Sluníčko svítilo o sto šest a já se blaženě vyvaloval na dece na břehu rybníka. Když už bylo hodně horko, hupsnul jsem do vody a ochladil se. Bylo to tady pěkné zákoutí, půl hodiny pěšourem od silnice, takže zájem motorizovaných mastňáků nehrozil. Opodál vtékal do rybníka potůček s krásně čistou vodou. Místo prostě ideál. Každý rok o dovolené si zde postavím stan a celou dovolenou si tady lebedím.

K večeru se začalo nebe kabonit, tak jsem sbalil deku, donesl si čistou vodu z potůčku a jal se klohnit večeři. Chvíli na to se ozvaly první kapky na střeše stanu a pak se dalo do pořádného deště.

Zalezený v suchu svého stanu jsem pootevřeným vchodem předsíňky pozoroval, jak venku prší. Setmělo se, tak jsem se natáhl, rozžal lampičku a vytáhl si knížku na čtení.

Reklama

Zanedlouho poté byly venku slyšet ženské hlasy a z rozmluvy jsem vyrozuměl, že se tam staví stan. V tom lijáku to musela být pěkná dřina, neodolal jsem, pootevřel stan a koukal ven co se děje.

Byly to dvě holky, odhadem v mých letech a když už se jim podařilo jejich skládací stan postavit, tak se jim opět složil.

Zželelo se mě jich, tak jsem na ně zavolal, ať jdou sem do stanu do sucha, že v dešti stan nepostaví.

Nejevily nějaké nadšení, lézt do stanu za chlapem ze kterého viděly jenom kus obličeje, ale ono jim moc možností nezbývalo. Otevřel jsem zip na dveřích a vpustil ty dvě mokré cácorky dovnitř.

Koukaly na mě tak nedůvěřivě, že jsem jim se smíchem řekl, že se nemusí bát, že nekoušu. Ta jedna, černovlasá, na to zareagovala, že by mi tak mokré stejně nechutnaly. Poslal jsem je do ložnice, ať si vybalí karimatky, spacáky a převléknou se do suchého, že já počkám tady v předsíňce.

Po chvíli šustění spojené s hihňáním se holky uvelebily do spacáků a prý už můžu dovnitř.
Zalezl jsem do svého spacáku a představil se, že mi říkají Jarek. Ta černovlasá prohlásila, že je Eva a ta druhá, menší pěkná hnědovláska, Renča.

Zhasnul jsem a spalo se až do rána.

Reklama

Ráno jsem se opatrně vybatolil přes spící holky do předsíňky, zapálil Primus a vařil čaj. Po chvíli se objevily i holky, tak jsem je pozval na snídani.

Po snídani jsem jim pomohl postavit stan, seznámil je s tím, kde je pitná voda, převlékl se do plavek a jal se na dece provádět můj denní rituál, opékání a ochlazování. Holky se objevily po chvíli v plavkách a usadily se vedle mojí deky.

No, nebylo to zase tak fajn, jak by se vám zdálo, protože pohled na jejich tělíčka v bikinkách strašně dráždil moje veličenstvo a já se musel stále opalovat v poloze na břiše.

Ve vodě to bylo lepší, pod hladinou nemohly holky nic vidět. Tak jsem se s nimi cákal, blbli jsme a zdálo se mi, že Eva je poněkud rezervovaná, zato Renča na mě dělala doslova útoky, skákala na záda a snažila se dostat mě pod hladinu. Většinou to ovšem skončilo naopak. Den uběhl jako voda, na oběd jsem byl u holek, večeři nachystal já a potom jsme se rozloučili a zalezli spát.

Další dny jsem zpozoroval, že Renča se stále více kolem mě motá a stále na mě zadumaně kouká, prostě ji zřejmě něco šrotilo v hlavě.

Pak přišel čtvrtek a Renča se přišla rozloučit, že jede domů, protože za Evou přijede její kluk.
„A co budeš dělat doma?“ otázal jsem se.
„Nic, nevím,“ odpověděla.
„Tak víš co Renčo, odstěhuj si svoje věci ke mně do stanu a ve vší počestnosti ti nabízím azyl po zbytek tvojí dovolené, bereš?“
Zrudla, váhala, pak špitla tiše, že děkuje. V mžiku měla napakované věci u mě a pak jsme se všichni tři vyvalovali na sluníčku. Moje veličenstvo si už na jejich přítomnost zvyklo, a tak jsem nemusel pořád spalovat záda.

