Toto je 17 díl z 22 v seriálu Vyhnanci na Sibiři

Ráno jsme se probudili brzy po svítání, ale na milostné hrátky jsme nikdo ani nepomysleli. Tak jako mnoho jiných mužů a žen za dávných časů na Aljašce i jinde ve světě, i nás ovládla zlatá horečka, která naši mysl nasměrovala jen tím jedním směrem. K zapomenuté vesnici se zlatonosným potokem hodinu chůze odtud.

I když bylo ještě brzy na vstávání, usnout znovu už se nám nepodařilo. A tak jsme asi po půl hodině lenošení a povídání si vstali a šli snídat. A kupodivu Pepa s Táňou už byli v kuchyni. Ani oni nemohli dospat. A tak jsme se se snídaní přesunuli na lavičku u jezera a vychutnávali si při jídle krásné ráno v sibiřském létě, které tu bylo velmi krátké a místní si každý teplý den užívali.

Nechtěli jsme odejít na pomyslný výlet moc brzy, abychom nevzbudili ani sebemenší podezření. Ale Nasťa byla po týdenním nuceném půstu zcela pohlcena svým neukojitelným sexuálním apetitem a okolí ji nezajímalo. Stejně tak Sergej s Ivanem byli spokojeni s programem, který je s Nasťou čekal. A tak jen vzali na vědomí, že odcházíme na výlet a už se chystali na deku na svůj plácek u jezera a okolí je nezajímalo. Ještě, že jsem byl s Aljošou už ze včerejška domluvený, na kolik hodin má připravit maso, kdy se asi vrátíme.

Cestu do ztracené vesnice jsme téměř uběhli. Táňa šla najisto, bez ní bychom asi v lese bloudili. Ale už za hodinu se před námi otevřelo to skryté údolí se vstupy šachet ve svahu a polorozpadlými sruby. Mezi nimi protékal potok s chladnou vodou, v němž jsme před týdnem zažili to největší dobrodružství.

Opět jsme prošli tou ztracenou vesnicí, možná spíše bývalým gulagem, který byl určitě svědkem mnoha lidských příběhů a tragédií. Až jsme přišli k té tůni na horním toku potoka kousek pod pramenem s vodopádem.

A už první pohled do tůně v místech, kde se s námi utrhl břeh, v nás vyvolal výkřiky nadšení, které jsme se snažili krotit, aby nás někdo náhodou nezaslechl.

Proud vody v potoce totiž za tu dobu od minulé soboty do dnešního dne odnesl velkou část hlíny, která spadla spolu s námi do tůně. A ze dna tůně na nás v dopoledním slunci zářily zlaté kamínky. V duchu jsem musel dát Pepovi za pravdu. Jeho teorie, že v sesuvu do potoka mohlo být to hlavní naleziště, se ukázala jako správná. Jen těch žlutých kamínků, které proud potoka odkryl, bylo spousta. Určitě větší množství než jsme našli minule. A co další nános hlíny, která ještě v potoce zbyla. Tam mohly být další kamínky.

Když jsme zkrotili prvotní nadšení z objevu, dali jsme se do práce. K našemu skromnému pracovnímu vybavení jsme si ze štoly přinesli další nářadí a mohli jsme začít.

Nejprve jsme opatrně posbírali ty kamínky, které byly v mělké vodě vidět. Postupovali jsme proti proudu potoka, abychom si nezakalili ještě nedotčené dno.

Postupovali jsme s Pepou ve vodě a děvčata byla na břehu, tak jako minule. Asi za hodinu byly všechny viditelné lesklé kameny ze dna potoka na břehu. I my jsme si šli odpočinout z chladné vody, která byla teď naší činností zakalená.

