Francek byl se svým kombajnem už za polovinou pšeničného lánu, když začal pociťovat nutkání. Hmota, tvořící se v jeho útrobách, sice ještě nedospěla k oné pomyslné „zatáčce“, ale s každým ujetým metrem se k ní nezadržitelně blížila.

Naštěstí byl na tom okraji pole, které bylo o mnoho kratší než jeho protilehlá strana. Bylo vroubené dvěma metry širokým pásem jakési meze, poměrně strmě se svažující ve stráň pokrytou porostem smíšeného lesíku, který se táhl daleko za pole.
Na konec pole dorazil včas. Rychle zastavil, zhasl i motor, sáhl po ruličce toaleťáku a vypadl z kabiny. Ještě za běhu si sundával montérky, aby na poslední chvíli dřepl u zástěny roští na svahu lesíka. Tlumené zaburácení mu přineslo první velkou úlevu.

Když měl nejhorší za sebou, začal se v poklidu rozhlížet kolem. Bylo děsivé parno a naprosté bezvětří.
Potůčky potu mu stékaly po zádech a lechtaly ho v místech, která ještě před chvílí byla v důležité činnosti. Roz­hodl se ukončit toto nepříjemné šimrání očistou inkriminovaného místa, když si pojednou všiml, že pár metrů pod ním se hýbou větve stromu. To bylo divné. Natáhl krk, ale neviděl nic než poražený kmen.

Zbytek zakrý­valo listí z nějakého stromku, který musel růst hned vedle a byl to právě on, který se zmítal v jakémsi vánku. Dokončil svou věc a vstal. Ale ani teď neuviděl víc než předtím. Popošel tedy několik kroků. Náhle se ocitl na hraně strmého, asi tři metry hlubokého srázu.
Na okraji rostl slabý stromek. Chytil se ho levou rukou a naklonil se přes sráz, aby lépe viděl. Co spatřil, mu vyrazilo dech. Bylo to něco tak neuvěřitelného a nečekaného, že snad leknutím se pustil stromku a začal padat dolů.

V pádu prolétl několika chomáči křoví a s žuchnutím přistál v nízkém kapradí.
Vzápětí se ozvalo nepřirozené zaječení, které ho svou úděsností přibilo k zemi. Nastalé ticho, stejně ne­přirozené jako předchozí jekot, ho přinutilo zdvihnout hlavu.
Obraz, který se mu naskytl, nějakým způsobem nemohl ve svém podvědomí přijmout. Několikrát zavřel a otevřel oči, jestli se mu to snad nezdá, ale nepomohlo to. Obraz nechtěl zmizet a skutečnost byla taková, jaká byla.
Na povaleném kmeni, zpola skrytého v kapradí, se roztékala obrovská masa lidské hmoty. Tlustá Berta, jejíž skutečné jméno ve vesnici snad už všichni za­pomněli a které tak říkali podle pověstného německého kanónu pro její neuvěřitelné rozměry, seděla na kmeni s vyhrnutou sukní a přidržujíc se rukama vedle ní rostoucího útlého stromku, ukájela svou sexuální potřebu.

Franckovy oči se upíraly přesně do onoho místa pod vyhrnutou sukní, kde se masité břicho roztékalo po vyhlazeném kmeni. Nemohl se od onoho pohledu utrhnout, ale jak mu pomalu docházelo o co jde, začaly s ním cloumat záškuby smíchu. S obtížemi se donutil podívat přímo na ni. Křečovitě sevřené ruce a vytřeštěné oči Berty ho varovaly.
Najednou mu to došlo v plné síle. Zrudl a nevěděl honem co dělat.

Nejistě  vstal, přistoupil k Bertě a zcela nelogicky se zeptal: „Berto, co tady děláš?“
Ta, jakoby náhle procitla, se pustila stromku, bleskově shrnula sukni a s obtíží svých stočtyřiceti kilogramů se snažila vyskočit. Všechna síla, kterou do toho vložila, ji však strhla zpátky na kmen, až ztratila rovnováhu. Sesula se stranou a bolestí vykřikla.
Francek ji honem zachytil a podepřel ji. Při její hmotnosti to vůbec nebylo snadné. Snažila se opět povstat, tentokrát pomalu, ale nešlo to. Zkusila se tedy znovu vzepřít vší svojí silou a jen díky Franckovu podepření neskončila jako předtím. Rozplakala se. Francek nad ní rozpačitě stál, jako by nechápal co se stalo.

