Po porodu se rozjel u novomanželů kolotoč péče o miminko. Ostrouhal tak nejen manžel, ale i strejda. Jitka se věnovala malému Jiříčkovi celou svou silou a vervou a na nic jiného jí nezbývalo sil ani pomyšlení.
Zato Martinovi začalo nashromážděné semeno tlačit na mozek. Těhotenské ohledy odpadly a chtíč s ním začínal pěkně cvičit. Byl nadržený jako býk, péro mu stálo, jen si na Jitku vzpomněl, a pořád nic.
„Jituško moje milovaná, pojď se pomilovat. Moc mi chybíš,“ vemlouval se ženušce do přízně.
„Nech toho, chlípníku,“ plácla ho rukou. „Musím za Jiříčkem,“ odháněla ho od sebe.
„Ale Jiříček teď usnul. Bude spát aspoň hodinu nebo dvě,“ nedával se Martin odbýt.
„Máme teď spoustu času sami pro sebe, miláčku.“
Začal Jitku osahávat a muchlovat, ale marně. Prý to tak brzy po porodu ještě nejde, že by ji to bolelo a tak. A tak Martin zase schlípl, i když mu stál, a odešel s nepořízenou.
Šestinedělí Martin ještě vydržel. Další pauzu, kterou si Jitka vyfňukala, ještě zkousl. Ale pak už se nedal odbýt. Vyhlédl si zase chvilku, kdy Jiříček nakrmen usnul a vystartoval po Jitce.
Tentokrát ale změnil taktiku. Nepustil Jitku ke slovu. Šeptal jí sladká slůvka, hladil, laskal a uzavřel jí ústa polibkem hned, jak se nadechla, aby mu něco řekla. Jitka téměř bez dechu nemohla říct ani písmenko a nestačila ani pořádně dýchat. Zato Martin se rozvášňoval čím dál víc. Muchloval ji v náručí a pomalu rozepínal knoflíčky a stahoval jednotlivé kusy textilu. Z Jitky i sebe.
„Ne… blázni,“ chtěla mu Jitka asi říct, ale zadusil ji další francouzák.
„J… Já musím k Jiříčkovi,“ chtěla Jitka pokračovat, ale dál, než k prvnímu písmenku, ji Martin nepustil.
A když se propracoval až na holou kůži a začal ji hladit a hníst naducané vnady, Jitka ztratila definitivně řeč a koneckonců i chuť se bránit. Zvláčněla mu v náručí a sama ho začala objímat a tisknout se na něj.
„No konečně, miláčku,“ zašeptal jí Martin nadšeně do ouška. „Už jsem se bál, že Tě nerozehřeji.“
Potopil se do toho mlékodárného vlnobití, sál, lízal a olizoval, mlaskal, vrněl a mručel rozkoší, pásl se na tom rozskotačeném kozím stádečku jako šťastné dítě v cukrárně. Jitka jen výskala a polichoceně se chichotala, jak jí manželova vášeň a obdiv dělaly dobře.
Pak jí začal cucat kozy a sát z nich mateřské mléko.
„Neblázni. Jiříček bude mít hlad,“ krotila ho.
„Jen se neboj, jen si cucnu. Tady je mlíka pro regiment,“ olizoval se Martin s rozzářenýma očima. Jitka se jen zapýřila.
Když se Martin zase vynořil, olizujíc si pusu od ucha k uchu, jen jí vtiskl polibek a potopil se ještě hlouběji. Až do údolíčka mezi pohostinnými stehny, kde ho dráždivá samičí vůně vedla ke středobodu vášně. Začal jí prudce líbat slabiny, až pištěla, že ji to lechtá. Jak uskakovala, šel po kolenou za ní, stále přisátý v klíně jako klíště.
Najednou vykřikla a po zádech se překulila na stůl. Zašustily papíry, na zem cinkla lžička a Jitka ležela na zádech. Martin klečel mezi jejíma roztaženýma nohama a řádil jí v pičce jako Černá ruka.
Náhle vyskočil a vrhl na ni pohled, kterého by se i hladový vlk lekl.
„Chci Tě! Hned!!“ zavrčel.
