Toto je 7 díl z 9 v seriálu Zracená léta

Tento díl byl publikován již před časem, jako samostatná povídka. Upraveno. (poznámka autora)

Očekávaný sex s Boženkou nakonec nenabyl reálnou podobu a mně nezbývalo nic jiného, než se chodit po zbývající dny alespoň kochat pohledem na krásná těla žen k řece.

Čtrnáct dní dovolené uteklo rychleji, než proteklo vody řekou malého městečka, kde jsem trávil volné chvíle, bez myšlenek na vojenskou službu, které mne čekal ještě celý rok.
Nerad jsem ho opouštěl. Nic mi tu nescházelo. Matčino vyvařování a ochotné tělo sousedky, má vystřídat neznámé prostředí kdesi na severu Čech. I když se jednalo o krajské město, byl to život za plotem.

Konečně jsem vystoupil na vlakovém nádraží a zeptal se na cestu do kasáren. Tentokrát to byla mnohem delší cesta, než na Moravě. Kasárna byla na opačné straně města, navíc na kopci, zvaném Červený vrch.
Brzy jsem se zde zabydlel a vydal se na první vycházku za poznáním.
„Jdeš s námi na pivo?“ lákali mne kamarádi.
Mně se ale moc nechtělo a tak jsem se rozloučil u první hospody, kde parta zakotvila a pokračoval klikatou ulicí do města.
Nakonec jsem se usadil na lavičce na náměstí a pozoroval kolemjdoucí.
Horké letní slunce se pomalu začalo sklánět za budovu soudu.
Jen kousek od ní stála pro město tak charakteristická cukrárna, průchozí, s mírným schodištěm uvnitř. Falk se jmenovala.
Tady se denně scházely milenecké páry a u šálku kávy a zákusku se dokázaly celé odpoledne dívat do očí. U kávy nebo skleničky vína tu posedávaly dámy středních let a buď spolu klábosily, nebo jen tak pozorovaly okolí a čekaly na svou příležitost.

Nejsem typ, který by vycházky na vojně využíval k vysedávání u piva. Raději jsem se procházel po městě, ale tentokrát jsem se nechal zlákat do Falku na dvojku dobrého vína.
Vstal jsem, porovnal si trochu uniformu a za chvíli jsem seděl u stolku v cukrárně, se sklenkou vína před sebou.
Bloudil jsem zrakem po okolí, až jsem po chvíli spočinul pohledem u nedalekého stolku, kde sama seděla žena středních let. V lehkých letních šatech, nohu přes nohu. Mírně vyhrnutá sukně odhalovala okraj silonové punčochy.
Právě toto místo mne začalo fascinovat a již jsem se pohledem nedokázal odtrhnout. Má ty šaty vyhrnuté nevědomky, nebo je to úmysl?
Jen na chvíli jsem se podíval jinam, abych se ujistil, že mne nikdo nepozoruje a opět se díval na ní.
V té chvíli se naše pohledy setkaly. Mírně se pousmála a mne polilo horko. Snad to na mně není znát. Pokývl jsem hlavou na pozdrav.
Její ruka klesla k okraji šatů, aby si je snad upravila, ale místo toho, aby si je shrnula, povytáhla je ještě výše, a odkryla celý lem punčochy a ukázala kus nahého stehna. Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych se ubezpečil, že se nedívá nikdo jiný, a že toto gesto patřilo opravdu mně.
Mírným pokynutím hlavy mi naznačila, abych si k ní přisedl. Vzal jsem svou skleničku vína a za chvíli seděl u jejího stolu.

