Ze starých knih

Henryk Swoboda, statný čtyřicetiletý kníže Velkopolský, právě na svém hradě slavil s družinou své další vítězství nad pohanskými Prusy a dobytí nových území pro své knížectví.
Vítězná bitva byla oslavována vskutku velkolepě a stoly se prohýbaly pod množstvím jídla a pití. Většina válečníků však již byla zpita do němoty, cosi blábolila nebo spala na stole ve svých zvratkách.
Kníže dopiI pohár a přemítal, zdaIi má důstojně odejít ulevit si na hradby, nebo zda se má vymočit přímo v sále, kde tak již učinila řada zpitých spolubojovníků. Nakonec ztěžka vstal a šel ven. Cestou hlasitě říhl a přemýšlel.
„Hm, noc je ještě mladá a všichni jsou už zpití. To za mých mladých let nebývalo! Celou noc se pilo a za ranní mlhy se vyráželo lovit po okolních vesnicích panny pro potěšení těla. Kdo jich obšťastnil nejvíc, vyhrál. Jo, to bývaly časy,“ zasnil se.
Když vykonaI potřebu a vracel se, všiml si náhle světla z pootevřených dveří komnaty kněžny.

„Co, že má drahá ještě nespí?“ zamumlal si pod vousy a zvědavě tam nakoukl.
Komorná Anna právě odestýlala lože kněžny a ke dveřím byla otočena zády. Právě se nahnula přes pelest, aby urovnala prostěradlo, čímž nevědomky poskytla knížeti pohled na pevný oblý zadeček a štíhlé nohy.
Kníže se k ní tichými kroky přiblížil a zezadu ji objal přes prsa. Anna poplašeně vyjekla, a i když poznala knížete, snažila se vymanit ze sevření.

„Milosti, prosím, pusťte mě, mám práci!“ Ale Henryk se s ní nemínil přetahovat.
„Klid, Anno, konej svou práci a mě neber na vědomí.“
Uvolnil své sevření a Anně vyhrnul sukni na záda a donutil ji se rozkročit. Dlaní ji stlačil více do předklonu, vytáhl ztopořený ocas a nasměroval jí ho mezi půlky zadečku. Anna rezignovala, přestala stlát a naopak se ještě více předklonila přes postel a zapřela se o pelest.
„Tak je to správné, milé děvče!“ konstatoval kníže.
Šlo to ztuha. Jeho veliký ocas jen pomalu rozevíral pysky dívčina úzkého klína a Anna začala tiše bolestně sténat.
Když v ní zmizel až po kořen, Anna zhluboka dýchala a kníže začal přirážet. Tření ocasu o poševní stěny v Anně vyvolávalo slastné pocity a uvolňováním šťáv se přírazy stávaly příjemnými.  Začala už hlasitě vzdychat a vyrážela pánví proti jeho ocasu a kníže ji brzy obdařil záplavou semene.

Anna si svůj prožitek nestačila vychutnat, protože se náhle ode dveří ozvalo.
„Óóó, co to děláte, kníže, jak jste mohl!“
Byla to kněžna Agnesza a užasle je pozorovala. Pak zle pohlédla na Annu.
„Ty doroto, tys ho svedla!“
A s rozmachem ruky se rozeběhla proti komorné.
Kníže ji zastaviI svou siInou paží a přísně řekl: „Tak to by stačiIo, drahál Anna za nic nemůže. Já si jen vzal, co tys mi nikdy nedala! Tvé mnohaleté výmluvy již mě unavují, ale žes mi nedala dítě, jsem nikdy nezapomněl. Dnešní noc si ale všechno vynahradím!“
V očích se mu zlověstně zablýsklo, až kněžna dostala strach.

Kníže řekl Anně: „Zavolej mi sem Alexe a Andrzeje!“
To byli osobní pobočníci knížete. Poté kněžnu povalil na postel, strhl z ní noční úbor a než muži dorazili, kníže si zálibně prohlížel její nahé tělo. Pevná prsa, ploché břicho, zarostlý klín, to vše ho vzrušovalo, ovšem za těch dvacel let, co byli manželé, mu ani jednou své tělo neposkytla a brát si ji násilím nechtěl. Nikdy tak vlastně nenaplnily svátost manželskou, jejím konzumováním v loži, jak žádal mrav. Dnes však se rozhodl pro pořádnou lekci.

„Pán si přeje?“
Ve dveřích stál Alex s Andrzejem.
„Chci kněžně dopřát její skryté přání, býti obšťastněna více muži najednou. Proto jsem vás přivolal, abyste se tohoto úkolu zhostili společně se mnou.“
Oba muži překvapeně pohlédli na sebe i vyděšeně se tvářící kněžnu, ale dle příkazu přistoupili k loži, obnažili se a první se osměIiI Alex.
Lehce přejeI ženě po ňadrech a políbiI je. Pak ji začal líbat po celé hrudi, zatímco Andrzej se začal zabývat průzkumem klína, hustě zarostlém černými chloupky.
Jeho prst mizel v lůně článek po článku. Kněžna zcela paralyzována tímto počínáním jen těkala očima kolem sebe. Nezmohla se na obranu a ani slova protestu.
Kníže ji pobaveně pozoroval a uchopil si tuhnoucí ocas a začal si ho honit.
Andrzej zatím kněžně zvedl nohy, zapřel si je o ramena a plnou váhou na ni nalehl. Jak jeho tvrdý ocas zmizel v porostu klína. Kněžna s vytřeštěnýma očima zoufale vykřikla. Andrzej překvapeně cítil, jak trhá jakousi překážku a když po pár přírazech z ní vyjel a semenem jí zkropil břicho, spatřil svůj ocas zbrocený krví a pochopil, že ženu právě zbavil panenství.
Na kněžnu pak nastoupil Alex a i on se rychle odbavil, v již roztaženém a uvolněném klíně, a aniž by se ptal, semeno vystříkal do ní.