„Berto, co se děje?“ zeptal se, ale odpověď neuslyšel. „Tak co se sakra děje!?“ zatřásl s ní.
Upřela na něj oči plné studu, bezmocnosti a beznaděje. Pak beze slova zdvihla sukni a ukázala si mezi nohy.
„Já nemůžu…“ vzlykla.
V šoku se jí sevřely svaly a pevně obejmuly dřevěnou náhražku, takže nemohla slézt. Francek zrudl a vypoulil oči.
„Ježíšmarjá. Ježíšmarjá. Že já blbec byl zvědavej. Já se v ženskejch nevyznám a teď takovýhle… co jsem ti proved, že mě tohle děláš?!“ vyčítal a poskakoval vedle ní. „Co mám teď dělat? No řekni, co?“

Opět se rozvzlykala. Trochu ho to vyvedlo z míry. Jak se na ni díval, viděl, že je celá červená.
„Ty se stydíš, viď?“ řekl najednou zaraženě.
Přikývla.
„No jo, dyť já taky. Ale, co s tebou?“ řekl jaksi smířlivě.
Počáteční šok byl najednou pryč a začal racionálně uvažovat.
„Koukni, já nevím co s tím, ale nejdřív budeme muset zapomenout na nějaký stydění. Teď už je to stejně všecko jedno, takže budeš muset radši vydržet, když… no, když ti tam třeba budu šmatat. Musíme se o to pokusit, jinak se to každej dozví a to bys asi nerada. Nebo snad jo?“

Začala znovu vzlykat.
„No tak už nebreč, sakra! Máš nějakej nápad?“
„Nemám.“ zakňourala. „Co jsem jen komu provedla? Jako by nestačilo, že jsem tak příšerně tlustá. Teď ještě tohle.“
„Hele, že seš tlustá neznamená, že nejseš ženská. Jestli ti to pomůže, já když to potřebuju a nic není po ruce, taky si pomůžu rukou. Nemáš se zač stydět. Teď ale musíme něco vymyslet. Zkusím to nějak uvolnit, ale nevím.“

Sedl si na kmen naproti ní.
„Hele, zkus se opřít rukama dozadu. Půjde ti to?“ zeptal se jí.
S trochou námahy se jí to podařilo. Na Francka se vyvalila boule jak krtičina, jenže byla chlupatá.
Zakroutil nevěřícně hlavou. S povzdechem položil ruce do míst, kam pronikal kolík. Snažil se opatrně roztáhnout stydké pysky v domnění, že se mu tak snad podaří Bertu uvolnit. Marně. Zkusil tedy vsunout prsty dovnitř, ale ani to se mu nepovedlo.
„To je neuvěřitelný,“ zamumlal si. „Je to strašně suchý. Zkusím to naslinit.“ svitl mu hlavou nápad.
„Roztáhni co nejvíc nohy!“ nařídil a snažil se vrazit jazyk mezi stehna.

Berta zasténala zapomenutou vzpomínkou, ale jinak to s ní ani nehnulo. Po čtvrthodině snažení to vzdal. Udýchaný se narovnal.
Hleděl do Bertiných vyděšených očí a přemý­šlel, co dál.
„Zbejvá asi už jen jedna možnost.“ řekl pomalu.
Napřáhl ruku a pomohl Bertě se posadit.
„Mám nahoře nějakej vercajk,“ pokračoval, „třeba najdu něco, co by nám mohlo pomoct.“
„Nechoď nikam!“ vykřikla při pomyšlení, že by tam měla zůstat sama.
„Ale no tak,“ řekl konejšivě a vstal.
Vzal ji za mohutná ramena a přitiskl ji neméně mohutnými prsy k sobě. „Nebuď jak malá holka. Medvědi tady nejsou a vlk před tebou uteče. Nemám představu, co by se tobě ještě tak mohlo stát.“

Slezl s klády a nedbaje jejích slábnoucích protestů se vydal zpět ke kombajnu.
Tam se chvíli štrachal v bedýnce s nářadím, ale nenašel nic co by se hodilo, až na jeden, již poněkud opotřebovaný, list pilky na železo.
No co, pomyslel si, lepší vorajtovaná pilka než vobroušenej prst.
Popadl pilku, sekl s bedýnkou do kouta kabiny, zabouchl dvířka a uháněl zpátky.

Bertu našel, s přetékajícím zadkem a s přetékajícími ňadry, ležet na kmeni. Když přišel k ní, ani se nehnula.
„Hej, to jsem já,“ ozval se jí. „Nemusíš se schovávat. Tebe by poznal každej, i kdyby sis nechala udělat plastickou operaci.“
Tělo se jí roztřáslo novým vzlyko­tem.
„Hergot, nebul už! Já jsem to tak nemyslel.“ zabručel smířlivě a pomohl ji se posadit. „Koukni, nevím jestli to půjde, ale zkusím ten pahejl vodříznout. Zkus se postavit pomalu na vlastní nohy. Můžeš se přitom o mně vopřít. Snad to k něčemu bude,“ ukončil svou instruktáž a rozkročil se nad kmenem.
Berta se o něj opřela a snažila se nazdvihnout.
„Víc!“ přikazoval Francek.
„To bolí,“ odpověděla, protože křečovité sevření na suchou sliz­nici působilo jako smirkový papír.
„Do háje!“ zaklel. „Nechci tě podřezat, ale vodřezat. Zakloň se dozadu.“

Zašmrdlal pilkovým listem kolem pahýlu, ale všude hrozilo nebez­pečí, že ji poraní.
Nakonec se Berta musela předklonit a opřít o kmen, aby se kolem jejího zaseklého hnízda udělalo víc místa.
Francek ji obešel jestli nenajde nějakou vhodnou skulinu, ale když viděl to všude pře­tékající maso, vrátil se. Vtěsnal se mezi ňadra a klín a volnou rukou se snažil zvětšit sku­linu mezi stehny.
Trochu se mu to podařilo a tak zkusil větev řezat. Příliš se mu nevedlo. Udržovat mezeru vyžadovalo značnou námahu a zane­dlouho měl klouby i prsty odřené a pořezané.

