Toto je 9 díl z 9 v seriálu Zracená léta

Opušťák, na kterém jsem trávil vánoce u matky, uběhl rychle jako voda a už jsem byl zase v koloběhu všedních a fádních dnů v kasárnách.
Stavba objektů se zastavila úplně, dělníci trávili dny mezi svátky doma, jen strážní jednotka hlídala nedostavěné budovy.
V prvním zrekonstruovaném objektu ubytoven jsme si s Jardou zařídili podkrovní místnost a zde jsme trávili většinu času.
Dny do konce roku se krátily na hodiny.
Od zítřejšího dne nám zbývá již jen osm měsíců a přijde tolik očekávaný civil.

Jarda odešel do města, nejspíš na poštu, zavolat své dívce a já zůstal na pokoji sám.
Natáhl jsem se na postel a ponořil se do vzpomínek na dny strávené doma u mámy.
Znovu jsem si promítal chvíle strávené s matčinou kamarádkou. A to, jak mi ho tehdy v létě krásně vykouřila u splavu.
Bylo opravdu škoda, že jsme neměli možnost se ještě vícekrát setkat. Určitě by nezůstalo jen u kouření. Byla to žena v nejlepších letech a její tělo slibovalo nepřeberné množství rozkoší, o které jsem byl připraven odjezdem zpět na vojnu.
Jen samotné pomyšlení na její roztažené nohy a měkký chomáček chlupů, do kterého tlačím své přirození, začalo zvedat látku zelených, vojenských trenýrek.
Ze vzpomínek mne vyrušilo zaklepání na dveře. Kdypak se u nás klepe? Kdo to může být?
„Vstupte,“ ozval jsem se po vojensku.

Dveře se otevřely a mezi nimi stál kapitán ze strážní jednotky. Vyskočil jsem rychle z lůžka a stavěl se do pozoru.
„Dobrý,“ pokynul mi rukou, abych si zase sedl. Posadil se na protější postel.
„Mám na vás takovou prosbu.“
„No, prosím,“ odpověděl jsem.“Jestli to bude v mých silách, rád pomůžu.“
„Asi takhle,“ začal rozvážně. „Jsme s ženou pozvaní do závodního klubu na silvestrovskou zábavu. Jenže manželce není dobře a nechce nikam jít. Napadlo mne, aby nepropadly vstupenky, že byste mohli s vaším kolegou jít vy. Uznáte, že je blbý, aby tam zůstal prázdný stůl. Když nejdeme my, nepůjdou ani naši známí. Nemáte snad už jiný program?“
„No víte, soudruhu kapitáne, chtěli jsme se podívat někam mezi naše vrstevníky.“
„Ale tam bude taky samá omladina,“ žadonil.
„Vezměte si ty vstupenky,“ podával mi dva lístky.
Bylo mi ho v té chvíli líto.
„Tak dobře, děkuju. Slibuju, že tam půjdeme.“
„Já děkuju a přeju hezkou zábavu,“ loučil se kapitán mezi dveřmi.
„I vy se hezky bavte, pane kapitáne,“ vylétlo ze mne. Možná už mne neslyšel.

V závodním klubu byla zábava již v plném proudu, když nás pořadatel uváděl k očíslovanému stolu. Rozhlíželi jsme se kolem sebe, abychom zjistili, kde možná budeme slavit konec roku. Parket byl plný tančících párů, vzduchem létaly konfety a barevné papírové flitry.
Vedle u stolu seděly čtyři dívky, stále si něco šeptaly, chichotaly se a občas k nám vyslaly své pohledy.
Z počátku mne to trochu znervózňovalo, domníval jsem se, že se baví na náš účet. Až později jsem se dozvěděl, že se dohadují o tom, které se kdo víc líbí.
Číšníkem jsme byli upozorněni, že ve vstupném je zahrnuta večeře a láhev vína. I přesto jsem si objednal jsem si své obvyklé dvě deci a prohlížel si dívky na parketu.
Byl tu opravdový výběr, od mladých, až po zralé ženy, odvážně oblečené, v módních mini šatech až po společenské obleky mužů a vdaných žen.
Někteří měli na hlavách různé kloboučky, páry se zamotávaly do konfet shazovaných z balkonů.

„Půjdeme si taky zatancovat?“ zeptal jsem Jardy a obrátil k vedlejšímu stolu.
Jedna z dívek, tmavovlasá s velkýma očima se na mne upřeně dívala, a přímo magicky mne přitahovala.
Mírně jsem se uklonil a požádal jí o tanec. S chichotem vstala a již jsme se prodírali mezi stoly k parketu.
„Příště nemusíš tak oficiálně,“objala mne kolem krku, neboť pomalý tanec, který zrovna hudba začala hrát, k tomu přímo nabádal.
Zadívala se na mne svýma hnědýma očima a já v té chvíli věděl, že mám pro tento večer vybráno. Ještě jsem stačil vyslat  pohled k našemu stolu. Bylo u něj prázdno. Takže tentokrát se i Jarda zapojil do zábavy.