„Jak se cítíš, drahá?“ zeptal se posměšně kníže. Kněžna nebyla mocna slova. Z klína jí vytékala krev promísená se semenem.
„Ještě jsme ale neskončili,“ dodal kníže a jediným pohybem ji otočil na břicho. Pozvedl si ji v pase a svůj trčící ocas ji zarazil do zadečku. Agnesza bolestně vykřikla, ale z pevného sevření knížete nebylo úniku.
„Ach..dobrý bože…smiluj se nad svou nebohou služebnicí!“ plakala, zatímco pronik do střev pokračoval, dokud neucítila na zadečku jeho chlupaté koule.
Kníže slastně funěl a pomalu začal přirážet. Žena se opět rozvzdychala, když vtom se kníže přetočil na záda a Agnesza mu zůstala ležet na břiše, stále s ocasem v zadku.

„Její klín je volný!“ zvolal kníže.
Mezi nohy ji první nastoupil Andrzej. Popadl ji za kotníky, zasunul ji ho dovnitř a oba ji začali projíždět v divokém rytmu. Dva tvrdé ocasy v těle kněžně přinášely dosud neznámý pocit rozkoše.
Bylo to tak krásné, že sama mimoděk začala pomalu přirážet dopředu i dozadu a vlnit tělem, aby pocit slasti ještě umocnila.
Muži to poznali a i oni prožívali slastné chvíle, jak si třeli ocasy přes tenkou přepážku.
Vtom Andrzej mocně přirazil a s heknutím se jí vyprazdňoval do dělohy. Kněžna jen slastně sténala a snad ani nepostřehla, že se muži vystřídali a mezi nohy ji nastoupil Alex. Andrzej ji zatím s povadlým ocasem zamířil k obličeji.

Kněžna ovšem nic nechápala a kníže ji poradil: „Vezměte ho do pusy, drahá, ale pozor na zuby. Jen lízat a sát!“
Kněžně se nechtělo, ale Andrzej se neptal a zasunul jí ho do pusy a zezadu zatlačil za hlavu, že musela uposlechnout a nechat ho v puse volně jezdit. Ten jí uvnitř pořádně narostl, a tak ho zkoušela sát a pevně ho obemkla rty.
Zřejmě to dělala dobře, protože za chvíli jí do pusy vytryskla lepkavá hmota, až se skoro začala dusit. Chtěla ji vyplivnout, ale Andrzej ji stále držel za hlavu, že neměla jinou možnost, než to spolykat.
Zatím ji plnil semenem i kníže zezadu a Alex zepředu ji přeplňoval dělohu. Kníže se postavil nad bezvládně ležící kněžnu.
„Ted‘ jste mi po 20 letech splnila manželskou povinnost. Nedala jste mi jinou možnost, než takto. Přeji vám dobrou noc.“

Kněžna, plná rozporuplných pocitů, ponížení i slasti, mlčela a jen odvrátila hlavu.
Kníže se vrátil do hodovního sálu, kde zjistil, že část osazenstva je zcela zpitá, ale část opilců se propila do střízlivosti a kula plány, kde středem zájmu byly ženy. Těch se ale na hradě nedostávalo.

„Pánové!“ zvolaI kníže. „Vidím váš zájem a vím, jak ho uspokojit. Co takhle navštívit klášter Klarisek, asi čtyři hodiny cesty odtud. Nejde o jeptišky, ale o sličné panny, dcery velmožů a šlechticů, daných sem na vychování. Nepozorovaně tam vtrhneme nad ránem a zase se ztratíme. Klášter je na samotě v kopcích. Co říkáte?“
Mohutný jásot doprovázel poslední slova. O druhé hodině ranní tedy dvacet jezdců opouštělo hrad a tryskem se rozjelo za dobrodružstvím.

***

Bylo už nad ránem a na východě z ranního oparu již vystupovaly siluety kláštera, když skupina narazila na cikánský tábor.
Cikáni byli na tak časnou dobu kupodivu čilí a jevili o rytíře zájem. Začali jim nabízet tretky a domácí výrobky na prodej.
Rytíř Trutnow toho měl dost a zařval: „Nechcem tyhle krámy, ale ženský!“
A tak cikáni hned předvedli pár hezkých děvčat, ovšem požadovali poměrně dost peněz.
Rytíři se rozhodIi, že si tedy užijí tady, sesedli z koní a osm rytířů si dívky rozebraIo a odvedIo mimo tábor.
Cikáni zatím daIi ostatním čekajícím mužům napít a zajímaIi se o novinky z míst, odkud přijeIi. Rytíř Hradewitz si šeI uIevit, když zahlédl u koní temné postavy.

TasiI meč a s výkřikem: „cikáni nám kradou koně!“ se vrhl na stíny ve tmě.
Tmou zazněly výkřiky bolesti a jeden ze stínů se skácel k zemi. Od ohně vyskákali ostatní muži, když vtom se na ně ze všech stran vyřítili cikáni s noži a klacky a začala řežba.
Rytíři Hradewitz, Pardubitz a Hronow padIi, aIe cikáni nakonec utrpěli takové ztrály, že se rozprchli všemi směry a rytíři opanovali prostor.
Z lesa se navrátilo sedm mužů, protože i ženy měly na rytíře políčeno a než došlo k obšťastnění, cikánky tasily nožíky a jehIice a vrhly se na rytíře.
Sedm se jich ubránilo, jen rytíř Krakow byl nalezen s probodnutým krkem. Přeživší muži přemýšleli, co dál. Vypitý aIkohol, boj a krev v nich vzbudila touhu plenit a zabíjet.

