Toto je 2 díl z 9 v seriálu Život za oponou

Držel jsem v ruce papírek se svou kosteleckou adresou a rozhlížel se po domech s potřebným popisným číslem.
Byl jsem trochu zklamán, když jsem zjistil, že budu bydlet v domě, který je přilepen k ostatním. Od těch se lišil pouze podkrovní nástavbou.
Jeden z klíčů, ten větší pařil k domovním dveřím.
Pak už jsem kráčel po kamenných schodech ke svému bytu.

Dům měl velice nezvyklé uspořádání. Vždy v mezipatře byly na odpočívadle dvoje dveře. Došlo mi, že jedny z nich jsou určitě záchody.
V prvním patře jsem zjistil, že jsou jedny z dveří pootevřeny.
Když jsem je míjel, otevřely se ještě více a za nimi se ozvalo: „Vy jste ten nový podnájemník?“
„Jsem, proč se ptáte?“ díval jsem se na starší ženu v šatové zástěře.
„Mluvila jsem s vaším panem ředitelem a on říkal, že se tady ukážete,“ dostalo se mi odpovědi. „Byt máte v podkroví. Ale hned vás upozorňuji na to, že tady nesnesu hluk a nějaké mejdany. Ten pán, co tu bydlel před vámi, musel kvůli tomu odejít.“
„Nebojte se paní domácí,“ ujišťoval jsem jí. „Já mám tolik práce, že jen přijdu, tak lehnu. Na blbosti není čas.“
„Jen aby,“ ozvalo se ještě za dveřmi, než hlasitě klapl zámek.
Později jsem zjistil, že to nebyla žádná paní domácí, ale jen jedna z bydlících v domě.

„No, žádný zázrak,“ vylétlo ze mne, když jsem otevřel dveře podkrovní místnosti. Místnost byla opravdu skromně zařízená.
Dvě postele, židle, konferenční stolek, křesílko, v koutě skříň, v opačném rohu stolek s umyvadlem a smaltovaná konev na vodu, samozřejmě vše označeno štítky divadla a prázdné stěny.
Jediné, co bylo hezké, byl krásný výhled na město, s klikatící se řekou a parkem. Na jeho okraji se skvěla secesní budovou divadla.
Alespoň to nebudu mít daleko do práce.

Pohled na hodinky mne vytrhl z rozjímání. Ještě mne čeká práce. Podle fermanu je naplánovaná stavba dekorací na zítřejší zkoušku a tam nesmím rozhodně chybět.
Seznámení s partou kulisáků, které jsem měl velet, proběhlo nad míru dobře, dekorace byla během hodinky postavena a zbýval čas na posezení v klubu.

Janina seděla u stolku s partou kolegů v družném hovoru. Když mne zahlédla, rychle vstala.
„Dáš si kafe?“ a aniž čekala na mou odpověď hrnula se za barový pult postavit konvičku na vařič.
„Ty tady děláš opravdu barmanku?“ vyzvídal jsem na ní.
Stále mi to nešlo do hlavy, vždyť je to herečka.
„Mám to jako vedlejšák,“ vysvětlila mi. „Nikdo to nechtěl dělat, tak jsem to vzala. No a když hraju, nebo tu nejsem, tak je holt zavřeno,“ dodala a zalila šálek vodou.
„Už bydlíš?“ zeptala se náhle.
Styděl jsem se za to, co jsem dneska viděl a tak jsem jí zalhal.
„Ne, ještě ne.“
„Takže, zase nemáš kde spát?“
Pokrčil jsem rameny.
„Dobře, ještě dneska můžeš přespat u mne, ale naposled. Zítra má přijet Patrik.“
Tím myslela jejího přítele.

„Jani, musím se ti k něčemu přiznat,“ sklopil jsem kajícně oči, když jsme vyšli před budovu divadla.
„Co se stalo?“ zeptala se udiveně. „Něco v práci?“
„Ne,“ šel jsem s pravdou ven.
Chtěl jsem Janu pozvat k sobě, ale do toho skladu nábytku, ještě nezabydleného, to nebylo zrovna to nejvhodnější.
„Jani, já už bydlím,“ přiznal jsem se. „Ale ještě to nemám tak zařízené, abych tam mohl spát, natož někoho pozvat.“
„No, co se dá dělat, tak to oslavíme u mě,“ pokrčila Jana rameny.
„Co chceš slavit?“ udiveně jsem na ní zíral.
„Co? Přece to, ze jsme se znovu setkali. To, že jsi tady nastoupil do práce. To, že si tykáme. Je toho snad málo?“

„To stačí,“ poskočil jsem si doslova radostí a ohlížel se v ulici po nějakém otevřeném obchodě s potravinami. Bylo poměrně pozdě a tak jsem neuspěl. Nakonec jsem v jedné z hospod koupil láhev červeného vína.
„Na co?“ smála se Jana. „Mám už doma v lednici vychlazenou.“
„Žádné obavy. Tahle se taky neztratí,“ ujišťoval jsem Janu a vykráčeli jsme schody do jejího bytu.

„Tak na co?“ zeptala se Jana, když oběma nalila skleničky.
„Na co?“ nadechl jsem se a začal vyjmenovávat důvody, o kterých se Jana zmínila již na ulici.
„Až na to tykání,“ zarazila mne. „Tykat jsi mi začal už v televizi, aniž ses mne zeptal.“
„Za to se vám slečno omlouvám,“ sklopil jsem hlavu a srazil paty k sobě.
„Ty herče,“ usmála se Jana a přiťukla svou sklenkou o mou.
„Do dna a pusu,“ ještě dodala.