Zkusil to tedy z druhé strany, ale tam to nešlo vůbec.
Berta při tom vzdychala a občas úzkostlivě vyjekla. Francek supěl, funěl a nakonec se vším beznadějně praštil.
Poznal, že teď už zbývá jen jedna jediná a poslední možnost. Ta, kterou měl vlastně udělat hned na začátku. Jen nevěděl, jak jí to má říct.
„Hele, Berto,“ začal opatrně, „já už opravdu nevím, co zkusit. Nemáš nějakej nápad zase ty?“
Zavrtěla hlavou, že ne.
„No, pak už nezbejvá, než zavolat doktora.“
Z očí jí vystřelila zoufalá beznaděj.
„To tady radši chcípnu.“ ozvala se přiškrceně.
Pak se zvolna, s jakýmsi odevzdáním osudu, znovu položila na kmen. Francek mlčky pozoroval její širokorozchodnou postavu. Znenadání pocítil, jak ho to neobvyklé tělo vzrušuje. Nestačil si to ještě pořádně ani uvědomit, a jeho penis už stál, jako kdyby uviděl Lolobrigidu.

„Tedy, Berto,“ ozval se rozpačitě a nezvykle tiše. „Já vím jen jedno. Když to nebudeš vykládat ty, ode mne se to nedozví nikdo. A doktoři jsou snad vázaný nějakým tajemstvím. Takže já radši pro některýho dojdu, než se ti vopravdu něco stane. Mám na konci pole motorku, tak to nebude ani tak dlouho trvat. Jenom tiše lež a čekej.“
„Nechoď nikam.“ zaprosila nešťastně, aniž by zdvihla hlavu.
„To ti ale nepomůže,“ řekl a udělal několik kroků.
Pak se otočil a dodal: „Asi mě to nebudeš věřit, ale když jsem se teď na tě díval, vzrušila si mě tak, že se mě postavilo péro.“
Kdoví, proč to řekl, ale když udiveně zdvihla hlavu, byl už pryč.

Pak už šlo všecko velice rychle. Přestože bylo skoro poledne a navíc pátek, podařilo se mu na středisku diskrétně sehnat gynekologa. S potěše­ním zaregistroval, že je to doktorka. Rychle jí vysvětlil situaci a nemusel ji ani příliš přemlouvat, aby přijala svezení na motorce místo jízdy sanitkou. Pochopila to nejenom proto, že by se tam s vozem těžko dostávali.

Když dorazili na místo, zacukalo doktorce v koutcích, když spatřila ten obraz. Ale rychle se ovládla. Pohled na Bertu naznačoval, že je na pokraji sil.
Francek chtěl odejít stranou, aby nebyl svědkem doktorčina zákroku, ale doktorka ho zavolala zpět.
„Vy už se nemáte co nového dozvědět, tak mi ji pomozte přidržet. Já sama na to nemůžu stačit,“ přikázala mu a připravila si injekci.
Poslechl.

Berta dostala injekci a zůstala bezmocně zavěšená na Franckových pažích. Po chvíli sevření vagíny povolilo. Dřevěný kolík konečně pustil svou zajatkyni.

Společnými silami ji položili na zem vedle kmenu. Pak doktorka po­suňkem poslala Francka pryč.
Když se konečně mohl vrátit, Berta už jen klidně ležela a spala. Dostalo se mu nejprve ujištění, že je všechno v pořádku, a potom mu doktorka na­řídila, že musí s Bertou nějakou chvíli zůstat než si odpočine, a te­prve pak s ní musí opatrně dojít domů.
„Vy jste se zbláznila!“ začal jí odporovat. „Vždyť vás musím dostat zpátky. A na poli mám kombajn a plno práce!“ vykřikoval.
„O mně se nestarejte a co se týče ostatního, s tím si vy poradíte. Když jste si poradil s tímhle, tak tamto pro vás bude hračka. Při vší své smůle, s váma měla kliku.“
Zvedla doktorskou kabelu.
„A ještě něco. Doufám, že o tom nikde nebudete mluvit.“
„Vypadám na to, co?“ odsekl Francek.
Zasmála se.
„Ne, nevypadáte,“ řekla klidně a pustila se ze stráně dolů.

