Z temného středověku

Jakub se plazil vysokou trávou a skrze zakrslé břízy a křoviska viděl prosvítat zář ohňů. Zesiloval i hluk a výkřiky lidí. Dnes by se chtěl dostat co nejblíže, aby na vlastní oči viděl tu hrůzu, o níž lidé v okolí mluví a křižují se při tom.

***

Ti podivní lidé prý sem přišli z Tábora, z města nevěřících, kde kněží kázali bludy toho upáleného kacíře Husa. Kazatelé navštívili i jejich vesnici, ale nepořídili. Tady jsou a zůstanou jen poctiví katolíci.
Prokleli proto všechny obyvatele a odešli.
Usadili se na ostrově v nedaleké řece Nežárce. Lidí se stranili a žili si vcelku pokojně ve svých bludech.

Pak však přišla zpráva, že přepadli a vyplenili Kardašovu Řečici. Obyvatele trýznili a nutili je přijmout jejich boží pravdu. Pár lidí s nimi odešlo, ostatní byli buď pobiti, nebo uprchli.
Obyvatelé vesničky se tak začali obávat nečekaného přepadu, ale chudá víska s pár chalupami těm blouznivcům asi za kořist nestála.

Rybář Ondřej pak jednou zvěstoval, že při ranním rybolovu plul kolem ostrova a na vlastní oči je spatřil, jak zcela nazí hromadně ukájejí svůj chtíč každý s každým. Prý z toho pohledu málem omdlel.

Kněz jejich farnosti byl informován lépe. Jedná se prý o sektu pikartů nebo adamitů, kteří byli pro své chiliastické blouznění vyloučeni z kališnické církve. Po jejich rozprášení tím táborským jednookým hejtmanem někde u Příběnic, teď jejich zbytky bloudí světem.
Každopádně, tábor adamitů na ostrově byl lidem zapovězen a všichni se mu vyhýbali obloukem.
Jenom Jakub, zvídavý syn chalupníka Jíny, chtěl adamity spatřit na vlastní oči a podnikal noční výpravy k ostrovu. Nikdy se však neodvážil tak daleko, až této noci byl táboru blíže než kdy jindy.

***

Záře ohně, hlahol a zpěv byl slyšet už zřetelně. Jakub viděl i chodící postavy a skutečně. Všichni byli nazí! Viděl i ležící postavy mužů, zmítající se mezi roztaženýma nohama žen. Hotová Sodoma, jak kázal farář.

Pak náhle ztuhl. Kdosi mu zezadu sáhl na rameno a ozval se ženský hlas.
„Pojď. Dnes jest úplněk a musíme se sobě oddat v jeho jasu pro spásu duše. Jakž to že ještě jsi oblečen?“
Jakub se otočil a spatřil mladou dívku, docela hezkou, dlouhé světlé vlasy měla propletené čelenkou z lučního kvítí, ale hlavně byla zcela nahá!
Prsa měla malá, ještě dívčí, klín zarostlý jemným chmýřím světlých chloupků.
Teď tu seděla na bobku a zvala Jakuba na jakýsi úplňkový rej.

***

Jakub nebyl panic. Již před pár lety ho svedla Anna, postarší vdova z vedlejší chalupy a učinila si s jeho údem dobře.
Pak měl možnost pomilovat se s několika málo děvčaty, co ve vsi byly, ale teď tu ležel jako uhranutý a sledoval, jak dívka ho tedy sama zbavuje šatů.

Když mu stáhla nohavice, s uspokojením vydechla, sevřela úd v ruce a začala ho zručně honit. Ať už Jakub chtěl nebo ne, za chvíli mu stál, tvrdý a připravený.
Dívka na něj hned nasedla a se slastným vzdechnutím ho do sebe pustila až po kořen.

Jakub cítil pevné sevření úzkého klína, což bylo neobyčejně příjemné.
Dívka odsedávala a sama cítila, jak vlhne a pronik se stává volnějším a pro ni slastnějším. Pevný ocas ji vyplňoval celou pochvu a dorazy na dno byly trochu bolestivé.
„Och..och..och!“ vzdychala při každém dosednutí a s uspokojením vnímala, jak ji mladík sevřel v dlaních prsa a prsty dráždí naběhlé bradavky. Velký ocas jí roztahoval poševní stěny do maxima a pronikal opravdu hluboko.
„Ahhh…bože, tys…tak velký!“ sténala dívka, naplněna pocity, které ještě nikdy nezažila.