Drapl ji v pase a vrazil do ní péro až po koule.
„Áááá!“ vykřikla Jitka. „Ne tak prudce, kanče jeden!“ ohrazovala se.
Ale Martin neslyšel a neviděl. Vnímal jen svůj klacek zabořený v horkém mase mokré kundy. Na chvilku zkameněl tou slastí. Pak ho vytáhl a znovu zarazil. A ještě. Hekání a sténání pod sebou ani neregistroval a jen se ukájel a zalykal rozkoší. Labužnicky projížděl horkým tunýlkem na dno a ven, na dno a ven. Užíval si slast, kterou mu působily nekončící dotyky a tření vyvolané jeho i Jitčinými pohyby. Ano, teď si to uvědomil, Jitka se na něj sama napichuje.
„Jóó!“ zachroptěl. „Pojď mi naproti. Ještě.“
Počáteční ohleduplnost šla stranou a rozjel se jako buchar. Mrdal Jitčinu kundu jak urvaný z řetězu a hnal je oba vstříc vytouženému orgasmu. Ve finále řval jak tur a napral do ní dlouho zadržované zásoby semene, div jí neteklo i ušima. Oba se pak chvíli vydýchávali a vzpamatovávali.
„Ty bejku jeden nadrženej, to jsi nemohl dávat pozor?“ durdila se Jitka.
„Co když jsi mě zase oplodnil?“ zlobila se, ale vymrdaná kunda jí vysílala signály spokojenosti do celého těla.
„Nedělej, že Ti to nechybělo,“ kontroval Martin.
„Mmmmm,“ slastně zavrněla spokojená ženuška. „Chybělo. Ani jsem o tom nevěděla, ale chybělo. A moc.“
A oba se s úsměvem přitulili. Martin pak Jitku odnesl do ložnice na společného šlofíčka. Usnuli si v náručí spokojeně jako jejich nemluvně.
Jitka s Martinem si začali vynahrazovat, co během těhotenství a po porodu zameškali. Spotřeba kondomů sice raketově stoupala, ale dohodli se, že další děťátko chtějí až trochu později. Ale trénovat začali hned a velmi pilně.
Jedno odpoledne Jiříček zase spinkal a Jitka s Martinem seděli spolu v kuchyni, drželi se za ruce a vrkali spolu jako dvě hrdličky. Když v tom je vyrušil drnčící zvonek. „Jestli mi vzbudí Jiříčka, tak ho přetrhnu jako hada! Ať je to, kdo je to,“ vykřikla Jitka a hnala se ke dveřím, aby zamezila dalšímu zvonění.
„Strejda!“ překvapeně vykřikla. Ale hned ztlumila hlas a pokračovala v bandurské: „To musíte zvonit, jako když hoří?! Vzbudíte mi Jiříčka.“
„Ale snad nebude tak zle, Jitulinko,“ vehlaholil strejda dál a snažil se tišit hlas. Proud své řeči ale nezastavil, pusa mu jela dál jako kolovrátek.
„No teda, Tobě to sluší. Vypadáš jako růžička,“ lichotil se Jitce do přízně.
„A co Jiříček? Jak roste?“ vyzvídal během vyzouvání a odkládání kabátu.
A už se hrnul dál, jako by tu byl doma. Jitka marně koulela očima a gestikulovala ve snaze mu sdělit, že je Martin doma. Vidina dalšího šmajchlování ho zaslepila a už se nemohl dočkat, až Jitku i sebe zase obšťastní.
„A to se podívejme, c…“ zarazil se v půlce slova ve dveřích do kuchyně, když uviděl Martina sedícího za stolem.
Překvapením na chvilku dokonce ztratil řeč. Martin si vyměnil směnu s kolegou, který musel cosi urgentně vyřídit. Sice šel po včerejší odpolední zase dnes na ranní, ale kamarádovi se pomoc neodmítá.
