Ztracená léta 03

Toto je 3 díl z 4 v seriálu Zracená léta

Nad Pradědem se objevily těžké sněhové mraky a během několika okamžiků se spustila opravdová zimní chumelenice.
Do kasáren jsem došel bílý jako sněhulák.
Celou cestu z města jsem si v paměti promítal dnešní odpoledne.
Nečekané setkání s Monikou bylo sice příjemné, ale nezanechalo ve mně kupodivu nijak nesmazatelnou vzpomínku. Je pravda, že jsem s ní zažil velice příjemné chvíle, ukojil své nadržené tělo, ale to bylo asi tak vše.
Zato Věry jsem měl stále plnou hlavu. Těšil jsem se na setkání s ní, a její nemoc mne nemile překvapila.

Návrat do kasáren a nové příhody, na chvíli z mé mysli Věru vytěsnily.
Jedním z důstojníků, které jsme si všichni oblíbili, byl major Hroch. Tomuto člověku jeho příjmení opravdu sedělo. Jeho silná postava a kolébavá chůze neomylně charakterizovala jeho jméno.
Major Hroch bral vojnu trochu jinak, než ostatní, a zato jsme ho měli rádi.
Původním povoláním byl pyrotechnik a často chlubíval tím, že odpráskl Stalina. Myslel tím diktátorovo sousoší na Letné.
Měli jsme ho na taktickou přípravu. Tím, že napadl sníh, skončilo nepříjemné plazení v blátě na poli proti kasárnám.
Major totiž vymyslel novou zábavu.
Naložil nás na vétřiesku a odvezl do kopců Jeseníků. Zde pak praktikoval své zkušenosti z pyrotechnických znalostí.
Pomáhali jsme lesním dělníkům pomocí bleskovice porážet stromy, nebo jsme malými náložemi trhaviny vytvářeli odvodňovací strouhy.

Tentokrát nás nechal vyložit u svahu, posetého tu a tam několika domky. Osada se myslím jmenovala Rájov.
Po skupinách, nebo jednotlivě nás přidělil osadníkům a naší prací bylo těmto lidem pomoci s přípravou na zimu. Ta spočívala většinou v nařezání dřeva motorovou pilou, či nějakou jinou pomocí v domku. Odměnou nám pak bylo pohoštění vděčných osadníků, klobásky, slivovice a někdy i jiná příjemná odměna.

Mě přidělil, jak jsem zjistil, k jakési, asi čtyřicetileté vdově.
Po nasekání a složení dřeva pod kůlnu, mne tato, jak jinak, než příjemná žena pozvala do domku, kde na mne už čekalo občerstvení. Na stole kouřil hrnek horkého čaje, chléb a mísa klobás. Přesně tak, jak nám to major dopředu sliboval.
Zatím, co jsem usrkával čaj, dozvěděl jsem se od ženy, že Hroch je rodák u nedaleké Studánky, a že prý místním takhle pomáhá.

Z vděčnosti jsem ženě nabídl, že jí ještě naštípu polínka na třísky a sedl jsem si na stoličku u kamen.
Přitom jsem jí pozoroval. Byla trochu silnější postavy a upnutá vestička ještě více zdůrazňovala její velké prsy, sevřené těsné košili, jejíž knoflíčky byly rozepnuté tak rafinovaně, že odkrývaly značnou část žlábku mezi nimi.
„Kam mám ty třísky skládat, matko?“ zeptal jsem se.
„Neříkej mi prosím, matko,“ požádala mne žena. „Jmenuji se Marie.“
Z ničeho nic mi začala vyprávět svůj osud. A tak jsem se dozvěděl, že její manžel, který pracoval jako lesní dělník, přišel o život, když ho zavalil padající strom, jak zůstala na všechno sama, jak je těžký život ženy bez chlapa.
Poslouchal jsem jí a štípal třísky na zátop, když jsem si všiml toho, jak mírně, snad i nechtěně, rozevřela nohy.
Nebyl bych ani chlap, kdybych svůj zrak nezamířil tím směrem.
Nevěřil jsem vlastním očím a tak jsem ještě více zaostřil. V místě spojení stehen se cosi černalo.
Kalhotky to určitě nebyly.
Marie, snad vědomě, nebo si toho opravdu nevšimla, rozevřela nohy ještě více. Má domněnka se potvrdila. Žena byla bez kalhotek.
Udělala to schválně, nebo chodí takhle naostro normálně?
Jako zdravému, mladému chlapovi, který byl zase minimálně týden bez sexu, se začalo stavět pero.

