Blonďatá Lucka byla tradiční náctka, která sháněla peníze po brigádách, aby si mohla dopřávat i jinou zábavu než jen studium. Vystřídala kdejaký kšeft, pracovala všude možně, ale nic ji nevyhovovalo tak jako práce na černo, dohozená tetou. Teta se ráda ze svých vlastních povinností ulila a tak jí výpomoc neteře sedla. Věděla kam a za jakými lidmi ji posílá a tak byli nakonec všichni spokojeni.
Lucka obíhala dané adresy a vydělávala docela i levně peníze. Sem tam nějaký nákup, úklid v domácnosti, změřit tlak a nebo si jen popovídat. I když oprávnění neměla, tak svoji práci odváděla na jedničku. Možná i líp než její teta a tak ji staroušci začali mít rádi.
Ovšem na jednu adresu chodívala s divným pocitem. I když se nebránila dalším dnům, tak už na chodníku před rodinným domkem mívala zvláštní pocit v žaludku. Nikdy se nestalo, že by na ni byl pan inženýr hrubý, ale zvláštně v jeho blízkosti jí bylo. Všímala si mlsných pohledů, ne zrovna potřebných dotyků, dvojsmyslných řečí a narážek, které zdatně přecházela. Nevěděla jestli jí to dělá dobře a nebo odpuzuje, ale i přes zvláštní pocity se těšívala na dny, kdy bude mít službu zrovna v jeho domě. Nikde se necítila tak zvláštně a nikde ji to tak nepřitahovalo jako zrovna u něj.
Už den předtím, než měla namířeno do toho zvláštního kutlochu, se netrpělivě převalovala a přemýšlela nad vším, co s ní ten inženýrskej dělá. Z rána vyskočila jako čamrda i po jen probdělé noci a jen v rychlosti se napasovala do uplých džín, trika, naskočila do žabek a spěchala na danou adresu. U domu se zhluboka nadechla a už s výrazně pomalým krokem se přibližovala ke zvonku.
Míchaly se v ní všelijaké pocity, ale něco ji pořád táhlo dovnitř, takže s otvírajícími se dveřmi si v duchu povyskočila.
„Tak jste tady Lucinko? To je dobře. Já jsem se těšil a nemohl se už dočkat,“ vítal svojí pomocnici dědula. Lucka z něj nespustila oči a tak když se naposledy rozhlížel do ulice před tím než zavřel dveře, ji přejel mráz po zádech. Nebyla tu poprvé, ale snažila se přijít na to, co cítí, když pokaždé vstoupí.
„Čerstvá jako vždy, že?“ pobízel v předsíni mlaďulinku a neodpustil si letmý dotek na zadečku. Lucie to velice dobře zaregistrovala, ale nechtěla vyvádět. Nakonec stejně nevěděla jestli jí to dělá nebo nedělá dobře, tak jeho vrásčitou pracku přehlížela.
„Tááák a copak si dá Lucinka? Čímpak ji pohostíme?“ snažil se dál nadbíhat.
„Mě stačí voda, pane inženýre,“ pokusila se o úsměv Lucie a usadila se ve stařeckém bytě do prosezené sedačky.
„Vodou Lucinku přece neuctíme. To chce něco jiného,“ cvrlikal mužík a odšoural se do kuchyně. Lucie zatím nasávala vůni bytu. Všechno bylo staré, kýčovité a zvláštně smutné.
„Bydlet tu, tak propadám denně depresi,“ pomyslela si ve chvíli, kdy do obýváku vešel starý pán s kouřícím šálkem.
„To je horká čokoláda. Sladká jako med. Ještě jsem to Lucince přisladil a přidal skořici. To aby to její papulce chutnalo,“ podával oprýskaný šálek mladé ručce a ztěžka usedal vedle mladičké energie.
Lucka s radostí převzala čokoládou vonící hrnek a nervozitou se bez přemýšlení ihned napila. Ani nestihla polknout a horká čokoláda se jí rozlila po tričku a jen se bolestí chytla za rty.
„Bože, já jsem blbá,“ nadávala si v duchu a tiše trpěla jak bolest z opaření tak i další vnucování starouška.
„Lucinko, honem. Jdu pro led a musíme to zchladit. Musíš opatrně dítě. To jsem to vyvedl,“ hudroval pán a kmital zpátky do kuchyně.
„Ale né, nechoďte nikam. Vždyť to nic není,“ marně brzdila pána Lucie. Syčela bolestí a těšila se až tenhle trapas přejdou.
„Však je to kousek. Už jsem tady. Vidíš to. Já jsem vždy připraven. Taková pusinka se musí chladit, aby nebolela,“ štípnul jemně děvče do tváře a chystal si delší špalek ledu z přinesené sklenice.
