Toto je 8 díl z 9 v seriálu Zracená léta

Bylo již dříve publikováno jako samostatná povídka. Upraveno.

Vzpomínky na hezké chvíle strávené s Valerií se začaly pomalu vytrácet z mé paměti. Ne, že bych nebyl rád v její blízkosti, ale vysedávat s ní ve Falku, tvářit se, jako bychom se viděli poprvé, mne nebavilo. Zrovna tak počítat dny, kdy její manžel není doma a třást se strachy, že přece jen zarachotí jeho klíče v zámku.

Pomalu jsem na Valerii zapomínal a snažil se jí vyhýbat. Méně jsem chodil na vycházky a našel si nové podniky k vypití kávy nebo skleničky vína. Někdy jsem poseděl v Havaně, nebo zůstal s kamarády na Pražačce.
Jednou jsem zašel i do zoologické zahrady, ale tam jsem si připadal dost divně ve vojenské uniformě.

O to více jsem byl překvapen, když si mne nechal velitel zavolat do své kanceláře. V prvé chvíli mne napadlo, že se snad dozvěděl něco o mém vztahu s jeho manželkou. Snad mne nezastřelí u kasárenské zdi? To je hloupost. Nevyzpytatelné jsou reakce podvedeného žárlivého manžela. Při nejmenším mi beze svědků rozbije hubu a svede to na to, že jsem upadl na schodech.

Opravdu se strachem jsem zaklepal na dveře.
„Vstupte,“ ozvalo se zevnitř.
Nesměle jsem vzal za kliku a vstoupil.
„Soudruhu majore, přišel jsem na váš rozkaz,“ zahlásil jsem vzorově a čekal na to, co se bude dít dále.
„Posaďte se,“ ukázal mi na židli u konferenčního stolu.
„Vy máte ňákou tu uměleckou školu, že? zeptal se. „To rozumíte jen malování, nebo taky trochu stavařině?“

Co po mně asi chce. Že by potřeboval doma něco udělat? Hlavně, že to nemá nic společného s mým vztahem k jeho ženě.
„No trochu tomu taky rozumím,“ přiznal jsem. „Ale moc ne,“ dodal jsem raději, aby mi nedal úkol, který bych nezvládl.
„To mi stačí,“ odvětil. „Nemám nikoho, kdo by to mohl dělat a vy to zvládnete. Vyberete si ještě jednoho kolegu jako svého zástupce a můžete okamžitě začít.“
„Můžu se soudruhu majore zeptat, o co jde?“ osmělil jsem se.
„Aha,“ došlo mu. „Já vám to úplně zapomněl říci. Asi padesát kilometrů odtud se staví nová kasárna a vy dva tam budete převeleni a budete tam jako stavební dozor. Takže ten váš kolega musí být taky odborník. Je vám všechno jasný?“
„Jasné,“ odsalutoval jsem mezi dveřmi a vydal se směrem k ubytovně. Spadl mi kámen ze srdce, že se nejednalo o jeho ženu, ale zároveň se mi začaly honit hlavou myšlenky, koho si vybrat a kam vůbec půjdeme a co budeme dělat.
Zalíbilo se mi v tomto městě a nechtělo se mi moc odcházet. Jenže na vojně si nemůžete vybírat. Přijde rozkaz a jdete dál. V té chvíli jsem ještě netušil jaká je to pro mne výhra, a že mne čeká pomalu rok krásného a dobrodružného života v městě, kde na jednoho chlapa v té době připadalo osm žen.

Ani můj kamarád, kterého jsem si vybral, Jarda, nejevil z počátku velké nadšení.
„Ty vole, zrovna teď, když jsem si tady našel holku?“
„Nekecej a buď rád. Jseš jedinej, kdo tady má stavební průmyslovku a tam si zvykneš.“

Předbíhám teď budoucím událostem. Nezvykl si. Naopak mi dlouho vyčítal, že jsem ho vytáhl z města, kde bydlel. V té chvíli, kdy jsem jeho jméno nahlásil, jsem si to vůbec neuvědomil.

O několik dní později nás už vítalo naše nové působiště. Město textilních továren, plné krásných děvčat a žen. Statistiky nelhaly. Chlapů tady byl opravdu málo a v první chvíli se zdálo, že vojáci jsou tu jen dva.

V celém městě byla jen malá strážní jednotka, hlídající objekt kasáren. Kluci byli prakticky stále ve službě, a když se dostali ven, většinou skončili v nedaleké hospůdce na pivě a okolní ženský svět je pramálo zajímal.

Hned, jak jsme se zabydleli, rozhodli jsme se prozkoumat okolí. Žádné nahlašování vycházek, žádné včasné návraty do kasáren, žádní velitelé, zkrátka ráj na zemi.
A tak s rozepnutými saky a čepicemi vloženými pod výložkami, jsme vyrazili do města.
Krásný letní den, kolem nás děvčata ve vyzývavých minisukních, to nás nutilo ke stálému otáčení se a oboustranným různým poznámkám. Převážně já hodnotil a Jarda mlčel. Stále se nemohl smířit s tím, že musel opustit svou dívku, ale hlavně zázemí jeho bydliště.