Náhle pocítila nepopsatelnou slast procházející jí tělem a také horkost semene naplňující jí klín.
„Oááách!“ vykřikla a padla na Jakuba.
Hluboce oddechovala a rytmicky svírala poševní stěny, které vymačkávaly z ocasu poslední zbytky semene a nasávaly je do dělohy.

Když z ní vyjel povadlý ocas, odvalila se dívka stranou.
„Tys úžasný. Jak ti říkají?“ uvědomila si, že tu mladíka ještě nikdy neviděla.
„Jakub. A tobě?
„Břízka,“ odvětila dívka.
„Nechceš zůstat s námi? Jsme vyvoleni vstoupit do ráje. Oddali jsme se sobě.“

Jakub neodpověděl a chvatně se oblékal.
„Přijď zítra. Zase se oddáme za spásu duše,“ chytla ho Břízka za ruku.
„Uvidíme,“ odvětil Jakub a rychle se vzdaloval od tábora, ale věděl, že zítra určitě přijde.
To, co zažil, překrylo všechno, co zažil doposud.

Břízka ho chvíli pozorovala, vrátila se do tábora a o chvíli později už slastně vzdychala a sténala pod přirážejícím údem kazatele Matěje.

***

„Co jsi takový nevyspalý a zamlklý?“ otázal se Jakuba kamarád Břeněk, když zapřahali voly do povozu. Byl zvyklý, že Jakub při práci byl vždy hovorný a nezkazil žádnou legraci.
Když o chvíli později usedli na mez a zakousli se do krajíce chleba, Jakub mu vše poctivě odvyprávěl.
„Ty ses pelešil s těmi odpadlíky? Co když tě posedl ďábel?“ křižoval se vyděšeně Břeněk.
„Právě! Posedl mi mysl i…ehm..úd,“ přikývl Jakub. „Nemohu na Břízku zapomenout a musím za ní zase jít. Nechceš jít se mnou?“
„Zbláznil ses? A posedne nás ďábel oba…i když,“ zamyslel se Břeněk a protože sám toužil po tělesném spojení, nakonec se v noci se k zapovězenému táboru vypravili oba.

***

Břízka už tam čekala, a když zjistila, že jsou dva, na chvilku odběhla a přivedla dívku, která se jim představila jako Duběnka.
Více řečí nevedli a plně se oddali tělesnému spojení.

Jakub tentokrát Břízce laskal ústy klín a ta se zcela poddala slastným pocitům. Když vsál a jazykem tepal klitoris, dostala první orgasmus. Jakub jazyk vyměnil za tuhý penis, kterým do ní hladce zajel až po kořen. Rytmicky začal přirážet a Břízka slastně sténala a křičela na celý les.
„Ach…ano..ano…tys skvělý!“

Břeněk zase vnikal do Duběnky zezadu. Držel si ji v pase a prudce do ní vrážel úd a dívka jen přidušeně hekala, jak ho cítila hluboko v sobě.
Protože chlapci nemysleli jen na vlastní uspokojení, byly dívky štěstím bez sebe, když je projížděli v různých polohách a teprve když se odbavily, oni pak vypustili své sémě do jejich klínů. Obcovali spolu celou noc a dívky si i vyměnili.

Duběnka měla velká prsa a vůbec byla více při těle. Také chlapcům uměla sát údy, což pro ně bylo něco nového, neznámého ale veskrze příjemného. Břízka byla štíhlá, jemná a v milování více mazlivá.

Za svítání je chlapci opouštěli s příslibem opětovného návratu.
„Chtěla bych Jakuba napořád,“ pronesla Duběnka.
„Já jsem si ho našla,“ oponovala uraženě Břízka, ale mezi adamity neexistovalo žádné soukromé vlastnictví, takže to bylo jedno.
„Mám nápad a už vím, co uděláme,“ prohodila najednou Duběnka.
„Jestli je to ten, co mám já, pak je to skvělé,“ odvětila Břízka a dívky se rozpustile rozesmály.

„Hej, co tu děláte! Koukejte uvařit kaši. Dnes se chystá velká výprava!“ zahartusil na ně muž, k údivu dívek oblečený a v plné zbroji.

***

Ten den adamité přepadli a vyplenili vísku Jetelí a to tak důkladně, že později již nebyla obnovena. Obyvatelé katolického vyznání byli nemilosrdně pobiti, ženy dokonce bez předchozího zhanobení. Bylo vidět, že ze skupiny náboženských blouznivců se stali mordýři a lupiči, nebezpeční celému kraji. Víc než ta husitská sebranka na Táboře.