Spočítali jsme všechny nalezené kameny a nestačili se divit. Už teď jsme jich měli přes padesát. A byly mnohem větší než ty, co jsme našli minule. Určitě na váhu už toho teď bylo aspoň trojnásobek. A to nás ještě čekala hlína, která nebyla potokem odplavena. Po krátké chvilce vzrušení a nadšení z nálezu jsme se posilnili jídlem, zahřáli několika hlty vodky a sklouzli znovu do vody.
Děvčata zatím nalezené kamínky uschovala v plátěném pytli pod spadlou borovici na kraji lesa asi padesát metrů od potoka. Řekli jsme si, že kdyby se tu náhodou někdo objevil, tak aspoň neuvidí ten uschovaný pytel, ale maximálně jen pár kamínků, které bychom snad dokázali rychle schovat.

Práce ve vodě už nám tentokrát šla mnohem pomaleji a zapojili jsme do práce i děvčata. Zatímco jsme s Pepou nabírali opatrně hlínu ze dna potoka a nosili ji pár metrů níže po proudu, tak děvčata už se tu dala do rýžování. Potok tu vytékal z tůně a opět byl široký jen něco přes metr s plochými břehy. Ideální místo pro rýžování. Hlínu z tůně jsme vysypávali na starou plachtu ze štoly a odtud už ji děvčata nabírala na pánve. V rýžování jsme se s děvčaty střídali, protože nosit hlínu bylo mnohem rychlejší než ji prozkoumat na rýžovací pánvi. A nechtěli jsme mít příliš velkou hromadu hlíny na plachtě, co kdyby se tu opravdu někdo objevil.

Žlutých kamínků nám utěšeně přibývalo, i když mnohem pomaleji než ráno. Ale s tím jsme počítali. Vysbírat kameny ze dna bylo mnohem rychlejší a jednodušší než rýžování. Jakmile jsme měli na hromádce další tři nebo čtyři kameny, tak je děvčata okamžitě odnášela do pytle v úkrytu pod spadlou borovicí.

Tak jsme pracovali usilovně další dvě hodiny, než jsme si dali přestávku na jídlo, pití a chvilku odpočinku. Pohled na hodinky nám řekl, že je jedna hodina pryč, takže už se tu namáháme přes tři hodiny. Ale do večera jsme měli ještě spoustu času. Po chvíli uklidnění jsme se vrátili k dobývání zlata. Musím říci, že po půldenní dřině už mi to nepřipadalo tak romantické jako minulý týden. A musel jsem obdivovat všechny, kteří to vydrželi mnoho let a kopali a rýžovali nejenom v létě, tak jako my, ale i v dalších ročních obdobích, bez ohledu na počasí.

Dohodli jsme se, že budeme v práci pokračovat do čtyř hodin odpoledne, abychom nepřišli domů za tmy. Kuchyňskými rendlíky jsme nabírali hlínu, spolu s děvčaty ji propírali na pánvích a nestačili jsme se divit, kolik kamenů jsme v tom relativně malém objemu hlíny na dně potoka našli.
Když Nataša zahlásila, že už je čas skončit, nechtěli jsme věřit, že máme za sebou další tři hodiny práce. Ale i když jsme se dohodli, že budeme pracovat jen do čtyř hodin odpoledne, nikomu z nás se nechtělo skončit. Stále jsme nalézali žluté kamínky, i když už drobnější. V tůni ještě zbývalo trochu hlíny, odhadl jsem to ještě asi na půl hodiny práce. Dohoda byla rychlá a jednomyslná. Pokračujeme a prozkoumáme i ten zbytek sesuvu ze dna potoka.

