Toto je 9 díl z 9 v seriálu Život za oponou

Krásné bylo ranní probuzení. Vedle mne ležela nádherná osmnáctiletá dívka a usmívala se ze sna.
Nejspíše se jí zdálo o krásném princi, který si pro ni přijel na bílém koni, možná o jejím prvním milování.
Odkryl jsem opatrně přikrývku a prohlížel si její mladé, dokonalé tělo, které teprve před několika hodinami prožilo ten nezapomenutelný okamžik vstupu do života dospělých.

Pohled na hodinky mne vrátil do reality. Čas je neúprosný.
Vstávat krásko! Málem jsme zaspali. Nevím jak ty do školy, ale já musím do práce.
Karolínka otevřela oči a udiveně se rozhlížela po místnosti.
„Kde to jsem?“ zeptala se než se stačila rozkoukat. „Kolik je hodin?“
„Bude osm,“ zkontroloval jsem raději znovu čas na hodinkách.
„Proboha, škola!“ zaúpěla dívka, nahá vyskočila z postele a začala sbírat jednotlivé části svého oblečení z podlahy.
Na ulici jsme se ještě stačili letmo políbit a každý se vydal svým směrem.

„Dobré ránko,“ zahalekal jsem ve vrátnici, dnes s opravdu dobrou náladou.
„Zdravím Petře,“ odpověděl vrátný. „Počkej, něco tady pro tebe mám,“ a podával mi složený papír.
„Co to je?“
„Telegram.“
„Jaký telegram?“
„Brzo ráno se tady stavila pošťačka a přinesla ti telegram. Ale nebude to asi nic důležitého, když to dala do ruky mně,“ zdůrazňoval vrátný.
„Ba ne, každý telegram je důležitý,“ rychle jsem roztrhával slepený arch papíru.

AZ BUDES MOCT PRIJED DOMU. MAMA

„Stalo se něco?“ projevil vrátný zájem, když zjistil, jak tupě zírám na text.
„Nevím? Nerozumím tomu. Máma chce, abych přijel domů.“
„To asi nebude opravdu nic důležitého. To by ti jinak napsala o co jde,“ uklidňoval mne vrátný.
Rychle jsem se orientoval ve fermanu, visícím ve vrátnici.
Zítra tam nic nemám, ani představení. To se hodí. Musím zajet co nejdříve za matkou.

„Jeď třeba hned,“ doporučoval mi ředitel, když jsem mu řekl tuto zprávu. „Nějak to zařídíme.“
„To nebude potřeba,“ stále jsem se uklidňoval. Opravdu to snad není tak důležité.

Bylo a nebylo.
Když jsem se přivítal s matkou, uklidnila mne, že ona je v pořádku a v rodině nikdo neumřel.
„Přišla ti ale tahle obálka a tak jsem si myslela, že je to důležité,“ a podávala mi dopis s modrým pruhem.
Již první pohled do levého horního rohu s červeným razítkem, dával tušit, o co jde.
Okresní vojenská správa.
Když jsem pak obálku roztrhl, bylo vše naprosto jasné. Povolávací rozkaz.
Držel jsem v ruce ortel s neúprosným datem 1. října 1965 a s nástupem v Kolíně do 14 hodin.
V tu chvíli, jako by se bortil celý svět.
Nedokázal jsem si představit, že se najednou z ničeho nic rozloučím se svou divadelní kariérou, se všemi svými přáteli a láskami a budu někde v neznámu, možná dva roky, kroutit předem nenáviděnou vojnu.
Bylo mi v té chvíli do breku.

Zpráva o mém nástupu vojenské základní služby se divadlem rozletěla rychlostí blesku. Bylo potřeba zařídit spoustu věcí, mimo jiné přeobsadit mou, byť malou roličku v nedávné premiéře.
Pomalu jsem čistil svůj stůl i rýsovací prkno. Kdo po mně přijde? Možná nikdo. Proslýchalo se, že v dohledné době dojde ke sloučení několika oblastních divadel do jednoho celku.
A termín 1. října se nezadržitelně blížil.

Poslední večer, poslední představení. Naposled jsem se při děkovačce klaněl nic netušícím divákům.
Opona se definitivně zatáhla a já naposled takhle stál na divadelních prknech. Už nikdy jsem se na ně nevrátil.
Ale předbíhám.