Franckovi se zdálo věčností, než se Berta jakžtakž probudila a než se s ní pustil na pomalou cestu domů. Bylo to blízko, hned pod strání. Se svou vahou by se Berta stejně nikam daleko neodvážila.
Sestupovali mlčky, a když vstoupili do jejího domku, jen mu tiše poděkovala a s viditelnou úlevou se složila na gauč. Francek rozpačitě přešlápl, protože nevěděl co by jí řekl.
Když viděl, že ho Berta nevnímá, otočil se a šel pryč.

Domů se pak dostal až k půlnoci.
Sobota uběhla jako voda. Francek opět zaskakoval na kombajnu.
Když navečer skončil, s požitkem se vysprchoval. Doma se s úlevou, jen tak v tričku a v trenclích, složil na staré rozvrzané kanape. Únavou se mu ani nechtělo jíst, přesto však po chvíli vstal, aby si něco ukuchtil. Nijak se s tím nemazlil. Liberecká stonožka (tj. 5 libereckých párků) s hodně ostrým křenem a spoustou hořčice byla klasickou nabídkou jeho kuchyně.
Stačilo jen pár minut a už tahal z lednice pivo, aby vzápětí zapnul televizi a spokojeně se natáhl s blahým vědomím, že u ní zaručeně brzy usne.

Otevřel láhev s pivem, když najednou zvenku uslyšel jakési štrachání. Chvíli poslouchal odkud to vychází, ale pak mu to nedalo a vstal, aby se podíval, co se kde vlastně děje.
Vtom někdo zaklepal na dveře.
„Je votevříno,“ zvolal Francek a dumal přitom, kdo zase po něm co chce a nenechá ho odpočinout. Dveře se otevřely a Francek podruhé během dvaceti čtyř hodin vytřeštil oči.
„Prokristapána Berto, co ty tady děláš?“ zeptal se s neskrývaným údivem.
„Můžu dál?“ špitla.
„Jó, jó, můžeš. Proč bys nemohla?“ odpověděl rozpačitě.
Bertina zavalitá postava veplula dovnitř a Francek na ni koukal jako na zjevení.
„Ty…ty něco potřebuješ?“ zeptal se nejistě.
„Já?“ odvětila. „Ne. Jen bych ti chtěla poděkovat za to, cos pro mě včera udělal.“
„Ále, to nestojí za řeč. To by udělal každej,“ začervenal se.
„Možná. Ale ne jako ty,“ opáčila Berta, „Od jinejch by to už věděla celá vesnice a já bych tady nevydržela. Ty víš co se má, seš chlap, jakej má bejt.“
„Hele, nech si to, jo! Udělal jsem co jsem musel, jinak to nešlo, i když to pro mně nebylo lehký. Ale děkovat mě nemusíš, já si na tom nezakládám, ani vo to nestojím.“
„To je možný, jenže jsem nepřišla jen ti poděkovat. Chci se ti i odvděčit.“
„Cože!“ vykřikl Francek vyděšeně.
Při pohledu na její korpulentní postavu se mu zatmělo před očima. Jestli má na mysli to, co ho napadlo, to aby napsal nejdřív závěť.

„Mám pro tebe překvapení, který nesmíš odmítnout,“ pokračovala, nevšímajíc si jeho zděšení.
Hmátla rukou za sebe do otevřených dveří a v nich se jako přelud objevila krásná dívka.
„To je moje dcera Róza,“ představila ji, aby neměl pocit, že ho trápí halucinace.
Francek zalapal po dechu a zůstal s pusou dokořán. Děvče k němu přistoupilo a zlehka se dotklo jeho paže.
Začal střídavě blednout a rudnout, snažil se něco říct, ale rozčilením to nešlo. Berta ho pro jistotu podepřela, kdyby to snad s ním chtělo seknout.
„Francku, dyť nevíš o co jde, tak co se tak čílíš. Poď si sednout, moje Róza ti to řekne sama,“ snažila se ho uklidnit.

Ale s Franckem nebylo k hnutí.
Roza tedy přistoupila ještě blíž a nenásilně se k němu přivinula, až se ho téměř dotýkala tváří.
„Pane, já jsem slušně vychovaná holka, ale po tom, co mně mamka vyprávěla, co všecko jste pro ni udělal, tak po tom jsem si řekla, že se vám za ni odvděčím já, že vás potěším a pomiluju, jak nejlíp budu umět,“ řekla s takovým procítěním, že nebylo pochyb, že svá slova myslí vážně.

Francek zalapal po dechu podruhé a díky tomu se mu vrátila řeč.
„Ty ses zbláznila. Obě ste se zbláznily. Děláte si ze mě srandu nebo co? Dyť já to s ženskejma vůbec neumím, proto jsem taky zůstal sám a…“
„Právě proto, že seš tak sám a já to vím,“ skočila mu do řeči Berta, „Nesmíš to odmítnout, urazil bys nás obě. Já jen…,“ najednou zrozpačitěla a maličko zaváhala než dořekla „… jenom, víš, kdybych se na to mohla dívat.“ a studem se začervenala po kořínky vlasů.

