Toto je 5 díl z 6 v seriálu Život za oponou

Přehoupla se první polovina divadelních prázdnin a přípravy na novou sezonu začínaly nabírat otáčky.
Zároveň skončila zájezdová šňůra, která byla pro mne dobrou průpravou a začátkem další, důležitější práce v divadle. Ale co hlavně, nastartovala můj vztah s Alenou, naší inspicientkou.
Zbavil jsem jí panenství a stal se jejím milencem. Nevynechala jedinou možnost se v práci ke mně přitisknout, nabídnout mi ústa k polibku, nebo své tělo k pomazlení.
Mnohdy se mi zdálo, že je všeho až přes příliš, a tak jsem se občas Aleně vyhýbal. Na společný život s ní jsem ani nepomyslel. Ona žila s rodiči v jejich rodinné vilce a já rád užíval soukromí ve svém skromném podkrovním bytě.

Seznámení s režisérem Jiřím Krejzamlem bylo neobyčejně přátelské. Tak zvaně jsme si padli do oka.
Vysvětlili jsme si oba svůj záměr na připravovanou inscenaci a já mu několika náčrty představil svou vizi dekorací. Jiří mi dokonce nabídl ve hře pod jeho režií, malou roličku. Zprvu jsem se bránil, ale nakonec jsem souhlasil. Zkusit se má vše.
Nyní jsem seděl ve svém, dá se říci atelieru a rozkresloval jsem si jednotlivé díly dekorace do reálné podoby a zároveň jsem dělal pro Jiřího papírovou maketu.
Chvílemi mne napadlo nechat práci prací, a jít se podívat třeba na Alenu.
Sexu není nikdy dost a potřeba se ozývala napnutím kalhot. Co jsem například ještě nezkusil, vyhrnut Aleně sukni v té její kabince.
Z úvah mne vyrušilo zadrnčení telefonu.

„Tady je vrátnice,“ ozvalo se ve sluchátku.
„Co potřebujete, pane Kalino?“ zeptal jsem se.
„Petře,“ vysvětloval mi vrátný, „volal jsem panu řediteli a ten tady není a já nevím, co mám dělat?“
„Co se děje?“
„Je tady nějaká mladá slečna, nebo paní a má tady u nás prý nastoupit do práce. A já nevím, kam jí poslat.“
„A jaká je, jak vypadá?“ projevil jsem okamžitý zájem.
„Já nevím, tak dvacet. A je hezká,“ rozplýval se vrátný Kalina.
„Tak mi jí sem pošlete,“ rozhodl jsem.
Vstal jsem, porovnal oblečení a trochu si přičísl vlasy. Musím udělat dojem. Pak jsem si opět sedl ke stolu a čekal.

Po chvíli se ozvalo zaklepání na dveře.
„Prosím, vstupte,“ nedočkavě jsem očekával příchozího a vstal.
„Hanko,“ vydechl jsem a padl zpět do židle.
Mezi dveřmi stála moje spolužačka z umprumky Hana, ne zrovna tak krásná, jak ji viděl vrátný, ale ne zase tak ošklivá. Co jí příroda nedala v obličeji, tím jí obdarovala v kráse na těle. Však jsme jí nejednou přemlouvali na figurálce, ať si stoupne modelem, leč marně.
„Co tady děláš?“ skočili jsme si souhlasně do řeči.
„Mám tady nastoupit jako malířka,“ krčila Hana rameny. Ani já jsem si neuměl představit, co by tady dělala. Ten můj návrh dekorace zrovna žádnou malířku nepotřeboval.
„Ředitel tu bude až zítra. Dojdeme na personální a já ti pak ukážu divadlo,“ nabídl jsem se.

„Budeš se vracet domů, nebo tady někde přespíš?“ ptal jsem se jí cestou.
„Nemá to cenu se vracet, asi přespím někde na hotelu.“
„Víš, co,“ napadlo mne najednou. „Můžeš přespat u mne.“
Vykulila na mne již tak velké oči a zeptala se : „Tobě by to nevadilo?“
„Ne,” odpověděl jsem rozhodně.
Už na škole jsem zjistil, že po mně Hanka občas háže oči a že by možná stála i o bližší seznámení.
Jenže právě ta její vizáž byla tak trochu překážkou. Ty její velké oči působily tak trochu neobvykle, dalo by se říci, že jí až trochu ošklivily.
Teď jsem měl jedinečnou možnost, vše napravit. Tady v Kostelci mne nikdo nezná, a pak nikdo neříká, že s ní musím hned chodit.
„To by bylo fajn, Péťo,“ doslova si Hanka zavýskla. Co se jí nepovedlo ve škole, by mohlo vyjít tady.
Mne ale nadšení pozvolna opouštělo.

„Tak to je to moje království,“ představil jsem Hance svůj podkrovní byt.
„Máš to tady moc hezké,“ určitě zalhala.
Od té doby, kdy jsem dostal od místnosti klíče, se tady mnoho nezměnilo.
„To máš jenom jednu cimru?” zeptala se Hana, když se více rozhlédla. „A kde budu tedy spát?“
„Tady na té posteli,“ ukázal jsem jí na lůžko na protější straně místnosti.
„Takže spíš tady?“ ukázala na druhou postel.
„Co je na tom divného?“
„Já jsem myslela, že budu spát ve vedlejší místnosti?“ nevycházela z údivu.
„To dámo nemůžu sloužit.“
„Tak aspoň zhasni,“ požádala mne.

