Toto je 2 díl z 4 v seriálu Zracená léta

Ta noc byla dlouhá. Stále jsem se ve vzpomínkách vracel k té doslova panensky krásné tváři Věry, jejím světlým vlasům, svázaným vzadu do culíku. Jemné chloupky na krku a neskutečně krásné modré oči mi nedaly spát.Snad až k ránu jsem únavou začal zavírat ty své.
Pronikavý zvuk píšťalky a nesmyslný řev dozorčího: „Budíčéééééék!“ mne zase vrátil do reality.
Aby toho nebylo málo, vyřvával si dozorčí hlasivky dalším povelem.
„Nástůůůůp na rozcvičkůůůů!“ mne nakonec vyhnal z postele.

Tenhle každodenní protivný rituál jsem začal nenávidět o to více, protože bych se raději viděl na louce plné květů, jak držím Věru za ruku a běžíme vstříc vycházejícím slunci.
„Tak pohyb, pohyb!“ hnal naše polonahé postavy křik velitele čety do chladného rána, před kasárenské budovy.
Snídaně, nástup do zaměstnání a dlouhé hodiny na učebně, to se všechno táhlo neuvěřitelně pomalu, a já se nemohl dočkat odpoledne, kdy se zase potkám s dívkou svého srdce.

Konečně jsem opustil bránu kasáren a vydal se do města obvyklou trasou, rovnou do Kulturního domu.
S hlavou, plnou očekávání, že se zase potkám s Věrou, jsem minul bez povšimnutí ženu, která kolem mne prošla.
Teprve, když se za mnou ozvalo: „Petře, seš to ty?“, otočil jsem se.
Hleděl jsem na dívku, která se mi najednou zdála povědomá, ale nemohl jsem si za žádnou cenu uvědomit, odkud ji znám.
„No, seš to ty,“ utvrdila se dívka a vracela se ke mně. „Já tě v té uniformě hned nepoznala.“
Když viděla můj nechápavý výraz, připomněla se více.
„Vzpomínáš na figurálky na umprumce? Sedávala jsem vám modelem.“
Mlčky jsem přikývl.
„Doufám že se nemýlím?“ ujišťovala se.
Teď mi to teprve docvaklo.
„Nejenom to,“ vracela se mi paměť. „Naposledy jsme se viděli na tom nepovedeném rande ve Stromovce.“
„Nóó,“ rozzářila se dívka.
„Monika,“ zvolal jsem vítězoslavně. „Moniko, co tady děláš?“
„Co bych, bydlím tady a ty jsi tady nejspíš na vojně. Uhodla jsem?“
Popošli jsme pár kroků.
„Nechceš si jít sednout někam na kafe? Myslím, že si toho máme dost co říci.“
„Jseš hodná, Moniko, ale já teď nemám čas.“
„Snad nemáš rande?“ pousmála se Monika.
„Ne, to ne,“ bránil jsem a snažil jsem se jí vysvětlit proč mířím právě ke kulturáku.
„Nevadí,“ rezignovala Monika. „Přijď se někdy podívat ke mně domů. Bydlím hned za kinem v tom paneláku, prostření vchod, v prvním patře.“
„Co by tomu řekl manžel?“ bránil jsem se naoko.
„Co by říkal, rád tě pozná,“ vzala mi Monika vítr z plachet. „Kdybys to stihl ještě tento týden, tak jsem sama doma. Manžel je teď služebně v NDR,“ šibalsky se usmála.

Rozloučili jsme se a já pospíchal rychle do kulturního domu.
Zkouška byla již v plném proudu.
„Kde se couráš?“ přivítal mne Jiří.
Stačil jsem mu spěšně vysvětlit, že jsem se potkal s kamarádkou ze studií a sháněl jsem se po Věře. To byl ten hlavní důvod, proč jsem přišel.
„Věra dneska nepřijde,“ sdělila mi jedna z dívek. „Poslala omluvenku, že marodí, tak není ani ve škole.“

Docela rád jsem přivítal, že dnešní zkouška nebyla tak dlouhá a bezcílně jsem se toulal ulicemi města. Nebylo kam pospíchat a do kasáren se mi moc nechtělo.
Když jsem míjel budovu místního kina, vzpomněl jsem si na nabídku z nenadálého setkání s Monikou.
Po chvíli jsem stál před prostředním vchodem paneláku a marně přemýšlel, na který zvonek mám zazvonit. Zapomněl jsem se Moniky zeptat na její příjmení. To z dob, kdy nám sedávala modelem si určitě nenechala.

„Čekáš dlouho?“ ozvalo se mi náhle za zády.
Otočil jsem se a za mnou stála Monika.
„Ne, teď jsem přišel.“
„Netušila jsem, že to vezmeš takhle fofrem. Ještě, že jsem nakoupila,“ podávala mi nákupní tašku, abych jí vzal. „Doufám, že si dáš něco na zub. V kasárnách máš určitě guláš s kolínkama.“
„To nevím?“ přiznal jsem se, „ale od tebe si dám cokoliv, a bude to určitě lepší, než to, co mne čeká za plotem,“ přiznal jsem se.

Vystrkala mne do prvního patra a ještě než složila nákup, vyzvala mne, abych si v obýváku udělal pohodlí.
Seděl jsem na pohovce a rozhlížel se po místnosti. Jak dlouho jsem už nebyl v normálním bytě. Najednou jsem se cítil tak nějak dobře, jako bych vůbec nebyl na vojně.
„Chceš k tomu chleba, nebo rohlíky?“ ozýval se příjemný hlas Moniky z kuchyně.
„To je jedno.“
„Jestli chceš, tak se osprchuj,“ nabídla mi Monika další bonus, který mi na vojně často scházel. Koupání zde bylo totiž jednou za týden.