S Pepou jsme nabírali hlínu a děvčata ji propírala na pánvích. Když už nám zbývalo k odebrání ze dna potoka posledních asi třicet rendlíků, při jednom nabrání téměř plného rendlíku hlíny jsem zaslechl, jak mi něco v ruce zarachotilo. Opatrně jsem přešel k děvčatům a vysypal obsah rendlíku přímo na rýžovací pánev. A když jsem tu hromádku hlíny polil vodou z potoka, nevěřili jsme vlastním očím. Nevím, jak ostatní, ale já jsem na to opravdu zíral a zpočátku nevěřil tomu, co vidím.
Na misce vykukovaly z hlíny tři kameny. To už opravdu nebyly kamínky, jaké jsme našli minulý týden, ale velké, žlutě se lesknoucí kameny. Ten největší byl velký jako dětská pěst a ty další dva byly jen o málo menší. Každý z těch tří kamenů byl skoro tak velký, jako to množství kamínků dohromady, které jsme tu nalezli před týdnem. Když jsme se dost vynadívali a šok z toho množství zlata pominul, rychle jsme kameny umyli a děvčata je odnesla uschovat pod spadlou borovici. Po takovém nálezu už nás nemohlo nic překvapit. Rychle jsme na pánvích pročistili posledních třicet rendlíků hlíny a pro dnešek jsme měli hotovo. I na těch některých posledních pánvích byly zlaté valouny, ale už to byly opět ‘jen’ kamínky. Děvčata poctivě odnášela výsledky naší celodenní práce do úschovy pod borovici a já s Pepou jsme zatím odnesli veškeré nářadí do úschovy ve staré štole. A teď rychle zpět za děvčaty, vyzvednout náš celodenní úlovek a vyrazit k domovu. Kousek od štoly, kde jsme schovali nářadí, Pepa uklouzl na mokrých kamenech, které tu kropila voda potoka tvořící malý vodopád.

“To je dobrý,” odmítl moji starost, jestli není zraněný. “Jen se mi rozvázala bota, tak jsem uklouzl.”
Hned si botu upravil a přitom se rozhlížel kolem sebe. Zdálo se mi, jako by se v jednom místě zarazil, ale hned zase pokračoval dál. Pak se zvedl a šli jsme za děvčaty.
Sbalili jsme všechny naše věci do jednoho batohu a do druhého jsme uložili náš dnešní úlovek. Ten byl mnohem těžší, než nález z minulého týdne. Odhadoval jsem, že dnes jsme našli aspoň dvanáct nebo čtrnáct kilo žlutých kamínků. Hodili jsme si s Pepou batohy na záda a za hodinu jsme byli zpět na ‘dači’.

Grilované vepřové už na nás čekalo, Aljoša dokončil opékání sotva před chvílí. A vůně připraveného masa mě nekompromisně připomněla, jaký už mám hlad. Po celodenní dřině, kdy jsme na jídlo moc nemysleli, se moje tělo dožadovalo přísunu a doplnění kalorií.
Jen jsme se zašli umýt a vrhli jsme se na vonící pečínku. A podle apetitu, s jakým i ostatní konzumovali ugrilovaného pašíka, byli jsme na tom všichni s hladem stejně. Samozřejmě nechyběl přípitek před večeří, na který padla celá jedna velká láhev vodky. Vždyť co to bylo jedna láhev pro osm lidí! A další dvě láhve národního ruského nápoje vzaly za své při večeři.

A po jídle, kdy už jsme se přejezeni jen ztěžka přesunuli na terasu, přišla od Aljoši nabídka na dokončení klasického ruského dvojboje. Po jídle už pokračovat v pití jen šampaňským. Naše čtveřice to odmítla, aspoň prozatím, protože jsme potřebovali zachovat chladnou hlavu, abychom se dohodli na dalším postupu. To Nasťa se svými dvěma nabíječi nabídku bublinek neodmítli. Asi jim to pomáhalo nabudit tu správnou atmosféru sexuální vzrušivosti. I když podle mého Nasťa vzrušovat nepotřebovala, její sexuální potřeba byla neukojitelná i bez šampaňského. A Sergej s Ivanem to zase brali jako možnost napít se zadarmo kvalitního alkoholu, protože i tak věděli, co od nich Nasťa očekává a co je celou noc nemine. Nasťa vzala dvě láhve šampaňského a se svými milenci v patách se přesunula na své oblíbené místo na kožešinách u praskajíciho krbu. Osaměli jsme na terase a po odjezdu Aljoši domů jsme se přesunuli na lavičku u jezera.

