Toto je 1 díl z 4 v seriálu Zracená léta

Toto pokračování volně navazuje na dvě předchozí části, Ve víru velkoměsta a Život za oponou, vyprávějící životní příběh absolventa uměleckoprůmyslové školy, scénografa Petra.
Petr svou slibně začínající kariéru v kosteleckém divadle musel násilně přerušit nástupem základní vojenské služby. Děj se odehrává v šedesátých létech.

Rozloučil jsem se s matkou na zápraží domu.
„Jen prosím tě se mnou nechoď a nedělej mi ostudu,“ prosil jsem jí. Myslím, že mne přes slzy v očích ani nevnímala.
Stála stále ve dveřích a čekala, až zmizím za rohem.

Sedl jsem si k zamlženému oknu vagonu a pozoroval krajinu, ubíhající kolem vlaku. Hlavu jsem měl plnou loučení s matkou. Kdo ví, jak jí dlouho neuvidím?
Ve vzpomínkách jsem se vracel k poslednímu dnu v divadle a promítal si do posledních detailů noc, prožitou s Michaelou. Stýskalo se mi po přátelích i po divadle, a bylo mi skoro do breku.

„Jízdenky prosím,“ ozvalo se mi nad hlavou.
Nade mnou stál průvodčí s kleštičkami v ruce. Podal jsem mu povolávací rozkaz.
„Á, na vojnu,“ pokýval nad tím, mnou nenáviděným kusem papíru. „A kam, že jsem tak zvědavý?“ zeptal se znovu. „Koukám, že do Kolína.“
Sedl si vedle mne a dal se do vyprávění.
„Tam to znám. Byl jsem tam taky pár měsíců na vojně. Je to tam dobrý a hlavně je ve městě spousta děvčat,“ snažil se mne utěšovat.
Ještě něco vyprávěl, ale já ho v tu chvíli moc neposlouchal.
Teprve, když vlak začal brzdit, zvedl se a odešel.

Spleť kolejí a velká železniční stanice, byla neklamným znamením cíle mé cesty. Důkazem byl i nápis KOLÍN na nástupišti.
Rozhlížel jsem se po peronu, zda neuvidím nějaký hlouček lidí, který by naznačoval, že se jedná o brance. Ani v nádražní hale se nevyskytovala žádná taková skupinka.
Pomalu se mi vracela dobrá nálada. Možná, že jsem si spletl termín, nebo místo, nebo se mi vše jen zdá a já na vojnu nemusím.

Můj optimismus mne přešel v okamžiku, kdy jsem vyšel před nádražní budovu.
Na blízkém parkovišti stála vojenská vétřieska, před ní hlouček kluků v mém věku a voják v důstojnické uniformě.
Pomalým krokem jsem se k nim vydal.
„Trochu více s radostí,“ promluvil na mne důstojník, když viděl, že se k nim blížím.
„Povolávací rozkaz!“ natáhl ke mně ruku a pak chvíli hledal v jakémsi seznamu. „Zdá se, že jsme všichni,“ prohlásil, když si zaškrtl mé jméno.
„Nastupovat!“ zavelel a nohou podržel zadní sajtnu korby auta.
Plachta za námi padla jako divadelní opona, V3S nastartovala a my se vydali na cestu do kasáren.

Cesta byla ale poněkud delší, než jsem předpokládal. I podle okolního hluku se dalo usuzovat, že už jsme vyjeli z města.
Kam nás to vezou?
Důstojník, který s námi seděl na korbě, nám nedovolil, abychom si plachtu poodhrnuli a podívali se, kde jsme.

Konečně jsem slyšel, že náklaďák projel nějakým průjezdem a zastavil.
To už někdo z venku otvíral sajtnu a důstojník z auta vyhrnul plachtu. Seskočil jsem jako jeden z posledních.

Stál jsem na nádvoří, snad nějakého zámku, ze všech čtyř stran obklopeného budovami.
Pak už šlo všechno podle vojenského drilu.
Postavili nás do řady, přečetli naše jména a každému dali do ruky proužek papíru s textem, který mi v tu chvíli nic neříkal.
Na jedné půlce bylo napsáno 1 párek a na druhé ŠDZ.