Mohlo by vás zajímat  Made in doma 02

Teď zčervenal i Francek.
„Ale – to snad nemyslíte vážně? Dyť je to ještě dítě!“ namítal nejistě.
„Už mi bylo dvacet.“ šeptla mu Róza do ucha a přimkla se k němu těsněji.
Francek ucítil její plná ňadra a začalo mu být horko. Pohlédl k Bertě, hledaje u ní záchranu, ale ta se právě snažila vecpat do křesla.
Zoufale stočil oči zpět na Rózu, ale spatřil již jen její rudé rty, jak se pomalu blíží k jeho tváři a vzápětí se dotýkají jeho úst. Chutnaly víc než sladce a Francek povolil. Jen v trenclích naopak stouplo. Sotvaže to Róza ucítila, popadla ho za ruku a táhla ke kanapi.
Šel s ní jak vůl na porážku.

Než si ho položila, stáhla mu trenky. Dlaní zlehka přejela po hrudi dolů, až narazila na stojící úd. Pomalu, něžně jej pohladila, načež rozepnula přiléhavé minišaty, které již neměly co skrývat, a vystavila své nahé tělo Franckovu zraku.
Přidušené zasténání jí napovědělo, že Francek je její.
Poklekla a sklonila hlavu k jeho klínu. Jednou rukou podebrala varlata, druhou přidržela pyj a rty se dotkla špičky žaludu. Jazykem přejela po délce údu nejprve z jedné strany, pak z druhé, potom obemkla rty jeho hlavu a celé to ztopořené těleso si pomalu vsunula do úst. Když se dotkla kořene, obemkla jej prsty, otevřela pusu dokořán a znovu nasadila na špici.
Po třetím nastrčení Francek zavyl, až jí leknutím úd vyklouzl z pusy, ale rukou ho nepustila. Ucítila jak se v dlani škubl a vzápětí jí na krk chrstla přímo monumentální dávka semene.
Francek stříkal, že by mu hasiči mohli závidět, tak byl nadržený.

Róza nevěřícně sledovala téměř jednolitý proud, a když se konečně změnil v pramínek a její ruku potřísnila poslední kapka, vydechla s neskrývaným úžasem: „Pááni…!“
Vše se odehrálo tak nesmírně rychle, že v první chvíli nebyla schopná vůbec ničeho. Jen se otočila k Bertě, jakoby u ní hledala pomoc, jenže ta měla skelnaté oči a z hrdla jí vycházel podivný sípot. Pohlédla zpět a uviděla to samé, jen místo Berty byl Francek. Konečně se vzpamatovala.
„S tím musím něco udělat,“ řekla si.

Rozhlédla se po místnosti, aby vypátrala, kde asi bude koupelna.
V ní pak dokonce našla i cosi, co mohla považovat za žíňku. Omyla se. Pak natočila vodu do UH lavóru a donesla ho k Franckovi.
Pomydlila žíňku a začala jí jemně Francka otírat.
„Francku?“ šeptla opatrně.
Nic.
„Francku?!“ zkusila to znovu.
Tentokrát otevřel oči.
„Francku? Seš třída!“ ocenila ho obdivně. Ani si nevšiml, že mu začala tykat.
„Co?“ „Povídám, že seš třída,“ řekla už nahlas a rukou mu zajela mezi nohy.
Škubl sebou a vrátil se do přítomnosti.
„Jaká třída? Cos se mnou vyváděla?“ zeptal se dost nerudně, snažíc se nějak skrýt rozpaky i své mužství.
„Ale Francku, co to děláš?“ bránila mu. „Schovávat takovou krásnou věc, to mi nedělej. Víš, žes mně málem utopil?“
„Co že jsem tě?“
„No, utopil. Tolik semene jsem v životě neviděla, ani máma ne,“ pokývla směrem k Bertě, jako by věděla, co všechno ona mohla vidět.
„To teda opravdu ne,“ přitakávala ji Berta a pochvalovala: „Já ti říkala, že je to chlap jak se patří.“
„Sakra, Berto, nech toho!“ vyjel na ni Francek.
Odstrčil Rózu a hbitě vstal.
„Nejlíp bude, když vypadnete.“
„Próóč?“ vrátilo se mu ozvěnou.
„Protože když se budu ještě chvíli koukat na tvou Rózu,“ obrátil se k Bertě, „tak se neudržím a vošoustám i tebe,“ řekl varovně, ale to už se mu penis nadzvedával.
Róza vypískla nadšením.

