Začalo to sklepem

Kategorie: 
Štítky: 

Ráno jsem se oblékl, hodil jsem do sebe rohlík s máslem a kus salámu, co jsem našel v ledničce. Baťůžek na záda, baterku do jedné ruky, klíček od sklepní kóje do druhé a vyrazil jsem pro kolo a do práce.
Podupávaje jsem si trénoval svaly na nohou a sbíhal po schodišti dolů, domovnice Klímová právě s bručením vylézala z bytu a prý: „Romane di otevřít vrata ať tam nemusím chodit.“
„Nemůžu paní Klímová, musím pro kolo a do práce, zaspal jsem.“
„No jo ti mladí,“ bručela domovnice a šourala se po schodech do klenutého průjezdu.

On ten náš barák asi stavěl ještě Karel IV. a do sklepa od té doby ještě elektriku nezavedli.
Prolétl jsem přes průjezd osvětlovaný jednou zaprášenou žárovkou a s dupotem jsem se řítil, téměř po zpaměti, dozadu sklepa k moji kóji.
Najednou vidím, že dveře kóje leží vyvalené na zemi a když jsem posvítil do kóje, ležela tam holka, nahá a celá od krve a se škrábanci na těle.
Zoufale se rozhlédnu a vidím, kolo fuč.
Zavolal jsem: „Haló slečno, žijete?“
Odpověděla zasténáním a já vystřelil po schodech do průjezdu, málem srazil Klímovou a rozčileně koktal: „Tam…, tam ve sklepě, holka, nahá, krev.“
Teda alespoň tak mi to potom Klímová vyprávěla.
Vytrhla mi baterku a zavelela: „Leť ke starýmu, ať volá záchranku a policajty.“
Bušil jsem na dveře jejich bytu a starý Klíma na mě vyjel, že mají taky zvonek. V rychlosti mu říkám, že má volat sanitku a policajty. Praštil dveřmi a já udýchaný a nešťastný sedl na schod a přemýšlel, jak se dostanu do práce.

Sanitka i policajti přijeli s řevem skoro současně, policajt, starý asi tak jako já, se zeptal, kdo ji našel.
Klímová ukázala na mě a on zavelel: „Jdete se mnou.“
Vlítl do sklepa a prý: „Kde je vypínač?“
„Tady není elektrika,“ namítl jsem.
„Baterku, kde mám baterku?“ osahával se, tak mu Klímová strčila moji. Běželi jsme po schodech a já cítil na svém krku funivý dech Klímové. Za námi se batolil takový tlustý doktor od sanitky.
Policajt se zastavil u kóje, podíval se na holku a červený jako rak na ni začal volat: „Slečno, jak je vám?“
Ten doktor ho se sakrováním odstrčil a začal ji prohlížet.
„Copak při té bludičce něco uvidím?“ zasakroval, „pomožte ji, vyneste ji nahoru na nosítka.“ Obrátil se na policajta a vyštěkl: „Dělejte proboha.“
Ten stál, díval se na holku, pak na uniformu a nehnul se z místa. Sebral jsem se, řekl holce aby se mě chytla rukou kolem krku, podebral ji a vynesl nahoru na nosítka. Saniťáci ji hned přikryli nějakým lajntuchem a doktor mi nabručeně poděkoval a prý se mám jít převléci, že jsem jak řezník.
Tak jsem zalezl domů, převlíkl, umyl a přes pootevřené okno slyšel Klímovou, jak se s tím policajtem hádá a nadává mu.

Za chvíli jsem z okna viděl, jak přijela nějaká policejní dodávka a pak další auto s nějakýma civilama. Všechno bylo ohraničené červenou páskou a jeden ten civil zpovídal Klímovou, která stále nadávala a ukazovala na toho mladýho policajta.
Za hodnou chvíli u mě zazvonil ten chlápek, co zpovídal Klímovou a prý, že si potřebuje jenom něco ověřit. Zpovídal mě tak, až jsem si pomyslel, že to chce na mě hodit.
Zeptal jsem se zpříma: „Vy si myslíte, že jsem jí ublížil?“
Usmál se a že ne, že mám spolehlivou svědkyni… domovnici. Ale prý si musí udělat nějaký snímek.
Nakonec se rozloučil a šel se vyptávat asi někam jinam.