Renča se důležitě odstěhovala za mnou na deku, natírala mě nějakým olejem, prý ať se nespálím a Eva se na ni s pobavením dívala.

V pátek si to přihasil ten Evin kluk, celkem fajn, a tak jsme u vody řádili ve čtyřech. Přišel večer, odstěhovali jsme se do stanů, Renča dala svůj spacák do bezpečné vzdálenosti od mého a zalehli jsme.

Potichu jsme si vykládali, když se od vedlejšího stanu začal ozývat Evin hlas plný vášně, hlasitě sténala a předváděla divadlo.

Renča chvíli poslouchala a pak se mě třesoucím hláskem zeptala, jestli se u toho musí tak řvát.

„Tys to ještě nezkusila?“ zeptal jsem se.
„Ne, nebylo s kým,“ tiše řekla.
„No holka, víš, to je tak, Evička, aby tě dráždila, hraje divadlo, normálně se vše odbývá v klidu,“ zasmál jsem se.

Slyšel jsem ve tmě šustění a pocítil, jak se Renča odstěhovala i se spacákem ke mně. Vzal jsem ji rukou okolo hlavy a dal na její ústa malý polibek.
Ztuhla, potom se nejistě zeptala: „Co to mělo být, ty chceš se mnou chodit?“
„Tobě by to vadilo?“ otázal jsem se a ze sousedního spacáku na mě vyskočil čert, nebo spíše čertice, a začal mě dusit polibky.
„Já už myslela že o mě nestojíš,“ vzlykala mezi polibky.

Rozepnul jsem zip na spacáku a nabídl jí, ať si vleze dovnitř. To jste neviděli ten spěch. Zip se jí na spacáku zadrhl, sakrovala a potom jsem ucítil, jak ji mám pověšenou na sobě.
Zatáhl jsem zip, vlepil jsem jí pusu a řekl, že by bylo na čase spát.
Přitulila se tváří ke mně a prý, jestli jsem měl holku.
„Měl, ale nebyl jsem dobrý, našla si pana doktora.“
„A bolí to poprvé moc?“ zvídala.
„Ne, to se jen tak povídá, jako když se píchneš, nebo řízneš.“
„A jak se to dělá?“ zvídala.

Tak jsem řekl káravým hlasem, že poprvé se to má dělat za lepších podmínek, než v jednom spacáku.

„Ale abys neřekla, můžu tě hladit,“ nabídl jsem jí.
„Zkus to,“ zašeptala, „nebo se z té Evy zblázním.“

Hladil jsem ji po bocích, pusinkoval obličej kousek po kousku a poté rukou zajel pod tričko a začal hladit ňadra. Cítil jsem, jak leknutím ztuhla, její ruka chytila moji, ve snaze ji vytáhnout z pod trika.
Přisál jsem se na ústa a jemně stisknul mladé pružné ňadro.
Renča vydechla, pustila ruku, kousek se odtáhla abych měl na hlazení dost místa a jenom zrychleně dýchala. Pomalu jsem hladil sametové obliny, mazlil se prsty s vrcholky, tuhnoucími rozkoší, když se náhle na mě přilepila a začala vzrušeně vyrážet dech s tichým sténáním.

Jemně jsem tiskl ňadro, líbal tvářičky a čekal, než vzrušení povolí.
Po chvíli se tiše zeptala: „Co jsi to udělal, mně se chtělo křičet, ale nešlo to?“
„Ale bylo to příjemné, že?“ sondoval jsem.

Zavrtala hlavičku co nejtěsněji k mojí a zašeptala, že se jí už chce strašně spát. Eva už také ztichla, asi jí došlo, že to nezabralo, a tak se spalo až do rána.

Druhý den jsme se všichni váleli u vody a Renča před Evou ukazovala svůj nový majetek. Stále se ke mně tiskla, lechtala mě, hlídala moje opálení a když šla do vody, musel jsem ji držet za ruku. A Eva to pozorovala s opravdovým pobavením.

V neděli skončila dovolená, sbalili jsme se a odebrali do svých domovů. S Renčou jsme se domluvili, kde se v pondělí odpoledne sejdeme. Pak šly dny jeden za druhým, chodili jsme do kina, nebo si jenom tak sednout do nějaké restaurace až jednou jsem zpozoroval, že Renča je jakási nesvá, že by chtěla něco říci, ale buďto se bojí, nebo se stydí.