Po několika nesmělých větách se rozproudila čilá konverzace. Dozvěděl jsem se, jak dlouho zde bydlí, že je stále sama, protože její muž je také voják, ale z povolání. Dnes tu měla schůzku s přítelkyní, ta však nepřišla.
Souhlasil jsem s ní, že je krásné odpoledne a že je škoda tu sedět. Možná, že by to chtělo se projít parkem, nebo se jít podívat na vyhlídku nad městem.
„Nebojíte se, že vás někdo se mnou uvidí a že se to dozví váš manžel?“ měl jsem oprávněné obavy.
Uchopila mne za ruku.
„Vidíš, na to jsem nepomyslela. A nevykej mi pořád. Jmenuji se Valerie.“
Pod stolem jsem ucítil její nohu, jak se tlačí k mé.
Teplo jejího těla i přes látku vojenských kalhot přecházelo do mne, stoupalo stále výše a výše až k mým spánkům, můj tep se zrychloval a srdce mi bušilo jak o závod.
To živočišné teplo mělo za následek, že se mi krev nahrnula i do jistých míst a můj úd se probouzel k životu a rychle začal vyplňovat nohavici trenýrek.
Valerie určitě vytušila mou náhlou změnu. Bylo to určitě znát i na mých tvářích. Alespoň mně se zdálo, že hoří.
Stiskla mi ruku.
„Půjdem?“
Sáhl jsem do kapsy pro peněženku. Zavrtěla hlavou, aby mi dala najevo, že zaplatí ona. Položila peníze na stůl a kolem jdoucímu číšníkovi řekla, že drobné si má nechat.

Za chvíli jsme opustili cukrárnu a kolem divadla prošli parkem. Stanuli jsme před činžovním domem.
Valerie hledala v kabelce a vyndala klíče.
„Tady bydlím. Nechceš jít na chvíli nahoru?“
Zůstala stát opřená o otevřené dveře a pokynula mi hlavou.
Ohlédl jsem se kolem sebe, jako bych kontroloval, zda nás nikdo nevidí a vstoupil do domu.
Několik schodů a již jsem byl v jejím útulném bytě.

„Tak se u nás posaď a udělej si pohodlí,“ vyzvala mne Valerie.
„Tady nás nebude nikdo rušit. Nedáš si něco? Nemáš na nic chuť? Řekni si. Kafíčko, vínečko, nebo něco jiného?“
Rozhlížel jsem se po bytě. Necítil jsem se zrovna dobře, obzvláště, když, jsem věděl, že její manžel je důstojník.
„Nemůže přijít tvůj muž?“ raději jsem se ujistil.
„Nemůže. Dneska má službu,“ dostalo se mi odpovědi, ale již z kuchyně.

Za chvíli nesla dvě skleničky orosené od vychlazeného vína, položila je na konferenční stolek.
„Není ti horko? Mně ano.“
Otevřela okno. Do místnosti začal proudit příjemný vzduch z venku.
Sedla si vedle mne a vzala mne za ruku.
„Líbím se ti? Myslela jsem, že ano, když ses na mne tak díval v té cukrárně.“
„Líbíš,“ přitakal jsem a naprázdno polkl. Tak rychlý běh věcí jsem nečekal.
Stále držela mou ruku a položila si jí na svou nohu. Přes látku sukně jsem cítil okraj jejích punčoch a knoflíček podvazkového pásu.
„To mne ani nepolíbíš?“ blížila se k mým ústům.
Cítil jsem její rty na svých. Vlhkým jazýčkem se dobývala do mých úst. Náhle se ode mne odtrhla a vstala.
„Raději si sundám šaty, abych si je nezmačkala,“ začala si rozepínat knoflíčky.

Rád jsem přivítal tohle tempo. Opravdu, nemá cenu se zdržovat, když je tak málo času a vycházka netrvá věčně.
Přede mnou se začalo objevovat krásné tělo ženy, které bych nehádal víc jak čtyřicet.
Stála tam jen v podprsence a punčochách. Zpod podvazkového pásu jí vykukovaly bílé kalhotky.
Velice mne to vzrušovalo.
„Zůstaň tak, prosím,“ zastavil jsem její striptýz.
Opět si ke mně přisedla. Voněla krásně šeříkovou vůní živých květů.
„Ty se nesvlékneš?“
„Ale ano.“
Teď jsem vstal zase já a rozepínal si košili. Na řadu přišly kalhoty. Na chvíli jsem se zarazil. Co asi řekne zeleným vojenským trenýrkám. Nebude se smát?
„Nestyď se,“ dodala mi odvahu. „Jsem na to zvyklá od manžela,“ ujistila mne. „On je taky nosí.“