„Teda mamí, kdybys to zvládla…,“ nedořekla a pověsila se Franckovi na krk.
Do břicha ji bodlo nabobtnalé kopí, tak se přitáhla výš, až ten tuhý klacek sjel mezi stehna.
Malinko se zavrtěla, zdvihla nohy a Francek v ní byl coby dup. Než se vzpamatoval, Róza se rozhoupala a jemu nezbylo než se rozkročit, aby udržel stabilitu a nespadl s ní na zem. A že měl co dělat, to tedy měl. Róza ho nohama obemkla a přirážela, co jí síly stačily. Její mladá a ještě úzká jeskyňka pevně svírala napružené péro a v maximální míře je dráždila.
Taky netrvalo dlouho a Francek zařval, že už bude stříkat. Bleskem se ho pustila, jenže Francek se pro jistotu ozval dřív než musel, a tak mu v údu mu jen několikrát pořádně zacukalo, ale na zem neukápla ani kapka.

„Dyťs nevystřík!“ pronesla Róza celá udivená.
„To by tak ještě scházelo.“ zafuněl Francek. „Seš úplná divoška, to mě vyřídíš raz dva. Musíš pomalejc, že jo?“ otočil se k Bertě, aby mu to potvrdila.
Ta však jednou rukou mačkala obrovité poprsí, druhou měla pod sukní a nevnímala nic.

„Počkej.“ řekl tiše Róze a přiblížil se k Bertě. Odsunul ruku z jejích ňader a vložil do ní své přirození.
„Pojď!“ vyzval ji, „Předvedem jí to.“
Ruka se rázem sevřela, oči se úžasem otevřely dokořán.
„Ty si děláš srandu, že jo?“ optala se Berta nesměle.
Až když uslyšela ne, váhavě a nevěřícně se pozdvihla.
Ale to už jí Francek rozepínal knoflíky haleny. Ven se vyvalily dvě trávnice a z nich se pak do prostoru vyhouply dva obrovité, kupodivu však ještě docela pevné prsy s hnědými buřtíky bradavek.

„Teda ty máš ale kozy!“ oceňoval je Francek, neboť předčily všechnu jeho představivost.
Chtěl se k nim přitisknout, ale překáželo mu její břicho. Rozepnul tedy sukni a poté co spadla na zem, musel pokleknout, aby mohl stáhnout kalhotky. Když pozvedl hlavu, usmála se na něj stará známá krtičina z černých chlupů.
Vstal.
„I tu buchtu máš pěknou!“ zalichotil ji.
Berta se zapýřila a rozpaky nevěděla co dál. Francek to vyřešil.
Povalil ji na úpějící kanape a vrhl se na ni.
Kanape zařvalo a kleslo v kolenou.

„Aha, budu muset pomalejc.“ zavrčel a pohlédl úkosem na Rózu, která se smíchy jen třásla.
Nechal být ji i kanape a uchopil do rukou jeden z růžových melounů. Jazykem podráždil bradavku, která se v krátké době změnila v pořádného buřta.
Berta začala vzdychat a sténat: „Jó, jóó….tam sem strašně citlivá….to mně dělej!“ a cpala k němu druhou bradavku.
Převzal tedy štafetu a rukou se snažil dosáhnout Bertě do rozkroku, aby se přesvědčil, jestli to na něj nehraje. Nehrála. Byla už mokrá, a tak se rozhodl, že postoupí dál.

Na rozloučenou každou kozu pohoupal v náručí a slezl o patro níž.
Tam ho již dychtivě očekávala manéž hříšného opojení. Rozhrnul oponu ze stydkých pysků a na scénu vstoupil jazykový inspicient.
Kmitnul sem, kmitnul tam, až narazil na poštěváček – hlavní to postavu děje.
Berta reagovala bleskově. Sotva po něm stačil přejet, již se roztřásla pod přívalem orgasmu, až vymrštila nohy do výše. Jenže to na ni bylo moc. Neudržela jejich enormní váhu, nohy spadly dolů a tučná stehna zamáčkla Franckovi hlavu. Začal se dusit.
Z dálky zaslechl výkřik Rózy a hned nato ucítil, jak se jej snaží dostat z nebezpečného prostředí.

Když se to konečně podařilo, svalil se na zem. Róza bleskově vyhodnotila situaci.
Nechala Bertu zmítat se jak chce a přiklekla k Franckovi, jenž v prvních okamžicích nejevil známky života.
„Francku, seš živej?“ zatřásla s ním.
Když otevřel oči, s úlevou vydechla.
„Zaplať pánbů! V životě bych neřekla, co to s ní dokáže udělat. Vždyť tě mohla zadusit! Poď to radši zkusit se mnou, u mně takový nebezpečí nehrozí,“ vábila ho.

Lehla si k němu a přitiskla se ňadry na jeho hruď.
„Já ti nevím, nějak mě z toho brní hlava. Jak je Bertě?“ staral se Francek. Róza po ní mrskla pohledem.
„Je v pohodě. Udělals jí to krásně a já to chci taky tak. Poď,“ řekla a snažila se ho vtáhnout na sebe.
Francek něco zamrmlal, ale přece jen si dal říct a překulil se na ni.
Péro mu sice během té příhody kleslo, ale sotvaže spatřil její výstavní prsa a vložil na ně dlaň, okamžitě zamířilo vzhůru.
Róza toho bleskově využila. Jak jen ucítila tlak, popadla ten kůl a zavedla si ho do lůna. Francek nestačil ani olíznout ztuhlé bradavky ňader, když ho toto náhlé vstoupení do ráje přivedlo k vrcholu. Taktak se stačil vyškubnout z Rózina objetí, a už stříkal.