„Ne, pane inženýre. Vážně. Necháme to být. Tak mi raději řekněte, čím mám dneska začít. Máte sepsaný nákup?“ odmítala jeho pomoc Lucka a snažila se odvádět řeč.
„To v žádném případě, Lucinko! Musíš to pocumlat, protože jinak to bude bolet! A honem!“ přemlouval ji srandovně a už kroužil ledem okolo její pusinky.
Lucie si nechala přejíždět rty a nakonec zjistila, že tech chlad jí dělá vážně dobře. Dědula natlačený na jejím těle jen dýchal do léčené tváře a ojížděl rty až moc pečlivě.
„Ještě jazýček. Ten se přeci taky opařil!“ pouštěl se z uzd chlípník a jeho čelo se začalo pomalu rosit.
„Ne, to už stačí pane inženýre,“ bránila se Lucka a odtahovala jeho dotěrné ruce.
„No táák, jen ten jazýček. To musí Lucinka, protože jinak by ji bolel,“ jel si dál za svým a pořád silněji cpal už rozteklý špalek ledu mezi rty. Čím víc byl na mladém těle nalepený, tím víc se potil.
„Však je to už rozteklé,“ zkoušela argumentovat Lucie a poposedala dál k opěradlu sedačky. S každým jejím posunem zadečku, zachrastil dědula starými kostmi a přiklekl blíž. Jen, aby ji neztratil z dosahu. Byl vtíravý a neodbytný.
„Už to teče Lucince? Tak to přeci nevadí. Použijeme jiný,“ slizce se usmíval a vybíral ze sklenice další, ještě pevný, ledový kus. Lucií, při dvojsmyslné poznámce, jen projel mráz po zádech. Bylo zvláštní, že se neuměla tvrdě ohradit. Nedokázala vysmečovat jednou pro vždy jeho evidentně nadržené chování a jen to přijímala s jakousi samozřejmostí nebo možná i chtíčem. Proto i teď poslušně držela a nechala si ojíždět opařené rty ledovou rtěnkou.
„Takhle je dobře. No vidíš. Už je to lepší, že? Ještě ten jazýček vyplázni, holčičko. Jazýček!“ hltal její pusinku zblízka a naváděl k dalšímu kroku. Lucie ukázala jen špičku růžového svalu a dědula se zalíbením ojížděl podrážděné chuťové pohárky. Měl ji jako pod mikroskopem. Zblízka sledoval kus rozehřátého ledu, který tekl přes bradu a kapal na mladé kozičky. Rozpustilost tající vody jen zvýrazňovala čokoládový flek na prsou a to dědka rozpalovalo víc než Lucinčina pusinka homolku ledu.
„Takhle musíš,“ netrpělivě vyplázl svoje jazyčisko a chamtivě olízal ledový kus, aby ho v zápětí s ponaučením podal zpátky k dívčím rtům.
Lucie už nestíhala nic. Jen valit oči a napodobovat to, co chtěl stařec vidět. Už si nechala protahovat hubičku studeným kuželkem a snažila se nevnímat stařecký dech blízko obličeje, ani natisknuté vrásčité tělo po boku. Vlastně se jí to začalo i zamlouvat a tak si poslušně pochutnávala na eskymáckém šidítku.
„Takhle je to ono! Přesně takhle! Ještě jednou se na mě pořádně vyplázni, Lucinko!“ funěl a kroužil okolo mladičkého neposedného jazyku. Lucka nadbíhala zhmotněné zimě ze všech stran. Už poctivě olizovala, co jí slizoun nabízel, i když vyplašený výraz si pro jistotu zanechala. Nechtěla vypadat jako chtivá. Naopak zjišťovala, že se chce dál zvláštně bát. Podpírala se dlaněmi o opěradlo za sebou a s odtažitým výrazem se nechala nutit do něčeho, co sice sama chtěla, ale taky sama sobě odpírala. Kouřila další kus z mrazáku, který už jí pan domácí sám podal. Držela ho a poctivě ocumlávala studenou zmrzlou vodu s pohledem hlídajícího psa. Sledovala dychtivě přihlížejícího inženýra, který jezdil zrakem po jejím těle.
„Myslím, že i tady by to potřebovalo ochladit. Počkej. Pomůžu ti. Ty si chlaď pusinku a já se postarám o zbytek,“ usmíval se zvláštně a další ledovou tyčinkou se blížil k pocabranému triku. Utíral skapávající vlhkost do čokoládového fleku jako beze smyslů. Nevnímal, že Lucie už jen vyjeveně sleduje jeho počínání a že se celá rozklepala. Nechal celý kus roztát a i když jezdil po hrudníku jen konečky prstů, tak odmítal přestat.
