Zahraniční studentka 09 – Překvapení?!?!

Po dlouhých dvou a půl měsících, kdy jsme se neviděli a jen si vyměnili několik emailů, nadešel čas mého stěhování do Vídně. Věci sbalené do dvou kufrů jsem pobral a vyrazil na nádraží. Jen jsem doufal, že mám všechno. I kdyby ne, tak jsem to neměl domů až tak daleko a nebyl problém si dojet pro to, co by mi chybělo.

V noci jsem toho rozrušením moc nenaspal, tak jsem si to vynahradil při cestě vlakem. Téměř celou jsem ji prospal. Zdály se mi zvláštní sny, chvíli zmatené, chvíli vzrušující. Hlavní roli v nich měla samozřejmě ona. Měli jsme se setkat ve Vídni na nádraží.

Konečně jsem vystoupil z vlaku. Vytáhl jsem kufry na nástupiště, rozhlédl se, a když jsem ji nikde neviděl, přesunul jsem se do haly.
Měl jsem v plánu na ni počkat. Jelikož bylo všude spousta lidí, posloužily mi kufry místo lavičky. Vyndal jsem telefon z kapsy, abych zkontroloval, jestli mi náhodou neposlala nějakou zprávu o zpoždění, případně o změně místa setkání. Nic mi neposlala.
Asi po patnácti minutách čekání jsem se rozhodl, že půjdu na univerzitu. Poslal jsem jí esemesku, že se sejdeme na univerzitě, strčil telefon zpátky do kapsy, pobral jsem kufry a vyrazil. Naštěstí jsem cestu znal a nehrozilo, že se ztratím.

Na univerzitě mě mile uvítali. Když jsem se ptal po své spolupracovnici, tak mi bylo řečeno, že se dostaví odpoledne, že musela k lékaři.
Víc jsem se neptal. Dal jsem si exkurzi po pracovišti, domluvil si práci a rovnou se do ní pustil.
Vybalil jsem si počítač a usídlil se s ním v laboratoři. Pustil jsem se do návrhu experimentu a přípravy vzorků. Zabraný do práce jsem ani nevnímal čas.
Najednou se mi kolem pasu ovinuly dvě ruce, na rameno se mi položila hlava a do ouška se mi ozvalo:
„Ahoj zlato. Jsem ráda, že tu jsi. Ale už je čas jít, skoro všichni už odešli.“
„Ahoj miláčku,“ odpověděl jsem jí.
Odsunul jsem věci stranou, otočil se, uchopil ji v pase a posadil si ji na stůl. V očích jí zajiskřilo vzrušení a já se přisál na její neodolatelné rtíky. Lehce je pootevřela a naše jazýčky sváděly milostnou bitvu.
Její nožky se mi omotaly kolem pasu a já rukama hnětl její rozkošnou prdelku. Začala tiše vzdychat a tiskla se klínem proti mému již naběhlému údu. Bohužel nás od slasti dělilo několik vrstev látek. Mé ruce se posunuly výš a vyhrnovaly jí tričko. Měl jsem v úmyslu osvobodit její pevné melounky a trochu se s nimi potěšit. Ani to mi nedopřála.
„Počkej. Tady ne, necháme si to na doma,“ zarazila mě.
„Vždyť jsi sama říkala, že tu už téměř nikdo není,“ snažil jsem se ji přesvědčit.
„Teď to nejde. Já ti to všechno později vysvětlím.“
„No tak dobře,“ neochotně jsem souhlasil.
„Neboj, však na sebe teď budeme mít víc času,“ uklidňovala mě.
Urovnali jsme si oblečení, já si pobral věci, vzal jsem si kufry a zamířili jsme k autu.
Otevřela kufr od auta a já si naskládal zavazadla dovnitř. Sedla za volant a vyrazili jsme k domovu. Byli jsme domluvení, že první měsíc mohu zůstat u nich doma, abych měl možnost si najít nějaké bydlení.
Cestou domů jsem si ji prohlížel, přeci jen jsem ji neviděl téměř tři měsíce.

„Co, že si mě tak prohlížíš?“ ptala se.
„Prohlížím. Jsi nádherná a moc ti to sluší,“ odpověděl jsem popravdě.
„Děkuju,“ řekla a začervenala se.
„Nemáš zač.“
„Tak s tím přestaň, nebo moc daleko nedojede,“ varovala mě.
„Dobře,“ dal jsem jí zapravdu, „jen…“
„Copak?“
„Jen…jsi taková jiná, hezčí…, celá jen záříš…“
„Až tak? Děkuju.“
Dál už jsem jí raději nerušil, abychom v pořádku dojeli domů.

Když jsme dorazili, byl jsem ubytován opět ve svém pokoji.
Složil jsem věci, vybalil, co bylo potřeba a zamířil nahoru i s obligátními dárky.
Rodiče už na nás nahoře čekali s večeří. Se všemi jsem se pozdravil, rozdal jsem dárky, které jsem přivezl, a zasedl ke stolu k večeři. Sice všechno probíhalo v příjemné atmosféře, ale stejně jsem se už nemohl dočkat, až budu dole v pokoji. Už jsem se moc těšil na návštěvu své milenky, kterou jsem tak dlouho postrádal.