„Kam půjdeme?“ zeptal jsem se ho, když už i já nevěděl. V městě jsme se ještě nevyznali.
„Nevím, mně je to jedno,“ dostalo se mi odpovědi.
„Zase je všechno na mně.“

V tu chvíli nás míjela dvě děvčata. Vyměnili jsme si pohledy, minuli se, a po několika krocích se vzájemně otočili.
Využil jsem situace a zeptal se.
„Ahoj. Poraďte kam jít. Dá se tu někde hezky posedět, nebo zatancovat si? Jsme tu noví a neznáme to tady.“
Dívky se vrátily.
„To záleží na vás. Nějaká ta kavárna by se našla, ale jestli chcete, pojďte s námi. Na Střeláku se dneska tancuje.“

Šel jsem uprostřed mezi nimi, Jarda se za námi šoural a dával najevo, že na tuhle zábavu nemá zrovna teď chuť.
Zatímco jsem vyzvídal podrobnosti o městě i dívkách samých, přemýšlel jsem, která z nich se mi víc líbí.
Věřte, že rozhodování bylo těžké.

To už jsme ale přicházeli k restauraci Střelnice. Před vchodem postávaly hloučky děvčat. Některé pokuřovaly, jiné se spolu bavily, pár se jich očividně nudilo a všechny čekaly, až se otevřou dveře do tanečního sálu. Dlouho jsem v té přehlídce dívčí krásy hledal nějakého kluka. Pár jich tu bylo, ale moc ne.

S Jardou jsme se stali středem pozornosti. Nejenom jako noví kluci, ale i jako vojáci, kteří byli přece jen jinak oblečeni než ti ostatní. Padnoucí uniformy se zlatými knoflíky a trochu jinými výložkami nás odlišovaly od těch, kteří tu byli před námi.

Konečně se otevřely dveře do tančírny a dva hromotluci mezi nimi začali pouštět dovnitř.
„Kde se platí?“ zajímalo mne.
To nám ale již jeden z nich pokynul.
„Pojďte dál. Dneska to u nás absíci mají zadarmo,“ strčil nás do sálu. (absíci = absolventi vojenské školy pro důstojníky v záloze – pozn.autora).

Posadili jsme se s našimi děvčaty ke stolu nedaleko parketu. Objednal jsem čtyřikrát víno, což bylo docela překvapením pro číšníka, který nás míjel s platem limonád.
„Já bych si raději dal pivo,“ protestoval Jarda, ale jeho slova zanikla v prvních tónech hlasité hudby. Každý, kdo chtěl, aby mu bylo rozumět, musel křičet.

Prohlížel jsem si střídavě obě naše partnerky. Kterou vyzvat k tanci. Více se mi líbila ta menší, drobná blondýnka.
Parket byl beznadějně prázdný a tak jsem čekal, až se trochu zaplní. První si dodaly odvahu dvě dívky, které si šly spolu zatancovat. Bylo to pro mne nezvyklé, ale při nedostatku mužů to asi jinak nešlo.
To byl impuls pro další a parket se začal pomalu zaplňovat.

„Smím prosit,“ vyslal jsem prosbu k blondýnce. Určitě neslyšela co jí říkám, ale pochopila. Vstala a táhla mne na parket.
To co hráli, nepatřilo mezi mé oblíbené tance, ale v té chvíli to bylo stejně jedno. Parket se již zaplnil a tak jsme podupávali skoro na místě.

Skončila první skladba a byla vzácná chvíle pro krátkou komunikaci.
„Seběhlo se to tak všechno rychle, že jsem se tě zapomněl zeptat na to nejdůležitější. Jak se vůbec jmenuješ?“
„Libuše,“ zaniklo její jméno v rachotu hudby.
„Budu ti říkat Lili,“ křičel jsem na ní. Byl jsem trochu ujetý na nezvyklá jména a jí se to bude určitě líbit.
„Říkej mi, jak chceš,“ chytila mne za hlavu a volala mi do ucha.

Bývá dobrým zvykem v sérii skladeb dát alespoň jednu pomalou, ale tady se tohle nepsané pravidlo nějak nedodržovalo.
Za chvíli jsme zase seděli u stolu a všichni na sebe vzájemně křičeli, ale bez výsledku. Nerozuměli jsme si ani slovo.

Když pak hudebníci vyhlásili krátkou přestávku, dívky se zvedly a zmizely na toaletu, mimo jiné si určitě sdělit zážitky.
Ocitli jsme se na chvíli sami a tak jsem se začal rozhlížet po okolí. Výběr byl veliký. Tady se mi určitě bude líbit.
„Mě to tady moc nebaví,“ přiznal se Jarda.
Než jsem mu stačil odpovědět, obě dívky se už vracely.

