Akkon 11.7.1191.
Křižáci konečně prolomili hradby a obránci zakolísali. Náhle chtěli vyjednávat, ale útočníci odmítli. Dlouhým obléháním byli znaveni a teď, když je kořist na dosah ruky, o ni přijdou? Pásmo hradeb padlo dvacátého druhého dne od počátku obléhání města. Hned zrána se ozval strašlivý rachot a u jižní brány se sesypala podkopaná věž. Útok vedl rytíř Gérard De Long z Toulouse se svými pěšáky. Obránci útočníky zasypali přívaly šípů, ale za padlými se valili další a další. Na západní straně se oddílu polského knížete Sosnowiece podařilo konečně beranidlem prolomit bránu a uvolnit cestu rytířské jízdě. Pád města byl neodvratitelný.
Muslimové se s výkřiky „Alláh je veliký!“ vrhli se svými zakřivenými šavlemi do vřavy, ale narazili na brnění rytířů jako na ocelovou hradbu. Naopak obouručné meče rytířů půlily jejich těla, jako když se krájí jablka. Křivolaké uličky se zaplnily postavami s vlajícími plášti s černým a červeným křížem, které však nepřinášely mír ale smrt. Gérard De Long vtrhl do domu bohatého obchodníka. V přízemí nikdo nebyl, a tak se hnal do patra. Do cesty se mu postavil Arab s nožem v ruce. Ostří meče mu zajelo do břicha a muž s výkřikem padl k zemi. Rytíř přeskočil mrtvolu a sáhl na kliku dveří.
Ty však byly zamčeny. Mohutným kopnutím je vyvrátil a vstoupil dovnitř. V rohu se k sobě choulily dvě ženy, zřejmě manželka a dcera mrtvého muže. Náhle starší žena vyskočila, s nožem se vrhla na rytíře a vrazila mu ho do hrudi. Jenže brnění nožíku odolalo a De Long odhodil ženu ke zdi, kde narazila na stěnu a sesula se nehybně k zemi.
Mladší žena se stále vyděšeně choulila na zemi. De Long se sklonil, rukama ji vyzdvihl do výše očí a zjistil, že to není žena, ale malý chlapec s jemnými rysy tváře.
„Merde!“ zaklel, pustil chlapce a vyšel ven na ulici.
Všude se ozývaly rány, výkřiky a pláč obětí. Na náměstí zaslechl zvuky boje.
„Co se děje?“ zeptal se okolo běžícího vojáka.
„Zbytky obránců se opevnili v citadele, vzácný pane. Nechtějí se vzdát. Asi tam mají mnoho bohatství. Vévoda z Avignonu už zahájil útok!“
No jistě, vévoda z Avignonu, ten aby nebyl tam, kde cítí kořist, zlostně si pomyslel De Long a přidal do kroku. U citadely probíhala zuřivá bitva.
V příkopě a všude kolem ležela těla mrtvých křižáků, ale už probíhal útok na bránu beranidlem a před šípy a vařící vodou se vojáci chránili vrstvami vodou nasáklých kůží. De Long vyhledal vévodu.
„Proč se tolik brání. Nechtěl jste jim zaručit volný odchod?“
„Ale ne, vůbec nevyjednávali,“ pokýval hlavou vévoda. „Je tam asi šlechta se svým majetkem. Jejich domy ve městě jsou prázdné, A dokud nedobudeme citadelu, město stále není v našem držení.“
Vtom se ozval temný rachot. Brána narušená údery beranidla se rozrazila a do trhliny se nezadržitelně valili vojáci.
De Long tasil meč a vrhl se do bitvy. Arabové v citadele tušili, že slitování s nimi nikdo mít nebude, a tak začali vraždit křesťanské zajatce, které sebou měli, ženy nevyjímaje. De Long spatřil Araba, jak pozvedává nůž, aby podřízl hrdlo zuřivě se bránící ženě, a tak mu bleskově zarazil meč do zad. Pak další ranou skolil muže, který se s křikem na něj rozběhl. V dalším patře postarší muž kryl za sebou svou ženu. Výpadem mu De Long vyrazil z ruky zbraň a mohutným rozmachem mu zaťal meč do boku. Rána byla tak silná, že muže téměř přeťala ve dví a z těla se vyvalila záplava krve.
Kvílející ženu De Long nechal bez povšimnutí a šel dál.
Křižáci neznali slitování. Řada Arabů odhazovala zbraně a spínala ruce, ale jejich těla byla dál probodávána a hlavy odsekávány bez výjimky. Ušetřeny byly pouze mladé a hezké ženy.
V nejvyšším patře citadely křižáci našli vznešené ženy arabských hodnostářů a tři křesťanské zajatkyně, pravděpodobně manželky rytířů z předešlých křížových výprav. Arabové je již nestihli prodat do otroctví. Zajaté muže rytíři vyhodili z oken, zato k dámám se chovali s nejvyšší možnou zdvořilostí. Vévoda z Avignonu, De Long a další šlechtici z řad křižáků jim nabídli ochranu a odvedli je do královského paláce ve městě. Arabské zajatkyně pak zavřeli do harému.