Tak za týden jsem dostal obsílku, abych přišel k policajtům v tolik a tolik hodin. Tam mě zavedli do místnosti, kde stálo pět chlapů, museli jsme se otočit čelem ke zdi a za námi chodili jiní policajti a o něčem se bavili.
Potom mě někdo zatahal za rukáv a on to ten civil, co mě zpovídal. Šel jsem s ním a na kanceláři byla cedulka, že je to nějaký poručík. Nabídl mi kávu a ještě si upřesňoval detaily. Tak jsem si vzpomněl na kolo a on na mě: „Člověče, proč jste to neřekl hned?“
„Já jsem si v té chvíli nevzpomněl,“ povídám.
„Bylo pojištěné?“
Zakroutil jsem hlavou. Tak jsem se zeptal, co to bylo za divadlo s těma chlapama.
Usmál se a že tomu opravdu říkají divadlo a že ta holka toho chlapa viděla zezadu. A že když jsem se k tomu přichomýtl, tak jí museli pro jistotu ukázat i mě. Napsal mi potvrzení do práce a šel jsem domů.
Už jsem na to skoro zapomněl i kolo jsem si už koupil, sice starší, ale po opravě šlapalo.  

Proto mě překvapil zvonek.
Zabrblal jsem si jenom, co zase Klímová chce a šel otevřít.
Za dveřmi stála nějaká holka a prý mi přišla poděkovat.
Tak jí říkám: „Ale slečno, nemáte za co. To bude asi omyl, vždyť se neznáme.“
„Na policii mi nechtěli dát vaši adresu, proto jdu až za tak dlouho, nezlobte se,“ povídala se sklopenýma očima a celá v obličeji zčervenala.
Teď mi to došlo: „Aha, vy jste z toho sklepa?“
Celá červená přikývla.
„Tak pojďte dál a omluvte ten nepořádek, to víte, když je chlap sám.“
Váhala a já slyšel, jak Klímová šramotí klíčem v zámku.
„Rozmyslete si to, protože za okamžik tady začne slídit domovnice.“
Opatrně vešla a já honem uklízel alespoň židli, aby si měla kam sednout.
„A našli ho?“ ptal jsem se.
„Našli ho hned druhý den,“ povídala, „podle nich tam nechal stopy. Udělal to prý víckrát,“ roz­plakala se.
Já jsem nevěděl, co mám dělat, tak jí říkám: „Slečno, nebulte, podívejte tady na můj binec a ještě abych utíral loužičku.“
Mezi slzami se usmála a prý dokážu všechno obrátit v žert.
Probudil se ve mně hostitel a honem jsem jí chtěl něco nabídnout, ale mohl jsem uvařit akorát čaj.
„To tady žijete tak sám?“
„To víte,“ pokrčil jsem rameny, „máma mi umřela minulý rok a tak to musím nějak zvládnout sám.“
„A nechcete, abych vám s tím trochu pomohla? Jsem vám dlužná za záchranu.“
„Jakápak záchrana slečno, jen jsem se nemohl dívat na toho policajta, jak se bál se zašpinit.“
„Tak vidíte,“ řekla „a vy jste se ušpinil.“
„To nestálo za řeč,“ mávl jsem rukou, „to byly pracovní hadry.“
A jak vám doma říkají,“ ptal jsem se, „ať vás furt netituluju slečno.“
„Renata,“ řekla a v očích se jí objevil nějaký záblesk veselí.
„A já jsem Josef, Pepíček, Vltavou křtěný, jak je to v té písničce.“
Zasmála se a rázně spustila: „Tak chcete, abych vám pomohla nebo ne?“
Ošíval jsem se, že se za nepořádek stydím a že by měla taková hezká holka uklízet můj binec. Tak jsme se dali do práce a dokonce jsme našli pohovku a křesla.

Už se stmívalo, ona se podívala na hodinky a že musí utíkat, že bydlí na internátu a že by bylo zle.
Řekl jsem jí, že ji večer samotnou nepustím a šel ji doprovodit.
Před internátem jsme se rozloučili, podala mi ruku, studenou jako led, a zeptala se jestli bych s ní nešel zítra do kina. Samozřejmě jsem nadšeně souhlasil a ona, že zajistí lupeny a staví se pro mě.
Šel jsem domů a dumal, dělá to kvůli tomu vynesení nebo že by chtěla se mnou chodit? Těžko říct. Ona holka študovaná a já bouchač, soustružník, to by se jí asi nelíbilo. Přišel jsem domů a nemohl jsem to rozlousknout, navíc začal znovu drnčet zvonek a ona to Klímová a nesla mi večeři.
Baba zvědavá.

Vlezla dovnitř a málem ji klepla pepka.
„Co? Kdo? Jak? Tys uklízel?“
„No uklízel,“ řekl jsem, „byl tady binec.“
Praštila kastrůlkem na stůl a zmizela to rozklevetit po baráku.
Najedl jsem se a zalehl.