Svléknout do naha, civilní oblečení naházet do papírového pytle, do sprchy, ostříhat, vyfasovat vojenské oblečení a vybavení a opět stát na nádvoří v řadě a čekat na další příkazy.
Po delší době k nám přišel poddůstojník, jak jsem později zjistil s hodností četaře.
„Pojďte za mnou,“ zavelel a my se za ním vydali poslušně, jako stádo ovcí.
„Sakra, trochu jako vojáci,“ zařval, kdy že otočil.
Dovedl nás za komplex budov, do parku, kde stálo několik plátěných vojenských stanů.
U jednoho z nich zastavil.
„Zaberte si postele a čekejte na další rozkazy,“ přikázal nám a odešel.

Praštil jsem sebou na kovovou postel, na které byla jen holá matrace. Ležel jsem s rukama za hlavou a stále vzpomínal na poslední chvíle svobody. I v tom vlaku bylo ještě dobře.
Občas se rozhrnul závěs dveří stanu a dovnitř nakoukl některý z mazáků.
„Nojo, ešdézéťáci,“ pohrdavě prohlásil jeden z nich na naší adresu.
Já, stejně jako ostatní stále nechápal o co jde.

Pochopil jsem o den později, to když nás opět nahnali do náklaďáku a odvezli na nádraží. Po několikahodinovém cestování a přestupování z vlaku na vlak, jsem nakonec stanul v železniční stanici města v podhůří Jeseníků.
Čekal nás ještě půlhodinový pochod městem, až jsme nakonec stanuli před komplexem vojenských budov, obehnaným vysokým plotem.
UČILIŠTĚ VOJSK MV JULIA FUČÍKA, nositel Řádu práce, tak to bylo další rok moje působiště.
Tady jsem se taky nakonec dozvěděl význam zkratky ŠDZ. Škola důstojníků v záloze.

Žádná buzerace, žádná šikana, jen učebny, tělocvična, výcvikový prostor a měsíc nuceného vězení za kasárenským plotem, dokud jsme neudělali přísahu.
Pak jsme jak ptáci puštění z klece vylétli na první vycházku do města.
Někteří, kterým po celou dobu chybělo pivo, skončili po hospodách okresního města, někteří, kterým přijeli rodiče, dívky, nebo přátelé na přísahu seděli v lepších restauracích, a my, kterým nepřijel nikdo, jsme se jen tak procházeli městem a užívali si pomyslné svobody.

Teprve nyní, po měsíci jsme si také uvědomil, že existuje jiné pohlaví než mužské. Je pravda, že v kasárnách pracovalo několik žen, které jsme pravidelně potkávali, ale rozhodně to nebyly ideály představ pro občasnou onanii ve vzácných chvilkách na záchodě.
A najednou jsem měl před očima přehlídku těch největších krasavic ve městě. Protože byl tou dobou ještě krásný, teplý podzim, tu a tam poodhalily své tělesné přednosti.
Já se cítil najednou zase volný a bylo mi dobře. Občas jsem se otočil za některou z těch krásek a byl šťastný, když mi dotyčná vrátila úsměv.
Čas ale rychle utekl, a než jsem se osmělil oslovit některou z žen, byla tu najednou hodina návratu za kasárenský plot.

Ještě, že jsme se shodou okolností sešli jako velmi dobrá parta.
Mezi kluky z ostatních rot, se potkalo několik lidí, kteří měli k sobě blízko i svou civilní profesí.
A tak jsem se tu seznámil s partou, která se sestávala z asistenta jednoho známého dramaturga z televize, začínajícího spisovatele, několika lidí od filmu a hudebníků z pražských beatových skupin.
Slovo dalo slovo a založili jsme dramatický kroužek a hudební skupinu.
Protože byla zájmová činnost ze strany funkcionářů školy podporována, brzy jsme opustili prostory vojenské klubovny a rozšířili svou činnost do kulturního domu ve městě a uzavřeli přátelství a spolupráci s obdobným dívčím kroužkem Střední zemědělské školy.
Že se nejednalo jen o spolupráci na poli kultury ukázal brzy čas.

