Ztracená léta 04

Toto je 4 díl z 4 v seriálu Zracená léta

Zima toho roku přišla do Jeseníků poněkud později, zato ale s takovou razancí, jakou nikdo nečekal. Ani pamětníci si nemohli vzpomenout, že by byly někdy takové přívaly sněhu.
Den co den ho z oblohy padaly tuny a zaměstnávaly celé čety vojáků s lopatami a hrably. Nástupiště muselo být každý den čisté.
Promáčené kanady a nohavice až ke kolenům a dlouhé sušení u kamen, bylo na denním pořádku.
Lodičky jsme vyměnili za beranice, jinak zvané papachy a po ulicích jsme se ploužili v dlouhých, těžkých zimních kabátech, kterým se říkalo mantly.
Když pak do toho všeho začal padat sníh, byl ve chvíli člověk jako neforemný sněhulák.

Přivítali jsme proto, ovšem jak kdo, že část výcviku se odehrávala ve vyhřáté tělocvičně. Blížilo se totiž pololetní hodnocení, spojené s případným povyšováním a jeho nedílnou součástí, kromě odborné, byla i tělesná příprava.
Rozhodně to bylo příjemnější, než překážková dráha, nebo běh v hlubokém sněhu, ale pro dva vojáky tím začalo naprosté utrpení.
Těmi dvěma vojáky jsem byl já a vojín Berka. Ne, že bychom byli neobratní nebo nešikovní, ale tělesná příprava nebyla naším koníčkem.
Pro zkoušky jsme museli splnit tři disciplíny. Šplh na laně, výmyk na hrazdě a přeskok přes koně.
Úmyslně říkám přeskok přes koně, protože na kozu to bylo příliš dlouhé.
Šplh jsem zvládl jakž takž, problém byl na hrazdě. Dostat zadek přes tyč hrazdy bylo nad lidské síly, a jak tvrdil posměšně velitel, na vině byly mé těžké koule.
Co jsem ale bytostně nenáviděl, byl ten kozokůň, kterého jsme museli přeskočit na délku.
Ať jsem se snažil jak jsem chtěl, vždy jsem skončil v půlce, v lepším případě za půlkou, ale pokaždé jsem se uhodil do citlivých míst, až to nepříjemně bolelo.
Stejně na tom byl i Berka a četě hrozilo špatné hodnocení.
Velitel proto na nás vymyslel popoháněcí metodu. Do dneška nemohu zapomenout na četaře absolventa Krátkého, který byl autorem té potupy.
Celý ten popoháněcí systém byl založen na jednoduchém závěru. Ten, kdo do posledního termínu před zkouškami nepřeskočí koně, půjde do hola.
Jak to dopadlo, snad nemusím ani vysvětlovat. Četa nebyla hodnocena výborně a já a Berka jsme u holiče museli podstoupit to největší ponížení a nechat se ostříhat do hola.
V kasárnách se to dalo přežít. Horší to bylo na vycházkách, kdy jsme se stali terčem posměchu. Například v kině jsme museli s Berkou poslouchat nejapné poznámky typu: „Zhasni tu baterku,“ a podobně.

Z čeho jsem měl ale největší strach, jaká bude reakce děvčat ze zemědělky, ale hlavně reakce Věry.
K mému překvapení to všichni vzali s humorem a Věra mne pohladila po holé hlavě a prohlásila, že je to příjemné.
Mne však čekala ještě jedna potupa.

V nedaleké Břidličné, v kulturním domě Kovohutí, hostovala zájezdní parta herců souboru Potulné divadlo a Jiřímu se podařilo zajistit vstupenky na jedno z představení.
Když jsme pak seděli v hledišti a očekávali začátek představení, prodral se ke mně mezi sedadly a zašeptal mi.
„Pojď se mnou. Mám pro tebe překvapení. To budeš koukat.“
„Jaké překvapení?“ nechápal jsem.
„Pojď a neptej se,“ nakonec mne vytáhl z hlediště.
„Co je to za překvapení?“ ptal jsem se stále.
„Uvidíš,“ odbyl mne.
Šli jsme dlouhou chodbou až k hereckým šatnám. Jiří zaklepal na jedny dveře a počkal, až se zevnitř ozvalo: „Prosím.“

Mezi otevřenými dveřmi mne čekalo opravdové překvapení. U stolku se šminkami neseděl nikdo jiný než Michaela, moje poslední láska z kosteleckého divadla.
„Míšo,“ projevil jsem nepředstírané překvapení.
Michaela místo toho, aby opětovala radost z nenadálého setkání, se plácla do kolen a propukla v nekontrolovatelný smích.
„No Petře, ty tedy vypadáš,“ čímž myslela mou holou hlavu, protože jinam se nedívala.
Stál jsem před ní jako zmoklá slepice. Tohle jsem nečekal.
Michaelino chování překvapili i Jiřího, neboť mne uchopil za ruku a vytáhl ze šatny.
„Promiň, tohle jsem nechtěl,“ omlouval se.
„Ne, to je v pořádku,“ uklidnil jsem ho. „Vypadám asi opravdu jako debil.“
A tak po nečekaném setkání s Michaelou, zbyla jen hořká vzpomínka a já zatrpkl na celý svět.