Konečně nadešel čas. Omluvil jsem se a zvedl se od stolu.
Dole v pokoji jsem si nachystal postel, pobral jsem ručník a vyrazil do koupelny udělat nutnou očistu. Vrátil jsem se do pokoje, vlhký ručník přehodil přes židli, aby uschl, a chystal jsem se obléct do pyžama a vklouznout do postele.
Přehraboval jsem se v kufru, když jsem za zády zaslechl vrznutí dveří. Okamžitě jsem sáhl pro nejbližší kus oblečení, abych alespoň částečně zakryl svou nahotu. Ode dveří se ozval smích, tak jsem se otočil.
„Snad by ses nestyděl,“ řekla laškovně.
„Nestyděl,“ řekl jsem a odhodil kalhoty, které jsem sebral, zpět do kufru, „jen jsem nevěděl, kdo to je.“
„Teď už to víš, že jsem to já. A jak se ti líbím?“ vyzvídala, aby podpořila svá slova, zatočila se dokola.

Lehoučká, téměř průsvitná noční košilka černé barvy více odhalovala, než zakrývala. Zdůrazňovala její dokonalá ňadra, která díky hře světla vypadala ještě větší. Jak se zatočila, košilka se trochu zvedla a odhalila její hladkou, ničím nezakrytou, broskvičku. Černý podvazkový pás a černé síťované punčochy zdůrazňovaly její štíhlé dlouhé nožky.
Jen jsem nasucho polkl a už z toho pohledu se mi mezi nohama vztyčil stožár.
„Jak tak koukám, tak se ti to líbí.“
Přikývl jsem, a když jsem se vzpamatoval, řekl jsem:
„Jsi božská.“
Usmála se, udělala několik kroků a lačně se přisála na mé rty. Rozehrála svou oblíbenou bitvu dvou jazýčků. Ochotně jsem se poddal a na oplátku jsem jí masíroval zadeček. Rukama jsem jí pomalu vyhrnoval košilku. Nenechala mě a místo toho mě povalila na postel.
Okamžitě si klekla nade mne a ruce mi zvedla nad hlavu. Díky předklonu mi nabídla luxusní výhled na své poprsí. Zavrtěla boky a její nažhavená, zmáčená kundička pohltila mého dobyvatele. Rozjela svou jízdu za naším uspokojením. V pomalém rytmu nasedala na mé kopí, cítil jsem, jak se do ní nořím, abych ji vzápětí téměř opustil.
„A co ochrana?“ položil jsem důležitou otázku.
Usmála se a odpověděla: „Neboj, není potřeba.“

Uvolnil jsem se a nechal se unášet jejími pohyby s vidinou, že budu moci beztrestně a bez rizika vykropit je svatyňku. Její pohyby se zrychlovaly. Dech se jí krátil a z úst vycházely vzdechy rozkoše. Snažil jsem se jí vycházet vstříc, bohužel jsem měl jen omezenou možnost pohybu. Ale i tak to stačilo, abych ji katapultoval vstříc orgasmu.
Ždímání její prcinky hnalo k vrcholu i mne. Stále jsem se držel zpátky a snažil se oddálit výstřik.
Narovnala se a zakroužila boky. Rukama si přejala po prsou a lehce je polaskala. Věděla, jak na mě působí její divadlo. Zintenzivnila své dráždění a vedla mě k vrcholu. Stále jsem se obával zaplavit její lůno životodárnou tekutinou.
Všimla si toho, sklonila se ke mně a pošeptala mi:
„Neboj, tak už tomu nech volný průběh.“
Naposledy se přisála na mé rty.
Mou mysl i mé tělo ovládly primitivní instinkty a touha rozsévat genetický materiál. Tím, že byla nade mnou skloněná, mi zvětšila manévrovací prostor a já začal tvrdě přirážet. Vášnivě jsem plenil její kundičku.
Poslední hluboký průnik do jejího těla a už nebylo cesty zpět. Bělostná láva vytryskla a zaplavila jí prcinku. Odtrhla svá ústa od mých, vytřeštila oči a z úst jí vyšel hlasitý sten. S každým výstřikem se zachvěla.
Můj bojovník lehce povadl a byl vytlačen z dobytého území množstvím společných tekutin. Nadzvedla se a sperma z ní vytékalo. Rychle si vrazila ruku do klína a zachytávala tu nadílku. Lehla si na bok zády ke mně. Jen jsem ji zezadu objal a položil ruku na ňadra. Můj polotvrdý úd se tiskl mezi její půlky.