Tohle ale Jakub s Břeňkem nevěděli a plni nadšení opět večer vyrazili za erotickým dobrodružstvím.
Nepříjemným překvapením pro ně bylo, když je tam zaskočila skupina mužů a pod napřaženými zbraněmi se ocitli v samém centru zapovězeného ostrova.
Před zajatce předstoupil duchovní vůdce Adam.
„Břízka a Duběnka se za vás zaručili. Prý hodláte vstoupit mezi vyvolené. Inu proč ne, ale čím nám budete prospěšní?“

Chlapci na sebe vyděšeně pohlédli. Vůbec nehodlali vstoupit mezi ty blouznivce, ale cítili, že pokud tak neučiní, bez skrupulí je zamordují.
„Umím orat a oset pole, kácet stromy…“ začal Jakub.
„To nás nezajímá,“ mávl rukou Adam, „co pobíjení nevěřících ohněm a mečem?“
„Zabíjení zakazuje Bůh!“ vykřikl Břeněk, ale jeden ze strážců ho prudkou ranou pěstí srazil k zemi. „Mlč, pse!“.
„Já jsem tady Bůh!“ rozkřikl se Adam, „a přikazuji sprovodit ze světa každého bezvěrce, kterého dostanu pod ruku! Pokud přijmete naši víru a naučíte se zacházet s cepem, což byste snad jako rolníci měli umět, můžete tu zůstat! Nuže?“

A tak oba chlapci, nevida úniku, přijali víru adamitů a stali se jejich součástí.
V rodné vsi jejich zmizení oplakali, netušíc, že jsou od sebe vzdálení tak blízko a zároveň tak daleko.

***

Jedné noci po divokém milování prozradila Duběnka Jakubovi, že tu lest na ně připravila s Břízkou, protože obě moc touží po jeho tělesném umění.
Jakuba to rozezlilo, ale opanoval se a s Břeňkem začali kout plány, jak z ostrova uniknout. To nebylo vůbec jednoduché.

Adamité, ač náboženští blouznivci, měli v táboře vojenský režim. Ostrov střežily hlídky a každý jedinec měl stále co na práci, protože zahálka byla nežádoucí. Navíc oba chlapci byli zpovzdálí stále někým sledováni a to i při milostných hrách nebo vyměšování.

***

Blížil se úplněk, kdy sekta vždy upadla do transu a sexuálních orgií. Chlapci se toho podvědomě děsili, ale nebylo úniku.
Večer byly zapáleny ohně a po podivné směsici modliteb a písní se už beztak chatrně oblečení adamité svlékli úplně a společně se vrhali do tělesných radovánek.
Břeňka se zmocnila Kedruta, nehezká ženština, která se v táboře starala o topivo. Bylo jí už hodně přes čtyřicet, tvář měla protkanou vráskami, tělo povadlé, prsa povislá, nicméně chtíč ji doposud neopustil. S Břeňkem si pohrávala jak kočka s myší.
S dlouhodobou znalostí milostných technik a mužských rozkoší se ústy ujala jeho údu a pevným sevřením rtů a pohybů ho přivedla k potřebné erekci. Olíbala mu a jemně promnula i koule a pak ulehla na záda a doširoka roztáhla nohy. Mezi černými chlupy se leskla rýha štěrbiny, kterou si Kedruta ještě prsty roztáhla.
„Vstup do mě!“ zaskřehotala nepříjemným hlasem a Břeněk tak s povzdechem učinil.

Vnikl do ní snadno a hladce. Cítil sice sevření poševních stěn, ale jinak v ní volně rytmickými pohyby jezdil.
Kedruta nebyla spokojena a přirážela mu naproti a dožadovala se prudších přírazů. Břeněk dělal, co mohl, ale naštěstí byl vystřídán jiným mužem, který na Kedrutu zálibně pohlížel a měl s ní již své zkušenosti.
„Najdi sobě jinou!“ přikázal muž Břeňkovi, který mu ochotně přenechal místo a rychle zmizel. Muž pak svým silným údem vyplnil přání Kedruty a maximálně ji obšťastnil.

Břeněk pak strávil milostné chvíle s Kunhutou, sotva odrostlou dcerou kazatele Matěje, který se právě ukájel na Břízce.
Kunhuta, přes svou mladost, byla již zkušenou milostnicí. Zdatně mu ústy provedla erekci a pak se mu nastavila zezadu. Prudkými přírazy pak Břeněk plenil její úzký klín a Kunhuta slastně vzdychala.
„Ach..ach..ano..ano..již..již..úúúú!“ táhle zavyla a stahy pochvy přivedla na vrchol i Břeňka, který ji plnil proudem semene.
Poté mu opět sála úd k dalšímu pokračování, ale Břeňka přemohla a obestřela temnota spánku.

