Toto je 1 díl z 2 v seriálu Život... Objevování

V mladém věku a tím myslím věk do těch 15 let, jsem nebyla nijak zvlášť sexuálně aktivní. V té době se to nijak zvlášť neprobíralo ani doma, natož ve školních lavicích.  Oproti dnešní mládeži, nás v rodinné výchově rozdělili na chlapce a děvčata, my dívky se dozvěděly, že kdo nemá, tak již brzy bude mít tzv. měsíční periodu, díky níž budeme moci mít děti a dál se probíralo jen to, jak se o dítě starat, jak vařit, apod. Čím si prošli chlapci, netuším.
Dalo by se tedy říci, že o všem ohledně sexu, jsem byla zdárně poučena až při nástupu na střední školu a s tím hlavně související pobyt na internátu. Ale i tam jsme byly bedlivě hlídány.
Ubytovány jsme byly na pokojích s již staršími dívkami: Ne, že by nám dávaly rady do života, ale stačilo poslouchat jejich večerní zážitky a vyprávění před spaním, pak o noční sny a snění nebyla nouze. Na internát jsem dojížděla zhruba 60 km, v neděli tam, v pátek po škole zase zpět domů.

Cesty autobusem byly rychlejší a já jich celé čtyři roky využívala. Komu by se chtělo cestovat déle, než by musel? Mohla jsem se, alespoň před povinným nástupem do internátu courat po Brně.
Po maturitě jsem další rok nastoupila na Ekonomickou fakultu Masarykovy Univerzity, takže jsem v Brně zůstala dál.
Našla jsem si podnájem, bylo to klidnější než ten cvrkot na koleji a dál dojížděla do rodného města na víkendy. Již brzy i já však měla zjistit, jak se dá i příjemně strávit každotýdenní cestování a dojíždění.
Jednu neděli jsem se zdržela doma déle, než jsem chtěla, z odjíždějícího autobusu na mne svítila už jen zadní světla.

„Přece tu nebudu skoro dvě hodiny čekat sama na další, pojedu vlakem!“
Jediný moment rozhodnutí vše změnil. Jelo mi to za 15 minut, tak jsem jen přeběhla přes autobusové stanoviště k vlakovému, zakoupila si lístek a čekala na příjezd vlaku.
Už když přijížděl, bylo vidět přes okna, že přední část je obsazena a moc místa tam nebude.
Nastoupila jsem zhruba uprostřed a vydala se hledat klidné místo někam víc dozadu. Občas, sem tam, bylo nějaké místečko volné, ale byli tu i v lepším případě maminy s dětmi, nebo důchodci, v tom horším i nějací opilci.
Pomalu jsem se dostávala až ke konci vlakové soupravy.
Konečně! V posledním vagónu byla nějaká ta kupé prázdná a protože vlak měl stavět jen ve dvou stanicích, tak jsem si říkala, že by tu mohl být klid po celou dobu. Dnes jsem zatím neměla chuť se seznamovat s více lidmi.

Zalezla jsem si dovnitř, zavřela za sebou dveře, hodila kabelu na sedadlo vedle a posadila se k oknu. Protější prázdné sedadlo přímo vybízelo k vyzutí a opření nohou k odpočinku.
Koukala jsem ven, vlak už pár minut švihal krajinou. Po chvíli zaklepal a vešel průvodčí.
„Dobrý den, kontrola jízdenek, předložte Vaše doklady.“
Zvedla jsem k němu oči, lístek ležel připravený na stolečku. Zareagovala jsem, až po jeho další otázce.
„Slečno, můžu?“ ukazuje na lístek.
Já se zmohla jen na kývnutí.
Prohlédl si můj lístek a se slovy: „Děkuji a přeji příjemnou cestu.“ Odcházel, zahrnul za sebou závěsy, zavřel dveře a byl pryč. Teprve po chvíli jsem se vzpamatovala.
„Pane jo, tak to jsem netušila, že průvodčí může být příjemný a pěkný mladík. Vždyť já se chovala jak idiot. Tak to jsem pěkně zazdila,“ povzdechla jsem si v duchu.
Raději jsem zavřela oči a představovala si, co by mohlo být kdyby…

Snad monotónní pohyb vlaku mě ukolébával k spánku. Neslyšela jsem otevření a vzápětí zašoupnutí dveří, ani lehounké cvaknutí zámku na dveřích.
Přímo jako ze snu jsem cítila, jak mi někdo lehce přejíždí přes chodidla, prsty nohou a posouvá se nahoru přes nárt a lýtka. Cítila jsem, jak uvnitř v podbřišku se probouzí malí motýlci s třepotavými křídly. Ten sen začínal být překrásný, nechtěla jsem se z něj probudit.
Ty ruce se posouvaly plynulým pohybem stále dál a vzhůru.
Mé nohy, aniž bych sama chtěla, se začaly samy rozevírat a já cítila jak uvnitř vlhnu. Teď se dostaly přes vnitřní stranu stehen ještě výš. Za okamžik překonal hranici konce mé krátké sukně a polehoučku se dotkl trojúhelníku kalhotek, s malou mokrou skvrnkou. Přejel lehoučce po jejich okraji.