„Jen hezky cumlej. Cumlej to. Nepřestávej a pužužlej ho! Já si nějak poradím, ale ty ho ožužlávej!“ přestal zbrkle hlídat sebe i slovník pan inženýr a roztíral zbytečky ledu ze sklenice po mladičkém hrudníku. Rozjetý jak parní válec, se nedal ničím zastavit. Jen se potil, rudnul a sledoval překvapenou, přihlížející Lucinku s pusinou dokořán. To ho malinko zabrzdilo. Jako vyměněný se najednou uklidnil, otřel pot do rukávu, narovnal se a se skleničkou v ruce přemýšlel, co dál. Jen nahýbal sklo, sledoval přelívající se roztáté kapky vody a po očku mrkal na Lucii, která naposledy olízla dlaň, kde měla ještě malý lupínek ledu. Dědula to vzal jako pobídnutí. S vážnou tváří se zadíval do vyplašených očí a s naprostým klidem prohlásil, že tohle nadělení se musí vyždímat.
„Ne, já už vážně půjdu. Tohle nemá cenu, pane inženýre. Tohle je něco, co se mi nelíbí a nemělo k tomu nikdy dojít!“ štěkala nahlas mladičká Lucka a snažila se mít podrážděný tón. Soukala se ze stařeckého sevření, kdy už obě vrásčité dlaně mačkaly mladé kozičky, aby se vyždímala všechna vsáklá voda.
„Neboj. Já to nikomu neřeknu! Nepovím o tom, jaký jsou pečovatelky nadržený! Počkej, poseď ještě!“ muchlal dál dvojky a i přes tričko tahal trčící bradavky.
„My? My jsme nadržený? No co… co si to… jak si tohle…“ prskala Lucka a s největší silou, kterou v sobě posbírala se vymanila vztekle ze svěráku pana inženýra.
Narovnala se, hrdě propnula a s flekem na kozách se kvapně rozešla ke dvěřím.
„Stejně dolezeš a ještě omlouvat se budeš,“ posmíval se vyplašené náctce spokojený dědula.
Lucka už nebyla schopná reagovat a s rázným prásknutím dveří odběhla domů. Doma ze sebe strhala pocamrané tričko a hned po zapnutí pračky skočila do sprchy. Měla nad čím přemýšlet a čím víc se upínala k dnešnímu zážitku, tím víc zjišťovala, že ať chce nebo nechce, tak vzrušená byla. Sčítala pro a proti, v osušce ulehala na kanape a s myšlenkou věnovanou panu inženýrovi se ukájela prsty na poštěváku. S ručkou mezi stehny kroužila okolo tuhého neposedy a s přivřenýma očima myslela na funící parní válec, který ji dneska tolik vyplašil. Chybělo málo a dokonce by se udělala, kdyby rozkoš nepřerušil neodbytně zvonící mobil.
„Ano,“ znechuceně se ozvala po přijmutí hovoru Lucka.
„Můžeš mi laskavě vysvětlit, cos provedla? Tak teď mi volal pan Tráblík a stěžoval si, žes utekla. Se ti něco přihodilo nebo co se stalo?!“ dorážela nervózní teta, která se bála jakéhokoliv incidentu, spojeného s na černo zaměstnávanou Luckou.
Lucka se podívala na prsty ulepené od šťávy, olízla je s mlasknutím až tetě zalehlo a nasadila klidný tón, protože už byla ve svém bezpečí.
„Já to zejtra napravím. Zajdu k němu,“ olízla znovu nabranou šťávu a cítila potřebu se udržovávat nadržená, jinak by to celé dopadlo špatně.
„To si piš, že to napravíš! Ty víš, že tohle může být průser i pro mě a přesto tohle uděláš! Jsi nezodpovědná. Zítra máš u něj nástup. Čeká tě dopoledne na desátou, takže chci teď slyšet jasnou odpověď, že tam budeš a budeš kmitat tak jak píská!“ křičela rozrušeně teta a jen přivírala jednoho oko pokaždé, když to v telefonu protivně zamlaskalo.
„Jasný, že tam budu. Slibuju!“ přitakávala Lucka a polykala z prstů další proudy šťáv, které při pomyšlení na pana Tráblíka z pysků tekly jako na fotobuňku.
„No to Lucko musíš, jinak mám vážně problém. Nebudu z tebe tahat proč, ale později mi to stejně řekneš. Tohle se prostě nesmí stávat!“ poučila ještě v rychlosti teta mladou nestydu a po rozloučení zavěsila.
Lucka už jen nabírala šťávičku z pysků i poštěváčka a po pečlivém slízání, svých hrátek na tvrdo nechala. Musela se udržovat nadržená, protože jinak by zítřejší návštěvu nezvládla. Nakonec s omluvným úsměvem, pro sebe samu, si musela připomenout, že vlastně teta by měla vážně problém…