Podle mne to ale moc nepomohlo. Večerní světlo měsíce a tak i trochu pouličních lamp, vytvořilo v místnosti zvláštní, až skoro vzrušující pološero.
Hana se obrátila ke mně zády a začala se pomalu svlékat.
Dělal jsem, že se nedívám, ale po očku jsem jí pozoroval. Pod peřinou jsem cítil, jak se ten můj neposeda probouzí k životu.
Nevím, co mne to v tu chvíli napadalo, ale tiše jsem jí v tom pološeru oslovil.
„Hani.“
Obrátila se ke mně, jen v kalhotkách a zapomněla si zakrýt prsa.
„No?“ zeptala se a stála, čekajíc na můj dotaz.

Díval jsem se na její tělo, spoře osvětlené oknem a nemohl z ní spustit oči. Pevná, velká prsa, úzký pas, který se ladně rozšiřoval do boků. Jen škoda, že tu mezeru mezi stehny zakrývala látka kalhotek.
V tu chvíli jsem zapomněl co jsem se jí chtěl zeptat. Aha!
„Nebude ti zima?“ vznesl jsem nejapnou otázku.
„Asi ne,“ odpověděla mi Hana a zavrtala se pod pokrývku.
Oba jsme mlčky leželi. Ona jen v kalhotkách, já s trčícím údem, každý ve své posteli. A oba ne a ne usnout.
„Péťo,“ ozvalo se najednou do tmy.
„Co?“
„Mně je asi zima.“
„Tak pojď ke mně.“
Jen tak v kalhotkách přehupkala ke mně a zavrtala se pod peřinu.
„Péťo, tobě stojí!“ zareagovala, když jsem se jí penisem dotkl stehna.
„Toho si nevšímej.“
„To nejde,“ zašeptala Hanka.
Obrátila se ke mně a já na těle ucítil její tvrdá ňadra.
„Co s tím uděláme?“ zvědavě se zeptala.
„Ty už si poradíš.“
„To si buď jistý.“

A v té chvíli jsem na údu ucítil její ruku.
„Chceš ho vyhonit?“ zeptala se nejistě.
„Radši ne,“ odpověděl jsem, protože jsem tušil, že má Hana v plánu něco jiného.
V tom jsem ucítil na žaludu látku kalhotek, to jak si ho třela ve svém rozkroku.
„Počkej, já si sundám kalhotky,“ po chvíli prohlásila a pustila ho, ale jen na pár okamžiků.
Za chvíli ho opět držela v ruce, a tentokrát si ho již protahovala mezi chloupky.
„Tak tohle si nečekal, viď?“ položila mi nenadále otázku.
„Ne,“ musel jsem se přiznat.
„Nesmíš to ve mně nechat,“ stačila mne ještě varovat a pak si ho strčila mezi mírně rozevřené závojíčky a zvedla nohu.
Vjel jsem až na úplné dno. Nebyla panna, to se okamžitě pozná.
Převrátil jsem jí pod sebe a začal svým údem klouzat v již značné zmáčené štěrbince.

Kontakt s jejím tvrdým nahým tělem a stahy poševních stěn nenechaly dlouho čekat na konec.
Na poslední chvíli jsem ho z ní stačil vytáhnout a několika výstřiky jí pokropit bříško.
Cákance semene poté utřela kalhotkami a oba příjemně unaveni a nazí jsme v objetí spali až do rána.

„Dobré ránko,“ přivítal nás jako první pan Kalina. „Kdepak slečna spala?“ projevil okamžitě svou zvědavost.
„V hotelu, pane vrátný, v hotelu,“ dostalo se mu odpovědi.
„Péťo a dneska děláme za peníze,“ volal za námi vrátný, když už jsme kráčeli do schodů.
„No, vidíš, málem bych zapomněl. To bude moje první výplata,“ pochlubil jsem se Hance.

Ve mzdové účtárně jsem se potkal s Janou. Stála vedle účetní s tím jejím velkým sešitem.
Když mi účetní sázela bankovky na stůl, otevřela Jana sešit se slovy: „Dostanu od tebe pět set šedesát korun.“
Tím se zároveň vysvětlila záhada, proč jsem celou dobu v klubu nic neplatil.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1983
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
5
Navigace v seriálu<< Život za oponou 04Život za oponou 06 >>

4
Komentujte

avatar
4 Comment threads
0 Thread replies
1 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors
TryskyBob RomilMartinShock Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Shock
Host
shock

Jana, Alena, Hanka – pěkně se to rýmuje…. která další to bude příště? Jeffe, je vidět, žes v divadle měl hezkej život.

Martin
Člen
Martin

Tak tady je vidět , že né nadarmo se říká :” Kamarád taky rád ” . Myslím si , že pro Hanku to bylo nakonec hezké přivítání v novém prostředí . Jana a její sešit , to byla první debetní karta 😀 Přijde výplata a na účtu opět nic není 😁😁 Hodně vzrušující život v divadle .

Bob Romil
Člen

Co díl, to nový objev. To se tak někdo má 🙂 🙂

Trysky
Člen

Nádherný divadelní život.