu i jinde. mě a mého staršího bráchu brával často s sebou. A ukazoval nám na příkladech spoustu věcí ze své profese. Brácha se pro geologii také nadchnul a je geolog, tak jako otec. Jenom já jsem se vydal jinou cestou, ale geologie mě stále zajímá a z toulek s otcem jsem se naučil a zapamatoval si pár věcí z geoologie.“

Pepa se odmlčel a my už jsme zvědavě čekali, až bude pokračovat.
„Tak to je na úvod k tomu, co vám chci říci teď. Jistě si vzpomínáte, když jsme včera skončili s rýžováním, šel jsem s Mirkem uklidit a uschovat nářadí do té staré štoly ve svahu. A když jsme se vraceli zpět kolem potoka, tam u toho malého vodopádu jsem uklouzl, protože se mi rozvázala bota. Při zavazování jsem se rozhlédl kolem sebe a uviděl jsem něco, co mi vyrazilo dech. Ta skála a svah vedle vodopádu obsahuje zlato! To poznám, protože otec nám často vysvětloval, jak poznat zlatonosnou zeminu. A jsem si jistý, že tam je, protože jsem zahlédl i dva nebo tři lesklé kousky. Včera jsem to bral tak, že je tam prostě ještě další zlato, které je nám ale k ničemu, když stejně nedokážeme odvézt ani to, které jsme už našli. Ale když Mirek večer prohlásil, že dokáže zajistit převoz toho všeho do Československa, tak jsem si uvědomil, co by to mohlo pro nás znamenat a jaký by to mohlo mít význam. Určitě je tam ještě další zlato v té zemině kolem vodopádu. Bylo tam určitě i dříve, ale až ta prudká voda vodopádu postupně odplavila okolní zeminu a zlaté kamínky začínají vystupovat na povrch. Kolik zlata je tam celkem, to nevím. To záleží na mnoha okolnostech, které neznám. Může toho tam být trocha, ale také klidně dvacet nebo třicet kilo. Podle mne ten svah kolem vodopádu byl zdrojem kamenů, které jsme našli včera a před týdnem. Tu tůň vyhloubili až hledači zlata, potok asi dříve tvořil zákrutu, do které se zanesly kameny od vodopádu spolu s hlínou. Pak se zákruta  vyrovnala, když si  potok  našel rovnější koryto. A nános s kameny zůstal nedotčený vedle nového koryta potoka. Vyhloubená tůň časem podemlela břeh a když ten se s námi utrhnul,  odhalil se starý nános s kameny. Já si myslím, že v tůni nebo v odhaleném břehu vedle ní už nenajdeme nic, maximálně pár kousků. Ale ten svah kolem vodopádu je určitě ještě plný zlata.“

Poslouchali jsme Pepu se zadrženým dechem a vyvalenýma očima. Aspoň tak vypadala Táňa s Natašou, a já jsem na tom určitě nebyl lépe. „A to chceš říct, že bychom mohli z toho místa dostat ještě více zlata než máme dosud?“ zmohl jsem se na pitomou otázku, i když odpověď jsme už všichni předem tušili.
„Ano. Přesně to chci říci. A protože ty jsi včera řekl, že dokážeš to zlato vyvézt za hranice, je teď otázka na tebe, kolik toho dokážeš vyvézt a tedy kolik kilogramů má smysl vykopat. Pokud dokážeš vyvézt jen těch osmnáct kilo, co už máme, pak nemá smysl dále kopat. Ale pokud dokážeš vyvézt třeba i třicet kilo, pak má smysl pokračovat. Máme na to ještě dva víkendy. Možná i tři, ale více asi ne.“
Tím bylo řečeno vše a pohledy Pepy, Táni i Nataši se obrátily na mě, co já na to.

„No, musím říci, že jsem doufal, že k této variantě vývozu nebudu muset přistoupit,“ začal jsem opatrně. „Ale podle mě je to jediné řešení, jak to dokázat všechno vyvézt téměř bez rizika. Myslím si, že dokážu zařídit vývoz klidně i třiceti nebo padesáti kilogramů. Jen to bude trvat trochu déle. A jediné omezení celé transakce je v tom, jak dlouho zůstanu pracovat na stavbě v Moskvě. Smlouvu mám zatím ještě na rok a půl a za tu dobu bych  měl zvládnout všechno vyexpedovat. To je můj názor, ale pokud se něco změní, tak to všechno může být jinak. A proto pokud se pro tuto cestu rozhodneme, musím s tím začít co nejdříve. Hned, jak se vrátím do Moskvy. Víc vám k tomu neřeknu.“

Všichni ztichli a třídili si v hlavě to, co se ode mě dozvěděli. Všem nám bylo jasné, k čemu směřujeme, co nás čeká příští víkend. Ale nikdo to nechtěl říci nahlas. Takže to zase bylo na mě.
„Ale každý z nás by měl říci, jestli chce, abychom pokračovali. Zatím nám vše vyšlo, máme už slušný náskok, ale nikdy nevíme, co se může pokazit.“
A s těmito slovy jsem se obrátil na ostatní.