Přestal jsem chodit i na zkoušky souboru. Dokud mi trochu nedorostou vlasy, nikdo mne z kasáren nedostane.
„Co je s tebou?“ zastavil mne Jiří na chodbě. „Holky se po tobě ptají. Co jim mám říct? Že jsi zamindrákovaný kvůli tomu, že jsi ostříhaný do hola?“
Pokrčil jsem jen rameny. Nejspíš ano. Neměl jsem rozumnější výmluvu.
„Jo, abych nezapomněl. Ptala se po tobě Věra,“ řekl jen tak, jako mimochodem, při odchodu.
„Co říkala?“ zbystřil jsem.
„Je smutná, Nespíš se jí po tobě stýská.“
„Nekecej, ty si vymýšlíš.“
„Když si myslíš, že kecám, tak přijď. Dneska je zase zkouška.“

Nemohl jsem se dočkat odpoledne.
„Kampak?“ zastavil mne desátník Krátký, když mne zastihl na odchodu.
„Pospíchám na zkoušku souboru,“ odpověděl jsem po pravdě.
„Že byste si nechal podepsat vycházku, to vás nenapadlo?“
„Promiňte, soudruhu desátníku.“
„Jaképak promiňte. Dneska je to naposled. Příště bude vycházka, až přeskočíte koně.“
„Polib si,“ napadlo mne v duchu, zasalutoval jsem a pospíchal k bráně, abych byl co nejdříve u Věry.

Všichni mne přivítali s neskrývanou radostí, nejvíce však Věra. Skočila mi kolem krku a přitiskla se ke mně celým tělem. Na chvíli jsem ucítil její tvrdá ňadra a tu překrásnou vůni dívčího těla.
Ale jen chvíli. Věra mne pustila, jako by si uvědomila, že překročila hranici našeho vztahu a s omluvou: „Promiň,“ poodstoupila a sklopila oči.
V tu chvíli byla neskutečně krásná.
„Ne..já ..já jsem moc rád…že jsi taková,“ začal jsem zadrhávat v řeči.
Nejraději bych jí zase objal já, ale rozhlédl jsem se kolem sebe, a když jsem viděl upřené zraky všech přítomných na reakci při našem setkání s Věrou, raději jsem od svého záměru upustil.

Zkouška skončila a já Věru doprovázel k internátu. Pod nohama nám křupal čerstvě napadaný sníh.
„Budeš tady na vánoce?“ zeptala se Věra.
„Asi ne. Nejspíš budeme mít prázdniny a když to půjde, jel bych domů za matkou,“ odpověděl jsem. „Proč se ptáš?“
„Napadlo mne, že bych tě pozvala k nám, aby ti tady nebylo smutno.“
Nejraději bych jí objal a políbil. To bylo od ní překrásné gesto.
„To přece nejde,“ ohradil jsem se. „Co bys řekla doma, že spolu chodíme?“
„Jo,“ odpověděla potichu a sklopila zrak k chodníku.
Mlčky jsme stáli a já promarnil svou chvíli. Nyní byl ten nejvhodnější okamžik jí políbit, ale já se zachoval jako hlupák a místo toho jí odpověděl: „Raději už běž, ať ti není zima.“

Vracel jsem se do kasáren s vědomím, že mne má Věra ráda, a že já jsem blbec, který jí to z nepochopitelných příčin neopětuje. Že by tím důvodem byla její křehká krása a snad i panenské mládí?
Měl jsem stále takový nějaký divný pocit, že když se jí dotknu, že se rozplyne a zmizí.

Můj sen o vánocích doma se splnil. Všechny školní roty dostaly na vánoční svátky opušťáky a ostrahu kasáren zajišťovala strážní jednotka.
Ještě večer před odjezdem jsem se setkal s Věrou.
Při loučení u internátu jsem si všiml, že něco skrývá za zády.
„Hezké svátky,“ popřála mi a do ruky mi vrazila malý balíček. Pak mně letmo políbila na tvář a zmizela ve dveřích budovy.
Chvíli jsem tam stál, než jsem se vzpamatoval z loučení.
Utekla, aniž bych jí i já stačil popřát krásné vánoce.
Opatrně jsem roztrhl vánoční obal dárku.
Byla to knížka Hrubínovy poezie.