Stál jsem před ní v těch nechutně velkých trenýrkách, jejichž látku vpředu napínal stojící úd. Upřeně na něj hleděla a pohledem neuhnula, ani když jsem si k ní opět sedl.
Její ruka sjela do těchto míst a uchopila ho.
Dotkl jsem se její nohy a prsty sunul po jejích punčochách, až jsem ucítil nahou kůži jejího těla. Bloudil jsem po okraji jejích kalhotek. Ukazováčkem jsem vnikl pod látku a za okamžik jsem nahmatal chloupky jejího pohlaví.
Valerie silně dýchala a snažila se vyprostit můj úd, což jí moc práce nedalo.
Můj zvídavý prst našel škvíru mezi závojíčky a začal vnikat do vlhkého otvoru.
„Dělej mi to,“ vzdychala Valerie a rozevírala nohy.
Ukazováček kmital v její hladové vagíně a mlaskavé zvuky neklamně naznačovaly její velké vzrušení.
„Netrap mne, prosím,“ silně mi ho mačkala.
Převrátil jsem se mezi její rozevřené nohy, líbal jí v žlábku prsů, zatímco ona ho stále držíc, neomylně vedla k ústí pochvy.
Mírně druhou rukou odhrnula kalhotky a vložila si ho na okraj žhavého otvoru.

Přitiskl jsem se k ní a úd do ní pomalu tlačil. Neobtěžovali jsme se svlékáním. Úd mizel v jejích hlubinách a opět vyjížděl na kraj, aby se po chvíli vnořil ještě hlouběji.
Tiskla se ke mně a vypínala jí proti mému údu, jakoby jí ta hloubka nestačila.
Vzrušení bylo tak silné, bylo jasné, že už to dlouho nevydržím.
Semeno se hnalo ven. V poslední chvíli jsem ho z ní vytáhl a výstřiky končily na jejích kalhotkách a punčochách a semeno se vsávalo do látky.

Chvíli jsme na sobě leželi a zklidňovali dech.
Valerie mne od sebe odstrčila, vstala a odešla do koupelny.
Podíval jsem se na hodinky, ale i pohled z okna mne ujistil, že musím jít.
Když se Valerie vrátila, byl jsem již oblečený.
„Ty už odcházíš?“ podívala se na mne vyčítavě.
„Musím, abych neměl průšvih.“
„Zase přijdeš, viď,“ žadonila. „Máme toho ještě tolik před sebou.“
Zavřela za mnou dveře. Ještě jsem se stačil podívat na vizitku na dveřích a krev ve mně ztuhla. Jméno mi bylo víc než známé. Bylo to jméno mého velitele.

Ještě pln dojmů z nedávného milování jsem se vydal do kasáren. Vanul příjemný vánek. Minul jsem na křižovatce restauraci Pražačka, kde se z otevřených oken ozývaly hlasy mých kamarádů, kteří dál nedošli.
Letmý pohled na hodinky mne ale hnal dále do kopce. Na Červený vrch to byl přece jen ještě hezký kousek cesty.

„Máme to tak akorát,“ přivítal mne na bráně hlas mého velitele, který se očividně nudil a pomáhal kontrolovat vojáky vracející se z vycházky.
„Ani pivo z nás není cítit. Doufám, že jste nebyl u nějaké paničky?“ vyzvídal.
„Ne.“

Kdybyste věděl, pane majore, že jsem ještě před chvílí klátil vaší manželku, pomyslel jsem si, a odcházel k dřevěné ubytovně.

Navigace v seriálu<< Ztracená léta 06Ztracená léta 08 >>
0 0 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Shock

Pěkné nasadil parohy soudruhu veliteli. Takových žádostivých důstojnických paniček bylo jistě více. Jsem zvědav jestli to mělo pokračování.

Dexius74

No… Mjr. Paroháč

Denis86

Tak tohle byla ta správná povídka na kterou jsem měl chuť .