Tak když jsme zase spolu seděli, zeptal jsem se, co ji trápí. Lezlo to z ní, jako z chlupaté deky.

Prostě, podnájem kde bydlela s Evou, byl psaný na Evu a ta se chystala na svatbu. A Renča si musela sehnat nový podnájem. Zamyslel jsem se a pozoroval její napjatý obličej.

„Víš, o něčem bych věděl“ řekl jsem zamyšleně.
„Je to drahé?“ zeptala se s obavou.
„Ještě nevíš, jestli by se ti líbil,“ namítl jsem. „Chceš se tam jít podívat?“ začal jsem ji lákat. „Teď večer, co si o mě pomyslí?“ strachovala se.
„To nech na mě,“ prohlásil jsem, zaplatil a vedl ji na prohlídku podnájmu.

Přišli jsme na sídliště, otevřel jsem dvéře a nasměroval ji do prvního patra. Zastavila se na vrcholku schodů a přemýšlela kam dál. Přešel jsem chodbu, odemknul a pozval ji, ať si to prohlédne.

„Ty máš od toho klíče?“ podivila se nic netuše, co na ni chystám. Opatrně vešla dovnitř a já začal vysvětlovat.
„Tak tady je koupelna a záchod, za rohem malá kuchyňka a potom dál dva malé pokojíky, jeden jako takový obývák a druhý jako ložnice. Nic moc ale mohlo by to stačit, co říkáš?“ Najednou ji to svitlo v hlavičce a šla se podívat na vizitku na dveřích.
Pak se vrátila, celá zrudlá a prý: „To přece nemyslíš vážně, abych se k tobě nastěhovala.“
„Ve stanu ti to nevadilo,“ namítl jsem. Pomohl jsem jí s kabátem, zavedl do obýváku a podal malou obálku.
Opatrně ji otevřela a uviděla zlatý řetízek na jehož konci byl malý klíček.

„Co to má být?“ v rozpacích se zeptala.
Postavil jsem před ni červenou krabičku a spustil.
„Když řekneš, že tady zůstáváš, můžeš otevřít tím klíčkem krabičku, pokud ne, máš ten řetízek s klíčkem jako ozdobu.“
„Jarečku, považ, co si o mě lidi pomyslí?“ plačtivě spustila.

Přistrčil jsem před ní krabičku a řekl, že teď je to jenom na jejím rozhodnutí. Váhavě držela krabičku a já ji připomněl, že než ji otevře, musí slíbit, že u mě zůstane.

„Ty jsi strašný kluk,“ řekla a vlepila mi pusu.
„Stačí?“ zeptala se a hned se hnala plna zvědavosti na krabičku.
Otevřela a uvnitř byl zlatý snubní prstýnek. Zalapala po dechu, nevěřícně na mě koukala, prý „to je pro mě?“
„Můžu tě snad požádat o tvoji ruku, nebo ne?“ zeptal jsem se škádlivě.
Vzápětí jsem se válel na zádech na pohovce a Renča mě dusila polibky. Když přestala, tak jsem se zeptal, kdy se chce stěhovat.
„Třeba hned, mám toho jen do kufru,“ řekla.

A tak jsme ještě ten večer, provedli Renčino stěhování.

Navečeřeli jsme se a Renička, celá zvědavá, začala zkoumat ložnici.
„Jů, ty máš velké letiště,“ udivila se, „na co, když jsi byl sám?“
„Vždycky jsem nebyl sám,“ namítl jsem a ona pochopila.
„Ustel druhou půlku, prosím tě, vše najdeš vedle v peřináči a já uklidím v kuchyni.“
Přišla za chvíli a že je vše hotovo.
„Budeme se dívat ještě na telku, nebo půjdeme do hajan?“ zeptal jsem se.
„Mám toho dneska už dost, tak asi do hajan,“ odpověděla. Zmizela v koupelně, já se svlékl jako vždy do slipů a vlezl pod deku.

Přišla zpátky v modrém pyžamu, důstojně zalezla na svoji půlku a že chce pusinku na dobrou noc. Zhasnul jsem lampičku, přitulil se k mojí snoubence a začal jí kousek po kousku pusinkovat obličej.