„Na klášter!“ Vykřikl kdosi a ostatní ho následovali.
Kníže Henryk je uklidňoval.
„Hlavně nikoho nezabíjet, nebo máme na krku zemskou hotovost a je s námi konec!“
Ostatní přikyvovali, ale mysleli si pravý opak.
Rytíři dospěli až k bráně a tři z nich sehráli divadlo.
Rytíř Trutnow sehrál zraněného a dva druzi ho podpírali. Takto zabušili na bránu a dovolávali se křesťanské pomoci.
Nejdřív se otevřelo malé okénko, sestra fortnýřka s nimi chvíli mluvila a pak se otevřela postranní branka a muži vkročili dovnitř. Bleskurychle se za nimi vtlačili i ostatní, dosud ukrytí, muži.
Řádová sestra a její kolegyně byly hravě přemoženy a ve vrátnici nastal výslech.
„Kolik vás je v klášteře, mužů a žen?“
Dívka zarputiIe mlčeIa, a tak rytíř vytáhI nůž a napřáhI se, jako by ji chtěl bodnout, aIe čepeI zastaviI těsně u těla a zespoda ji až po prsa nařízl klášterní hábit.
Ten se rozevřeI jako Iusk a odhaIil běloskvoucí nahé tělo. Dívka zčervenala a rychle si překřížila ruce přes prsa a klín.
Henryk ji uchopil za bradu a řekl: „Děvče, mluv, nebo poznáš lásku od přítomných andělů a věř, že to není žádný příjemný zážitek.“
Dívka se rozplakala.
„Nás je tady… třicet klarisek a patnáct dívek na vychování. Z mužů je tu důstojný pan farář….a pár mnichů dominikánů..na pomoc v knihovně..a v kuchyni. Nechte nás, prosím.“

„Nuže, pánové, sIyšeIi jste,“ obrátiI se Henryk na sveřepě se tvářící muže a znovu se otočil k jeptišce. „Kde ty dívky mají komnaty?“
„Nalevo od vchodu. Celé křídlo kláštera je jim vyhrazeno“.
Muži zálibně pohlíželi na obě dívky, ale kníže je zarazil.
„Jeptišky necháme být. Mohu odpovědně prohlásit, že není o co stát. Brání svou čest, a když se jich nakonec zmocníte, jejich odevzdanost v loži je ještě horší, než u mojí ženy.“
Drsně se zasmál. Muži mu sekundovali a vyhrnuli se ven.
Nádvoří opatrně obešli podloubím, které obepínalo celý uzavřený areál kláštera. Vnikli do vchodu nalevo, jak jim řekla jeptiška, a vyběhli do patra.
Dívky vesměs zaskočili v komnatách, jen dvě byli v čítárně, kde jim jeden mnich předčítal Písmo svaté. Za chvíli již ležel omráčený na podlaze a rytíři se jali chytat zoufale ječící dívky, které prchaly všemi směry, ale nebylo pro ně úniku. Do zmatku a útěku se ještě přidaly jeptišky v domnění, že i jim hrozí osud zhanobení.

Vznešené dívky byly odvlečeny do komnat nebo se jich muži zmocnili přímo na místě. Rytíři jim jen vyhrnuIi šaty, aby se dostaIi, kam potřebovali a nebo je svlékli úplně, aby se poIaskaIi s jejich panenskými těly.

Kníže Henryk se zmocnil jedné hezké rusovlásky, která se mu představila jako Janica De Sienkiewicz, dcera vévody Sienkiewicze, jižního souseda Henrykova knížectví a soupeře o vliv v Litevské oblasti a Východním Prusku.
Vznešený původ jí nebyl nic platný, neboť kníže ji povalil břichem na lože, vyhrnul šaty, násilím roztáhl nohy a zezadu do ní vnikl. Šlo to jen ztěžka, dívka se sice nebránila, ale byla úlekem celá stažená.
Kníže do ní násilím vnikl a stačilo pár mocných přírazů a dívka byla zbavena panenství. Zatímco vzlykala nad bolestným zážitkem, Henryk začal prudce přirážet. Dívka hekavě vzdychala a postel vrzala v rytmu přírazů.
Kníže se do ní vysemeniI a vstal, když do komnaty nakoukl další rytíř a vida, že dívka je volná, chtěl se jí zmocnit, ale Henryk ho zarazil.
„Už se jí nikdo nedotkne!“ Pak se obrátil na plačící Janicu.
„Válka s vaším otcem je nevyhnutelná, ale po ní z vás učiním svou kněžnu. Naším spojením jsem si vás pojistil pro sebe a až nastane ten den, přijdu si pro vás.“
„A kdo jste?“ přestala vzlykat Janica. „Takto se přec nechová žádný pravý muž a rytíř!“
„Jsem Henryk Swoboda. Možná už jste o mně slyšela a asi nic dobrého, pokud o mně hovořil váš otec,“ ušklíbl se kníže.
„Ano, slyšela. A opravdu nic dobrého, jak jste dokázal i teď,“ odvětila opovržlivě Janica.