Všichni jsme věděli, že se potřebujeme dohodnout, jak budeme dále postupovat. Ale nikomu se nechtělo tu debatu otevřít. A tak jsem to musel udělat já.
“Vážení, vidím, že nikdo nechce začít, ale my se musíme dohodnout, co dále. Po dnešku máme k dispozici kolem osmnácti kilogramů zlata. Tedy asi čtyři a půl kilogramu na každého z nás. To už je dost velké množství, aby nám to mohlo usnadnit život. Ale také pořádně zkomplikovat, kdyby se to prozradilo. Proto vám znovu připomínám naprostou mlčenlivost nejen o všem, co se nám podařilo. Ale hlavně také o tom, na čem se dohodneme co budeme dělat dále. Rozumíme si?”
Moji tři spoluspiklenci souhlasně pokyvovali hlavou a řekli jen pár slov.

Da, ja panimáju,” hlesla tiše ale rozhodně Nataša.
Da, ja tóže,” zašeptala s přikývnutím Táňa.
“Samozřejmě budeme mlčet jako hrob. Na mě se můžeš spolehnout,” pronesl tiše i Pepa a díval se mi pevně do očí.
“Dobře, věřím vám, i já budu o všem mlčet,” uzavřel jsem jako poslední. “Jen musím za sebe říci, že tady v Rusku nevidím moc možností, jak náš nález pořádně zhodnotit. Jak nám řekla Táňa, tak místní prodávají nalezené zlato překupníkům v Krasnojarsku a ti pak určitě dále velkým šmelinářům v Moskvě. A v Moskvě už je mnohem více možností, jak se zlata výhodně zbavit. Proto mě napadá jediná možnost. A to, že bych se přes své známé pokusil v Moskvě najít cestu k těmto velkým kšeftařům a prodal jim zlato přímo za co nejvyšší cenu. Nic jiného mě v tuto chvíli nenapadá. Co vy na to?”

Mohlo by vás zajímat  Láska z pasáže

Děvčata jen nejistě přikyvovala. Protože i když to byl návrh velmi neurčitý a tedy i značně nejistý, stále byl lepší než jejich, tedy žádný.
Jen Pepa kupodivu hned nesouhlail a jeho svraštělé čelo napovídalo, že o něčem hluboce přemýšlí.
“Asi máš Mirku pravdu, nic jiného se tu dělat nedá. Mě také nic nenapadá. Já jsem se teď jen zamyslel, jak velké by to bylo riziko, kdybychom se pokusili takové množství zlata převézt do Československa. Ale to je nereálné a hlavně příliš nebezpečné. Při cestě letadlem bych neprošel ani první kontrolou na letišti a pokud bych jel vlakem, tak by mě mohli zadržet při kontrole na hranicích. A sám jsem před pár týdny zažil, že je opravdu důkladná. Možná bych převezl pár kamínků v peněžence, ale určitě ne šest kilo v kufru.”
“A můžeš nám říci, proč přemýšlíš o tom, jak převézt zlato do Československa?”
Zaujal mě jeho důvod, proč ho napadlo zrovna tohle.
“Protože tam bych si s prodejem zase poradil já.”
“A jak bys to dokázal?” Neudržel jsem se s otázkou.
“Nevím, Mirku, jestli jsem ti to už vykládal, ale můj otec je docela známý geolog. A má spoustu kontaktů na lidi, kteří od něj často kupují různé minerály a kameny, pokud nějaké najde. A ti by určitě naše zlato koupili. Samozřejmě po částech, ale prodalo by se vše. Sám jsem byl často u toho, když s otcem dohadovali cenu za jeho minerály. Jenomže to je jenom teorie. Tady jsme v totalitním komunistickém Sovětském Svazu a pokusit se vyvézt zlato odsud přes hranice je příliš nebezpečné. To by nás taky mohlo stát krk. Za to riziko nestojí ani těch našich osmnáct kilo zlata.”