Jakub měl štěstí a opět se spojil s Duběnkou. Oba už si vyhovovali, Duběnka věděla, že dosáhne slastných pocitů a Jakub byl rád za milostné spojení s hezkou ženou plných tvarů s dávkou živočišnosti a vášnivosti.
Vždy, když do ní zarážel ocas v prudkých přírazech a laskal ji přitom plná prsa, Duběnka hlasitě křičela a svíjela se v milostné křeči.
„Oh..bože…ano..ano…již…jííííž!“ kňučela již v několikátém orgasmu a uvolňovala šťávy v celých proudech.
Jakub se do ní vysemenil a šel se obšťastnit s Hátou, urostlou pradlenou, kterou si vyhlédl již dříve.
Počkal, až se na ní uspokojí její bývalý muž (adamité neuznávali manželský svazek) a pak ji nalehl mezi roztažené nohy se stopami svého předchůdce.
Háta se usmála a hned se slastným vydechnutím přijala jeho úd i mrštný jazyk, kterým laskal trčící bradavky.
„Jsi skvělý…hezky to děláš…říkala…Břízka…oh..oh!“ pevně ho objímala a vychutnávala si tvrdost a velikost jeho přirážejícího údu.
I ona tak poznala slast orgasmu a projevila pak přání jeho sémě přijmout do úst. Jakub to neznal a opatrně ji ho vsunul do pusy. Háta ho sevřela u kořene rukou a zbytek sevřela rty a rytmickými pohyby po něm jezdila, dokud Jakub nevzdechl a nezadržitelně neuvolnil stavidla semene, které jí zaplavilo ústa.
Háta hned začala polykat a podařilo se jí vše pojmout. Povadlý úd mu ještě olízala a s poněkud nepřítomným úsměvem se potácela pryč.
Nedošla daleko, zleva na ni skočil nějaký muž a už se jí dobýval mezi nohy. Taky na Jakuba hned začala dorážet nějaká žena, ale ten se jen svalil a předstíral únavu.

Žena si však dovedla poradit. Postavila si úd sama, pak na něj nasedla a profuněla se až ke svému vrcholu a výstřiku semene. Pak vstala a šla dál. Jakub pak usnul.

***

Byl říjen 1421. Jakub s Břeňkem stále byli na ostrově a o útěk se už nepokoušeli.
O měsíc dříve totiž byli na válečné výpravě a dopouštěli se všech možných ukrutností, že by je svatá církev už zpátky nepřijala. Navzdory ujišťování adamitů, že přijdou do nebe, věděli, že už propadli peklu.
Nářek umírajících obětí, křik žen hanobených zdivočelými muži, hukot plamenů ze zapálených domů, to vše je v noci probouzelo z divokých snů.
Nepomohla už ani hřejivá náruč Břízky nebo Duběnky.

***

„Do zbraně!“ ozvalo se časně zrána den po sv. Lukáši.
Všichni vyskočili, popadli zbraně a sešikovali se po vzoru polních vojsk. Ač odpadlíci, stále to byli husité.
„Co se děje?“ ptali se všichni, když nikdo na ně neútočil.
„Do kraje přitáhl Žižka s vojem. Vyhlásil, že nás jde vyhubit!“ hlásil udýchaně mladý Čejchan, který přinesl tu zprávu. „Již jest blízko!“

A skutečně. K poledni přitáhl velký voj husitů a vědom si své převahy okamžitě zaútočil na ostrov.
Adamité se postavili na tvrdý odpor, jenomže přesila byla skoro čtyřnásobná.
Hejtman Žižka, ač již slepý na obě oči, útočníkům velel a jeho taktika slavila úspěch, tak jako vždycky. Sevřeli obránce z několika stran a zatlačovali je do řeky.

Mnoho adamitů již padlo. Duběnka padla po zásahu šípem do hrudi, kazatel Matěj měl odťatou paži a sečnou ránu přes hruď, Háta ležela na břiše s bodnými ranami na zádech, Janovo tělo zas bylo prokláto oštěpem, ale na zemi leželi i mrtví útočníci.
Kunhuta se vrhla do vln, aby přeplavala Nežárku, ale silný proud ji strhl a protože neuměla plavat, utonula.
Stráže husitů na druhé straně tak přišli o tělesné povyražení, jak smutně konstatoval jeden z bojovníků.

