Toto je 8 díl z 9 v seriálu Život za oponou

Probudily mne kapky deště, bubnující do plechového parapetu okna. Doposud chválené slunné léto vzalo za své.
Nepříjemná byla tento den cesta do práce. Na takovou změnu počasí jsem nebyl připraven a tak jsem do vrátnice dorazil značně zmáčený.
Nepodařený předchozí den, nepodařený večer a k tomu ještě navíc příhoda s pomočenými dveřmi sousedky, mi nedodaly ani trochu dobré nálady.

Cestou na jeviště jsem na chodbě minul Alenu.
„Ahoj.“
„Ahoj,“ následovala chladná, strohá odpověď.
„Ali, počkej,“ snažil jsem se ji uchopit za ruku. „Musím ti to vysvětlit!“
„Už jsem ti řekla, abys na mne nemluvil,“ vytrhla se mi.
Snažil jsem ji opět zastavit a nechtěně ji chytil tak, že jsem se dotkl jejího místa mezi nohama a ucítil něco tvrdého.
„Máš štěstí, že jsem to dostala,“ odpověděla doslova v slzách.
„Teď ti nerozumím?“ nestačil jsem se divit.
„No, to seš celý ty!“ vyčetla mi Alena. „Ani nevíš, že jsem měla mít před čtrnácti dny menstruaci.“
„No, to nevím,“ přiznal jsem se.
„Už jsem myslela, že jsem v jiném stavu, ale bylo to asi nachlazení, nebo co.“
„To je snad v pořádku?“ kroutil jsem stále nechápavě hlavou.
„No vidíš, to je jen důkaz toho, že máš plnou hlavu té Michaely.“
Že by tato událost měla vliv na její náladu?
Nemělo v té chvíli cenu s Alenou diskutovat. Snad časem přijde na to, že to není pravda.

I když zase tak docela to pravda nebyla.
Byl bych se docela rád dostal Michaele na nahé tělo. Vzpomínka na její tvrdá ňadra opět nahnala do mého údu krev a musel jsem si držet ruku před poklopcem, než jsem došel do svého atelieru.
Vzpomněl jsem si v tu chvíli i na Hanu. Ta, kdyby viděla můj neutěšený stav, určitě by mi ho okamžitě vytáhla a minimálně rukou mu pomohla.
No, jo, Hana. Teprve nyní mi došlo, že jsem jí již delší dobu neviděl.

Konec divadelních prázdnin se nezadržitelně blížil a otevírákem sezony měla být právě inscenace, na které se horečně pracovalo.
Nejen to, měla to být i premiéra mé výpravy a i mého hereckého vystoupení.

Nakonec přišel ten dlouho očekávaný okamžik.
Ještě ráno si mne ředitel zavolal k sobě.
„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co se u tebe dělo?“
„Nevím, o čem mluvíš.“
„Ale víš dobře. Na ulici mne zastavila ta tvoje sousedka a žalovala. Prý na tebe musela volat bezpečnost. Navíc se jí někdo vymočil na dveře. Nevíš o tom nic?“
„Nevím. Nejspíš se jí tam vymočil nějaký pes.“
„Pes to určitě nebyl. Ten tak vysoko nedochčije. No, nic, řešit to nebudu. Teď se soustřeď na premiéru a zlom vaz,“ třikrát na mne symbolicky plivl.

 

Stál jsem oblečený v kostýmu sluhy, schován za kulisami a s nebývalou trémou očekával začátek představení.
Pečlivě nastudovaná role s textem : „Ano milostpaní,“ mi stále jako smyčka probíhala hlavou, až jsem měl jednu chvíli, kdy jsem se domníval, že jsem jí snad zapomněl.
Představení začalo, tréma pomalu mizela a já se nečekaně dostával do varu. Nevím, kde se to ve mně najednou vzalo.
Jednak se mi zdálo, že ta má rolička je malá a bezvýznamná a objevila se náhlá touha potrápit Michaelu za tu její nepřístupnost.
Scéna, ve které jsem měl zahrát svou životní roli, měla proběhnout tak, že komtesa má zavolat sluhu, ten když od ní obdrží dopis a po příkazu: “Odneste tento dopis mladému pánovi,“ odejde se slovy: „Ano, milostpaní.“

Ovšem podle mého, nečekaného scénáře proběhlo všechno trochu jinak.
Komtesa, tedy Michaela, přišla na scénu, rozhlédla se a zvolala : „Je tu někdo?“
Já, místo abych vystoupil na jeviště, stál jsem opřený o dekoraci a vyčkával, co bude dál.
Michaela znejistěla.
„Je tu někdo?“ zvolala znovu.
Začal jsem jí litovat.
„Cožpak tu není živé duše?“ zabědovala.
To už jsem nevydržel a raději vystoupil z přítmí kulis.
„Odneste tento dopis mladému pánovi,“ podávala mi obálku.
Já místo toho, abych se otočil a odešel z jeviště, jsem se přiblble zeptal: „A kterému?“
„No přece Perdikanovi,“ vyštěkla na mne Michaela.
„A nevíte, kde ho najdu?“ napadla mne otázka.
Viděl jsem, jak se Michaele zkroutil obličej v nenávistné grimase a tak jsem raději odešel.

Tato srandička mne později na výplatnici stála pěknou pokutu, ale v této chvíli to jako odplata za její nevšímavost stačilo.
Dál již představení probíhalo bez problému a při děkovačce se mi zdálo, že i potlesk diváků zesílil, když jsem se objevil na scéně.