„Myslím, že se řeklo do hajan?“ tázala se a já na to, že pokud jí to vadí, tak stačí říci, nic se neděje. Kupodivu zmlkla a nastavila pusu k polibku. Přisáti k ústům jsme prožívali tyto chvíle a já pomaloučku sjížděl rukou a hladil tělíčko, až jsem přes kabátek začal hladit ňadra. Nebránila se a sama začala rozepínat knoflíčky na kabátku.

Jakmile se tento kousek látky uvolnil, sjel jsem s polibky na sametové vrcholky, mazlil se s nimi a pomalu stoupal k růžovým hrotům. Mnul jsem je v ústech, tiskl rukama, otíral se tváří, až Renička vypěnila s hlubokými výdechy a drtila hlavu rukama.

Ruka sklouzla do klína a já cítil, jak se Renča zarazila, zda mě má pustit, nebo ne.
Tak jsem se zeptal: „Doufám, že nebudeš dělat takový randál jako Eva ve stanu?“
Toto rozhodlo a Renička uvolnila nohy a nechala ruku sklouznout do klína.

Hladil jsem jemné chmýří, mazlil se s vlhkou štěrbinkou a po chvíli jsem celý sklouznul mezi nohy, poněkud je roztáhl, abych měl dostatečný pracovní prostor a zabořil obličej do klína.

Slyšel jsem vzrušený dech a jakmile se rty dotknuly kamaráda, ucítil jsem, jak sebou trhla. Jemně jsem ho vzal do rtů a dráždil jazykem, mezitím okraj dírky masíroval prstem volné ruky. Renča začala zrychlovat dech a pak s tichými výkřiky se zmítala na posteli.

Vytáhl jsem načínáček, celý zborcený kapičkami touhy, a vecpal se co nejrychleji do mokré úzké dírky.

Renička mezi výkřiky zaúpěla, klínem se vzepjala proti mně a já cítil, že jsem celý zabořený v jeskyňce.

Rozvášněný, začal jsem projíždět úzký profil. Chudák holka nevěděla jestli má dříve bolestí naříkat, nebo slastí vzdychat, tak to dle možností střídala až do okamžiku, kdy jsem z dírky vystřelil ven, jako rozzuřený čert.
Však bylo namále, ještě okamžik a bylo by pozdě, takto to schytalo bříško.

Otřel jsem kapesníkem pracanta, zrůžovělého od krve milované dívky a poté ještě otřel i okraj lasturky. Pak jsem se natáhl podle Reničky a zasypával tvář a tělo polibky.

Zašeptala: „Už je to hotové, co jsem dělala?“
„Křičela jsi jako Eva,“ škádlil jsem ji a Renča vášnivě vykřikla:
„Ne to není možné, že si vymýšlíš!“
Uklidnil jsem ji dlouhým polibkem a doporučil velkou sprchovou koupel.

Vrátila se z koupelny zrůžovělá po koupeli, sedla si na kraj postele a prý z toho milování dostala hlad.
„V ledničce je velký talíř s chlebíčky. Měl být původně na večer, kdybychom se dívali na telku,“ zasmál jsem se.
„Chlebíčky, to říkáš až teď?“ zajásala Renča a prý kdyby to věděla, tak do postele nešla. Za chlebíčky se může utlouci.
Vrhla se na ledničku, i s talířem se odstěhovala do obýváku a vrhla se na chlebíčky.
„Kdes je koupil, jsou moc dobré?“ zvídala s plnou pusou.
„Nekoupil, ale udělal,“ odvětil jsem a Renča hned, že mě nikomu nepustí už kvůli chlebíčkům.
„Nejez je tolik,“ nabádal jsem ji, když jsem viděl, jak se talíř prázdní, „naroste ti bříško.“ „Jedině po tobě,“ odpověděla rozpustile, „kdoví, kde to dnes skončilo, já to nehlídala.“
„Tobě na bříšku, lepá děvo,“ zasmál jsem se a ona se podivila, že konečně ví, co to za fujtajbl měla na břiše.

Talíř zel prázdnotou, a tak jsme se už spořádaně odebrali do ložnice, přitiskli se k sobě a usnuli.

Ráno zazvonil budík, a tak jsme se chystali do práce. Renča seděla na posteli, prohlížela si bříško a konstatovala, že vůbec po chlebíčkách nepřibrala.

Oblékli jsme se, spáchali hygienu, vypili ranní kávu, Renča dostala klíče od baráku a od bytu, k tomu velkou pusu a šlo se dělat. Dny plynuly v pohodě jeden za druhým, zvykli jsme si na sebe, na naše vrtochy i nedostatky. Vánoce jsme strávili doma, s velkou dávkou chlebíčků pro mlsnou Renču a na Silvestra jsme jeli na malou horskou chatu.