Teď jsem zase zmlknul já, protože najednou se nabízelo z mé strany řešení, o kterém jsem doufal, že ho nebudu muset nikdy navrhmout. To, které mě napadlo, už když jsem s Pepou ve čtvrtek probíral náš další postup a hlavně naše možnosti do budoucna. I Pepa na mě zvědavě hleděl, protože tušil, že jsem nezmlknul jen tak.
“Hm. No tak já bych věděl o jedné možnosti,” začal jsem poněkud nejistě a opatrně.
“Jaké možnosti? Čeho?” Vyzvídal netrpělivě Pepa.
“Jak vyvézt naše kamínky odsud do Československa,” dodal jsem už téměř šeptem, jako by nás někdo poslouchal.
“Nekecej! A víš to jistě, že by to vyšlo?”
“Téměř stoprocentně. A nemuseli bychom to vyvézt celé množství najednou, ale klidně i po částech. Ale jsem si jistý, že by to vyšlo. A pokud ty máš zase možnosti prodeje v Československu, byl by náš problém vyřešený.”
“A jak bys to tedy provedl?” Vyzvídal dále Pepa rozčileně.
“Zadrž Pepo. To si zatím nechám pro sebe, dokud se nedohodneme s děvčaty. Pokud do toho s námi nepůjdou, tak pro ně bude lepší, když toho budou vědět co nejmíň. Rozumíš?”
Pepa se zarazil, když si uvědomil, co mám na mysli. A pak jen mlčky přikývnul.

Tak jsem se obrátil k děvčatům a pomalu a jasně jim vysvětlil náš návrh.
Děvočki, u vas tólka dvě vazmóžnosti,” pokračoval jsem trpělivě a hlavně potichu. “Pokud budete chtít, tak si kamínky rozdělíme, každá z vás dostane jednu čtvrtinu a o prodej své části se už budete muset postarat každá sama za sebe. A druhá možnost je, že nám budete věřit a svěříte nám své podíly, abychom je vyvezli z Ruska do Československa. A tam je výhodně prodáme, mnohem výhodněji než by se nám to podařilo tady, kdekoliv v Sovětském Svazu. Garanci vám dát nemůžeme, ale jsme si téměř stoprocentně jistí, že to dokážeme. Jak to uděláme, nemusíte vědět. Pro všechny případy pro vás bude lepší, když o tom budete vědět co nejméně. Znovu opakuju, pokud do toho půjdete s námi, musíte nám stoprocentně věřit. Já vám za sebe a určitě i za Pepu můžu slíbit, že pokud vše vyjde, dostanete každá čtvrtinu z toho všeho, co získáme.”
Pepa má slova potvrzoval pokyvováním s vážnou tváří.
“Váš podíl budete mít u nás přichystaný,” pokračoval jsem potichu. “Třeba i v dolarech, nebo jakkoliv budete chtít. A pokud budete chtít si jej vyzvednout osobně, můžete přijet. Zajistíme pro vás pozvání k návštěvě Československa, abyste dostaly vízum. Nebo si podíly vyzvednete jakkoliv jinak. Podmínky pro cestování se teď mění každý rok, kdo ví, co bude za pár let.”

Ani jsem tehdy netušil, jaká prorocká slova jsem pronesl, protože do listopadu 1989 zbývaly už jen dva roky a pak opravdu bylo všechno úplně naruby. Ale v té chvíli to byl spíše řečnický obrat a v komunistickém totalitním Sovětském Svazu spíše kacířská myšlenka z oblasti sci-fi. Zvláště pro dvě děvčata z této zapomenuté oblasti Sibiře.
“Nemusíte se rozhodnout hned, nechte si to projít hlavou, rozmyslete se a dejte nám vědět.”
“Já se nemusím rozmýšlet,” vypálila bez váhání Táňa. “Věřím vám a jdu do toho s vámi. A i kdyby to nevyšlo, žila jsem doteď bez zlata, tak bych žila bez něj i dále. Já vám věřím, že to dokážete zařídit i pro mě.” A na důkaz, že svá slova také myslí vážně, nás každého dlouze políbila.
“Ani já nepotřebuju čas na rozmyšlenou,” ozvala se také okamžitě i Nataša. “Já vám také věřím a souhlasím s vaší nabídkou. Jenom nezapomeňte, že mám syna, takže i cestování pro mě bude složitější. Ale věřím vám, že si se vším poradíte a dokážete to.” A stejně jako Táňa nás oba dlouze políbila.