Přivítání s matkou bylo podle očekávání. Neviděli jsme se více jak čtvrt roku a tak mne k sobě přitiskla a dlouho mne nechtěla pustit.
Nakonec mne od sebe odstrčila, aby si mne pořádně prohlédla.
„Jak jsi na té vojně zmužněl,“ zhodnotila mou postavu, „ a ta uniforma, jak ti sluší.“
„Zase to mami nepřeháněj,“ mírnil jsem její nadšení. „Jsem doma a budeme se snažit na tu vojnu chvíli zapomenout.“
Toho večera jsem spokojeně usínal ve své posteli, s plným žaludkem, po výborné matčině večeři.

Ráno jsem se probudil poněkud později. Budík na nočním stolku ukazoval skoro devět hodin.
A to ticho, žádný řev dozorčího, když v tom se ozval z kuchyně matčin hlas: „ Máš tady návštěvu.“
„Kdo to je?“
„Vlastička. To je tvoje vzdálená sestřenice. Od tety z Albrechtic. Ona za mnou občas přijde, abych tady nebyla tak sama,“ vysvětlovala mi matka.
„Hned přijdu, jen co se obléknu,“ zavolal jsem z postele.
„Nemusíš,“ slyšel jsem mezi dveřmi. Na prahu stála dívka, asi tak v mém věku.
„Vlasta,“ přestavila se a podávala mi ruku. „Teta mi o tobě vyprávěla a tak jsem na tebe byla zvědavá.“
„Promiň, trochu se obléknu,“ omlouval jsem se a chtěl jsem vstát.
Vlasta si ale sedla ke mně na lůžko.
„Mně to nevadí, že jsi v pyžamu,“ strčila do mne Vlasta, až jsem spadl zpět na polštář.
„Děti, bavte se,“ ozvala se matka z kuchyně. „Dojdu ještě něco nakoupit do města.“
Pak už jsem jen slyšel klapnutí zámku domovních dveří.
Zůstali jsme s Vlastou v domě sami.

„Jestli dovolíš, rád bych se oblékl,“ snažil jsem se znovu zvednout z postele.
„Nikam nechoď a raději mi o sobě něco vyprávěj,“ usadila mne opět Vlasta a udělala si pohodlí.
Poposedla si na posteli tak, že se jí vyhrnula sukně a ona mi ukázala stehna.
Dlouhodobý půst z vojny udělal své. Mé pohlaví pod peřinou začalo nabývat na objemu.
Udělala to schválně, nebo si neuvědomuje, že její obnažené nohy mne začínají vzrušovat?
Hlavou se mi začaly honit myšlenky. Neudělala to dokonce matka naschvál, abych zůstal s Vlastou sám?

Opět jsem se pokusil v posteli sednout, ale Vlasta se mi opřela oběma rukama o ramena a zatlačila mne zpět do polštáře a přitom na mne nalehla. Ucítil jsem dotek jejích prsů na svém těle.
„Dělá ti to dobře?“ zavrtěla jimi.
Lhal bych, kdybych řekl, že ne.
To už její ruka začala pod peřinou hledat to, kvůli čemu Vlasta možná přišla. Netrvalo dlouho a v rozparku pyžamových kalhot nahmatala na kost tvrdý úd. Stiskla ho všemi prsty a začala mnout.
„Neblázni,“ bránil jsem se. „Tohle dlouho nevydržím.“
Pochopila a okamžitě ho pustila.
„Máš pravdu, to by byla škoda,“ odpověděla, vstala a začala si rozepínat sukni. Ta padla na zem vedle postele a Vlasta přede mnou stála jen v punčocháčích.
„Vzrušuje, viď,“ ujistila se, než uchopila jejich okraj a stahovala si je ke kolenům.
Zbystřil jsem zrak. To, co následovalo, mne trochu rozhodilo. Pod punčochovými kalhotami se objevily kalhotky.
Nebyly to obyčejné kalhotky, ale ty modré, spartakiádní, s gumičkou na nohavičkách a možná i s kapsičkou vzadu.
Na chvíli to srazilo mé vzrušení, ale opravdu jen na chvíli. Vlasta si je bleskurychle stáhla a i s punčocháči odhodila stranou.
Teď přede mnou stála jen v halence a mezi jejími stehny se na mne šklebilo tmavými chloupky hustě zarostlé pohlaví.
Nechala mne chvíli, abych se pokochal jejími vnadami. Pak se sehnula a šťouchla do mne rukou.
„Uhni, ať si k tobě lehnu,“ nařídila mi. „Je mi zima.“
Poslušně jsem se odsunul stranou a Vlasta vklouzla pod peřinu.
Dlouho ale nevydržela klidně ležet.