Po novém roce začal každodenní shon a než jsme se nadáli, bylo tady jaro a chystala se svatba.

Nic velkého, pouze se svědky. Rodiče jsme neměli a vyhazovat peníze na velkou svatbu by byla jenom hloupost.

Měl jsem totiž v plánu jinou věc, kterou jsem před svojí ženuškou tajil. Mirek, můj šéf v autoservisu, dosti kšeftoval s auty a dohodil mi za velice lukrativní cenu zánovní vůz z předváděčky.

Pro Renču to mělo být překvapení, a tak když jednoho dne přijel Mirek s vozem před náš dům, odevzdal mi tajně papíry a klíčky a po chvíli klábosení při kávě se odporoučel a šel domů. Renča se divila proč tady nechal vůz, že asi zapomněl, že je tady vozem.

„Proč by jezdil naším vozem?“ zasmál jsem se a Renča zůstala stát s otevřenou pusou, nechápajíc, co se děje.
„My přece žádný nemáme,“ začala plačtivě.
„Ale máme, holčičko, dívej, tady jsou klíčky od něho.“
„Jen jestli se ti bude líbit,“ škádlil jsem ji.

Vyletěla ven z bytu, klíče si nevzala a kdybych nebyl opatrnější, mohli jsme volat zámečníka. Vrátili jsme se domů až si Renča auto prohlédla a já musel vysvětlovat, jak ke koupi došlo.

A také se to muselo oslavit.

Ihned jsem dostal zakázku na talíř chlebíčků, Renča pucovala sklínky na víno, zavazela v kuchyni, kde chodila ochutnávat, pak jsme zasedli v obýváku a přiťukli si na nové auto. Pustila do chlebíčků rychlostí, že jsem si raději hned jeden ulovil.

Když skončily lukulské hody, zalezli jsme do postele a já ji začal připravovat na večerní zábavu.

Po nezbytném mazlení jsem si ji posadil na klín a jemně jsem ho zasoukal do jeskyňky. Renča chvíli seděla nehnutě, potom se opatrně začala pohybovat, poposedávat a konstatovala, že to cítí málem až v krku.

Zasunul jsem prsty do klína, nahnula se dozadu a opřela rukama o moje nohy. Hladil, laskal jsem kamaráda, až jsem ucítil, že se dírka sevřela, Renča tichounce vykřikla, prohnula se, hlavu zvrácenou dozadu začala na kolíku prudce skákat, sténala přitom, aby se po chvíli doslova skácela na moje prsa a dusila mě polibky.

Vzepjal jsem se a prudce dorážel do Renčiny dírky.

Ztratili jsme pojem o okolí, cítili pouze jeden druhého, sténali a líbali se jako pominutí. Nemohl jsem blahem přestat, kolík klouzal v takovém vlhku, že to až mlaskalo a já vzápětí k tomu přidal svůj díl.

Umdleni jsme odpočívali v náručí, já prováděl údržbu jejího zmáčeného obličejíčku a Renča se tichounce zeptala: „Kam jsi to dal, že to nikde necítím?“
„Zůstalo to v tobě, miláčku,“ odvětil jsem.
Přitiskla se ke mně: „Ty si mužíčku nějak troufáš. To auto jsi koupil, aby se mohl vozit kočárek?“
„Uvidíme,“ řekl jsem a přisál se na její rty.

J.R.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
4833
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
5

5
Komentujte

Please Login to comment
avatar
3 Comment threads
2 Thread replies
1 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors
TryskyMartinFredJan Hugo Krahulík Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Jan Hugo Krahulík
Host
Jan Hugo Krahulík

Dobrý s blbým koncem.

Fred
Člen

Jak pro koho. Robbertos je autor ze staré školy a v jeho dobách to takhle mělo být.

Martin
Host
Martin

Proč s blbým koncem ? Jako , že si s ní jen nezašukal a nešel za jinou ? 🙂

Martin
Host
Martin

Moc pěkná a romantická povídka . Těším se na další povídky .

Trysky
Člen

Dobrá práce, ostatně jako vždy.
Taková červená knihovna, ale jako oddechovka pro to, aby člověk vypnul a myslel na něco jiného, je to naprosto perfektní.