Róza ho neprodleně přitiskla stehny k sobě. Pulsující tlak údu vyvrhoval hojné dávky spermatu, které se nemohly vměstnat do omezeného prostoru a hledaly i tu nejmenší cestu k úniku. Když ji našly, vystřelovaly dál a brzy se rozlily po celé hrudi.
Róza zklamaně vzdychla: „Bože to jsem nána, zase jsem to uspěchala.“

Francek pomalu vstal. Koukl na ni, koukl na sebe, a když viděl to nadělení, které z něj vyteklo, spráskl ruce.
„Do pytle, to abych se šel umejt.“
„To nemusíš. Já tě vomeju,“ ozvalo se mu za zády.
Otočil se. Berta po prožitém orgasmu už přišla k sobě. Seděla na kraji rozvaleného kanape a ukazovala mu, aby šel k ní.
„Víš,“ pokračovala, když si k ní přisedl, „já odjaktěživa strašně ráda lížu semeno. A už jsem ho strašně dlouho neochutnala a chtěla bych, prosím.“
Proč ne, víc škody se už stejně nemůže stát, pomyslel si Francek a zeptal se, co pro to může udělat.
„No, víš že jsem strašně nemotorná. Kdyby ses moh nade mně naklonit tak, abych mohla lízat, stačilo by to. Pak už si tě povedu sama,“ požádala ho a Francek ji vyhověl.
Sice ji sotva obkročil, pytlík mu uvízl mezi ňadry, ale sklonit se mohl natolik, aby dosáhla jazykem na jeho hruď.
Pracovala rychle. Uchopila ho za trup a zvolna posunovala nahoru.
Než se nadál, měl olíznutý i pytlík a jazyk zručně zpracovával povadlého šulína. Netrvalo příliš dlouho a do Bertina krku dorážel tvrdý klacek. Jemně ho odstrčila.

„Už dost. Měl bys uspokojit Rózu, čeká na to,“ řekla Berta něžně a stydlivě sklopila oči.
Francek vstal a podíval se po Róze, která s očividným zaujetím sledovala jejich počínání a dosud si nepřestala dráždit svoje cecíky.
Otočil se zpátky k Bertě a znovu si začal prohlížet její nadměrně přetučnělou postavu. Masitá stehna, široký černý klín, obrovité melouny ňader, až mu oči přecházely. Porovnával  její proporce s tím málem, ke kterému se dosud dostal, a překvapila jej myšlenka, kdo že všechno by se mohl chlubit tím, že šoustal s nejtlustší ženskou na světě co zná. Zadíval se jí do tváře, zpěknělé vyžařující spokojeností a zároveň jakousi nenaplněnou dychtivostí.
V tu chvíli se v něm cosi hnulo.
„Ty… Berto… nevím sice zrovna jak, ani jestli bys vůbec chtěla, ale myslím si, že si to taky zasloužíš. Je toho ve mně dost a Róza nepříde  zkrátka, jen by moment počkala. Jestli bys proti tomu nic neměla, tak já bych…“
Berta byla u vytržení. „Ty… Ty bys… Fakt bys…,“ vzrušením přímo koktala.
„To víš mami, že jo,“ vmísila se mezi ně Róza. „Ale takhle se do tebe nedostane, máš moc velký břicho. Budeš muset vejš. Když si k tobě klekne, tak to snad půjde.“ A vzrušením celá rozpálená se jala strkat pod Bertin zadek polštáře.

Když ji společnými silami jakž takž připravili, Francek přiklekl mezi rozevřená stehna, přiložil žalud ke krtičině a na jeden ráz vjel dovnitř až po krajní meze.
Masité pysky obemkly penis jak Blodkova studně. Chvíli tak setrval, pak jej pomalu povytáhl a znovu zajel dovnitř. Berta slastně vzdychla a blahem zavřela oči.
Róza, která se uvelebila tak, aby na všechno dobře viděla, začala vzdychat taky. Ruka jí zabloudila do klína a prsty nahmátla klitoris.
Své dráždění přizpůsobila Franckovi, který se začal pravidelně pohybovat. Dlouhými, pomalými tahy vyjížděl a zajížděl mezi stehna, doprovázen mlaskavými zvuky dychtivého Bertina přirození.

Trochu se přitom nadzdvihával, aby víc podráždil poštěváček. Berta jeho snahu oceňovala jakýmisi pokusy o přirážení. Změnil tahy v krouživý pohyb. Róza ho okamžitě kopírovala. Bertě se začaly přelévat špeky. Kroutila se, sténala, hekala, až vykřikla
„Do hloubky, vem to do hloubky! A do mně! Udělej se do mně! Nic se nemůže stát!“ a chytla ho za hlavu.