Jiří, v civilu asistent dramaturga, byl tím, kdo zorganizoval spolupráci se zemědělskou školou. Byla v tom nejen touha po seberealizaci, ale i jeho známost s dívkou ze čtvrtého ročníku.
Já v dramatickém kroužku chtěl uplatnit své zkušenosti z oboru scénografie, ale také trochu toužil po tom, zase si zahrát.

První setkání na neutrální půdě Kulturního domu, byla tak trochu rozpačité. Několik kluků v zelených uniformách a skupinka poněkud vyplašených dívek ze zemědělky.
Organizátor setkání, Jiří, se snažil vysvětlovat v čem a jak si představuje naše působení a byl zřejmě ve svém živlu, když se náhle otevřely dveře do sálu a mezi nimi stála ona.
Tímto okamžikem se zcela změnil celý rok mého pobytu v důstojnické škole a zároveň se nezapomenutelně zapsal do mého života, jako čas mé, možná největší životní lásky.
Krásná, doslova démonická dívka se pomalu blížila k hloučku, sedícímu uprostřed místnosti.

„Jsem tady dobře?“ zeptala se příjemným hlasem.
„Zřejmě ano, pokud patříš k partě děvčat ze zemědělky a chceš si s námi zahrát divadlo,“ odpověděl jí Jiří.
„Počkej, přinesu ti židli,“ nabídl jsem se okamžitě a hned si vedle ní sedl, aby mne snad nikdo jiný nepředběhl.
„Manon,“ napadlo a po celou dobu našeho setkání jsem z ní nemohl spustit oči.

„Můžu tě doprovodit?“ nabídl jsem se po skončení prvního sezení našeho kroužku. Vstala a mlčky přikývla.
Cestou mi pak o sobě vyprávěla. Bydlí s matkou v nedalekém Frývaldově, a aby nemusela dojíždět denně do školy, je tady na internátě.
Svěřila se mi se svou láskou k divadlu i s tím, že tak trochu píše básničky a vyprávěla mi o knihách a spisovatelích, které má ráda.
A mně byla stále bližší a bližší a zdálo se mi, jako bych jí odjakživa znal.
Že by se takhle rodila láska? Najednou mi tady bylo dobře, a už vůbec mi nevadilo, že tady musím strávit rok vojny, spíš naopak.

Věra, jak se mi představila, se mi zdála tak křehká, že jsem se bál se jí dotknout, abych jí snad neublížil a zároveň jsem měl strach, abych o ní nepřišel, že jsem se jen lehce dotkl prsty jejích prstů, a zmohl se na pouhé „ahoj“, když jsme se loučili.

Navigace v seriáluZtracená léta 02 >>
dedek.Jeff
dedek.Jeff@seznam.cz

5
Komentujte

avatar
4 Comment threads
1 Thread replies
1 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
5 Comment authors
dedek.JeffKittikitMartinDenis86Shock Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Shock
Host
Shock

Vojně jsem stihl uniknout jen taktak, takže nemůžu posoudit první dny, jak to tam chodí atd. a spíš se těším, jak to bude s tou démonickou dívkou, když se s ní pak vyklubala největší životní láska. Hezký úvod do děje.

Denis86
Host
Denis86

Moc se ti ten první díl povedl jsem zvědav jak to bude pokračovat dál

Martin
Člen

Já na vojně strávil dva roky a začátek byla děsná buzerace . Na vycházku jsem se dostal po přijímači až za další dva měsíce a na opusťak včetně až skoro za rok . Ve městě byla většina vojáků z povolání . Moc krásné pokračování .

Kittikit
Host
Kittikit

Dedku, jestli jsi slouzil ve Fryvaldove, tak to snad tesne po valce 😉 Protoze do Jeseniku mam co by kamenem dohodil a pochazi odtamtud otec, trosku jsem si zapatral. Kasarna byly za Jesenikem a v Mikulovicich, ale protoze pises o zemedelce, vychazi mi uz jen ten Jesenik. Pokud je to pravdive, slouzil jsi vlasti v krasnych koncinach 👍