Kníže vyšel ven a porozhlédl se po okolních místnostech. Muži už byli vesměs ukojeni a nyní dávali dívkám lekce, jak je uspokojit ústy. Vráželi jim ocasy do úst a nutili je sát a líbat. Tu a tam dívky usilovně polykaly sémě zhanobitelů, jinde zas je s odporem plivaly na zem.
Když se muži začali vytrácet, dívky zůstaly ležet ve znásilněných pozicích, zcela vysílené, bezvládné, ve zmáčeném loži se stopami panenské krve a tělních tekutin mnoha mužů.
Rytíři se vytratili do lesa, kde nechali koně a kolem poledne nečekaně narazili na cikány, s nimiž měli nevyřízené účty již od časného rána.
Cikáni pomalu táhli krajinou a rytíři se k nim přiblížili ve směru od slunce a než se oslnění cikáni zorientovali, bylo pozdě. Rytíři nikoho nešetřili a cikáni padali jako mouchy.
Ženy a děti se zděšeně rozutekly. Poté se rytíři vrátili na hrad, kde pokračovali v přerušené hostině.

***

Když se vévoda Sienkiewicz dozvěděl o událostech v Turkowském klášteře, nepříčetně se rozzuřil, sebral vojsko a napadl Henrykovo knížectví.
Sotva překročil hranice, začal nemilosrdně plenit, loupit a pálit. Na cestě nevynechal a neušetřil žádné městečko, vesnici, ani samotu a vojsku ponechal zcela volnou ruku.
Tím ovšem celé tažení značně zpomalil a poskytl knížeti čas na obranu.
Pomalu táhnoucímu voji vévody se postavil u města Lubawka a očekával protivníka. Rozložil se na mírném návrší s nalevo neprostupnými močály a lesy a napravo se opřel o řeku Ploucznice.

Vévoda Sienkiewicz se zatím zdržel v zámku hraběnky Majeslawy De Souczek.
Vojsko se utábořilo v okolí a obzvlášť velkou zábavou pro zdivočelé vojáky bylo hanobení veškerého ženského obyvatelstva.
Sama hraběnka se stala jednou z obětí, kdy se jí víceméně násilím zmocnil sám vévoda. Původně to ani neměl v plánu a zpočátku se pokoušel chovat galantně, ale jelikož se hraběnka chovala vůči dobyvatelům přezíravě, urazil se a zmocnil se jí v salónku nad sklenkou vína, kam ho nic netušící hraběnka pozvala.
Jeho pobočník ven odvlekl komornou bránící svou paní, zatímco vévoda zcela ohromenou a strachem ztuhlou hraběnku povalil na pohovku, roztrhal na ni šaty, zespodu ji podebral a zvedl za zadek a přirazil na tvrdý ocas. Hraběnka vykřikla a začala sebou škubat. Vévoda zatím tvrdě přirážel a bolestivě ji hnětl a mačkal odhalená pevná prsa.
„Jen drž…má konkubíno!“ funěl jí do tváře a brzy se slastným zaúpěním se do ní vystříkal.
Zcela ochromená a jeho konáním zhnusená Majeslawa zůstala nehybně ležet s nohama od sebe.

Dva dny zde vévoda pobýval a užíval si těla hraběnky, než vytáhl vstříc knížeti.
„Konečně!“ zvolal vévoda na poradě štábu.
„Chvíle zúčtování nastala. Henryk mi jde vstříc. Zamáčkneme ho jak štěnici!“
Rozvášněný vévoda vyrazil s menším oddílem napřed a v krátké řeži dobyl tvrz Trzebesz, která se mu nehodlala vzdát.
Majitel tvrze, zeman Jarowsky se bránil se zbraní v ruce. V bitce padl a jeho žena a dvě dcery byly, jako vzácná trofej, předvedeny vévodovi. Ten se zjevným potěšením obě dívky zbavil panenství, matku „půjčil“ svým generálům a teprve poté je všechny velkomyslně propustil.

***

Kníže Swoboda zatím měl čas vymyslet plán bitvy.
Přes bažiny vyslal oddíly lehké pěchoty, které měly vévodovi vpadnout do zad, jízda tvořila zálohu a zbytek armády čekal na návrší. V mezičase ještě kníže podnikl odvážnou výpravu a přepadl a zlikvidoval okupační oddíl podmaršálka Wacka v městě Rychnowek.
Sám podmaršálek Wacek šťastně unikl a vévodovi zvěstoval strašlivý osud jeho vojáků.
„Milosti, moji muži byli zabíjeni strašným způsobem! Byly jim postupně utínány nohy, ruce, ano, i jejich údy, prý jako odměna za hanobení knížecích poddaných. Byla to hrůza, můj pane,“ a v přestálé hrůze se celý ještě třásl.
Vévoda vybuchl vztekem a strašlivá touha po pomstě mu zatemnila mozek.