Byl jsem zaskočený tou rychlostí a jednoznačným výsledkem, s jakým jsme se s děvčaty dohodli. Proto jsem rychle odběhl do chaty na terasu, kde byly ještě na stole přichystány dvě láhve šampaňského, které jsme po večeři odmítli.
“Taková dohoda se musí zapít,” prohlásil jsem slavnostně při návratu k jezeru se dvěma plnými lahvemi a čtyřmi sklenicemi. Tentokrát už nikdo neodmítnul alkohol a tak na potvrzení naší tajné dohody jsme si přiťukli pravým sovětským šampaňským. Nálada dál už byla uvolněná, o naší dohodě už nepadlo ani slovo.
Dopili jsme i druhou láhev a šampaňské už na nás začínalo působit.

Davaj, pajďom kupáťsa!” Pronesla rozverně Nataša a hned se začala svlékat. Táňa nezaváhala a ihned ji následovala. Já s Pepou jsme zůstali sedět a s radostí jsme sledovali striptýz před námi. Děvčata se už před námi vůbec nestyděla, jen jsme litovali, že se vysvlekly tak rychle a striptýz byl příliš krátký. Děvčata se před námi postavila nahá, ale protože my jsme nijak nereagovali, tak se na nás s hlasitým smíchem vrhnula a oblečení z nás doslova servala. Potom si nás odvedla do vody, přidržujíce si nás za ten kousek našeho těla, který děvčata nemají, ale který tak ráda s námi sdílejí, protože jim přináší tolik radosti a rozkoše.

Protože už bylo po setmění, bylo koupání v tmavé vodě pod černou oblohou s hvězdami až strašidelné. Děvčata se nás i ve vodě nechtěla pustit a držela nás za naše chlouby. A naše penisy jim to usnadňovaly, protože už vzrušením trčely jako stožáry a byly tvrdé jako kámen.
Ani nás nenechaly doteky děvčat chladnými a tak i my jsme jim masírovali a prozkoumávali zase ty části jejich těl, které měly jen ony a nám chyběly. Ale které nám také poskytovaly tolik radosti a vzrušení.
Erotické hrátky ve tmě ve vodě byly velice vzrušující. Téměř jsme se neviděli, ale o to více jsme zapojili další naše smysly. A sténání vydrážděných děvčat se neslo v nočním tichu přes celé jezero až k protějšímu břehu.

A když jsem se pokusil zasunout zezadu do Nataši můj kamenný úd, rozevřela stehna a mírně se předklonila. Ale jen jsem do ní vniknul, sevřela mě stehny a zůstala stát. Pak mě ale vypudila ze svého lůna a za mou chloubu si mě vedla z vody ven na břeh. A hned ulehla, rozevřela stehny a přitáhla si mě na sebe. Nemusela mi samozřejmě nic vysvětlovat. Sklonil jsem se nad ní a okamžitě do ní zajel až na doraz. Opět jsem ucítil její dělohu rozevírající se mi vzrušením z doteků a dráždění našich orgánů lásky. Nataša mě nenechala vydechnout, objala mě nohama kolem boků a pomáhala mi s přirážením. Vždy si mě do sebe doslova nakopla a já ji dráždil na okraji dělohy. To milovala. A tento pocit, kdy jí mužský penis dráždil až tak hluboko v jejím nitru zažila poprvé až se mnou a už nechtěla jinak. Byli jsme oba tou noční atmosférou a vzájemným drážděním ve vodě už tak vzrušení, že vrchol našeho snažení na sebe nenechal dlouho čekat. Tentokrát byla o pár vteřin dříve hotová Nataša. Její orgasmus ji úplně ovládl, vykřikla dosaženou rozkoší a přestala vnímat okolí. Křečovitě si mě zatlačila dovnitř a já ji po několika posledních krátkých přírazech začal plnit. Ztuhnul jsem v ní zaražený až nadoraz a do rozevřeného konce dělohy stříkala jedna dávka hustého spermatu za druhou. Její vagína se chvěla, stahovala a drážděním mě stále nutila stříkat do ní další a další dávku mé životodárné tekutiny. Ale i tyto prudké výstřiky postupně ochabovaly, až už ze mě jen sperma vytékalo podle křečovitých stahů mého klína a hýždí. Nataša už jen tiše sténala a dolovala ze mě svým chvějícím se nitrem poslední zbytky mé šťávy.