Mohlo by vás zajímat  Cez okno

K mému překvapení ale úspěch tohoto večera ještě nekončil.
Když jsem vyšel před vrátnici, všiml jsem si skupinky dívek, stojících opodál.
Jedna z nich mne zahlédla a vydala se ke mně.
„Mohl byste mi podepsat fotografii?“ zapíchla do mne svůj modrooký pohled.
„Já ale žádnou nemám,“ zalitoval jsem.
„To nevadí,“ zareagovala okamžitě. „Když tak se mi podepište na program a napište tam Karolínce.“
„A nespletla jste si mne s někým jiným?“ zeptal jsem se opatrně.
„Určitě ne. Hrál jste přece toho sluhu?“ raději se ujišťovala.
„Nešla byste si sednout na skleničku vína?“ napadlo mne najednou.
Byl jsem docela překvapen, když dívka neprotestovala.
„Čau, holky,“ otočila se ke skupince a oznamovala jim její pravděpodobný úspěch. „Jdeme si sednout do vinárny.“

Minuli jsme Radniční vinárnu na náměstí. Byla kupodivu zavřená. Další hezká vinárnička byla až u zámku, což bylo docela daleko.
„Nechceš jít na skleničku ke mně domů?“ otázal jsem se Karolíny.
Očekával jsem negativní odpověď. Vždyť jsme se znali teprve několik minut.
O to více mne překvapila její odpověď: „Třeba.“
A tak jsme se nakonec ocitli v mém mládeneckém království.

Karolína se zvědavě rozhlížela po místnosti.
„Neuměla jsem si představit, že takhle žijí herci,“ netajila svůj úžas nad nad touto ubytovnou.
„Nejsem herec,“ snažil jsem se jí vysvětlit.
„To nevadí, ale mně si se tam líbil nejvíc,“ oponovala. „A holkám určitě taky,“ dodala.
„Jakejm holkám?“ zeptal jsem se a hledal zatím ve skříňce dvě čisté skleničky.
„No, přece ze třídy.“
„Z jaké třídy?“ zbystřil jsem pozornost. „Ty chodíš do školy?“
„Jo, na zdrávku,“ dostalo se mi nevinné odpovědi.
„Je ti vůbec osmnáct?“ položil jsem nalezené sklenky na stolek a zíral na Karolínku. To by ještě tak scházelo.
„O prázdinách. Teď jsem ve čtvrťáku.“

Seděla na kraji pohovky a tvářila se jako opravdová žačka. To mne začalo vzrušovat. Sedl jsem si vedle ní, nalil červené víno a pozoroval ji.
Mladá, krásná, s hebkou pletí, vonící mládím. Už jsem si představoval, jak se nad ní skláním, vyhrnuji jí sukni a rozevírám nohy. Jaké má asi kalhotky?
Ona si sama rozepíná knoflíčky halenky, pomalu jeden po druhém a nechává vykouknout dvě tvrdá prsíčka, sevřená ve sněhobílé podprsence.

„Musím se ti k něčemu přiznat,“ náhle přerušila mé snění. „Já jsem ještě nikdy neměla nic s žádným klukem.“
Udeřilo to jako blesk z čistého nebe.
Hlava mi padla do dlaní a já se okamžitě vrátil do reality.
„To snad není možné. Proč zrovna já v Kostelci na sebe lákám panny.“
„Víš co?“ obrátil jsem se ke Karolíně. „Seber se a jdi domů. Maminka na tebe určitě čeká s večeří.“
Odpovědí mi byly její zaslzelé oči.
„Tak nebreč,“ zmírnil jsem tón.

Najednou mi jí bylo líto.
Pohladil jsem jí po tváři a dlaní pomalu sjížděl po její krku, až jsem se dotkl jejího tvrdém prsu. Přidal jsem druhou ruku a začal jí rozepínat knoflíčky halenky. Podle očekávání se objevil žlábek ňader, opravdu sevřených bílou podprsenkou.
Karolíniny oči, ještě plné slz se zabořily do mých a ona se začala pokládat do polštářků, pohozených na pohovce.
Již tak krátká sukně se jí vyhrnula a ukázala neskutečně hladká, bílá stehna.
Sklonil jsem se nad ní a dotkl se jejích vlhkých rtů. Otevřela mírně ústa a nechala tam vniknout můj jazyk.
Zároveň jsem cítil, jak rozevírá nohy.
To už ale i můj úd nabyl plné tvrdosti.
Cítil jsem, jak nadzvedla zadeček, když jsem jí uchopil okraj kalhotek. Po chvilce kalhotky padly na podlahu vedle pohovky.
Vložil jsem žalud mezi doposud neposkvrněné chlopničky a mírně přitlačil. Cítil jsem nepatrný odpor, to jak mi špička údu zajela na okraj pochvy.
Opět jsem přitiskl svá ústa na její, tak, aby nemohla vykřiknout a přitlačil.
Možná jsem slyšel i slabý zvuk syknutí a úd mi lehce vjel hluboko mezi Karolíniny nohy.

Karolína se toho večera nevrátila domů. Spokojeně usnula po prvním milování s vlasy rozhozenými na polštáři a možná snila svůj sen o veliké lásce. Alespoň o tom svědčil úsměv na její tváři.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1626
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriálu<< Život za oponou 07Život za oponou 09 >>

3
Komentujte

avatar
2 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors
Bob RomilMichalShock Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Shock
Host
Shock

….Tak si nakonec přece jen vrznul. Ale jinak, Jeffe, ten akt jsi odbyl třemi větami !!!! Mě už kdysi párkrát taky kvůli tomu někdo napadl, tak bacha 🙂

Bob Romil
Člen

No třeba ten kulisák víc nevydržel a nestálo to za delší popis 🙂 🙂
V prvním představení si takhle podat hereckou představitelku je docela drzost 🙂

Michal
Host
Michal

A jaké měla kalhotky jsem se nedozvěděl….
Jinak moc pěkná serie.