Osvobozené dámy se představily jako Eliška Pompadoure z Arrasu, Blanka Negliggé z Valois a Naděžda z Kyjevské Rusi.
První dvě ženy byly zajaty při křížové výpravě a Naděžda padla do zajetí už dříve, při ruském pokusu o vpád do Persie.
Večer se konala velkolepá hostina na počest vítězství. De Long stále častěji pohlížel na spanilou tvář Blanky z Valois. Ta jeho pohledy, jako ctnostná žena, jen cudně opětovala, vždy se začervenala a sklopila oči.
Pak kdosi vyhlásil soutěž o nejlepšího hřebce a muži se šli pro „klisničky“ do harému. De Long se raději rozhodl Blanku pozvat na procházku na čerstvém vzduchu. Blanka s díky přijala a venku se dala do vyprávění o cestě sem až po zajetí.
Sám arabský válečník Saladin se vznešených žen ujal a choval se k nim vybraně. Nebylo to však z nějakého soucitu, ale chtěl je výhodně zpeněžit prodejem do harémů v Perské říši. K tomu již nedošlo, neboť Akkon oblehla křížová výprava. Také De Longovi sdělila, že mezi zajatkyněmi je i druhá Saladinova manželka, jménem Turba-n, kterou ovšem ještě Saladin neviděl a která zde při obležení uvázla.
Proboha, pomyslel si De Long, a ta sebranka šla do harému!
„Počkejte tady prosím, vzácná paní,“ řekl Blance a rozeběhl se zpátky.
Dle předpokladu už muži byli v harému a pochytávali si křičící pobíhající ženy, aby se na nich uspokojovali.
De Long vyhledal vévodu z Avignonu a ptal se po Turba-n.
„S tou mladičkou kráskou si později pohraji sám,“ culil se vévoda.
„Víte kdo to je?“ ptal se De Long.
„Je to Saladinova žena! Jestli se jí dotknete, Saladin ji zabije a vás bude hledat, dokud si vaší hlavou neozdobí svůj stan! Navíc, ona je skvělý prostředek k vyjednávání! Varuji vás, nesahejte na ni! Možná byste mohl zkusit své štěstí u vzácných dam Elišky nebo Naděždy.“
Vévoda se přestal usmívat, jak se vzrušující představa sdílení lože s mladičkou arabskou princeznou rozplynula jako ranní mlha.
„Jak to všechno víte, De Longu?“ podezíral vévoda rytíře, že mu snad chce dívku přebrat.
„Blanka z Valois mě informovala. Jejich muži jsou mrtví, ale Saladin už určitě sbírá vojsko na znovudobytí Akkonu!“
„Hm. Máte pravdu. K Turba-n tedy postavím stráž a vskutku, žen je tu dosti,“ domluvil vévoda a vykročil z harému pryč.
De Long se vrátil do parku k Blance.