Náhle jsem zaslechl výkřik. V prvé chvíli jsem vůbec netušil, o co jde, protože Nataša pode mnou už jen potichu sténala. Až s dalším výkřikem jsem si uvědomil, co se děje. Pohlédl jsem vedle nás vlevo a tam Táňa s nohama do praku hlasitě přijínala tělo páně, tedy Pepův penis. A po chvíli už do ní proudilo i mlíčí páně. Pepa do ní stříkal jako divý a sám se hlasitě povzbuzoval. Táňa ještě párkrát vykřikla, jak ji orgasmus zbavil vnímání okolního světa. Ale i Pepa dostříkal a zůstal zasunutý v Táni, která stále hlasitě sténala a chvěla se doznívající rozkoší.

To už jsme s Natašou sledovali společně to erotické představení, které se odehrávalo jen asi čtyři metry vedle nás. A také nás ten pohled na milující se dvojici neuvěřitelně vzrušoval. Kdybych zrovna nedostříkal, určitě bych měl penis znovu jako z kamene. Tak mě ten pohled sice vzrušoval, ale můj bojovník už jen líně visel přes vyprázdněný pytlík. To Nataša měla ztuhlé bradavky, prsa se jí dmula vzrušením a rukou kmitala ve svém klíně. Stačilo jí jen málo, minulým orgasmem byla vydrážděná stále téměř k vrcholu, a znovu vykřikla. Srazila stehna k sobě a ve svém klíně uvěznila svou ruku.

Teď se naopak zase Pepa s Táňou rozhlédli kolem sebe, kdo to křičí. A uviděli Natašu, která se svírala slastí s rukou v klíně. Táňa se na Natašu s pochopením usmála a ta jí úsměv vrátila. Obě dvě jako by si tím vzájemně sdělily, jak krásný okamžik plný rozkoše a vrcholného uspokojení právě prožily.
Po chvíli jsme si všichni čtyři sesedli k sobě a ani nás nenapadlo se obléknout. Nataša objala Táňu a obě si něco se smíchem vzájemně šeptaly do uší. Já s Pepou jsme s pochopením sledovali naše šťastné milenky a vydýchávali se z podaného výkonu. Oba jsme byli spokojení, že jsme naše partnerky dokázali tak dobře uspokojit a dovést je až na vrchol rozkoše.

Až za dlouhou dobu, kdy jsme si znovu povídali o všem možném včetně sexu, nás noční chlad donutil odebrat se do našich ložnic v prvním patře srubového domu. A únava z celodenní dřiny při dobývání zlata a večerního uspokojování vzájemných sexuálních potřeb mě dohnala k brzkému a hlubokému spánku.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2470
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriálu<< Vyhnanci na Sibiři 16Vyhnanci na Sibiři 18 >>

5 thoughts on “Vyhnanci na Sibiři 17”

  1. Zajímavý vývoj situace. Lámu si hlavu, jak to chtějí vyvézt ven , ale to si musím počkat na pokračování.
    Ještě chválím chlapy, že po celodenní “těžbě” zlata měli ještě sílu na obšťastnění milenek.

  2. Kromě otázky vývozu a prodeje zlata je děj stereotypního sexu . Příběh je pravda čtivý , ale spousta děje je předvídatelná .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *