Toto je 7 díl z 9 v seriálu Život za oponou

Když jsem vyběhl schody po dvou a zaklepal na dveře, bylo prakticky všechno hotové.
Michaela seděla s partou kulisáků okolo doposud nesmontovaného kusu nábytku, zabaleného ještě v krabici, na zemi, s nohama zkříženýma pod sebe.
Okamžitě jsem si všiml této neobvyklé polohy, již jen z toho důvodu, že bych já takhle sedět nedokázal, a hlavně proto, že měla vysoko vyhrnuté šaty a bezostyšně ostatním ukazovala svá štíhlá, krásně opálená stehna.
„Jdu pozdě, co?“ omlouval jsem se.
„To je v pořádku,“ byl jsem ujištěn.
„Všechno jsme vynosili a to ostatní je na vás, šéfe,“odpověděl jeden z chlapců. “Tak abychom snad šli,“ zvedl se.
„Kam byste kluci pospíchali,“ usadila ho Michaela. „Ještě jste nedopili.“

Teprve teď jsem si všiml otevřené láhve vína na krabici.
„Dej si s náma taky,“ vyzvala mne Míša. „Skleničku si vyhrab támhle,“ ukázala na jednu z otevřených krabic.
Nedal jsem se pobízet, nalil si z nabízené láhve a posadil se do hloučku.

Michaela odpovídala na zvědavé dotazy kluků z techniky a já jí zatím tiše pozoroval.
Od prvního okamžiku, kdy jsem jí spatřil, bylo mi jasné, že to není žádná netykavka a dokáže se bavit s každým. Důkazem toho byl právě její vřelý přístup ke klukům z jeviště.
Na druhou stranu ale působila dojmem nějaké té nedobytnosti a v mnohém mi připomínala Janu.
Možná, že to byl jeden z důvodů, proč nastoupila do angažmá právě v Kostelci.
Prakticky ve všech rolích her, které zůstaly v repertoáru, ji měla nahradit.
Svou výškou i postavou mi Janu připomínala, jen byla trochu jiný typ. Zatím, co Jana byla přírodní blondýnka, s jemnou bílou pletí, Michaela se svými tmavými vlasy a krásně opálenou pletí, působila poněkud exoticky.
Obě mne ale dokázaly přitahovat svou neobvyklou ženskostí a snad i rafinovaností, se kterou dokázaly ukazovat své tělo, jako zrovna v této chvíli.
Michaela si přehodila nohy a na chvíli ukázala trochu více, než možná chtěla. Jen na okamžik jsem zahlédl spojení jejích stehen a mezeru mezi nimi, krytou červenými kalhotkami.

„Co to máš?“ zeptala se zvědavě, když si všimla knihy, kterou jsem položil vedle sebe. Málem bych zapomněl, že jsem jí dneska obdržel od režiséra Jiřího Krejzamla.
„Ale to je ta nová inscenace, co budeme zkoušet. Kromě toho, že jí potřebuju jako technickou knihu, tak mi tam taky zaškrtl text roličky, co mi přidělil.“
„To budeme hrát spolu,“ skoro zajásala Michaela.
„Co hrát. To je jenom nějakej štěk,“ začervenal jsem se.
„Ukaž,“ natáhla přesto Michaela ruku po knize a začala v ní listovat.
„Má to tam být podtrženo,“ napovídal jsem jí, ale Míša hledala marně.
„Nic tam není,“ vrátila mi knihu po chvíli.
„To není možné,“ začal jsem znovu knihu prolistovávat.
Opravdu tam nebyla ani čárka. Že by se jednalo o nějaký žert?
V tomhle ohledu musí být člověk vůči kolegům z divadla v neustálém střehu. Nikdy nevíte, kdy vám co někdo provede.
Nakonec jsem začal pochybovat i o tom, že tam mám přidělenou roli vesnického kluka a sluhy.

„Nic naplat,“rozhodl nakonec parťák skupiny kulisáků, když se letmo podíval na hodinky.
„Musíme běžet, kluci. Tak vstávat. Ještě nás čeká stavba té vaší dekorace, šéfe,“ otočil se ke mně. „Určitě se chcete taky podívat, jak to dopadlo.“
„Mládenci, hned za váma přijdu,“ ujistil jsem ho.
Jenže teď jsem měl hlavu plnou Michaely.
„To jsi dělal ty, tu výpravu?“ zeptala se Míša zvědavě.
„Jo, já,“ přiznal jsem se skromně.
„Tak to je paráda, ne?“ projevila radost.

Byl jsem rád, že jsme zůstali s Míšou konečně sami. Jenže v té chvíli jsem nevěděl, co mám dělat. Stáli jsme uprostřed místnosti proti sobě a oba mlčeli.
„Neměli bychom taky raději jít?“ vytrhla mne z nečinnosti Michaela. „Ale než odejdeme, přece jen bych něco potřebovala. Koukala jsem, že v lustru nesvítí žárovka. Alespoň tu je potřeba vyměnit, než odejdeme. Až přijdu večer, sama si jí potmě nevyměním.“
Uchopil jsem tedy žárovku, ležící na stole, rozhodnut, jí okamžitě vyměnit.
„Jestli ti to nevadí, zkusila bych to sama,“ vzala mi Michaela žárovku z ruky. „Ty mě akorát jisti, abych nespadla,“ a táhla židli doprostřed místnosti.
„Ach jo, ta sukně,“ povzdechla si, vyhrnula si jí vysoko, aby mohla vystoupit na připravenou židli.
Natáhla se k lustru, ve snaze vadnou žárovku vyšrouboval a při tom se jí šaty vyhrnuly ještě výše.
Nevěděl jsem kam v tu chvíli z očima.
„Nekoukej mi po nohách,“ ozvalo se z výšky, „a raději se dívej, jestli to dělám správně.“
Přistoupil jsem k Michaele co nejblíže a snažil se kontroloval její počínání.
Jenže, ještě více mne zaujal pohled pod její sukni. Nyní jsem měl možnost z blízka si prohlédnout její červené kalhotky, které se mírně zařezávaly do rýhy, kterou spoře zakrývaly.
Mé mužství nezůstalo klidné. Pohled na její intimní místa, nahnal do doposud klidného přirození krev, a ta s ním začala dělat divy. Zkrátka, při tom pohledu se mi docela rychle postavil.
„Chytej mne,“ ozvalo se z vrchu a Míša skočila ze židle.
Na poslední chvíli jsem jí zachytil v pase. Při tom, jak padala, ruce se mi sunuly podél jejího těla, až se nakonec zarazily o její tvrdá prsa.
Chvíli jsme tam tak stáli, já jí držel za prsa a pomalu se k ní přibližoval ústy, až do chvíle, kdy jsme se rty jen tak, tak dotýkali.
„Prr, chlapče,“ probudila se první Michaela a sundala mé dlaně z ňader. „Známe se teprve pár hodin, a pak máme ještě jiné povinnosti. Jdeme, ať nemáme v divadle průšvih,“ strkala mne ven ze dveří.

Bylo krásné srpnové dopoledne. Sluníčko se stále hlásilo ke svým letním povinnostem a příjemně hřálo do zad.
Michaela mne vzala za ruku a jako milenci jsme kráčeli parkem k divadlu. Byl to příjemný pocit, držet jí za ruku a potkávat lidi, kteří se na nás usmívali.
„Ahoj,“ ozvalo se náhle za námi. To ahoj ale neznělo příjemně. Otočil jsem se a spatřil za sebou Alenu. Kdoví, jak dlouho za námi šla.
Okamžitě jsem pustil Míšinu ruku.
„To jsi nemusel,“ jízlivě v tu chvíli zareagovala Alena a předběhla nás.
„Děje se něco?“ nechápavě se otázala Míša.
„Ne, nic,“ snažil jsem uklidnit situaci a uchopit Míšu opět za ruku.
„Podělala jsem něco?“ divila se.

Nemohl jsem a ani nechtěl teď Michaele vysvětlovat, že jsme s Alenou milenci.
Proběhl jsem vrátnicí, vyslechl průpovídky vrátného o mládí a náruči Thalie a rychle pospíchal na jeviště.
Alena seděla ve své kabince a vztekle listovala v jakési knize.
„Ali,“ oslovil jsem jí mezi dveřmi.
„Co chceš?“ otočila se ke mně nezúčastněně.
„Chci ti vysvětlit, jak je to opravdu. Co si viděla není to, co si myslíš,“ začal jsem jí neobratně vysvětlovat, proč jsem Michaelu držel za ruku.
„Nic mi neříkej,“ odsekla Alena. „Vím svoje. Všichni se za ní otáčíte, jako by tady jiná nebyla. Ty nejsi o nic lepší.“
„Není to tak, jak si myslíš,“ snažil jsem se jí uchopit zezadu za ramena.
Ucukla.
„Nesahej na mne,“ vyštěkla. “Je konec, rozumíš! Je konec! Budeme se stýkat dál jako kolegové, to musíme, ale jinak je konec!“
Bylo asi zbytečné v této chvíli Aleně něco vysvětlovat.