Vévoda s temnými úmysly zatím chodbou pospíchal ke komnatě Turba-n a po zaklepání vstoupil dovnitř. Princezna, vědoma si svého postavení, mu věnovala jen opovržlivý pohled a dál si před zrcadlem rozčesávala své dlouhé černé vlasy.
Vévoda se poklonil a potichu, spíše pro sebe řekl „bože, jak jsi krásná.“
Princezna se zarazila a francouzsky řekla: „Já umím vaši řeč, pane. Jak si dovolujete mě takto oslovovat?! Jsem manželka vládce Persie, a tak okamžitě odejděte a zpravte mého manžela o zdejším nuceném pobytu!“
Vévoda zkoprněl.
„Od..odkud znáte naši řeč?“
„Nejsme žádní nevzdělanci, jak si vy myslíte. I k nám dorazili vaši učenci a předali nám vše, co uměli. Učili jsme se také od Číňanů a dalších národů. Myslím, že jsme chytřejší než vy!“
A opět se ušklíbla. Na její hezké tváři i úškleb vypadal rozkošně a vévoda se už neudržel. „A co dávat lásku, to už taky umíš?“
Popadl ji zezadu za prsa, odvlekl na postel a vtrhl se na ni, strhávaje z ní průsvitnou tuniku. Lehká látka se trhala a odkrývala krásné, hladké, snědé tělo, které vévoda divoce líbal a hnětl rukama.
Princezna začala křičet, zuřivě se vzpínala a nehty mu zaťala do obličeje, ale vévodu nemohla setřást. Ten ji chytil pod krkem a stiskl, až její síla začala ochabovat a když bezvládně ležela, lehce přidušena, stáhl si kalhoty a dívce také odkryl klín. Začal jazykem laskat její, černými chloupky hustě zarostlý klín a tmavé bradavky jejích malých a pevných ňader. Turba-n se opět vzpamatovávala a začala se bránit. “Saladin tě najde a zabije za moje zhanobení. Trestu neujdeš. Ty ani nikdo ze všech nevěřících psů, co znesvětili tohle město. Fuj!“ a plivla vévodovi do tváře.
Zároveň vykopla a šťastnou náhodou ho kolenem zasáhla mezi nohy. Vévoda zařval a odpadl stranou, zoufale se držíce za přirození.
Princezna se dala na útěk, ale na chodbě vběhla přímo do náruče šesti mužů stráže, které sem přivolal předchozí zvuk zápasu a křik.
„Kampak ty mrcho!“ řekl jeden ze zarostlých mužů.
„Jak se opovažujete se mnou takto mluvit. Jsem žena vládce Persie a okamžitě mi vzdejte úctu!“ panovačně rozkázala Turba-n.
Vojáci nejdřív ztuhli nad její čistou francouzštinou, ale pak řekli: „Tobě tak budem vzdávat úctu! My ti ukážem něco jinýho!“ A s chechtotem ji vlekli zpátky do pokoje, kde právě vévoda těžce vstával ze země.
„Okamžitě ji pusťte, je to vzácná žena!“ Muži ji pustili a vévoda s nimi odcházel.
Ještě se k ní ale otočil a zašeptal: „My jsme spolu neskončili!“
Dívka pohodila vzpurně hlavou a otočila se k němu zády. Slyšela jen zapadnutí zámku ve dveřích.