Na podiu ke svým nástrojům zasedli hudebníci a začali novou sérii. Hned po prvních tónech bylo jasné, že teď budou hrát mnou tolik očekávané ploužáky.
Nyní už jen pohledem jsem Lili opět vytáhl na parket. Pomalá melodie nás nutila stát skoro na místě.
Lili se ke mně přitiskla celým tělem a oběma rukama chytila kolem krku. Po chvíli si hlavu položila na mé rameno. Bylo mi dobře. Cítil jsem její tělo, její ňadra, pevné bříško i stehna, která se dotýkala mého rozkroku. Jednou rukou jsem jí sjel na zadeček a ještě jí k sobě více přitiskl. Vtiskla stehno ještě více mezi mé nohy. Tohle by nenechalo chladnou snad ani mrtvolu. Mé mužství začalo nabývat na objemu a ve chvíli vyplňovalo nohavici kalhot.
„Tobě stojí, viď?“ zašeptala mi Lili do ucha.
Mlčky jsem přikývl.
„Nechceš se na chvíli projít, až přestanou hrát?“ navrhl jsem jí.
Krev se mi valila do hlavy a trochu čerstvého vzduchu by neuškodilo.
„Ale jenom projít, slibuješ?“

Hudebníci dali virblem znamení, že končí další sérii a tak jsme byli nuceni si jít sednout. Docela mne mrzelo, že jsme opouštěli parket. Rukou v kapse jsem si držel úd, který stále nechtěl klesnout.

Kapelník opět ohlásil krátkou přestávku.
Mrkli jsme na sebe s Libuší a oba se zvedli od stolu.
„Kam jdete?“ zeptal se Jarda.
„Chvíli na vzduch. Ne abyste nám utekli, než se vrátíme,“ obrátila se Lili na svou kolegyni.

Před restaurací nás ovanul příjemný vánek nadcházejícího letního podvečera.
„Kam půjdeme?“ zeptal jsem se, protože jsem to tu opravdu neznal.
„Můžeme se projít do parku,“ navrhla mi Lili.
Daleko jsme nedošli. Dosedli jsme na první lavičku a chvíli si povídali.
„Něco ti ukážu,“ vzala mne Lili za ruku a zvedla z lavičky.

Přišli jsme k takovému zvláštnímu stromu. Vypadal jako smuteční vrba, husté větve ohnuté až k zemi.
„Říkají mu strom milenců,“ rozhrnula větve. „Pojď za mnou.“
Vstoupili jsme dovnitř. Přes husté větve nebylo pomalu vidět ven.

Lili mne oběma rukama objala kolem krku a políbila. Poprvé jen tak letmo, podruhé se již jazýčkem snažila rozevřít mé rty. Zatímco její jazyk bloudil v mých ústech, přitiskla se ke mně celým tělem a nohu mi vtlačila do rozkroku.
Znovu začala proudit krev do údu, vyprovokovaná jejími vnadami, a za chvíli jsem jí ho tlačil na bříško.
„Tobě zase stojí,“ konstatovala.
Ruka jí pomalu sjížděla do míst mého vzrušení. Prsty rozepnula jeden knoflík poklopce za druhým a vyndala ho.
Pomalými tahy začala přetahovat kůžičku. Snažil jsem se jí dostat pod sukni, ale vždy mi odtáhla ruku. Ještě několikrát jsem opakoval pokus dotknout nahé kůže jejích stehen, ale vždy mne odbyla.
„Ne, prosím, dneska ještě ne.“

Teplá ruka, jež něžně, ale pevně držela můj úd, kmitala stále rychleji a mé vzrušení dostupovalo vrcholu.
„Už to nevydržím,“ vydechl jsem a uvolnil proud nahromaděného semene. Několika silnými výstřiky jí pravděpodobně skončilo na sukni, zbytek jí stékal po ruce.
„Promiň,“snažil jsem se jí omluvit.
„To nic. Máš kapesník?“

Vytáhl jsem z kapsy zelený vojenský kapesník. Otřela si ruku a pak se podívala na sukni.
„Tak z ní to jen tak nepůjde,“ konstatovala. „Musím se jít domů převléknout.“
„Ty tu nejseš na intru?“ zeptal jsem se s údivem. Na to jsem se jí za celou dobu nezeptal.
„Ne, já jsem místní. Doprovodíš mne?“ zněla odpověď a zároveň dotaz.
„Samozřejmě a rád.“
Ještě, než jsme se rozloučili, domluvili jsme si schůzku na další den.

Nechtělo se mi již vracet zpět na Střelnici, ale slušnost je slušnost. Ani mne nepřekvapilo, že u našeho stolu nikdo nesedí. Ještě jsem letmo přehlédl parket, jestli Jarda se svou přítelkyní netančí a pak jsem rychle opustil sál, sledován několika dívčími pohledy.

Vracel jsem se vlahým podvečerem do kasáren a bylo mi dobře.
Tady se mi bude určitě líbit.

Navigace v seriálu<< Ztracená léta 07Ztracená léta 09 >>

1
Komentujte

avatar
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors
Shock Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Shock
Host
Shock

Pěkné pokračování. Město plný holek……kde to asi je? 🙂