Mohlo by vás zajímat  Dešťová víla 27

Běžel jsem chodbou do svého atelierku, naštvaný na celý svět, ale hlavně na sebe. Co mám dělat?
S Alenou je mi dobře, ale Michaela mne taky přitahuje.
Málem jsem porazil režisera Krajzamla, který se náhle proti mně vynořil.
„Kam se ženeme?“ položil mi v tu chvíli nevhodnou otázku.
„K sobě,“ vyštěkl jsem. „Navíc, nestojím ti o to, aby sis ze mne dělal srandu.“
„Co je? Nevím, o co se jedná,“ nevycházel z údivu.
„Řekl jsi mi, že jsi mi podrthl v knize můj text, ale nic tam není.“
„To není možné,“ divil se a začal listovat ve své režijní, kterou držel v ruce. „Tady to má být,“ řekl vítězoslavně a ukazoval na řádek:
Sluha : „Ano milostpaní.“
„To je všechno?“ nevycházel jsem z údivu. „To snad nemyslíš vážně?“
„Všechny začátky jsou těžké, ale to se časem poddá,“ snažil se mne Krajzaml uklidnit. „A potřebuju, abys přišel na mluvenou,“ dodal a zmizel v dlouhé chodbě.

Celý den nestál za nic. Byl jsem proto docela rád, když jsem večer vykročil do kosteleckých ulic a pomalu se vydal ke své ubytovně. Tu a tam jsem kopl do kamínků, které se povalovaly na chodníku, když mne zaujal hluk z jedné hospůdek, kterou jsem míjel.
Spláchnu ten dnešní špatný den, napadlo mne a vstoupil jsem do zakouřené knajpy.
„Nazdar,“ ozvalo se od jednoho stolu.
Obrátil jsem se za hlasem.
V rohu místnosti seděla parta dvou kluků a tří dívek. Byli to kulisáci z druhé party.
„Pojď si k nám sednout,“ vstal jeden z nich a nabídl mi volnou židli.
Než jsem stačil dosednout, položil přede mne číšník sklenici krásně oroseného piva. I když nejsem pivař, zmizel ve mně obsah půllitru za několik okamžiků.
„Teď jsme konečně do párů,“ zahalekal kulisák, když zjistil, že přebytečná dívka má svého partnera.
Večer ubíhal v nezávazném tlachání, kdy jsem se dozvěděl i jméno dívky, kterou mi parta přidělila.
Marika. V tu chvíli to nebylo podstatné. Alena mi dala vale, Michaela o mne asi moc nestojí, a tak jsem trpěl intimnosti této neznámé dívky.

„Panstvo, končíme,“ ozval se nám nad hlavami nekompromisní hlas číšníka.
Objednal jsem ještě tři láhve vína a všichni jsme vyrazili do ulic.
„Kam teď?“ padl očekávaný dotaz jednoho z kulisáků.
„Pojďte ke mně,“ rozhodl jsem již pěkně pod vlivem alkoholu. „Přece to nebudeme pít v parku na lavičce.“
V té chvíli jsem netušil, jakou hlučnou partu jsem si k sobě pozval.
Přes několikeré okřikování: „Držte huby!“ jsem je nakonec dostal do bytu.
„Ty bláho,“ projevila nadšení jedna z dívek, když se rozhlédla po místnosti. „To je správnej šmajchl kabinet,“ ukazovala na jednotlivá lůžka.
„Zabírám si tohle,“ vrhla se na jedno, tak intenzivně, až v pohovce ruplo. Zároveň se jí vyhrnula sukně tak vysoko, až odhalila její kytičkové kalhotky. Ona si ale nedělala žádné starosti s tím, aby si sukni shrnula, což kvitoval s povděkem její přítel a okamžitě se jí rukou vrhl do rozkroku.
„Nenajde se nějaká sklenička, nebo to máme pít z flašek?“ zeptala se druhá dívenka a snažila se otevírat všechny skříňky. „A taky tady chybí hudba,“ dodala.