Mohlo by vás zajímat  Stopařka 01

V tu chvíli jsem na svých ucítil její vlhké rty. Nebyl to ale polibek na tykání. Ty rty se najednou začaly rozevírat a chtivý jazýček se dobýval mezi mé. Pootevřel jsem ústa a on tam okamžitě vnikl.
Naše jazyky se začaly vášnivě proplétat. Jana položila svou skleničku na stolek a to samé udělala s mou.
Nyní jsme měli oba ruce volné.

Mé začaly okamžitě bloudit po Janině těle. Jedna z nich nahmatala dívčin tvrdý prs a jemně jej zmáčkla. Jana jen vzdychla.
Druhá ruka mi sjela po jejím zadečku a pokračovala po jejím stehně. Pak se pomalu vracela zpět a sebou shrnovala látku letních šatů, přičemž se dotýkala nahé pokožky jejího těla.
Jana pozorovala pohyb mé ruky do chvíle, kdy jsem se dotkl jejích kalhotek.
V té chvíli se vymanila z mého objetí a se slovy: „Počkej chvíli,“ zmizela v koupelně.

Bylo slyšet zvuk tekoucí vody a pak se ke mně vrátila. Opět mi vtiskla vášnivý polibek a přitiskla se, co mohla nejvíce.
Má ruka se rozhodla dokončit práci, kterou před chvílí započala.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že Jana nemá kalhotky. Nesměle jsem začal přemisťovat ruku z jejího zadečku na opačnou stranu.
Netrvalo dlouho a na dlani jsem ucítil chomáček vlhkých chloupků. Byla si jí asi umýt, napadlo mne, nevím proč.

Ale ani Jana nelenila. Její hbité prstíky hledaly zip džín a za chvíli se již dobývaly do trenýrek.
V okamžiku svírala mé tvrdé mužství a snažila se obnažit naběhlý žalud.
To už mé ruce znovu bloudily po jejím těle ve snaze rozepnout knoflíčky šatů.
Možná nedočkavostí, možná vzrušením, se mi to nějak nedařilo.
„Počkej hlupáčku,“ pustila můj úd a ujala se sama rozepínání.

V několika okamžicích se mi před očima vyhouply dva krásné, tvrdé prsy, dosud nerodivší ženy. Vzrušením ztvrdlé bradavky jí trčely a lákaly k vzetí do úst. Nedočkavě jsem se přisál k jedné z nich a začal chtivě sát a tisknout rty.
Dívka hlasitě sténala a prsy ještě více tiskla k mým ústům.
Pak mi náhle položila obě ruce na ramena a snažila se mně stlačit hlavu dolů, k tomu chomáčku chloupků, vonících vzrušením.
Natáhl jsem tu krásnou vůni nosem, ale jazykem jsem již hledal štěrbinku mezi pysky, abych ho po chvíli zabořil do hladkého a horkého otvoru, plného milostných šťáv.
Chutnaly mírně nakysle.
Janě se při tom podlomily nohy a klesla na okraj postele.
Stačila ještě rozevřít nohy, aby mi ještě více usnadnila přístup k jeskyňce rozkoší.

Nečekal jsem na víc. Prudce jsem vstal a rychle se zbavil kalhot i trenýrek a znovu se nad Janu sklonil. Tentokrát s rukou, držící úd, který jsem neomylně směroval k její štěrbince.
Jedno něžné přiražení, doprovázené silným vzdechem a mé přirození mizelo hluboko mezi jejími stehny.
Vášnivé milování skončilo nejinak, než výstřikem na její bříško.

Dlouho, dlouho jsme mlčeli.
Nakonec se ke mně Jana otočila a dala mi dlouhý polibek.
„Je mi s tebou Péťo krásně,“ začala, „ale nemůžem tak dál pokračovat. Dneska to bylo poprvé a naposled.“
Zmohl jsem se na jediné: „Proč?“
„Víš, že žiju s Patrikem. Nemůžu mu to udělat, alespoň ne teď hned. Jsme spolu dlouho a tak najednou to nejde. Nezlobíš se, viď?“
„Ne, nezlobím,“ odpověděl jsem jí smutně. “Víš co, já raději půjdu.“
„Zůstaň prosím do rána,“ žadonila Jana.
„Raději ne.“
Bylo mi skoro do pláče.
Petře, ty blázínku? Snad si se nezamiloval?

Ten večer jsem usínal ve svém novém bytě sám, smutný, v nepovlečené posteli.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2719
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriálu<< Život za oponou 01Život za oponou 03 >>

4
Komentujte

avatar
4 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors
lojzaBob RomilMartinTrysky Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Trysky
Člen

Sotva se člověk začte, už je konec. Moc pěkné povídání o divadle…

Martin
Člen
Martin

Myslím , že nás čeká ještě spousta zajímavostí z divadla . Velmi krásné i když krátké povídání . O to víc se těším na další .

Bob Romil
Člen

Slečna je už řádně nalomená přesedlat na nového koníka, ale stále se nehodlá pustit větve, dokud neuchopí pěvněji tu novou 🙂

lojza
Host
lojza

krásná to povídka jen tak dál