De Long jemně objal Blanku a s radostí vnímal, že se k němu sama tiskne a sděluje mu strasti arabského vězení.
„V harému byly desítky dívek, které vládce nikdy neviděl, nebo snad jen jednou. Některé však byly velmi oblíbené a do lože byly povolávány ráno, v poledne, večer, stále…. Měly to těžké. Nás se nikdo nedotkl, ale věděly jsme, že až nás prodají, stihne nás stejný osud. O dívky z Evropy je prý na východě velký zájem. Jsem vám velmi zavázána za záchranu a……i ochranu. Nechci být první noc na svobodě sama. Mám strach z tolika mužů okolo. Viděla jsem mnoho špatností, kteří v zápalu boje konají a…“ „Pšššš,“ tišil ji De Long. „Nebudete sama.“
Hlavy obou se pomalu skláněly, až skončily v polibku. Blanka odvážně první otevřela ústa a jazykem mu vjela do úst.
Náhle přes park kdosi přecházel. Byl to vévoda a jeho doprovod. De Long zaslechl útržek hovoru. „….Ta arabská mrcha to má zpočítaný! Ta děvka! Ještě teď to bolí…,“ a zmizeli v budově.
De Long položil Blanku na lavici a dlouho se lehce, až nesměle dotýkali a mazlili. Pak si De Long dodal odvahy, zbavil ženu šatů, aby ji mohl laskat po nahém těle.
Sám se také zbavil kabátce a kalhot. Blanka mu zajela rukou mezi nohy a jemně mu hladila a honila povstávající ocas.
Při vzájemném mazlení skočili v obrácené poloze. Blanka pojala tuhý penis do úst a začala pomalu pohybovat hlavou. De Long slastně vzdychal a jen těžko se soustředil na laskání klína porostlého rezavými chloupky. Závojíčky pochvy se leskly krůpějemi šťáv, jak je sténající žena uvolňovala. Ve vzrůstající rozkoši zrychlila i pohyby hlavou a pevně sevřené rty přivedly De Longa k vrcholu.
Penis se zacukal a do úst Blanky se valily mohutné dávky semene. Ta usilovně polykala lepkavou tekutinu, ale přebytky jí stékaly po bradě a kanuly na hruď.
De Long, jazykem hluboko ponořený v mokrém klíně, laskal a dráždil naběhlý klitoris. Blanka se v rozkoši zmítala, hlasitě vzdychala a rukou honila ocas, který kupodivu neochaboval.
A tak ho znovu ústy laskala, jazykem tepala fialový žalud a rukou mu mnula chlupaté koule.
Pak změnili polohu, De Long na ni nalehl a lehce zajel do vzrušeného a vydrážděného klína. Blanka vzdychla a začala mu přirážet. Její vzdychání přecházelo v hlasité výkřiky vášně.
De Long se svalil na bok, pozvedl jí nohu a zasunul ho do ní ze strany a rukama pevně sevřel a mnul její prsa. Blanka cítila, jak se úd tře o poševní stěny tak, jak ještě nikdy nezažila a pevné sevření prsou ji také naplňovalo rozkoší.
„Ach…bože!“ zmohla se jen na výkřiky, když pocítila uvnitř cukání a to už z ní penis vyjel a výstřik ji potřísnil stehna a zadeček.
Dvojice ještě dlouho ležela na lavici v objetí, než se oblékli.
De Long ženu galantně doprovodil k její komnatě, políbil ruku a s úklonou odešel dát si pohár vína. V hodovní síni bylo rušno. Řada rytířů již spala na stole, ale jiní se stále neúnavně uspokojovali na arabských zajatkyních.
„Kdež jste, Gérarde?“ halekal Jean Galabru, Lorrainský kníže, když ho spatřil ve dveřích.
„Již mě to zmáhá, avšak ony jsou neukojitelné.“
„Kolik už jich měls?“ ptal se De Long a Jean chvíli počítal, než pravil: „Tři v citadele a teď čtyři. Ale…už…jsem…zcela prázdný.“ Nato se odpotácel. De Long se ušklíbl, chvíli pozoroval tu spoušť okolo, dopil pohár a šel se na pár hodin prospat.

V dalších dnech se konaly porady nejvyšších velitelů, kterým předsedal francouzský král Filip II. August a anglický král Richard I. Plantagenet. Sčítání podílů na kořisti se neobešlo bez hádek a problémů. Vévoda z Avignonu za útok na citadelu dostal 5 arabských šlechtičen na prodej do otroctví.
„Nechci ty děvky!“ křičel vztekle.
„Chci tu malou mrchu, co mi málem ukopla koule!“ otočil se na krále Filipa.
„Milý vévodo. Žena Saladina je vznešená žena a s jako takovou s ní musíme jednat a zacházet. A nechci nic slyšet!“ ukončil debatu král a ostatní pokývali hlavami a vévodovi definitivně sklaplo.
Zvlášť, když její ochrana byla svěřena De Longovi, který přístup k ní dokonale zabezpečil.