„Co ty?“ obrátila se na mne z dotazem Marika. „Budeš tam stát jako sloup, nebo půjdeš ke mně?“ ukazovala na místo vedle sebe na jenom z lůžek a začala si rozepínat halenku.
Tak to jsem trochu přehnal, došlo mi. Po dnešním dni jsem neměl rozhodně žádnou chuť na milování, natož s nějakou náhodnou známostí z hospody.

V tom se ozvalo zabouchání na dveře. Vyzval jsem všechny, aby byli chvíli ticho.
„Kdo je?“ zeptal jsem se opatrně.
„Otevřete, tady Veřejná bezpečnost,“ ozvalo se z druhé strany.
„Ty vole, policajti,“ zašeptala jedna z dívek.
„Děje se něco?“
„Otevřete!“ ozvalo se důrazněji za dveřmi.
Otočil jsem opatrně klíčem a pootevřel dveře. Za nimi stáli dva příslušníci v zelených uniformách.
„Můžeme dál?“
„Prosím,“ ustoupil jsem stranou. „Stalo se něco?“
„Stalo,“ odpověděl stroze jeden z policistů. „Rušíte tady noční klid. Dostali jsme hlášení od jednoho z občanů, který si stěžuje na nadměrný hluk z tohoto bytu.“
Druhý se zatím rozhlížel po místnosti.
„Občanské průkazy,“ zavelel ten první a natáhl ruku pro doklady.
Zapátral jsem po kapsách a po chvíli mu podal požadovaný doklad.
„Děláte, někde? Pracujete?“ zeptal se po chvíli studování občanky. Zřejmě nemohl najít razítko zaměstnavatele.
„Pracuji v divadle,“ odpověděl jsem po pravdě.
Příslušník pozvedl obočí, zřejmě tuhle odpověď nečekal.
„Vy jste herec?“ zeptal se nedůvěřivě.
„Ne, dělám tam scénografa,“ odpověděl jsem bezelstně.
Následovalo chvilkové mlčení. Příslušník zřejmě nechápal, co jsem mu řekl.
„No, dobře,“ promluvil po chvíli. „Ten byt patří vám?“
„Ano.“
„Tak ostatní, rozejděte se a ať je tady klid. Neradi bychom se vraceli,“ zasalutoval.

Konečně jsem zůstal sám. Praštil jsem sebou na postel, aniž bych se svlékal.
„Náročný den,“ řekl jsem si pro sebe a pomalu usínal.
Z polospánku mne probralo nové bušení na dveře.
„Otevři, vole, musíme ti něco říct,“ ozývalo se dveřmi. Oba kulisáci se vrátili.
„Dejte mi pokoj a nechte mě spát,“ nevrle jsem je odmítl.
Jenže bušení neustávalo.
„Otevři,“ žádal opět jeden z nich.
„Co je?“ stanul jsem mezi dveřmi.
„Pusť nás dál, musíme ti něco říct,“ hrnuli se dovnitř.
„Co je to tak důležitého, že to nemůže počkat do rána?“ zeptal jsem se.
„Petře, my jsme se jí pomstili,“ hlásil hrdě jeden z nich.
„Proboha, co jste udělali?“ zhrozil jsem se.
„Pochcali jsme jí dveře.“

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1908
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriálu<< Život za oponou 06Život za oponou 08 >>

3
Komentujte

avatar
3 Comment threads
0 Thread replies
1 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors
MartinBob RomilShock Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Shock
Host
Shock

Tak mu sklaplo…. Michaela nic, Alena nic a o Mariku neměl zájem…. Jinak je vidět, že to píšeš ze svého života. Aspoň to tak cítím. Dneska je to sice bez sexu, ale příběh se opět posunul dál.

Bob Romil
Člen

Kazišuci esenbácký. To nemohli přijít o chvíli později, aby jsme si příběh užili se vším všudy? 🙂

Martin
Člen
Martin

😀😀😀 Sice se mu to s holkama moc nepodařilo , ale zase se více spřátelil s kulisáky . Ti policajti to je realita i z dnešního života . Ale velmi mě pobavil konec příběhu a pomsta kulisáku . Těším se na další pokračování .👍