V ten večer jsem připravil pro přátele, kamarády a spolupracovníky rozloučení v divadelním klubu, který se po delší době zase otevřel.
Ještě než zhasla poslední světla na jevišti stavil jsem se u Aleny, s kterou jsem strávil tolik hezkých chvil v práci i mimo ní.
„Ali, přijdeš taky chvíli posedět?“ oslovil jsem jí.
„Péťo nezlob se, ale nepřijdu,“ pohladila mne po tváři. „Nemám ráda loučení.“
„Ani u mne neuděláš vyjímku?“ žadonil jsem.
„Ne.“
„Možná, že se už nikdy neuvidíme?“ snažil jsem se jí přemluvit.
„Já vím.“ V očích se jí objevily slzy.
Vzpomněl jsem si na jeden smutný text Cervantesovy hry, kterou jsme měli též na repertoáru.
„Alenko, můj jarní kvítku, ať tě štěstí životem provází,“ zarecitoval sem jí a dlouze ji políbil.
Toho večera jsme se viděli opravdu naposled v životě.

Vrátil jsem se zpět do klubu. Bylo to příjemné, kolik se přišlo rozloučit spolupracovníků, ale mně to náladu nedodalo.
Objevila se i Michaela, odlíčená, v civilním oblečení a sedla si ke mně.
„Co tu sedíš tak smutný, můj hrdino? Přece dneškem nekončí život,“ snažila se mi zlepšit náladu.
Jenže přicházeli další podat mi ruku a popřát příjemnou vojnu a klub se pomalu vylidňoval.
„Půjdeme taky?“ zvedla se Michaela. „Doprovodíš mne?“

Ocitli jsme se osamělí v prázdných nočních ulicích a mlčky kráčeli k Michaelině domu.
„Tak ahoj a zlom vaz,“ políbila mne na ústa Míša, když jsme se loučili u domovních dveří.
Stál jsem na chodníku a díval se na ní, jak zasouvá klíč do zámku.
Ještě dlouho držela kliku dveří, když tu se náhle ke mně otočila.
„Nechceš jít na chvíli nahoru?“ zeptala se z nenadání.
Mlčky jsem přikývl.

Mohlo by vás zajímat  Náruživá laborantka

Jakmile se za námi zavřely dveře jejího bytu, vrhla se mi Míša kolek krku a vášnivě se přitiskla k mým rtům.
Její hbitý jazýček se snažil rozevřít má ústa, a ve chvíli, kdy se mu to povedlo, mi ho strčila málem do krku.
To už její ruce hledaly okraj trička a snažily se mi ho vyhrnout přes hlavu.
Stál jsem před ní nahý do půl těla.
Aniž jsem o tom přemýšlel, uchopil jsem knoflíčky její halenky a začal jeden po druhém rozepínat.
V přítmí pokoje se objevila její pevná prsa, která nebyla kupodivu sevřena očekávanou podprsenkou.
Za celou dobu nikdo z nás nepromluvil.

Uchopil jsem její tvrdé polokoule a začal je vášnivě líbat a sát tvrdé bradavky.
Michaela taky nezahálela. Nedočkavě hledala přezku pásku a knoflíky kalhot a ty po chvíli padly na zem.
Místností se ozýval zrychlený dech nás obou. Snad jako na povel jsme si navzájem stahovali poslední zbytky oblečení z těl. Já jí kalhotky, ona mně trenýrky.
Několik okamžiků jsme stáli uprostřed pokoje, oba nazí, pevně k sobě přitisknuti.
Vychutnávali jsme si kontakt nahých těl a něžné dotyky rukou.
Zatím co Michaela držela v ruce můj tvrdý úd, má levá ruka opustila její prso a pomalu, přes pevné bříško hledala v houští chloupků ukazováčkem rýhu jejího pohlaví.
Konečně prst našel hrášek zduřelého poštěváčku a společně s palcem ho začal mnout.
To Michaelu vzrušilo natolik, že začala pohybovat rukou, svírající úd, tak intenzivně, že to chvílemi až zabolelo.
Nepatrně jsem sykl.
„Promiň, to jsem nechtěla,“
Ukazováček mi sjel po hladkých stěnách Míšina pohlaví až k horkému otvoru pochvy a opatrně zajel do jeho hlubin a začal tam prudce kmitat.
„To mi dělej,“ šeptala mi Míša do ucha, „udělej mě rukou,“ a snažila se sama, aby můj prst do ní vnikl co nejhlouběji. Tiskla k sobě nohy a bylo znát, že se její vrchol nezadržitelně blíží.
„Ne, to se nedá vydržet,“ vytrhla mi ruku ze sevření vagíny. „Pojď do mne,“ a táhla mne k lůžku.