Mohlo by vás zajímat  Ptákořezy 04

Následující dny a týdny byly vyplněny odstraňováním mrtvol a opevňováním poškozených hradeb. Němci z řádu Nejsvětější panny Marie se pohádali s Templáři o citadelu, a když ji král Filip II. definitivně přiřkl Templářům, Němci se urazili a odtáhli z města neznámo kam. Obrana tak přišla o 200 jezdců a 1500 pěšáků.
Byl také vyslán průzkum na zjištění situace v nepřátelském táboře. Průzkum zvěstoval, že Saladin již shromáždil vojsko a v nejbližších dnech potáhne na Akkon. Předtím ale musí dobýt několik hradů, které mu stojí v cestě.
Templáři hájili Jaffu a bylo jisté, že ji budou bránit do posledního muže. Dalo se spočítat, že dřív jak za čtyři měsíce Saladin k Akkonu nedorazí. Rada rytířů však usoudila, že do té doby se stejně nepodaří získat do města posily a vůbec ho dokonaleji opevnit. Rozhodla, pokusit se vyměnit Turba-n za město a za volný odchod.
De Long a jeho muži byli určeni k této akci. Vévoda z Avignonu, zoufalý, že mu princezna navždy uniká, se žalem opíjel, až se ho ujala Naděžda. Ta ho svým temperamentem tak udolávala, že už na Turba-n neměl ani myšlenky a naopak se děsil večerů s nenasytnou Ruskou.