Když se armády konečně setkaly, hned druhého dne, za ranního rozbřesku, zahájil vévoda zteč.
Jeho generálové byli opatrnější a navrhovali kombinaci malých útoků s vyhledáním slabých míst protivníka, ale vévoda jejich návrhy smetl ze stolu. Svůj hlavní stan si zřídil na samotě „U bagna glubokego“, jejíž obyvatelé uprchli.
Vévodovo vojsko poměrně rychle dobylo a obsadilo návrší a Henrykova armáda ustupovala.
Vévoda dal pokyn k pronásledování, když vtom zpod příkrovu lesa vyrazila na pomoc ustupujícím posílená pěchota a jezdectvo. Útočné řady se srazily a nastal masakr. Meče, cepy, kopí, to vše činilo ze zasažených jen beztvarou změť krvavého masa. Hlomoz bitvy zcela přehlušoval nářek a sténání množství zasažených a zraněných vojáků.
Boj neměl dlouho vítěze, ale zdálo se, že vévoda má navrch. To ho povzbudilo a rozkázal nasadit zálohy. Generálům se však zdálo, že Henrykova armáda je menší než očekávali a obávali se nějaké lsti. Mezitím se Henrykově jízdě podařilo rozetnout nepřítele na dvě části a jedno křídlo smést do řeky. Vévoda rychle zasadil zálohy, ale vtom se mu do zad z bažin vyvalili Henrykovy pěšáci. Byli to oni, které Sienkiewiczovi generálové postrádali na bojišti.
Vévodovy zálohy byly napadeny zezadu a zcela rozvráceny a zdecimovány. Jízda pomohla zdolat i druhé křídlo vévodovy armády, a tím byla bitva rozhodnuta.

Kníže s malým oddílem opustil bojiště a dorazil k hlavnímu stanu vévody ve chvíli, kdy se chystal uprchnout. Henryk seskočil z koně, tasil meč a vykročil proti vévodovi. Ten zaujal bojový postoj.
„Jeden z nás odsud neodejde živ!“ křikl a odrazil prudký útok knížete.
Souboj meči trval delší čas, než vztekem zaslepený vévoda učinil ukvapený výpad, kníže uhnul a sekl vévodu do zad. Ten zasténal, v otočení promáchl mečem a kníže mu zabodl meč přímo do nastavené hrudi.
Vévoda vyjekl a pomalu se se strnulým výrazem ve tváři složil na zem.
„Je mrtev,“ sklonil se k němu jeden z jeho generálů. „Pane, jste vítěz a odevzdáváme se vám k poslušnosti.“

Generál povstal, sejmul si přilbici a po něm i všichni ostatní.
Kníže přikázal vévodovo tělo naložit sebou, a když samotu opouštěl, na stromech se kymácela visící těla vévodova štábu. Vítězství bylo úplné. Vojáků nepřítele uniklo jen pomálu a zajatci se nebrali.
„Jak teď s vítězstvím naložíte?“ zajímalo jednoho z generálů a kníže pokýval hlavou. „Potáhneme na vévodství!“ A když spatřil jeho užaslý obličej, dodal: „Nikdo nám nestojí v cestě a musíme se mu odměnit za jeho návštěvu u nás!“

Po bitvě se vojsko sešikovalo a vyrazilo k hranici.
Cestou si kníže vyslechl nářky přeživších obyvatel na počínání vévodovy armády, ale sám neměl v úmyslu oplácet stejnou mincí. Vojákům nebránil ve znásilňování a rekvizicím, ale zbytečné zabíjení a pálení tvrdě trestal.
Za čtyři dny dosáhl vévodova sídla, hradu Marienburg. Bránu města našel otevřenou a na nádvoří ho již očekávaly, v pokorném pokleku, tři dcery vévody a žádaly knížete o velkomyslnost a slitování s nimi i obyvateli vévodství.
Kníže seskočil z koně.
„Vstaňte, vzácné dámy. Nepřišel jsem jako dobyvatel a nechci další válku. Přišel jsem si pro svou paní, jak jsem slíbil,“ a pohlédl na Janicu, která zčervenala a sklopila oči.
„Je-li to vaším přání, prosím,“ odvětila tiše.
„No, zatím je, myslím, ještě čas,“ ukončil debatu kníže a vkročil do hradu.

***

Následné dny předložil vévodkyním svou představu.
„Nehodlám vaše území obsazovat na dlouho. Pokud mi budete přátelsky nakloněny, můžeme být dobrými sousedy. Vy zřejmě se nyní ujmete vlády?“ obrátil se na nejstarší dceru Jadwigu.
„Ano,“ odpověděla a kníže pokračoval.
„Dobrá. Co se stalo, státi se muselo, protože s vaším otcem nebylo možné se rozumně dohovořit a válkou by to skončilo stejně, dřív nebo později. Jeho poslední cesta bude důstojná, jak se na jeho velikost sluší,“ poklonil se kníže, pousmál se na Janicu a odešel na schůzku svého štábu.

Tak dny plynuly.
Jeho nenásilné usilování o přízeň Janici však stále naráželo na tvrdou bariéru. Chápal to, neboť pohana v klášteře byla ještě živá, ale přesto se snažil ji obměkčit. Obdarovával ji dárky, pozorností a stále jí byl nablízku.
Navíc dokázal, že není dobyvatel, ale dočasný správce a přítel vévodství. To když východní částí země prošla vlna úplavice, povolal z knížectví své mediky a ranhojiče, aby se tuto epidemii pokusili zvládnout a potlačit.

***

Největší změnu ve vztahu Janici vůči knížeti však přinesl jeden letní den, kdy si dívka ve společnosti dvorních dam vyrazila na malý výlet.
Když se Henryk po ní začal shánět, Jadwiga mu sdělila, že Janica jela do lesního zámečku Samotnia, v lesích u Marienburgu. Sotva to vyslovila, kníže se zachvěl.
„Cože? Rychle za ní, hrozí jí velké nebezpečí!“
A za chvíli již brány města opouštěl silný oddíl ozbrojených mužů.