Po chvíli se zvedla a rozkročmo si na mne nasedla. Rukou opět nahmatala můj úd a s jistotou si ho zavedla mezi rozevřená stehna.
Zvedl jsem hlavu a se zájmem sledoval její počínání.
Chvilku údem mezi chlupy hledala otvor do svého nitra.
Když jsem na špičce žaludu ucítil teplo a vlhkost pysků, podívala se mi do očí a pomalu, opravdu velice pomalu nasedala a nechala ho do sebe vnikat.
Bylo zřejmé, že v tom uměla mrška chodit, a že si průnik dokázala opravdu vychutnávat.
Sklonila se k mým ústům a jazykem mi vnikla mezi rty.
Začala prudce přirážet a doslova lítala, napíchnutá na mém údu. Místo líbání, začala házet hlavou a vydávala doslova skřeky, jejich intenzita se stále zvyšovala.
Pokojem byly slyšet mlaskavé zvuky, které vydávaly naše zpocená těla, ale i vytékající šťávy z její pochvy.
Poslední výkřik, prudké stažení pochvy.

Vlasta padla vedle mne s roztaženýma nohama a prudce oddychovala.
Ve zlomku vteřiny došlo i k mému vyvrcholení. Nasměroval jsem přirození na její tělo a několika výstřiky jí zkropil břicho. Pár kapek dopadlo do jejích chlupů a na stehna.
Chvíli jsme nečinně leželi a vydýchávali vzrušení.
První jsem se uklidnil já.
„Dojdu pro něco na utření,“ vstal jsem, překročil Vlastu a vydal se hledat nějaký hadr.
Když jsem se vrátil, Vlasta už seděla oblečená v křesle.
„Utřela jsem se kapesníkem,“ hlásila. „Můžeš ho rovnou vyhodit,“ podávala mi kapesník nasáklý mým semenem.

Naše milování skončilo v pravou chvíli. Uslyšeli jsme rachocení klíče v zámku. Matka se vrátila z nákupu.
„Co jste tady celou dobu dělali, děti?“ zeptala se, pokládajíc nákup na stůl.
„Nic, jen jsme si povídali.“
Po chvíli se Vlasta zvedla k odchodu.
„Nic, teto,“ prohlásila. „Musím jít. Je potřeba ještě něco nakoupit v městě a za chvíli mi taky jede autobus. Já zase po svátcích přijdu na kus řeči.“
Spěšně se rozloučila a já za ní ještě zavřel dveře.
„Co to mělo znamenat, mami?“ zeptal jsem se matky, když Vlasta odešla.
„Vždyť jsem ti říkala, že je to tvoje vzdálená sestřenice. Proč? Stalo se snad něco?“ začala se vyptávat matka.
„Ne, nic,“ zalhal jsem.
„No proto,“ uklidnila se. „Já jsem totiž slyšela, že Vlastička je tak trochu víc na kluky.“

Matka začala na stole třídit nákup a mezitím se zeptala: „Kam jsi si dal tu vojenskou košili? Chci ti jí vyprat.“
„Proč?“
„Zítra půjdeme na půlnoční mši a ráda bych, aby sis vzal uniformu. Chci se s tebou pochlubit.“
Takovému požadavku matky nebylo možné odporovat.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1355
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
11
Navigace v seriálu<< Ztracená léta 03

4
Komentujte

avatar
3 Comment threads
1 Thread replies
1 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors
MartinShockdedek.JeffKittikit Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Kittikit
Host
Kittikit

Dedku, mas uz v tech zenskych chaos 😁😁😁 Tak Vlasticka nebo Alena je ta sestrenice? 😉 A pokud budes chtit rict, ktere Albrechtice to jsou?

Shock
Člen

Vlastička se s tím (ním) nepárala. Přišla, zašukala si a zase šla 🙂 Je pravda, že nadržený vojín se tomu jen těžko dokáže ubránit.

Martin
Člen

Krásný vzpomínky . Vlastička byla pěkná mrška a co mě dostalo je vzpomínka na modré spartakiádní kalhotky . Tělocvik a holky v modrých kalhotkách a bílém tričku . Škoda , že jsem za své vojenské služby takovou nepoznal . S Věrkou je to takové platonické , ale realisticky krásné .