Francek poslechl. Mohutně přirazil a zrychlil tempo.
Bušil do ní jak do matrace a funěl jako kanec. Vtom Berta strnula. Vzápětí se jí rodidla sevřela v první křeči orgasmu.
Párkrát pořádně stiskla, úd se napružil a hned nato počal stříkat. Proudící semeno jen znásobilo její extázi. Nezměrné tělo se otřásalo v přívalu vášně, takže hrozilo nebezpečí, že Francek spadne.
Ale ten se držel zuby nehty. Využíval jejího vzrušení a bušil do ní dál jak kovář do kovadliny.

Nekončící svírání stěn pochvy nedovolilo jeho nástroji povadnout a i když už dávno neměl co šplíchat, dál pronikal těsným hrdlem džbánu rozkoše a dráždil žalud svého ptáka.
Vedle sedící Róza vyjekla, masturbující prsty vrazila dovnitř a prohnula se jako luk. Na ruku se jí vyřinula erotická šťáva.
Francek se po ní otočil, a když to uviděl, tak jej to vzrušilo, že ho to znovu přivedlo k finále. Prudce přirazil, Berta zmáčkla, sperma vystříklo, Róza znehybněla.

Nevěřícně koukala, jako nová dávka proniká skulinkami ven a v rytmu přírazů skrápí obě propletená houští chlupů, protože dovnitř milostné jámy blaženosti se už nevejde.
V úžasu se pokusila vstát, ale zapotácela se a upadla.
Francek vytlačil poslední kapku a svalil se na zem.

První se vzpamatovala Róza. Otevřela oči a uviděla, jak přímo proti ní trčí Franckův pyj.
„To snad ani není pravda!“ vydechla a hmátla po něm, jestli se jí to opravdu nezdá. Nezdálo.
Byl olepený, uslintaný, ale stále ještě tvrdý. Koukla po očku po mámě, jestli to taky vidí, ale ta jen v klidu ležela se sladkým výrazem ve tváři, v rámci možností vystrkujíc na odiv svou chlupatici ozdobenou stříkanci šlehačky, a zcela se oddávala své blaženosti.

Strčila tedy do Francka, aby jej vrátila do reality života.
„Co je?“ zahučel a rozvalil se z boku na znak.
To se Róze hodilo. Na nic se ho už neptala, popadla ho za bidlo a nasedla na něj. Hlava pyje hladce rozevřela její štěrbinu a pronikla dovnitř. S hlubokým zadostiučiněním vnímala, jak roztahuje stěny pochvy a tělo penisu se dráždivě tře o poštěváček. Nechtěla hned tak o ten čarovný pocit přijít. Začala se pomalu pohupovat. Zprvu jakoby váhavě, ale jak postupně narůstalo její vzrušení, pohyb se zrychloval, lůno čím dál víc svíralo, až se rozechvělo blahem samičí extáze.

Přišlo to na ni tak rychle a silně, že vypudila ten divotvorný proutek ze svého objetí. Když pak po něm znovu hmátla, zatočila se jí hlava a nemohla se strefit.
Zkusila to tedy znovu, jenže Francek se mezitím probral ze sna.
Prudce se posadil, až hlavou vrazil mezi ňadra a v jakémsi pomyslném kole se na ni převrátil. Pevně ji sevřel a lačně se zmocnil jedné z bradavek. A tu se Róza konečně dočkala té smyslné hry jazykem.
Po dlouhém tanci s dvojčaty v prvním patře sestoupil posléze do přízemí, kde se jal zkoumat to nejhlubší zákoutí.
Hned za prvním záhybem narazil na poklad, jenž po pár doráživých dotecích explodoval do kaskády erotického ohňostroje závratného orgasmu.

Až mnohem, mnohem později, kdy intenzívní prožitky konečně uvolnily místo přítomnosti, nasedla Róza znovu na Franckova koně a pomalu a rozvážně, s vědomím slibu jenž za Bertu dala, rozjela svou druhou královskou jízdu, kterou si pak do rána ještě několikrát zopakovala v různých obměnách, až do úplného vyčerpání.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1804
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
3

4
Komentujte

avatar
3 Comment threads
1 Thread replies
1 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors
MartinTomasKittikitShock Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Shock
Člen

Úvodní fotka mluví za vše! Nápad dobrý, ale sex s tunovou ženou není můj šálek kávy…..

Kittikit
Host
Kittikit

Vyhodou je, ze si prso uplacas kde chces 😁😁😁

Tomas
Host
Tomas

Taketo poviedky s typom zien ktore opisuju..to proste nie. Ale akceptujem ze niekto ma tento zaner rad

Martin
Člen
Martin

Od Berty to byla moc hezká odměna za pomoc a nakonec si taky užila .