Zbytky Sienkiewiczovy armády se znovu sjednotily, ale staly se z nich bandy lupičů a hrdlořezů, konajících ukrutné zločiny na nevinných vesničanech. Kníže toto vědomě vévodkyním nesdělil, aby je zbytečně nestrašil, ale teď poznal, že neměl mlčet. Vystavil tak Janicu velkému nebezpečí. Co by ji ve společnosti takovým mužů čekalo, ani nechtěl pomyslit. Skupina proto po stopách výletnic vyrazila co nejrychleji.

Po pár hodinách se dostali na dohled zámečku. Cestou sice neviděli nic podezřelého, přesto sesedli z koní a k zámku se vydali pěšky a pokud možno nepozorovaně.
Brána byla otevřena a kníže opatrně nahlédl dovnitř.
„Sapristi,“ zašeptal. „Ženy tu jsou, ale ti lumpové taky! Nevíme sice kolik, ale nemáme čas čekat!“ zavelel nakonec k postupu.
Na nádvoří přehlédli spoušť. Lupiči asi vzali zámek útokem a teď jich tu spousta ležela pobita společně s obránci.
Muži přeběhli k hlavním dveřím, které vyraženy, ležely na zemi. Na schodišti byl mrtvý majordomus a dvě služky. Jedna s vyhrnutou suknicí a roztaženýma nohama, zjevně zhanobena, druhá s bodnou ranou mezi odhalenými prsy z roztrženého živůtku.

Z horního patra se ozýval hluk ničení a plenění vybavení zámku. Muži vyběhli po schodech a opatrně nahlíželi do okolních komnat.
Zarostlé a špinavé postavy bývalých vévodových vojáků probíraly skříně, strhávaly obrazy a nejeden hlasitě funěl a vzpínal se na pohovkách nebo loži. Že tam pod nimi leží nějaká služka či dáma z doprovodu Janici, nebylo pochyb. Kníže se rychle zorientoval v situaci.
„První útok vezme ty komnaty vlevo a já s ostatními konec křídla. Sejdeme se potom uprostřed. Nikoho nešetřete!“

Nato muži vyrazili s tasenými meči a vrhli mezi tu loupežnickou verbež. Znásilňující muži neměli žádnou šanci k obraně a z probodaných těl se ozývaly chraptivé výkřiky umírajících.
Ale ostatní lupiči stačili pozvednout meče k obraně. Divoký útok knížete a jeho mužů je však smetl a za chvíli bylo po boji. Kníže poznal jednu z dvorních dam Janici.
„Kde máš svou paní?“
„Nevím…byly jsme napadeny …. nás..odvlekli se….a paní…nevím,“ dala se žena do pláče.

Zámeček nebyl veliký a Janicu kníže nakonec našel ve sklepě, přivázanou s roztaženýma rukama ke stěně.
Ta vyděšeně vzhlédla, když kníže rozrazil vstupní dveře, ale pak úlevou vydechla. Když ji odvázal, dívka mu vděčně padla kolem krku.
„Ach bože, tak jsem se bála. A vy jste mne našel a zachránil. Jsem vám neskonale zavázána. A co mé společnice?“ zadívala se na knížete. Ten sklopil oči.
„Už je to v pořádku. Pojďte paní, vrátíme se domů.“
Janica pochopila. Na nádvoří již stáli nastoupení muži, houf přeživších dam a obyvatel zámku a kolona se navrátila do bezpečí hradeb města.

***

Od toho dne už byla Janica ke knížeti přístupnější.
Kníže se tvrdě vypořádal s ostatními loupeživými tlupami a získal si sympatie vévodkyně Jadwigy a všechny sestry v něm konečně přestaly vidět nevítaného vetřelce. Pochopily, že spojenectvím s knížetem bude v jejich zemi klid a pořádek. I ony proto na Janicu tlačily, aby byla k němu vstřícnější. Dívce se kníže zamlouval, ale nemohla mu zapomenout jeho čin v klášteře. Přesto se s ním scházela stále častěji, až kníže mohl vyhlásit zásnuby.
Hned poté odjel do své domoviny, vyřídit si osobní záležitosti.

Tam zjistil zajímavé skutečnosti. Kněžna Agnesza ho opustila s jeho pobočníkem Alexem a zmizeli kdesi v Kyjevské Rusi. Tím mu odpadl problém, jak se zbavit své dosavadní manželky a její komnaty dal upravit pro svou novou budoucí ženu.

V tento čas ho požádal o soukromý rozhovor jeho generál, svobodný pán Budwar z Teszina.
„Milosti. Shlédl jsem se v Mirabelle De Sienkiewicz, sestry vévodkyně Jadwigy. Mé city jsou opětovány, a tak vás žádám o souhlas ke sňatku.“
To byla pro knížete zajímavá zpráva, protože generál byl ve vztahu k ženám vždy poněkud zdrženlivější, až upadl v podezření, že ho ženy, na rozdíl od mužů, nevzrušují. Proto mu s radostí udělil souhlas a přátelsky ho poplácal po rameni.

Další překvapení ho čekalo ve Vévodství. Vévodkyně Jadwiga De Sienkiewicz mu oznámila chystaný sňatek s českým knížetem Boleslavem.
Kníže si bleskově opatřil informace o tomto nápadníkovi, ale nezjistil nic podstatného. V knížectví, kdesi uprostřed Evropy, obyvatelé mluvili podobným jazykem, ale jinak o té zemi zvané Bohemia, nebo též Czechy, nevěděl nic.