Začala se lehce chvět a tiše vzlykat.
„Co se děje?“ ptal jsem se jí.
„Ale nic,“ odpovídala mezi vzlyky, „musím ti něco říct a nevím jak.“
„Aha. Nejlepší bude, když to řekneš na rovinu.“
„Hmm, asi jo. Ale já se bojím.“
„Tak se neboj a spusť.“
Nadechla se, otočila na mě hlavu.
„Tak dobře. Víš já…, no, jak to říct…“

Jen jsem trpělivě čekal, až sebere odvahu. Všiml jsem si, že rukou zašátrala vedle postele a něco odtud vylovila. Ani jsem si nevšiml, kdy to tam dala.
„Co to máš?“
„Tak to otevři,“ vybídla mě a podala mi tu malou krabičku.
Posadil jsem se a začal krabičku opatrně prozkoumávat. Ona sama se zvedla z postele, kapesníčkem si otřela šťávičky vytékající jí z těla a loudavým krokem zamířila ke dveřím.
Konečně jsem se odhodlal krabičku otevřít. Chvíli jsem do ní nechápavě zíral. Malý kousek papírku s dvěma čárkami, ležel na malinké čepičce, pod kterou se ještě skrývaly botičky a malinké rukavičky. Střídavě jsem zíral na ní a na obsah krabičky. Začalo mi to docházet.
„Ty jsi…?“
Jen smutně přikývla a pohladila si bříško. Když si přitiskla košilku k tělu, všiml jsem si, jak se jí začíná nadouvat bříško.
„To jako…? My dva spolu…,“stále jsem nemohl najít vhodná slova.
„Ano, my dva spolu…, dobrou noc,“ řekla a opustila můj pokoj.
„Dobrou noc,“ odpověděl jsem už zavřeným dveřím.
Převaloval jsem se na posteli a přemýšlel, co budu dělat. Tuhle dardu jsem nečekal. Usnul jsem až k ránu s myšlenkou, že co se stalo, to se stalo a budu se s tím muset nějak srovnat.

Ranní probuzení bylo kruté, po dvou hodinách spánku jsem byl stále unavený, avšak v hlavě jsem měl jasno a věděl jsem, co musím udělat. Bohužel ráno jsem nedostal možnost si o samotě promluvit s matkou mého budoucího potomka. Nechtěl jsem to řešit před jejími rodiči, protože jsem netušil, jestli o tom ví.
Ani v práci se nenaskytla vhodná chvíle. Po obědě jsem se vytratil do města, abych se nachystal na večer. Zpátky do práce jsem se vrátil až těsně před odchodem domů. Společně jsme se vydali na tramvaj. Cestou jsme ani nemluvili, ani jeden z nás netušil, jak začít.
Domů jsme dorazili s divnou náladou. Naštěstí jsme byli doma sami. Vzal jsem ji za ruku a odvedl ji do svého pokoje.
„Nech mě, já nechci…,“ protestovala.
„Neboj, já si chci jen v klidu promluvit.“

Jen se si trochu povzdechla a následovala mě.
Posadil jsem ji do křesla a sám si sedl naproti ní na postel. Nadechl jsem se, abych si dodal odvahy, vzal jsem ji za ruce a spustil jsem.
„Nejdřív bych se ti chtěl omluvit za mou včerejší reakci. Asi nebyla ta nejvhodnější, ale nějak mě to překvapilo.“
„To chápu, taky jsem z toho byla překvapená.“
„Vím, že jsme to neplánovali, ale to nic nemění na tom, že se to stalo. Tím chci říct, že to, co cítím k tobě, jsem k žádné jiné necítil.“
Na tváři se jí mihl úsměv.
„Mám tě moc rád. Miluju tě, ať už si těhotná nebo ne. Stejně by to takhle pravděpodobně skončilo,“ pokračoval jsem ve svém monologu, jen jsem se z postele přesunul na zem a klekl si před ní.
Z kapsy vyndal krabičku a otevřel ji.
„Proto se tě teď ptám,“ pokračoval jsem, „vezmeš si mě?“

Jen si přitiskla ruce na obličej a do očí jí vyhrkly slzy a rozplakala se.
„Nevím, co říct,“ odpověděla mezi vzlyky.
„Obvykle se na takovou otázku odpovídá ANO,“ napověděl jsem jí.
„A myslíš to opravdu vážně?“ ujišťovala se.
„Kdyby ne, tak tu před tebou neklečím s prstýnkem.“
„Promiň,“ omlouvala se.
„Ale to stále není odpověď na mou otázku. Vezmeš si mě?“ snažil jsem se z ní dostat odpověď.
„Ano. Vezmu a ráda,“ konečně souhlasila a nabídla mi ruku k nasazení prstýnku.
Neváhal jsem, vyndal prstýnek z krabičky a nasadil jí ho. Měl jsem štěstí, padnul jí téměř dokonale. Vstal jsem a v tom se mi vrhla kolem krku. Plakala mi na rameni a já doufal, že štěstím. Jen jsem netušil, jak to budu vysvětlovat doma.
„Snad se mi to nezdá,“ vzlykala mi do ramene a pořád si prohlížela ruku s prstýnkem.
„Určitě nezdá,“ ujišťoval jsem ji, pro jistotu jsem ji laškovně štípl do zadečku. Jen vyjekla a svalila mě na postel.
„To se dělá budoucí ženě a matce tvého dítěte?“ naoko se rozčilovala.
Když jsem na to nic neřekl a jen pokrčil rameny.
Se slovy: „Jen počkej, já ti to spočítám,“ se na mě vrhla.