Toto je 6 díl z 9 v seriálu Zracená léta

Čtrnáct dní dovolené, daleko od kasáren a neustálého vojenského drilu, co lepšího jsem si mohl přát?
První, co jsem udělal, když jsem přijel domů, bylo, že jsem svlékl vojenskou uniformu, vykoupal se a převlékl do civilního oblečení, plně přesvědčen, že po celou dobu, co budu doma, na sebe neobléknu nic zeleného.

Krásné letní počasí a prostředí malého jihočeského městečka s nedalekým soutokem dvou řek, bylo doslova balzámem na duši.
K dobré náladě přidala i matčina výborná kuchyně.
Její jídlo se nedalo ani náhodou srovnávat s kasárenskou chutí univerzálních omáček a okoralých knedlíků.
Proto jsem si i spokojeně pohladil břicho, když ve mně zmizela svíčková na smetaně se šesti.
Matka seděla naproti mně a spokojeně sledovala, jak mi chutná.

„Mami, co ta Vlasta. Chodí sem ještě za tebou?“ zeptal jsem se, když přede mne matka postavila láhev oroseného piva.
„Jo, ještě párkrát přišla, poptala se po tobě a chtěla, abych jí dala tvojí adresu.“
„Doufám, že si jí nedala?“
„Neboj, nejsem hloupá. Viděla jsem, že o ní nestojíš. No a teď tu už dlouho nebyla.“
„Snad se tu neukáže, když se dozví, že jsem doma?“ obával jsem se.

Bylo by hříchem, prosedět tak krásný den doma.
„Jdu se projít trochu ven,“ zvedl jsem se od stolu.
Vždy, když jsem přijel domů, rád jsem si poseděl na terase hospůdky nad řekou a pozoroval vodáky, sjíždějící splav pod mostem.
I dneska jsem si našel místo blízko zábradlí a pozoroval plynoucí hladinu řeky.
V tu chvíli se mi začaly vracet vzpomínky na nedávnou dobu.

Zase jsem viděl Věru, běžící podél odjíždějícího vlaku a její oči, plné slz. A opět jsem začal litovat ty promarněné okamžiky, kdy mi Věra doslova okatě nabízela svou lásku a já hlupák nechápal.
V tu chvíli bych nejraději vstal, oblékl si uniformu a vrátil se zpět k ní, do toho města v Jeseníkách.
Z myšlenek mne vytrhl hlas hospodského.
„Jedno točené,“ položil přede mne sklenici oroseného Budvaru.
S chutí jsem se napil a dále snil.
Představoval jsem si, jak se s Věrou držíme za ruce a procházíme se po břehu řeky a je nám spolu dobře.
Opět mne ze snění něco vyrušilo. Tentokrát to byl dívčí vřískot, to když jedna kanoe nezvládla proud splavu a dívky se pod ním, takzvaně udělaly.
Vydržel bych tady věčnost, ale bylo slušností se taky ukázat zase doma, když mne máma tak dlouho neviděla.

Když jsem přicházel k matčině domku, spatřil jsem na zápraží pár cizích ženských bot.
„Že by Vlasta?“ hrklo ve mně.
Opatrně jsem otevíral dveře do obývacího pokoje.
Oddechl jsem si, když jsem u stolu spatřil sousedku z vedlejšího domu.
„To je naše sousedka,“ hlásila mi matka.
„Já vím, Už jsem paní viděl.“
Žena vstala, uhladila si šaty na stehnech a podala mi ruku. „Kučerová,“ představila se.
„Pojď si k nám sednout,“ vyzvala mne matka. „Dáš si s námi kafe?“
Aniž počkala na mou odpověď, vstala a odešla vařit kávu.

„Tak co, jak je na vojně?“ začala se vyptávat sousedka.
Nechtělo se mi moc o vojně vyprávět a snažil jsem se zavést hovor na jiné téma.
Sousedka si ale vedla stále svou.
„A co děvčata?“ vrátila zpět téma. „Nic moc, viď? Prý vám tam dávají brom do čaje?“
„Ne, nedávají,“ opět jsem musel vyvracet tuto nepodloženou fámu. „Jen dostáváme zabrat tolik, že na to není ani pomyšlení.“
Docela jsem se při tom zarděl. Pomyšlení by bylo, jen ho není kam zasunout.