***

A tak se v jeden krásný den doznívajícího babího léta konala trojnásobná svatba.
Kníže Velkopolský Henryk Swoboda a vévodkyně Janica De Sienkiewicz, Velkovévodkyně Jadwiga De Sienkiewicz a český kníže Boleslav a svobodný pán Tomasz Budwar a vévodkyně Mirabelle De Sienkiewicz, ti všichni vstoupili do posvátného svazku manželského. Oddal se samotný biskup Cyril Metodějský a oslavy trvaly tři dny, každý den na počest jednoho páru.
Jediný problém, který bylo nutné vyřešit, bylo ztracené panenství Jadwigy, která byla v klášteře taktéž zneuctěna, ale tato skutečnost byla pochopitelně před Boleslavem zatajena.
Aby první noc nedošlo k odhalení, připravila si Jadwiga váček s volskou krví a při tělesném spojení předstírala bolestnou ztrátu panenství, váček protrhla a potřísnila si klín a stehna krví. Boleslav byl spokojen a jen se divil, že spojení bylo tak snadné, ale krev ho ujistila, že Jadwiga byla panna, jak kázal mrav.

Ostatní nevěsty tyto problémy neměly, neboť jejich manželé věděli, jak se věci mají.
Janica byla ze svatební noci trochu vystrašena, neboť se jí opět navrátily vzpomínky na klášter, ale kníže se choval s maximální ohleduplností.
Dlouho líbal, hladil a mazlil každou část jejího těla, že dívka pozvolna tála a dotykům se s tichými vzdechy poddávala. Laskal bradavky prsou, až se napřímily a steny dívky zesílily. Když od prsou klesl v líbání níže, mezi její nohy, stáhla je podvědomě k sobě.
Pak však tiše vykřikla nad dotyky jazyka přímo mezi pysky pochvy a sama je zase roztáhla, aby se dostal dál.
Kníže pokračoval a nořil jazyk do nitra otevírajícího se klína a laskal závojíčky a dál, až po klitoris.
U Janici to vyvolávalo záplavu slasti a její klín se rosil kapkami uvolňovaných šťáv, které kníže pohotově slízával. Pak na ni nalehl a zatlačil žalud do vlhkého otevřeného otvoru.
Dívka lehce sykla nad pronikem, ale dál ho přijímala v sobě, a co nejvíc roztáhla nohy. Když dosáhl dna, chvíli počkal, než začal s přírazy. Janica cítila jak je jeho údem zcela vyplněna a brzy mu šla naproti a oba hlasitě vzdychali a sténali ve stoupající rozkoši.
„Ach…bože!“ vyrážela Janica v přicházejím orgasmu a kníže jen hekal.
„Ano..má…lásko…uuuž…budu!“
A Janica cítila, jak se v křeči stahuje kolem pulzujícího ocasu knížete, který jí trhavě plnil dělohu semenem.
Oba dosáhli vrcholu současně. Kníže se odvalil stranou, ale zůstal s Janicou v objetí a dál ji hladil po těle.

Za chvíli dívka pocítila tlak na stehně. Hmátla tam a v rukou stiskla tvrdý tuhý ocas.
„Ach, drahý, již zase?“ podivila se, neboť z vyprávění slyšela, že po uspokojení muži odpadnou a spí. Toto ji zmátlo, i když sama cítila, že milování ještě není plně nabažena.
„Uspokoj mě ústy,“ řekl kníže a Janica na něj pohlédla s otazníky v očích.
„Ústy? Jak…se..to dělá?“
„Pojmi ho do úst a saj. Pozor na zuby, to bys mi ublížila,“ poradil ji kníže a Janica se pomalu a rozpačitě skláněla k jeho klínu. Tvrdý ocas byl pokryt zaschlou vrstvou zbytků semene a jejího sekretu. Přesto ho vzala opatrně do pusy a stiskla rty. Kníže ji zezadu uchopil za hlavu a pomalu s ní začal pohybovat. Janica pochopila a sama si začala určovat rychlost a hloubku proniku ocasu do úst.
Knížete zalil slastný pocit a plně se oddával kouření, které Janica napoprvé ovládala velmi zdařile. Zcela automaticky si pomáhala i rukou a odměnou jí byl výstřik do úst. Cítila sice záškuby přes rty, ale nevěděla, co přesně má dělat, a tak jen pevněji sevřela rty.
„Polykej!“ Zaslechla hlas, a tak poslechla.
Polykala mužovo semeno, protože soudila, že to tak má být. Nijak zvlášť ji to nechutnalo, ale dalo se to vydržet.
Kníže byl však navýsost spokojený a hned ji přivedl k orgasmu svým uměním jazykem a poté ji ještě jednou projel svým ocasem a tentokrát zezadu, kdy si ji vzal opravdu tvrdě, až násilně.
Dívka však nijak neprotestovala a i ona dosáhla uspokojení. Oba pak zcela znaveni milováním, hluboce usnuli.

***

Když Tomasz Budwar svou novomanželku přenesl přes práh komnaty, lehce se zachvěl.
Nikdo totiž nevěděl, že bezmála třicetiletý mladý generál je dosud panic. Znal sice onanii a často ji provozoval, ale znásilňování žen na dobytých územích se nikdy neúčastnil. Příčilo se to jeho mysli a vybranému chování.
Umění milování se měl naučit, jak bývalo zvykem, u konkubín pro šlechtice, ale otec mu zemřel dřív, než stačil v těchto věcech cokoli podniknout a syn se později styděl o tuto službu zažádat. A tak to zůstalo až dodnes.
Vévodkyni Mirabellu oslnil právě svým chováním a tím, že v milostných věcech nenaléhal a jeho dotyky byly velmi jemné, stejně jako polibky, které ji dával na uvítanou či při loučení. Že by v tom bylo něco jiného, vévodkyně netušila.