Padl jsem mezi její roztažené nohy. Míša stále svírala můj úd a sama si ho směrovala mezi rozevřené pysky. Uchopil jsem jí zespoda za ramena a vychutnávajíc si kontakt naběhlého žaludu se stěnami vagíny, jsem do ní vnikal.
Zaryla mi prsty do zad a sama mi pomáhala nadzvednutím zadečku. Vlhké stěny pochvy se přimkly k údu a doslova ho vtahovaly co nejhlouběji.
Slabé heknutí bylo znamením, že jsem se dostal až na samé dno.
Nehnutě jsme leželi do chvíle, kdy stahy stěn Míšiny kundičky opět avizovaly její vyvrcholení.
V tu chvíli mi Michaela opřela své ruce o hrudník a doslova mne ze sebe shodila.
Vztyčila se nade mnou a vykřikla. Pak svými prsy padla na můj obličej.
„Já jsem,“ hlásila mi mezi prudkým oddechováním.
„Ty ses ještě neudělal?“ podivila se, když se trochu vydýchala. „To se musí napravit.“

Jak tak nade mnou klečela, vzala opět můj úd do ruky a tlačila do chloupků mezi rozevřenými stehny.
Vjel do ní hladce, neboť byla plná šťáv po nedávném vyvrcholení. Sama si určovala rytmus vniků až do chvíle, kdy jsem jí oznámil, že budu i já.
Prudce na mne nasedla, tak, abych ho z ní nemohl vytáhnout a pak už jen přijímala výstřiky semene.
Nakonec se ze mě skulila a zůstala ležet s vystrčeným zadečkem.Nemohl jsem se vynadívat na ty rozkošné půlky a úd mi nějak nechtěl měknout.

Dostal jsem chuť si jí vzít zezadu. Uchopil jsem ji za zadeček a snažil se ji postavit na všechny čtyři.
Okamžitě pochopila můj záměr a vyšpulila na mne ty rozkošné půlky.
Nedalo mi moc práce najít správný otvor a za chvíli jsem zase klouzal ve vlhké propasti jejího pohlaví. Místností se rozléhal mlaskavý zvuk, to jak se naše zpocená těla setkávala při divokém přirážení.
Tentokrát milování trvalo déle a bylo ukončeno o něco slabším výstřikem.

To však nebránilo tomu, aby po krátkém odpočinku Míša vzala mé pohlaví do úst a několika olíznutími ho neprobudila opět k životu.„Kde se v tobě bere tolik energie?“ nestačil jsem se divit.
„Děda si za války namluvil v Itálii babičku a tak mám asi v sobě trochu jižanské krve,“ vysvětlila mi Míša, když ho na chvíli propustila ze sevření rtů.
Tentokrát jsme se pomilovali klasické pozici.
Už se pomalu rozednívalo, když jsme na chvíli usnuli.
„Bude se mi po tobě moc stýskat,“ sdělila mi Michaela, když jsme se spolu loučili.

Smutné bylo i loučení ve vrátnici.
„Měj se Petře,“ stiskl mi naposled vrátný ruku. „Služ vlasti a brzy se nám vrať,“ poklepal mi po rameni.
V polovině parku jsem se otočil zpět a podíval se na krásnou secesní budovu divadla. To bylo naposled, co jsem jí viděl. Už jsem se sem nikdy nevrátil.
Čekaly mne dva roky vojenské služby.

Ale to už je jiný příběh.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1487
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
3
Navigace v seriálu<< Život za oponou 08

11
Komentujte

avatar
7 Comment threads
4 Thread replies
1 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
10 Comment authors
MartinTryskyBob RomilDenis86Michal Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Shock
Host
Shock

jojo, tohle muselo být fakt nepříjemné, když člověka vytrhli ze života na dva roky na vojnu. Já tomu naštěstí unikl, díky revoluci, ale po vejšce bych měl taky rok jistej. Poslední díl – poslední milování, trochu doják. Díky Jeffe.

Dexius74
Člen
Dexius74

No vojna není kojná. Tak to za oných čias bývalo

Snajpr
Host
Snajpr

Náhodou, vojna byla vždycky krásná, ale prej moc krátká – nejhorší byly ty první dva roky 😂😂😂😂😂 …
Zažil jsem, rukoval jsem na 730, odsloužil jsem ze zdravotních důvodů “jen” 550. A stačilo na celej zbytek života, už radši nikdy víc.

Huhu
Host
Huhu

Díky za hezký seriál. Škoda, že už skončil.

Bob Romil
Člen

I když se to zdá nemožné, tak opět o fous překonaná laťka a pro mě asi nejlepší díl “divadelní” části příběhu. Každý, kdo slyšel ten neúprosný tikot k termínu na povoláváku, musí chápat rozpoložení hrdiny.

Trysky
Člen

Parádní nahlédnutí do divadelního života, jen škoda, že je konec.

Martin
Člen
Martin

Velmi krásné rozloučení s divadelními prkny i Michaelou . Ani bych se nedivil , kdyby byla těhotná . Já tedy rukoval v 85 , ale umělci a sportovci to u nás měli dobrý . Já si stále vzpomínám , když jsem na dopis napsal už jen 727 a mazáci mě v přijímači málem zabili 😀 😀 Určitě napiš i vzpomínky na vojnu . Tvoje povídky jsou plné života . Díky za nevšední náhled za kulisy .