„Jak tobě říkají, synku?“ oslovila mne Marie.
„Mně? Petr,“ vyrazil jsem ze sebe, neboť jsem se lekl, že jsem byl přistižen při pozorování jejího rozkroku.
„Neumíš si ani představit, jak je těžko samotné ženě,“ pokračovala Marie. „Sama lehávám, sama spávám.“
Pokýval jsem hlavou na souhlas, a byl jsem rád, že sedím, tak mi hučelo v přirození.

A pak to přišlo.
„Nechtěl bys mne potěšit?“ vylétlo nečekaně z Marie. „Neboj, pan major nepřijde.“
Polkl jsem naprázdno.
Ví o tom Hroch, co se tady děje? Udělal to schválně, že mne sem poslal samotného? Nebo je to všechno jen náhoda a Marie prostě jen dostala chuť na milování?

Vstal jsem a s napruženým pérem k ní pomalu kráčel.
Marie si toho určitě všimla, protože od té chvíle z mých kalhot nespustila oči. Jako duchem nepřítomná pozorovala tu bouli mezi mýma nohama a bezděčně si sáhla na knoflíčky košile, když si před tím rozepnula vestičku.
Jeden po druhém rozepínala košili, až se obě polokoule bělostných prsů s velkými, tmavými dvorci, vyvalily ven.
Stál jsem těsně u ní a hledal přezku pásku kalhot. Netrvalo dlouho a kalhoty padly ke kolenům.
Ale to už Mariiny ruce chopily gumičku zelených trenýrek a strhly mi je též dolů.

V tu chvíli jsem ucítil její ruku na mém, na kost tvrdém údu. Znalecky ho pomačkala a pustila jej.
„Počkej, já se svléknu,“ mírně mne od sebe odstrčila a začala se zbavovat svých svršků.
„Není zase tak tlustá,“ pomyslel jsem si, když jsem si prohlížel její nahé tělo. „Je zkrátka, za co jí vzít,“ a uchopil jsem do rukou oba její prsy a pomačkal.
Marie zareagovala silným zavzdycháním.
Pak ale jednu mou ruku odtrhla od bochánku prsu a vedla si jí do hustého porostu mezi svými stehny.
Chvíli jsem se prstem prodíral houštím chlupů, až jsem konečně našel ten správný otvor a ukazováček zabořil do horké a vlhké díry. Začal jsem jím prudce vrážet do hluboké pochvy.
„To mi dělej, to mi dělej,“ vykřikovala Marie a podlamovaly se jí nohy.

Couvali jsme k zastlanému lůžku, až jsme konečně padli do peřin.
Vytáhl jsem z Marie prst, zmáčený jejími šťávami a žalud zavedl mezi vzrušením zduřelé pysky.
Jediným přírazem do ní hluboko vjel.
Mlaskavé zvuky přírazů a silný křik nadržené ženy, byly slyšet snad až venku.
Zuřivě jsem ho do Marie vrážel a vychutnával si kontakt s jejím tělem.
Ucítil jsem na zádech nehty jejích rukou, jak se mi zarývají do kůže a výkřik: „Už jsem.“
I já ho v poslední chvíli z Marie vytáhl a mohutnými výstřiky jí pocákal břicho.

Jako by bylo všechno načasované.
Po několika minutách jsem zvenku uslyšel troubení vétřiesky.
Rychle jsem se oblékl a vyběhl před chalupu.
Ještě jsem za sebou slyšel: „Přijď zase, víš kde bydlím!“

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2068
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
3
Navigace v seriálu<< Ztracená léta 02Ztracená léta 04 >>

3
Komentujte

avatar
3 Comment threads
0 Thread replies
1 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors
Bob RomilshockMartin Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Martin
Člen

To byla velmi hezká a hlavně příjemná brigáda u osamělé paní .

shock
Host
shock

Pěkné. Takhle ta vojna pěkně plynula….. Těším se na pokračování.

Bob Romil
Člen

Hlavní hrdina je dítě štěstěny 🙂 Můžeme mu jen závidět, jakou on má neskutečnou kliku, že se na něj neustále lepí volné a svolné ženy. Studia, divadlo a i na vojně 🙂