„Paní nedávno ovdověla,“ sdělovala matka, když přicházela se šálkem kávy. „Zůstaly jsme obě samy a tak se takhle navštěvujeme, aby nám nebylo smutno.“
„Jé, já jsem zapomněla na cukr,“ vzpomněla si náhle matka a vrátila se do kuchyně.
„Vy nemáte paní Kučerová žádného přítele?“ zeptal jsem se v tu chvíli trochu nejapně.
„Neříkej mi tak,“ ohradila se sousedka. „Jmenuji se Boženka, alespoň mě tak přátelé oslovují. A tykej mi. Nemám. Po manželově smrti je to ještě brzo. Ale ne, že bych si nedala říct,“ šibalsky na mne mrkla.
„Koukám, že jste se již skamarádili,“ konstatovala matka, když pokládala na stůl cukřenku.

Schylovalo se pomalu k večeru.
„Budu už muset jít,“ rozhodla sousedka. „Doma mne ještě čeká spousta práce,“ zvedla se k odchodu.
„Péťo, dojdi prosím za Boženkou zavřít dveře, já to tady zatím poklidím,“ požádala mne matka a sbírala ze stolu nádobí.

Stáli jsme s Boženkou na zápraží a loučili se.
Se zájmem jsem si prohlížel její postavu. Byla tak ve věku mé matky a pod lehkými letními šaty se dala tušit docela pěkná postava s poměrně tvrdými velkými ňadry.
Boženka si určitě musela všimnout mého, takřka mlsného pohledu.
„Nechtěl by ses zítra trochu projít?“ zeptala se nečekaně. „Neboj, nešli bychom do města.“
Pokrčil jsem rameny, což ona považovala za souhlas.
„Co takhle ve tři u soutoku?“ navrhla termín i místo setkání.
„Platí,“ plácli jsme si a já ještě chvíli stál ve dveřích a čekal, až zajde do svého domku.

Následující den jsem matce oznámil, že se jdu projít do města a zeptal se jí, zda něco nepotřebuje.
„Nevím, kdy se vrátím,“ oznámil jsem jí mezi dveřmi.
Přešel jsem kamenný most a po pravé straně proudu řeky jsem se vydal k soutoku.
Když jsem míjel pláž městského koupaliště, neodolal jsem, abych se nepodíval se zájmem na opalující se dívky na louce u řeky.
Promiň Věro, ale tomu se nedalo odolat. Ženy všech věkových kategorií tu vystavovaly svá těla letním slunečním paprskům.
Je jasné, že mou pozornost přitahovala ta mladší část. Některé z dívek opalovaly své, krásně tvarované zadečky, jiné, mnohdy i s roztaženýma nohama, opalovaly svá bříška.
Můj pohled se často stočil k těm nejsledovanějším částem jejich těl, jako byly prsa a samozřejmě hrbolky jejich buchtiček, kdy se mnohdy pod látkou kalhotek daly tušit chomáčky chloupků, které občas u některých i vykukovaly z okrajů plavek.
Za pozornost stály i vyzrálé ženy, jejichž pomerančová kůže stehen stála za podívání.
Bylo jasné, že mne tato přehlídka nenechala netečným a tak jsem po chvíli musel rukou v kapse maskovat své vzrušení, kterého by si určitě některá z žen, které pozorovaly, jak kolem nich procházím, musela všimnout.

Čím více jsem se vzdaloval městu, tím více se ozývala klidná příroda. Tu a tam šplouchla ryba v líně plynoucí řece, naopak z polí se ozýval zpěv skřivanů, zkrátka krásná letní pohoda.
Přešel jsem po dřevěné lávce, vedoucí přes, nejspíše slepé rameno říčky, obrostlé rákosím a přede mnou se objevil soutok řek.
Opravdu krásné místo, z jedné strany chráněné barierou rákosí, z druhé strany malým hájkem a vodní hladinou dvou řek. Ve špici soutoku, louka svažující k břehům a na jejím samém konci boží muka, tak typická pro tento kraj.

A u nich seděla Boženka. Vyhrnuté šaty vysoko nad kolena, skrčené nohy objímala rukama a dívala se do vlnek na hladině řeky a snad ani nevnímala, že přicházím.
Teprve, když sem stál skoro až u ní, otočila se.
„Už jsem se bála, že nepřijdeš,“ přivítala mne.
„Slíbil jsem a jsem tady,“ sedl jsem si vedle ní do trávy.
„Nemyslíš si o mně nic špatného?“ podívala se mi do očí.
„Ne, co bych si měl myslet?“ nechápal jsem.
„No, třeba, že se chovám jako děvka.“
„Proč, prosím tě?“
„No v mém věku, a tahám tě někam, kde nejsou lidi.“
„Ale nemysli teď na takové hlouposti,“ uklidňoval jsem jí a položil jí ruku na obnažené stehno.
„Nebyla bys první, ani poslední ze straších žen, s kterými jsem se miloval,“ pomyslel jsem si.