„Ale to jsou k nám hosti,“ přivítal Martin zkoprnělého strejdu. „No, pojďte dál a posaďte se, když už tu jste.“
Strejda ucítil v hlase skrytou výčitku či nevoli a nebyl si jistý, odkud pramení a co všechno Martin ví nebo neví. Jitka nesla na stůl talíř s buchtami a ptala se, jestli si dá čaj nebo kávu, ale před manželem mu nic vysvětlovat nemohla. Strejda nevěděl honem, jak by se z té situace vykroutil. Proud jeho výmluvnosti se zadrhával jak vynechávající motor a cítil se jako nahý v trní.
„Strejdo, není Vám něco?“ zeptala se nakonec Jitka, aby zachránila situaci.
„No, máš asi pravdu, Jituško,“ chytil se strejda hozené nahrávky. „Už pár dní na mě asi něco zkouší vylézt,“ zachrmlal náhle.
„No nic, já raději už půjdu, aby ode mě Jiříček něco třeba nechytl,“ začal se loučit.
„Máte to tu pěkné, moc pěkné. Škoda, že jsem Jiříčka neviděl, ale nechte ho vyspinkat. Podívám se na něj někdy jindy. Dejte mu ode mě pozdravení. Martine, moc pěkně jsi to tu opravil. Byteček máte jako klícku,“ skákal strejda z tématu na téma během ústupu do předsíně.
O poznání méně mluvněji, ale o to rychleji, se oblékl a obul, s pozdravy rozloučil a chvatně odešel.
„Pochopils, proč přišel a co tu chtěl?“ ptala se rychle Jitka manžela, když se vrátila do kuchyně. Nechtěla mu dát čas, aby v něm případně vzklíčilo nějaké podezření.
„Dlouho se nezdržel, na jeho míru toho ani moc nenapovídal a vyjel odtud jako hasič,“ chichotala se. „Nepřišel Ti nějaký napitý?“ mlžila a zaváděla hovor na falešnou stopu.
„No, nevím, co si o tom mám myslet,“ mnohoznačně pronesl Martin. „Ale co, nebudem to teď řešit, ne?“ uzavřel tuhle kapitolu.
Nakonec tahle příhoda zapadla zaváta prachem dalších událostí. Strejda se neukazoval, zato Jiříček ukazoval, co už umí. Začal rodiče odměňovat prvními úsměvy, pasením koníčků a šťastná rodinka jen vzkvétala.
Jedno slunečné odpoledne vyrazila Jitka na procházku s Jiříčkem v kočárku. Vyjela do parku, aby si malý užil čerstvého vzduchu. Chtěla si pak cestou domů nakoupit. A právě v parku je potkal strejda, který si tudy krátil cestu na nádraží. Šťastná náhoda mu přihrála Jitku samotnou bez Martina. Jiříček spokojeně spinkal v kočárku a strejda zacítil šanci. Pln nervozity z možného nečekaného odhalení bojoval sám se sebou. Má se do Jitky navážet tady v parku, kde je vidět a kde by mohl být viděn? Nemohl se rozhodnout, zda zvítězí rozum nebo chtíč.
Pravidelně uspokojovaná Jitka na jeho narážky nijak nereagovala a jeho dilema mu nijak neusnadňovala. A tak strejda stále jen chodil kolem horké kaše, tedy spíš kolem žádoucí samičky. Mluvil a mluvil, ale jen kroužil okolo a stále se nemohl rozkývat k činu.
Nakonec došli až k polím, kde končil lesopark, a Jitka se chystala otočit, aby se dostala včas na nákup a domů. Když v tom zaslechli tlumené zvuky, které se nedaly splést. Někdo tu někde šukal. Oba se zarazili, podívali na sebe a chvilku strnuli v tichém naslouchání. Jitce vytanulo na mysli podobné sténání, které na svatbě slyšela z vedlejší kabinky. Strejdu ty zvuky definitivně zbavily zbytků sebevlády a chtíč mu zatemnil rozum.
„Pojď se tam podívat,“ šeptl a ukazoval mezi stromy.
Zabržděný kočárek zůstal v zátočině cesty a strejda táhl Jitku směrem k sílícím zvukům.
„Pšššt. Potichu!“ nabádal Jitku a šeptem tlumil případné náznaky odporu. Jenže zvědavost je už ovládla oba.