Najednou trhnutí vlaku, snad výhybky, mě probralo z toho přenádherného snu.
Povzdechla jsem si a otevřela oči.
Strašně jsem se lekla. U mých nohou klečel hnědovlasý průvodčí, koukal mi do očí a prsty přejížděl přes mé mokré kalhotky.
Zhluboka jsem se nadechla, chtěla jsem něco říct, ale v ten samý moment zajel z každé strany jedním prstem pod prádlo, přejel palci po vrcholku. Vzrušený výdech bylo jediné, co mi z úst vyšlo.
Ta úlisná kočička šla jeho dotekům vstříc. Nedala nic na hlasy, které zněly hlavou, kdy rozum říkal, „NE !“
Zkusila jsem se zavrtět, ale tím jsem si nepomohla.
Naopak, sukně se dostala o něco výš, než byla doposud. Tím odkryla nejintimnější část těla, i když ještě stále krytou kouskem látky. Olízla jsem si suché rty.
Rozum se stále stavěl na odpor, ale celé tělo už hovořilo jinou řečí. Ještě jsem zkusila sevřít kolena k sobě, ale ty ruce, ty ruce pohybující se po malé buchtičce, je přemluvily.
„Nebraň se tomu,“ zašeptal.
„Ale já…..,“ hlas se mi zachvěl, „já ještě…,“ nedořekla jsem to.
Projel mnou nezapomenutelný záchvěv, hlava se zapřela do sedačky, zavřela jsem oči a vychutnávala ten hřejivý pocit procházející nitrem.
„Líbí se ti to, pusť mě dál….pusť mě dál…dál…dál…,“ vemlouval se do mé hlavy.
„Ne, já …..“
Opět mě odzbrojil tím dotekem. Nenašla jsem už sílu na vzdor.

Povolila jsem a otevřela mu závoru se zákazem vstupu. Zajel mi k bříšku, chytil ten malý kousek látky a stahoval jej dolů.
Nadzvedla jsem zadeček, vyhrnul mi sukni výš a kalhotky úplně stáhl. Klečel teď přímo proti zmáčené mušličce.
Jemně dvěma prsty přejížděl po tom uzavřeném poupěti, odkud se nezačalo rozvíjet. Poodhrnul okvětní lístky až k malému pestíku. Něžně po něm přejel. Zalapala jsem opět po dechu. Co může být ještě krásnějšího?
Jeho dech se počal odrážet od rozechvělého klína.
Instinktivně jsem chtěla sevřít kolena k sobě. Stehna však stiskla jeho hlavu, ale ta už se mezitím přisála k otevřenému květu.
Ta mocná síla projela mi projela tělem a vyrazila dech. Připadala jsem si jako v nebi, opravdu jsem netušila, že to může být tak krásné. Čekala jsem, že se už zvedne nahoru.
On však chvíli počkal, než povolil tlak nohou na jeho hlavu.
Pak jazykem znovu objevoval všechna skrytá místa a místečka, všechna ta malá zákoutí, o kterých jsem snad neměla ani tušení, že existují.
Když pak zajel i do mé hluboké tůně a tam tím jazykem zkoumal prostředí, zatímco prstem kroužil po malém hrášku, už jsem tu sladkou tíhu okamžiku neudržela. Cítila jsem, jak se mé nitro stahuje, jak pulsuje a vypouští své nektarové šťávy. Neuhnul před tou vlnou, naopak nasál ji do sebe.

Když opadl prvotní příval, pečlivě mi ji celou omyl svým jazykem. Najednou začal vlak brzdit. Blížila se jedna ze stanic, kde se zastavuje.
„Hned se vrátím…,“ pronesl a zvedl se od mé krasotinky.
Všimla jsem si, že pod kalhotami se mu rýsuje pěkná boule.

Vyšel z kupé, zatáhl závěs, zašoupl dveře a uzamkl mě uvnitř. Odešel.
Zůstala jsem tam sama, nevěřícně si sáhla mezi nohy. Začala jsem se stydět a v duchu si pěkně nadávala. Stiskla jsem nohy k sobě, rozhodnutá v ničem dál nepokračovat…

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
3801
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
4
Navigace v seriáluŽivot… Objevování 02 >>

2
Komentujte

avatar
2 Comment threads
0 Thread replies
2 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors
MartinBob Romil Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Bob Romil
Člen

Dnes by si to průvodčí šeredně odskákal – omezování osobní svobody, když jí uzamknul, znásilnění a ponížení, i když jí to tak krásně udělal …. No jo, časy se mění 🙂

Martin
Člen
Martin

Suprově napsané . Žádné tlačení na pilu a co nejrychlejší zasunutí . Něco jako poezie .Přečetl jsem to jedním dechem .