Ted‘ ji tedy přenesl přes práh a odešel se připravit. Převlékl se do nočního úboru a vstoupil do ložnice. Mirabella již ležela přikrytá v loži.
Přilehl si k ní a jemně ji políbil. Usmála se na něj a začala ho hladit po tváři. Tomasz věděl, že Mirabella již svou milostnou zkušenost má za sebou, ale že je na něm, aby učiniI další krok.
Začali se mazlit, zbaviIi se svršků a zcela nazí objevovaIi krásu svých těl. A tak se staIo, že zcela nečekaně se ocitli v obrácené poloze, kdy Tomasz nezkušeně IaskaI zarostlý klín Mirabelly a sám cítil teplá ústa, kterými mu žena obemkla jeho vztyčený penis a začala ho usilovně sát a lízat. Rty neustávaly v sání a bylo to tak fantastické, že ve vzrůstající slasti zabořil obličej do černého klínu, který se proti němu vzpínal a divoce v něm kmital jazykem.
Přes mlaskavé zvuky ocasu v ústech Mirabelly bylo slyšet i její slabé steny, jak ji dělal dobře svým jazykem a prsty.
Náhle strnul a cítil, že trhavými pohyby stříká semeno do jejích úst. Mirabella si rychle vyndala stříkající ocas z pusy a celou dávku vyplivla.

„Promiň, má lásko, už jsem to nestačil zadržet,“ omIouvaI se rozpačitě Tomasz.
„To je v pořádku, drahý. Jen si musím zvyknout. Bylo to něco nového, neznámého,“ odvětila Mirabella a uchopila rukou povadlý penis a rukou ho začala honit.
Tomasz pokračoval v laskání klína a zjistil, že je krásně mokrá a touží přijmout ho v sobě. Potvrdila to i ruka Mirabelly, která se snažila rychle mu ho postavit a ruka jí kmitala po ocasu a ještě si pomáhala pusou.
Když mu konečně stál, nalehl na ní a rukou si nezkušeně snažil nasměrovat penis mezi roztažené nohy. Jenomže strach vykonal své a ocas mu povadl. Mirabella vzhlédla překvapeně na studem zrudlého Tomasze.
„Co se děje, drahý?“ zeptala se něžně.
„Prostě… to nejde. Snad za chvíli,“ odvětil vyhýbavě.

Mirabella ale již měla nějaké tušení.
„Hm, hm, zkusíme to tedy jinak,“ řekla nakonec a ústy a rukou mu ho opět postavila. To šlo snadno. Pak zkusila na něj nasednout na koníčka, ale sotva ucítila tlak pronikajícího žaludu, penis začal měknout a k proniku již nedošlo.
Mirabella se obkročmo posadila na hruď nešťastného Tomasze a zpříma mu pohlédla do očí.
„Že tys, drahý, ještě neměl ženu?“

Tomasz zaskočený přímou otázkou jen přikývl a odvrátil pohled. Mirabella mu vzala obličej do dlaní a políbila ho.
„To je v pořádku, neboj se, to zvládneme. Já sama,“ řekla něžně a přinutila Tomasze na nic nemyslet a nic nedělat.
Ten se tedy jen oddal slastným pocitům a kupodivu, když po čase ucítil tlak Mirabellina těla na tvrdý ocas, zjistil, že proniká dál, až dosáhl samého dna, aniž by ochaboval.
Mirabella zatím v jezdecké poloze vychutnávala svou jizdu a sama si řídila hloubku proniku. Jeho ocas byl poměrně silný, ale ne dlouhý, takže prožívala krásnou slast a rozkoš a svoje dosedání zrychlovala. Nakonec už jen seděla a pohybovala pánví.
Tomasz ji uchopil v pase a sám si řídil její pohyby na sobě.
Pak změnili poIohu a tentokrát to vyšlo. V klasické poIoze Mirabella co nejvíc roztáhIa nohy, aby ho v sobě cítiIa co nejhIouběji a Tomasz zatím přirážel a přirážel, než zaúpěl a vyplnil ji spermatem. Mirabella si ho na sebe tiskla co nejvíc, neboť právě taky prožívala svůj vrchol.

***

Svoji svatební noc tedy v pořádku prožily všechny sezdané páry. A všem začal nový život.
Manželství Henryka a Janici trvalo přes 25 let, do smrti knížete a za tu dobu vychovali dcery Warszawu a Wislu.
Tomasz Budwar s Mirabellou dostali od švagra Boleslava území v dalekých Čechách, kde se usadili na břehu řeky Wltawy a založili zde osadu, nazvanou na počest prvorozeného syna Buda, Budowice. Protože však název Budowice nesla již jedna vesnice v Henrykově knížectví, upřesnili název na Czeske Budowice. Obyvatelé Čech však brzy název zkomolili na České Budějovice, a tak to zůstalo dodnes. Tomasz se svědomitě staral o prosperitu svého území, Začal taky vařit pivo, které pak získalo široký věhlas právě pod názvem Budwar.
Kromě Budowa, který převzal po otci správu území, měli ještě syna Ostrwu, kteý později daleko na severu založil osadu Ostrwa, opět později zkomolenou na Ostrava.

Jadwiga se vzdala vlády ve Vévodství, vládu předala sestře Janici a zůstala se svým mužem, knížetem Boleslavem v Čechách.
No, a dál už to známe z učebnic dějepisu.