Teď už nikdo z nich nereagoval bez přemýšlení. Viděl jsem, že všem běží v hlavě minulý scénář toho, co už jsme dokázali a co máme takřka jisté. A naproti tomu další budoucí scénář toho, co bychom ještě mohli z potoka pod vodopádem vyzískat. A také rizika z toho plynoucí.

„Jsem pro to, ještě to zkusit,“ prohlásila rozhodně Táňa. „Možná jsou tam jenom ty dva nebo tři kameny, ale kdybychom to nezkusili, tak by nás to do smrti mrzelo a litovali bychom toho.“
Táňa vystihla neuvěřitelně přesně naši situaci. Ano, kdybychom se o to ještě jednou nepokusili, litovali bychom toho. A reakce nás ostatních na sebe nenechaly dlouho čekat.
„Souhlasím, ještě to zkusíme,“ byla jasná odpověď Nataši.
„Ano, jsem také pro,“ prohlásil stručně i Pepa.
Takže teď to už záleželo jenom na mě. Ale i já jsem byl už rozhodnutý.
„Jsem pro,“ byla moje stručná a jasná odpověď. Tím bylo vše jasné, souhlas byl jednomyslný.

Jako na povel jsme se všichni otočili a vydali se rychle zpět na ‚daču‘. Nikdo nepromluvil, ale všem nám bylo jasné, že tam chceme všichni vyrazit ještě teď. Teď, hned a nečekat, až do příštího víkendu. Měli jsme k dispozici ještě asi pět hodin času než pro nás přijede Aljoša a odveze nás zpět do Krasnojarska.
Za deset minut jsme byli zpět na ‚dači‘ a za dalších pět minut už jsme vyrazili do ztracené a opuštěné vesnice s rozpadlými sruby a zlatonosným potokem. Vzdálenost jsme téměř uběhli za necelou hodinu, opatrně jsme vykoukli z lesa nad vesnicí a rychle jí prošli až k vodopádu. A tam na nás opravdu čekalo to, co předpověděl Pepa.
seZ mokrého svahu vedle třímetrového vodopádu se na třech místech slabě leskem odráželo dopolední slunce. Ale opravdu tak slabým odleskem, že kdybychom nevěděli o co jde, považovali bychom to za hru stínů protékajícího vodopádu.

Pepa neztrácel čas. Z blízké štoly přinesl nářadí, skočil do potoka a opatrně z těch tří lesklých míst lopatkou vydloubal tři žluté kameny, velké asi jako velký vlašský ořech. I když už jsme nebyli až tak moc překvapeni, přece jen jsme vydechli údivem, když nám je umyté ukázal na dlani. Dohromady musely vážit alespoň třičtvrtě kilogramu, možná i více.

Pepa předal kamínky děvčatům a spolu jsme se dali nejprve do opatrného prosívání dna potoka pod vodopádem. Po půl hodině usilovné práce jsme ale našli jen další čtyři kameny podobné velikosti jako ty první tři. A během dalších dvaceti minut už nic.
Děvčata hlídala kamínky a my jsme se dali do opatrného odkopávání svahu vedle vodopádu. Tady už to nebyla jen hlína, ale i zvětralá hornina, podobná břidlici. Kopání šlo ztuha a mnohem pomaleji, než včera, a také žlutých kamenů jsme nalezli mnohem méně, než včera v tůni, několik desítek metrů pod vodopádem. Po dalších dvou hodinách jsme zanechali kopání a prosívání, protože byl už nejvyšší čas na návrat zpět na ‚daču‘.

Zahladili jsme stopy  naší činnosti, jak nejlépe jsme dokázali, uklidili a schovali nářadí do štoly a konečně jsme se mohli pokochat celým naším dnešním úlovkem. Nebylo toho tolik, jako včera. Měli jsme osmnáct kamenů, všechny zhruba stejně velké jako vlašský ořech. Celkovou hmotnost jsem odhadl tak na tři, až čtyři kilogramy. I když to bylo mnohem míň, než včera, přece jen to bylo stále takové množství, které by nám všem čtyřem dokázalo život hodně usnadnit.

Na ‚daču‘ jsme dorazili jen pár minut před tím, než přijel Aljoša s ředitelskou Volhou. My čtyři jsme byli na všem dohodnuti, tak se Táňa rychle připravila k odjezdu a za chvíli byla pryč spolu se Sergejem a Ivanem.
Za půl hodiny už Aljoša odvážel do Krasnojarsku i nás, zbytek osazenstva ‚dači‘. A v jednom batohu jsme si odváželi i náš poklad, téměř šestnáct kilogramů zlatých kamínků. Trochu mě mrazilo, když jsem si uvědomil, kolik toho je a jakou by to mohlo mít cenu. Nevím, jak na tom byl Pepa, ale moje nervy byly víkendovými událostmi docela našponované. A tak, po příjezdu do našeho azylu v panelákovém bytě, jsme sotva něco pojedli a zalehli do postele. Abychom byli ráno fit do práce a přispěli tak svou malou trochou do mlýna, při budování sovětského socialistického zemědělství. Já osobně jsem spal celou noc, jako když mě do vody hodí.