Tak se opatrně kradli dál za sílícími zvuky soulože. A pak je uviděli! Dole mezi stromy v takovém dolíku stál nějaký mladík a zezadu napichoval jakousi dívku. Sukni měla přehozenou přes záda, prsa venku svíraná jeho nenechavýma rukama. Křečovitě se držela stromu, aby ustála jeho dorážení. On, s kalhotami na půl žerdi, kmital holým zadkem a pigloval ji jako fenu zezadu. Hekal přitom a vyvracel hlavu rozkoší.
Strejdovi a Jitce stačil jen okamžik a byli oba vzrušení na nejvyšší míru. Jen zlomeček vteřiny zírali s otevřenými pusami na živou porno šou před sebou. Strejda v mžiku konal. Drapl Jitku, ohnul v pase, opřel o strom, vyhrnul sukni a strhl gaťky, vyndal péro a zarazil ho do ní až po koule. Jen to mlasklo. Dvojité vyheknutí ti dva dole evidentně neslyšeli pohlceni jeden druhým. Jitce se až zamlžil zrak, když zase ucítila strejdův obušek hluboko v břiše. Než se stihla vzpamatovat, už do ní bušil jako perlík do kovadliny.
„Jako na svatbě,“ blesklo Jitce hlavou.
A skutečně. Strejda ji mrdal potichu, beze slova. Jen funěl a chtivě hladově urputně ji mrdal. Před očima mu přes rudý opar chtíče a vzrušení běžela živá soulož mladého páru. Před sebou měl rozhicovanou mladou maminu a péro mu ždímala její mokrá kunda. V ráji mu nemohlo být lépe.
Jenže na rozdíl od svatby tady Jitka nebyla opilá a vše jasně vnímala. Tedy jasně až na mlžný závoj vzrušení. Třepala se chtíčem a tvrdými přírazy až šumělo listí na stromě, kterého se držela.
Strejda jel jak mašina. Jednou rukou jí stáhl za vlasy hlavu zpět a druhou strčenou do pusy jako udidlo tlumil její rozvášněné vzdechy. Oba, rozrajcovaní živou šou v mlází před sebou, letěli k vrcholu jako raketou. Ještě pár přírazů s gejzíry semene plnily píču stříkající rozkoší. Posledních pár zachvění listí na stromě a uragán chtíče odezněl. Oba funící vydýchávali prožitou slast. Jitka se z posledních sil držela kmene a držela sebe i strejdu položeného na zádech. Zavrtěl se, vzpamatoval a oba se postavili.
Pohlédli na sebe a začali se oblékat. Mladý pár v mlází se vášnivě objímal a pusinkoval a o tajných divácích neměl ani ponětí. Strejda s Jitkou se tedy upravili a bez placení zmizeli z místa činu. Nebo místa mrdu?
Cestou zpět chvíli mlčeli, ale strejdovi brzy otrnulo.
„Teda, Jitulinko, tohle mi vážně chybělo,“ prolomil ticho rozšafně.
„Ale, strejdo…“ chystala se rdící se Jitka něco namítnout.
„Jen nech na hlavě,“ utnul ji strejda v půlce věty. „Nesnaž se mi namlouvat, že se Ti to nelíbilo,“ zcela nediplomaticky odhalil tu pravdu na plnou hubu.
Jitčino mlčení mu jen potvrdilo, že se nemýlil. Spokojeně se rozvykládal o všem možném. V evidentně výborné náladě jen zářil blahem a huba mu jela jak rychlíková lokomotiva. Jitka málem zapomněla odbočit k obchodu.
„Jejda, počkejte, já musím ještě nakoupit,“ zarazila ho. Když se loučili, strejda se neopomněl zmínit, že se zase někdy staví. A zaplavena proudem jeho řeči Jitka ani nestihla odporovat.
Vešla do obchodu a bzukot a šumot vevnitř jí připadal jako rajský klid ve srovnání se strejdovým slovním kulometem. Lovila z paměti nákupní seznam, když v tom ji zarazila myšlenka:
„No jo, strejda to do mě pustil proudem, co když z toho něco bude?“