„Nech si chutnat,“ položila přede mne po chvíli talíř, obložený salámem, sýrem, čerstvými rajčaty a okurkou.
„Než se najíš, já zatím ze sebe spláchnu tu celodenní špínu,“ oznámila mi a zmizela v koupelně.
Pustil jsem se s chutí do jídla. Čerstvé rohlíky jsem neměl, ani nepamatuju. Stále jsme jedli jen několik dní starý chleba. Nevím ani proč, snad kvůli nadýmání.
Teprve teď, když jsem slyšel z koupelny zvuk tekoucí vody a představil jsem si stékající kapky po Moničině nahém těle, došlo mi, že celou tu dobu, co jsem na vojně, se mi nepostavilo pero.
Prý nám dávají do čaje něco proti erekci, asi brom. Nejspíš to bude blbost. Pera nám nestojí proto, že není čas na to myslet a není ani tolik soukromí, aby si to člověk udělal rukou.

Z přemýšlení mne vyrušil Moničin hlas: „Chutná?“
Zvedl jsem oči. Monika přede mnou stála v župánku, pod kterým se dalo tušit nic a ručníkem si třela konečky mokrých vlasů.
„Nenech se rušit a v klidu to dojez,“ řekla a posadila se vedle mne. Župánek se jí svezl z nohy a alespoň pro mne, nebezpečně odhalil stehno.
„Tak vyprávěj,“ vyzvala mne Monika. „Co jsi dělal po škole a jak jsi se dostal až sem?“
Pustil jsem se do vyprávění a po očku jsem pozoroval Moniku.
Snad si ani neuvědomovala své odhalené stehno. Navíc se jí rozevřel župánek nahoře a naskytl mi možnost se podívat na její pevný prs. Brom, nebrom, začalo mi tuhnout mezi nohami.
„A co holky na vojně? Ne,viď. Není čas, co? A pak jsem slyšela, že vám dávají do čaje brom,“ vyzvídala Monika.
Co to mají všichni s tím bromem.
To víš, že ne, pomyslel jsem si. Stačí se mi podívat mezi nohy.

Ten její, hebký, pevný prs mne stále více přitahoval. V jednu chvíli jsem to již nevydržel, vsunul jí jí ruku pod župan a pevně ho uchopil. Monika chvíli, snad překvapením držela, ale pak mou ruku z prsu odsunula.
„Prosím tě, ne,“ žadonila. „Kája je už týden pryč a já taky nejsem ze železa.“
„Promiň,“ řekl jsem na omluvu, „ale já jsem na tom stejně.“
Monika mlčky kývla hlavou ke koupelně.
Pochopil jsem a byl jsem rád. Při představě, že bych se musel před ní svlékat do těch dlouhých, neforemných, zelených, vojenských trenýrek, jsem se až oklepal odporem.

Teplá sprch mne nejen osvěžila, ale i nabudila. Stanul jsem před Monikou, jen omotaný ručníkem kolem pasu.
Vstala taky a hleděla na mne, jako by byla v tranzu. Pak rozevřela župánek, ten se jí svezl z ramen a padl na zem.
Monika přede mnou stála nahá.
Ano, je to ona, stejně jako před lety v atelieru, s tělem krásným, jak Venuše.
Pomalu jsem se k ní blížil, až jsem se žaludem dotkl jejího břicha.
Monika mne objala kolem krku a svá ústa přitiskla na má.
Dlouhou dobu, jak ve zpomaleném filmu jsme padali na pohovku. Monika ještě stačila rozevřít do široka nohy.
Můj přecitlivělý úd, který více jak dva měsíce necítil ženské nitro se pomalu nořil do bezedné vagíny, značně zmáčené silným vzrušením ženy, která se již taky týden nemilovala.
Stačilo jen několik krátkých pohybů a mé vzrušení dosáhlo vrcholu.
V poslední chvíli jsem ho z Moniky vytáhl a zalil jí břicho doslova proudy bílé tekutiny.
„Promiň Moniko,“ dostal jsem ze sebe dvě slova na omluvu.
„Nevadí,“ pohladila mne po tváři. „Je mi jasný, že jsi byl nadržený.“

„Snad se nevidíme naposled,“ políbila mne ještě rychle mezi dveřmi u vchodu.

Kráčel jsem ztichlou ulicí, směrem do kasáren a hlavu jsem měl kupodivu plnou Věry. Mrzelo mne, že je nemocná, tak jsem se na ní těšil.
Setkání s Monikou bylo taky příjemné, přestože se naše milování nepovedlo, ale mou mysl stále více zaměstnávala Věra.

Na tvář mi dopadlo několik sněhových vloček. Do podhůří Jeseníků konečně dorazila zima, i když tento rok poněkud později.

Navigace v seriálu<< Ztracená léta 01Ztracená léta 03 >>
dedek.Jeff
dedek.Jeff@seznam.cz

3
Komentujte

avatar
3 Comment threads
0 Thread replies
1 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors
Bob RomilMartinShock Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Shock
Host
Shock

Když není Věra, najde se Monika. Hezká výplň „mezičasu“ a a asi to ještě není poslední návštěva. Když seděla na UMPRUM modelem, tak musí být fakt kočka (aspoň takhle jsme to měli na architektuře).

Martin
Člen

Když to čtu tak se úplně vracím do doby v zeleném . Jenom s tím volnem a ženskýma to nebylo tak super .

Bob Romil
Člen

Kdo tam byl, tak se ve velké části příběhu určitě musí najít. I ta rychle ukončená šoustačka je prostě reálný stav.