De Long vyrazil z Akkonu s doprovodem 150 mužů a vzal sebou i Blanku, neboť předpokládal, že jako parlamentář bude mít cestu k Saladinovi bezpečnou. V tom se na něj dalo spolehnout.
Devátý den se výprava utábořila v malé oáze.
Navečer se na hraně písečné duny objevily tři stíny. Byl to průzkum z nedalekého ležení německých rytířů, kteří nedávno odešli z Akkonu. Teď zjistili, že je oáza obsazena.
„Hej, to je přece De Long. Ale kam jedou?“ prohodil rytíř Brandt z Konigsteinu.
„Hele, mají sebou tu princeznu, co ukopla koule vévodovi, haha,“ zasmál se Willy, žoldnéř ze Stubaithalnu.
„Co kdybychom ji prubli my, děvku malou?“ řekla třetí postava, Kurt, svobodný pán z Walderone.
“Je pravda, že už jsem si dlouho nepích, ale bude těžký se tam dostat a odtamtud taky. Bude se bránit a,“ nedořekl Willy.
„Ne, ne…uděláme to tam a pak se potichu vytratíme,“ přesvědčil je nakonec Kurt.
A tak se trojice proplížila strážemi, až za stan princezny. Z vedle stojícího stanu De Longa se ozývaly milostné vzdechy a sténání.
„Ten má teď jiný starosti,“ zašeptal Willy a pak už vpadli do stanu Turba-n.
Dívka spala, a když se úlekem probrala, byla už znehybněna pažemi mužů, ale přesto se tvářila sveřepě, i když Kurt si rozpínal kalhoty a bylo jasné, co má za úmysl.
Vklínil se jí mezi nohy a vyhrnul ji šaty až ke krku. Sklonil se a jazykem ji dráždil na bradavkách, až se napřímily. Prohnětl ji pevná prsa, pak na ni nalehl a velký tvrdý penis si razil cestu panenským otvorem.
Úzký klín dívky se neochotně poddával velkým rozměrů penisu. Pysky se roztáhly do maximální šíře, žalud rozhrnul závojíčky a za tlumených bolestných stenů prošel přes panenskou blánu a zarazil se do ní až po kořen. Kurt naplno dolehl a po chvíli začal přirážet. Suchý a úzký panenský klín ho brzy přivedl k vrcholu. Vyplnil jí dělohu semenem a odvalil se stranou.
Zhanobená dívka zůstala v pozici s roztaženýma nohama a stopami krve na stehnech.
Zatímco si Kurt zakrvácený úd utíral do jejích šatů, Willy si ho už vzrušeně honil a sotva ho do Turba-n zasunul, stačilo pár pohybů a už to z něj šlo.
Dočkal se posměchu od kamarádů a pustil za sebe Brandta. Při jeho proniku dívka jen bolestně sykala a prudce oddechovala, jak muž přirážel pánví a projížděl ji po celé délce údu. Pak náhle dívka začala vzdychat a sténat slastněji a bylo vidět, že ji to už začíná dělat dobře.
Najednou se stáhla a vykřikla.  Brandt do ní s hekáním pumpoval svou dávku.
Nad hlavou dívky se náhle zakýval penis Willyho. Dívka tušila, co po ní chce a nezkušeně ho začala sát, až ji v puse rychle zesílil a začal dráždit na mandlích. Když zaklonila hlavu, tlak povolil, a tak pokračovala dál.
Náhle pocítila, že do klína ji opět proniká tvrdý ocas a očima zaregistrovala Kurta. Ten před ní poklekl a pozvedl si její pánev na kolena. Takto ji uchopil v pase a narážel si ji na svůj trčící penis. Byl to hluboký pronik, ale Turba-n nemohla sténat, neboť Willy ji právě plnil pusu svou dávkou. Se zakloněnou hlavou Turba-n nezbylo než hltavě polykat nahořklou a lepkavou hmotu.
Poté mohla volně sténat nad Kurtovým přirážením a pronikem hluboko do klína. Brandt se k ní přisunul z boku a sál a líbal ji naběhlé bradavky, což v Turba-n vyvolalo slastné mrazení.
Mezitím pocítila teplo v klíně, jak se Kurt do ní vyprázdnil a jeho místo zaujal Brandt. Ten ji otočil na všechny čtyři a zajel do ní zezadu. Dívka vyjekla, jak cítila penis v těle v jiném úhlu a značné hloubce. Pak si to začala vychutnávat, že ani nepocítila, jak ji Brandt roztahuje půlky a prsty jemně zkoumá otvor čokoládové dírky.
Náhle z ní vyjel, a když se k ní znovu přitlačil, zjistila, že ji úd proniká do zadečku.
Chtěla se vysmeknout, ale muži ji ze všech stran sevřeli a Brandt, zhluboka funící, se do ní dostával dál a hloub.
Turba-n bolestně kňučela, neboť to bolelo, ale ocas se tlačil dál, až v ní byl celý. Párkrát ho povytáhl a zase přirazil. Bolest polevovala, zvlášť když ji Brandt rukou mnul poštěváček a nořil prst hluboko do pochvy. Pak se muž náhle přetočil na záda, čímž se ona ocitla nahoře, zadečkem stále napíchnutá na jeho ocasu. Mezi nohy ji vlezl Kurt, Uchopil ji za kotníky, doširoka je roztáhl a zarazil do ní mohutný, žilnatý penis. Pro Turba-n to byl nový nepoznaný pocit, cítit v sobě pulsovat dva ocasy. Muži taktéž vzrušeně funěli, neboť cítili úd toho druhého jen přes tenkou překážku. Kurt se udělal a nahradil ho Willy.
Neúnavně ji projížděli, dokud se dívka s táhlým zasténáním neudělala.
Pak stahy poševních stěn muže přivedly k vrcholu. Bohužel pro ně, slastný výkřik Turba-n probudil De Longa, který popadl meč a vnikl do princeznina stanu. V temnotě viděl jen stíny na jedné hromadě, a tak do jedné postavy prudce kopl. Byl to Willy a dostal ránu do ledvin. Zaúpěl a vzápětí se mu do zad zabodlo ostří meče. Zachrčel a mrtev se svalil na Turba-n, která začala zděšeně ječet. De Long se zorientoval a máchl mečem vlevo. Brandt stačil uhnout hlavou, ale ostří meče mu uťalo paži u ramene. Zařval bolestí a další rána mu probodla krk. Kurt ležící pod Turba-n nemohl dělat nic a to už prostor osvětlili stráže s loučemi v rukou.
Muži spatřili dvě mrtvoly, všechny dole obnažené a nahou, plačící Turba-n, sedící na klíně ještě jednoho, živého muže.
Pohled na zkrvavené lože byl jasný, další cesty již netřeba. Muži Kurta vyvedli ven, kde se ke všemu přiznal. Za zneuctění vzácné panny a princezny byl okamžitě sťat a De Long přemítal, co dál.
„Budeme pokračovat v cestě i poté, co vám ti psi udělali?“ otázal se Turba-n, která zavrtěla hlavou.
„Už to nejde.  Neubránila jsem se zhanobení nevěřícími a jsem zatracena. Žádný pravověrný muslim se mě už nedotkne. Saladin by mě zabil, nebo mě jako nevěstku předhodil armádě,“ smutně sklopila hlavu.