Série skladeb skončila a konferencier prohodil několik vtipů a znovu nás zval k tanci. Ani jsme neopouštěli parket. Za to jsem se dozvěděl jméno mé partnerky. Markéta.
„Pojď si k nám sednout,“ nabídl jsem jí.
„To je hloupý, jsem tady s kamarádkami,“ argumentovala.
Dostal jsem nápad. V pauze mezi skladbami jsem došel za pořadatelem, který se opíral o sloup u vchodu do sálu.

Po chvíli dohadování jsem se vrátil s dobrou zprávou.
„Můžeme si srazit stoly.“
Zábava pokračovala, občas jsme se překřikovali, víno stoupalo do hlavy, konec roku se pomalu blížil.

„Protancujem celou noc,“ táhl jsem Markétu zase na parket, protože ohlásili oddechovou sérii.
Ploužáky byly jedinečnou příležitostí se k partnerce pořádně přitisknout a vychutnat si blízkost jejího těla.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych se ujistil, zda se snad nikdo nedívá a rukou jí sklouzl mezi nohy a nahmatal přes látku šatů hrbolek jejího pohlaví.
Mírně ucukla, ale ruku na tomto místě nechala.
„Neblázni,“ naopak se po chvíli ještě více přitiskla.
Možná i jí to bylo příjemné, možná to byl důsledek vypitého alkoholu.
Ať to bylo jakkoliv, mne to silně vzrušovalo, a Markéta musela můj úd cítit na stehně.

Od té chvíle jsme už jen vymýšleli, jak to udělat, abychom byli alespoň na několik minut sami. Venku je zima, toalety nepřichází v úvahu.
„Pojď, něco mne napadlo,“ chytila mne Markéta za ruku a táhla mne z parketu.
„Kam jdete?“ stačil se ještě zeptat Jarda, který tančil vedle nás.
Mávnutí rukou mu bylo odpovědí.

Markéta mne táhla k východu a k postrannímu schodišti. Vyběhli jsme do prvního patra.
„Trochu to tady znám,“uklidnila mne. „Tady jsou kanceláře a teď tady určitě nikdo nebude.“
Měla pravdu. V chodbě byla tma, jen ze zdola sem doléhal rachot silvestrovské zábavy.
Objala mne a prudce políbila, zatímco moje ruce bloudily po jejím těle. Opět jsem jí sáhl mezi nohy, opět jsem ucítil ten měkký a velký Venušin pahorek a i přes látku šatů a kalhotek ucítil rýhu pod ním.
Markéta mne líbala na krku a vzdychala v očekávání dalšího.

Rukou jsem jí vjel pod látku krátké minisukně a místo podvazků a punčoch nahmatal všude jen punčocháče. Kdo vymyslel tuto módu? A to se tady i teď vyrábí.
Konečně jsem se prodral přes gumičky punčocháčů a kalhotek na nahou kůži jejího těla a nahmatal chloupky jejího pohlaví.
„Počkej, stáhnu si je,“ nabídla se Markéta a shrnula si oboje ke kolenům.
Mezitím jsem vysvobodil na kost ztvrdlý úd ze svých kalhot a snažil se jí ho vsunout mezi nohy.
„Takhle to asi nepůjde,“ rezignovali jsme po chvilce.
Posadil jsem jí na parapet okna, nohy jí vysoko vyzvedl a přitiskl se k ní.
Nyní mi úd zajel hluboko do její vagíny. Prudce vzdychala a každý můj příraz opětovala zachvěním celého těla.
„Dělej, dělej, já už budu,“ pobízela mne k rychlejším pohybům.
Pak jeden nekoordinovaný výkřik a semeno se hnalo ven.
V poslední chvíli jsem ho z ní vytáhl a stačil se vystříkat na dlažbu chodby.

Naše vzrušení pomalu doznívalo. Markéta si natáhla kalhotky a punčocháče, porovnala a uhladila si šaty.
„Je mi krásně, ale musíme se vrátit, aby nás nehledali.“

Scházeli jsme po schodech do sálu, kde se již nezadržitelně blížila půlnoc.
Stihli jsme to na poslední chvíli.
Právě začalo odpočítávání.
Čtyři, tři, dva, jedna…
Sálem se ozývaly rány špuntů od šampaňského, přání, líbání.
„Ať je tento nový rok lepší, než ten minulý. Ať žije rok 1968,“ ozývalo se odevšad.

Navigace v seriálu<< Ztracená léta 08
5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Shock

Hezká rychlovka na zábavě. Úplně mi to připomnělo stejný silvestrovský prožitek, jenom o dvacet let déle 🙂

Dexius74

68. rok – to sa tam ku koncu služby mohli ukázať aj ruskí molodcy z bratskej pomoci 😀