Moje ruka na jejím stehně zapůsobila na Boženku, jako elektrický šok. Její tělo se doslova celé zachvělo.
„Víš, neměla jsem po manželově smrti nic s žádným mužem,“ začala se mi svěřovat.
„To ti to nescházelo?“ začal jsem vyzvídat.
„Zprvu ne, ale pak přece jen ano.“
„A to sis nijak nepomohla?“
„Teď ti nerozumím,“ nechápala Boženka.
„No, třeba rukou,“ napadlo mne.
„Jdi ty,“ šťouchla do mne tělem.

Ruka na Boženčině stehně se začala nenápadně sunout po jeho vnitřní straně výše. Boženka zaregistrovala tento pohyb zrychlením dechu, a když se má ruka skoro dotýkala okraje kalhotek, náhle k sobě nohy prudce sevřela.
„Mám strach,“ odůvodnila své jednání.
„Čeho se bojíš?“
„Já nevím, už jsem to dlouho…..“
„Neboj, budu něžný,“ ujišťoval jsem jí.
Ucítil jsem, jak povolila stehna a má ruka se konečně dotkla kalhotek. Na prstech jsem ucítil vlhkost.
Kalhotky měla doslova mokré.
Poodhrnul jsem jejich okraj a prstem přejel po štěrbině mezi pysky. Boženkou opět projel elektrický výboj.
Uchopila mne křečovitě za dlaň, až mi nehty zaryla do kůže a tlačila jí mezi svá stehna.
Prst mi projel mezi závojíčky jejího zmáčeného pohlaví a hladce vjel, do tekoucí pochvy.
Boženka opět přitiskla nohy k sobě a doslova mi mezi nimi uvěznila ruku.
Následoval výkřik a já cítil, jak mi po prstech stéká lepivá šťáva po silném výstřiku z jejího nitra.
„Promiň, já už to nevydržela,“ omlouvala se a padla úplným vysílením vedle mne.

Boženka mi po chvíli položila svou hlavu na břicho a pozorovala bouli na kalhotách, zapřičiněnou na kost tvrdým údem, který taky toužil po ukojení.
Chvíli se dívala fascinovaně na tuto bouli a pak po ní přejela rukou. Zároveň hledala knoflíky a bylo jen otázkou několika okamžiků a již ho obnažený svírala v dlani.
Pár vteřin ho nechala na pokoji, ale pak opatrně přehrnula kůžičku přes žalud, a kochala se pohledem na žilnatý kolík, který už takovou dobu neviděla, natož tak z blízka.
Byl jsem připraven na to, že mi ho alespoň vyhoní, ale Boženka udělala něco, co jsem od ní nečekal.
Sehnula se nad ním a objala ho rty. Chvíli ho oblizovala jazykem a pak i ho nechala vniknout hluboko do krku.
Nevím, jestli to dělala poprvé v životě, ale vedla si rozhodně dobře. Zatím co ho rukou držela u kořene a mírně svírala, jazykem kroužila kolem uzdičky, pak ho slízla po celé jeho délce, aby ho zase vsála, co nejvíce to šlo. V jednu chvíli ho nechala vniknout tak hluboko, až se zakuckala.

Tlak ve varlatech a příjemný pocit v celém údu, byl neklamným znamením, že se semeno nezadržitelně dere ven. Snažil jsem se ještě na poslední chvíli odtrhnout Boženčinu hlavu od svého přirození, ale marně. Ta snad tušíc mé vyvrcholení ho ještě více vsála a stiskla rty.
Nedalo se to udržet. První prudké výstřiky plnily její ústa.
Pak následovalo něco, co jsem už vůbec nečekal. Boženka polkla.

Blížil se podvečer a od řek, ač bylo léto, začal táhnout chlad.
„Jak budeš ještě dlouho doma?“ zeptala se mne Boženka, když si konečně stáhla šaty přes kolena a zase se posadila v trávě.
„Čtrnáct dnů.“
„To je dobře. Není ještě všem dnům konec,“ pohladila mne po tváři a dala mi polibek.
Nakonec se zvedla a porovnala si šaty.
„Počkej, půjdu napřed. Nemusí nás nikdo spolu vidět,“ zamávala mi a vydala se cestou podél řeky, zpět k městu.

Navigace v seriálu<< Ztracená léta 05Ztracená léta 07 >>
0 0 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Shock

No konenečně se dočkal….. a ještě určitě dojde na další akci. Po fiasku s Věrou mu to i přeju….