Ráno výprava zahájila návrat.
Na rytířské radě nastal zmatek, když jim De Long sdělil onu smutnou skutečnost. Všichni tušili, že pokud Saladin dobude město a zjistí pravdu o své manželce, všechny stihne krutý ortel smrti.
„De Longu, princezna musí pryč z města. Doprovodíte ji do Haify a svěříte pod ochranu tamního templářského řádu. Tady být nemůže. Přijímáte tento úkol?“ De Long, který na sebe vzal osobní vinu za nešťastnou událost, přikývl.

Za několik dní vyrazila, již menší výprava do Haify. Cesta již nebyla tak bezpečná a Blanka z Valois odmítla tu cestu, neboť měla v paměti ještě živé vzpomínky na masakr své výpravy a zajetí.
„Budu na tebe čekat, můj milý.“
Jen ho políbila na rozloučenou na zarostlou tvář.
Putování nehostinnou krajinou bylo nekonečné. De Longovi pomalu uzrával v hlavě jistý plán a měl teď dost času zvážit všechna pro a proti. Pak se rozhodl. Nedoprovodí Turba-n do Haify, ale vrátí se do Evropy. Zde už je vše tak jako tak ztraceno. Saladin dobude Akkon, Haifu i další města, kde jsou křižáci. Vojska je tu málo a zbytečně zemřít ve jménu kříže se mu nechtělo.

A tak jednoho časného rána se z tábora vytratil a zamířil k moři a Turba-n, která s ním, pro jistotu, sdílena stan, se probudila a rozhodla se odejít také. Na pobřeží si najali loď a dostali se až do Konstantinopole, na dvůr císaře Alexise IV.
Císař je vlídně uvítal, ale žádost o vyslání byzantské armády do Akkonu odmítl s tím, že si nechce Saladina pohněvat a poštvat proti sobě. Spíš tím však sledoval vlastní cíle. Nechat Saladina oslabit v bitvě s křižáky a teprve pak mu zasadit ránu vlastní armádou a znovu ovládnout Blízký východ, jako za časů Alexandra Makedonského. Svolil však nechat u sebe princeznu Turba-n.
Uběhl týden a jednoho večera De Long seděl na posteli s hlavou v dlaních. Přemýšlel, jak dál. Má se přece jen vrátit do Akkonu k Blance, nebo se vrátit domů, do Toulouse? Navíc zde stále je a v jeho ochranu doufá Turba-n, vznešená princezna a milé arabské děvče.
„Máte starosti, můj pane?“ uslyšel náhle.
Ve dveřích stála Turba-n v lehkých, až průsvitných šatech. Ve všech šatech, jež nosila, byla vždy neobyčejně přitažlivá, ale také si vždy dokázala zachovat vznešenost a důstojnost.
„Myslíte na Akkon a vaši paní?“
„Ano,“ odvětil De Long.
„Ale když se vrátím, co budete dělat vy?“
„Já se domů vrátit nemohu. Ale císař slíbil, že mohu žít v paláci,“ smutně řekla Turba-n.
„A co když se vrátím domů, do Francie? Šla byste se mnou?“ překvapil ji náhlou otázkou De Long. „Je tam více zima a nepohodlí, ale jako hrabě si nežiju tak špatně. Mohli bychom spolu žít a snad mít…i rodinu, když byste přijala kříž.“
Turba-n pozvedla hlavu a zaskočena nabídkou se trochu zakoktala: „A vy…vy byste mě chtěl? Vždyť již nejsem hodna muže… a jsem zatracena.“
De Long se pousmál. „Když je žena zhanobena násilím, tak v mé zemi není navěky zatracena. Bůh jí odpustí. Navíc, toto zůstane jen mezi námi. Já vás budu ctít a velmi milovat.“
De Long povstal, došel k Turba-n a pomalu ji objal. Dívka zrozpačitěla, ale pak se usmála a jejich rty se setkaly v polibku.
De Long ji poponesl k loži a jemně položil na záda. Přilehl k ní a začal ji pomalu a něžně líbat a zbavovat šatů. Pak leželi nazí vedle sebe a dlouho se jen mazlivě hladili a líbali. Turba-n mu v puse polaskala penis. Sála ho a jazykem dráždila žalud a přitom mu mnula koule. De Long ji jazykem laskal klín a sál naběhlý klitoris. Pak na ní nalehl a pomalu do ní vnikl. Turba-n slastně vzdychala a šla mu v přírazech naproti.
De Long se nemohl nabažit toho krásného mladého těla, ze kterého přímo tryskala živočišnost a radost ze života. Když si ji vzal zezadu, Turba-n pevně zapřena, hlasitě sténala, zvlášť když ji k tomu zezadu mnul, přímo drtil její malá pevná prsa.
„Iza..izia…achmída!“ křičela ve své mateřštině.
De Long ji povalil na záda, uchopil za kotníky a vkleče do ní zajel. Pak ji uchopil v pase a narážel na svůj pulsující ocas, až to na něj přišlo. Zrychlil přírazy a pak vydechl.
„Už…už,“ plnil ji dělohu přívalem semene.
Když se odvalil stranou, z klína Turba-n vytékal přebytek semene v malém praménku smíchaném s jejími šťávami. Dívka zhluboka vydýchávala svůj vrchol a pak se k němu přitulila a takto oba usnuli.