Druhý den odpoledne se stavila Renata a že má lupeny a že jdeme.
Vyšli jsme z průjezdu a Renata se zavěsila na moji ruku.
Jestli jsme ušli pět metrů, když za sebou slyším „he,“ otočím se a babu Klímovou omejvali. Tak jsem Renatě řekl, že v našem baráku o tom, že spolu jdeme, budou vědět i křidlice na střeše.
Renata se zasmála, pak zvážněla a že: „Nevadí vám Pepíčku, že jdete se zneuctěnou holkou?“
„Vždyť je to blbost,“ vybuchl jsem, „copak za to můžete? Já bych tomu pacholkovi uřízl…“ teď jsem se zarazil, vědom si toho, že před dámou se mluví slušně, „a přibil bych to na dveře cimry, kde za to sedí.“
„Jste hodně přísný,“ zasmála se. „A co kdybychom si tykali, šlo by to?“
Zastavil jsem se a povídám: „Velice rád Renato, ale ty seš študovaná holka a já bouchač v továrně. Nebudeš se za mě stydět?“
Přitiskla se trochu k mojí ruce a řekla, že se nemám podceňovat. A že musíme jít nebo film začne bez nás. Bylo to krásné, ale z filmu toho moc nevím, drželi jsme se za ruce a já se na film nemohl soustředit.
Doprovodil jsem ji k internátu, podali si ruce a já klusal domů.
Klímová na mě už číhala s dotazem, kdože to se mnou šel.
Tak jí povídám: „To nesmím mít holku?“
„Ty?“ podívala se na mě a zalezla do svého doupěte.
Jak šel čas, tak Renata za mnou chodila, vždycky u mě pouklízela, baba Klímová, když viděla že jde, honem startovala na chodbu a úlisně Renču zdravila.
Nepoznala ji a my jsme to taky nevytrubovali do světa. Sedávali jsme spolu na pohovce, tlačili se k sobě, líbali, ale já se o nějakém milování před Renčou neopovážil promluvit. Copak vím, jak ji to poznamenalo. Může k tomu mít odpor a já ji nechtěl ztratit.

Samozřejmě, rozhrábla to Renča. Když jsem ji chtěl doprovodit na internát, zeptala se, celá červená, jestli by nemohla se mnou zůstat přes noc.
Přitáhl jsem si ji a zeptal se, jestli to už přebolelo a jestli se nebojí být s mužským v posteli. Dala mi pusu a prý něco jinýho je cizí odporný chlap a nebo Pepíček, kterýho má ráda.
Tak, já začal lítat, aby si mohla lehnout do měkkého, pak jsem se zarazil a říkám: „Renatko, ale nemáš pyžamo, v čem budeš spát?“
Zasmála se a prý jestli bude to pyžamo potřeba?
Zalezli jsme pod deku, zhasli a přitulili se k sobě, pusinkovali se a já cítil, jak se Renča o mě opírá prsy. Nikdy jsem tak krásný pocit nezažil.
Pak se Renča převrátila na záda a začala mi zpívat do ucha: „Pepíčku začni, mé srdce lační…“
Tak jí povídám: „Rád ale odkud?“
Chytla mě rukama hlavu a začala líbat na ústa. Pak mi hlavu odstěhovala na prsa a prý můžu začít.
Nevím co to do mě vjelo, ale když jsem cítil vůni těla, vrhl jsem se na prsa a mačkal, líbal, cumlal a já už nevím co. Prostě mě chytl amok.
Renča vykřikla, až jsem se lekl, a chytila mou hlavu a cpala si ji na prsa. Mlátila sebou pode mnou a já se lekl že jsem jí ublížil.
Posunul jsem se k její hlavě a ptal se, jestli jsem jí neublížil. Po tvářích jí tekly slzy jako hrách a šeptala mi, že je to v pořádku, že to holky dělají.
Řekl jsem si: „Já se asi picnu, ještě jednou tak začne řádit a postel se odporoučí.“
Pak řekla, abych si klekl a šmátrala mi po mým tvrdým pindíkovi a potom mi na něho navlíkla gumu, prý pro jistotu.
No a pak prý ji mám pusinkovat dole v rozkroku. Tak jsem se přesunul mezi nohy a začal ji tam pusinkovat.

Všecko tam bylo mokré a tak zvláštně vonělo, že jsem se tam s gustem mazlil celým obličejem, až Renča chytla moje vlasy, popotáhla a prý tady mám pusinkovat.
Jo pusinkovat.
Po chvíli Renča zase s řevem vypěnila a začala sebou házet, až postel sténala.
Dostala mě do takového varu, že jsem se už neovládal a zavrtal jsem svého pogumovaného pindíka do klína a řádil tam jako utržený. Renča na mě dorážela zespodu a furt vykřikovala. Bylo to krásný, no nic hezčího jsem ještě nepoznal.
Najednou mě začal pindík tlačit na břichu a já začal do té gumy stříkat. A teprve pochopil, proč řekla pro jistotu.
Ještě chvíli jsme spolu řádili a pak pindík chtěl spát, tak jsem ho vytáhl, gumu hodil na stolek a objímal a hladil moji milovanou Renču. Oplácela mi to stejně, až jsme spolu usnuli.  

J.R.

Líbí se povídka?