U císaře pobyli asi měsíc, než se vydali do Francie. Pro Turba-n to byl exotický výlet, zato De Long zase po dlouhé době spatřil známá místa.
Do Toulouse dorazili v době pozdního jara. Projížděli hrabstvím a lid na svého pána nezapomněl a všude ho vítali a vzdávali čest. Na toulounském hradě je uvítal starý přítel a poručník Henry, který De Longa vychoval, když mu zemřeli rodiče. De Long se s ním přátelsky objal, pak  Turba-n pomohl sesednout z koně a pokynul rukou směrem k hradnímu paláci.
„Vítejte a prosím, vstupte dál, má paní.“

 

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1393
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
3
Shock
shockingman@seznam.cz

6
Komentujte

Please Login to comment
avatar
5 Comment threads
1 Thread replies
3 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
6 Comment authors
ListekvrMartinMartinShockChilde Recent comment authors
WordPress spam blocked by CleanTalk.
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Pardubice
Host
Pardubice

Obléhání Akkonu roku 1191 byla celkem zajímavá akce. Která skončila kapitulací dle podmínek které dohodl velitel obránců Akkonu a křesťané. Saladin tou dobou u Akkonu již byl a snažil se obráncům pomoci. Po kapitulaci města 12.7. 1191, ale ctil dohodu a se svou armádou odtáhl. Je ale pravda že mezi vítězi došlo k hádkám o kořist speciálně o jerusalémskou korunu …

Childe
Člen

Historii hodnotit nebudu, jelikož u tohoto druhu povídek mi to přijde zbytečné.
Je to něco úplně jiného než autorova předchozí povídka a i styl psaní je úplně odlišný.
Jinak povídka je prostě dle mého vkusu vynikající.

Shock
Host
Shock

Abych nemátl čtenáře. Všechno to píšu opravdu já, ale styl psaní mám zřejmě ovlivněný náladou a dobou ve které to píšu – jaro, léto.., ráno, večer,…. Prostě jak mi to zrovna jde z “hlavy do klávesnice”. Dodnes jsem si toho nijak nevšiml ani to nevnímal 🙂

Martin
Host
Martin

Super povídka. To by chtělo pokračování. Spojení historie a erotiky je skvělé.

Martin
Člen
Martin

Jedním slovem paráda . S erotickým humorem podána historie . Moc dobrá povídka .

Listekvr
Host
Listekvr

Shockovy povídky jsou velmi nápadité, ale erotika se mi v nich zda hodně odbytá. Kupříkladu věta

…naopak se děsil večerů s nenasytnou Ruskou

je zmařená příležitost.
Je to jako když čokoládu v ústech místo převalování na jazyku a dlouhého vychutnávání rychle rozkoušeš a polkneš, abys mohl ukousnout další!
Shocku, inspiruj se povídkami Pavelmana (Nejsem mamánek), který dokáže jednoduchý děj maximálně vyplnit erotičnem, a Tvé povídky budou dokonalé!