Jakub bojoval po boku s Břízkou. Mečem odrážel výpady útočníků, až náhle vedle sebe uslyšel pronikavý výkřik.
Břízku právě kdosi sekl přes ruku, ta upustila meč a dva husité ji popadli a s jasným záměrem táhli pryč.
„Jakube!“ křičela Břízka a zoufale se bránila a zmítala v držení mužů.
Ten vztekle sekl po nejbližším muži a snažil se prodrat k dívce, ale náhle ucítil řeřavou bolest v boku a s bolestným výkřikem padl k zemi a svět mu potemněl.

Břeněk se rozhodl svůj konec urychlit. Popadl nejbližší ženu, pevně ji objal a přitiskl se jí na rty. Dotírající husité byli zaskočeni, ale vědomi si rozkazu svého velitele, objímající se dvojici společně prokláli mečem.
„Áááhh!“ sesul se Břeněk k zemi a zemřel s úsměvem ve tváři.

Téměř všichni adamité padli. Ti co se vzdali, byli později odevzdáni plamenům. Jednoho muže Žižka ušetřil a vyslal do kraje, aby zvěstoval všem podobným blouznivcům, že dopadnou stejně, pokud se neobrátí zpět na pravou víru.
Nato husité odtáhli zpět do Tábora.

***

Jakub otevřel oči. Ležel na břiše a bolest v boku ho zcela paralyzovala. Přesto se pokusil pohnout rukama i nohama. Šlo to. Zkusil vstát, ale jen se s bolestným výkřikem převrátil na záda a znovu omdlel.

Když se probral, cítil se trochu lépe. Rukou si nahmátl ránu. Krev na šatech již byla zaschlá, ale rána určitě zůstala otevřená.
Pohnul se a cítil znovu velkou bolest. S velkým přemáháním se zvedl na kolena a pohlédl dolů.
V boku měl bodnou ránu, která krvácela, ale už ne tolik. Strhl si blůzu a ránu si ovázal a stáhl. Když bolest povolila natolik, že mohl vstát, s pomocí meče, který použil jako hůl, se belhal pryč.

Okolí připomínalo hřbitov. Neozvalo se žádné sténání, všude okolo byly jen mrtvoly. Ženy, muži na hromadě, pobiti do jednoho.

***

Rozhodl se, že se vrátí domů. Tím že přežil, mu Bůh dává najevo, že mu odpustil jeho skutky. Pomalu se belhal porostem, když vtom spatřil ležet v trávě povědomou postavu.
„Břízko!“ vykřikl a sehnul se k ní.
Dívka ležela na zádech v pozici, v jaké ji ti kacíři zhanobili. Rozevřené nohy a klín se stopami semene. Měla zavřené oči, ale nikde žádnou viditelnou ránu.
Sáhl jí na čelo. Nebyla studená. Položil dlaň na levý prs a cítil tlukot srdce. Břízka žije, není mrtvá!

Zatřásl s ní, popleskal po tvářích.
„Ah…co..se..stalo?“ náhle vydechla a ztěžka pohnula rty.
„Břízko!“ vykřikl Jakub radostně.
„Ja..ku..be?“ opáčila. „jsi to ty, Jakoubku…ty žiješ?“ pokusila se o úsměv.
„Přežil jsem! Já i ty! Bůh si to tak přál,“ usmíval se Jakub šťastně.

Břízka se pomalu posadila, zjistila svůj stav a zrudla.
„Já…já viděla, jak tě probodli. Pak mě vlekli pryč…povalili mě na zem a…. bože…bylo jich tolik a já….omdlela jsem…. Nic si nepamatuju!“ a rozplakala se.
„Pšššš, to je v pořádku. Už zůstaneme spolu. Už to bude v pořádku,“ konejšil ji Jakub.

***

Oba na tom byli bídně, aby pokračovali v cestě, když už padal soumrak, ale druhého dne se Jakub po dlouhé době znovu objevil na prahu rodného domu.
„Dobrý bože ochraňuj nás, duch Jakuba nás přišel děsit!“ vykřikla sestra Františka, sotva ho spatřila a dala se na útěk.
Ostatní byli neméně vystrašeni, až otec projevil odvahu a plácl Jakuba po rameni.
„Jsi to ty, chlapče? Zmizel jsi a už jsme tě oplakali.“
„Vracím se domů, otče, a pokorně tě žádám o přístřeší pro sebe a mou…ehm…to je Břízka,“ představil užaslé rodině svou dívku.
Ta, stejně jako Jakub, v cárech šatů vypadala sešle a unaveně.

„Tak je to! Vítej tedy zpět i s tou holčinou, co sis přivedl, ale nejprv nám vysvětlíš, kam ses tak zatratil? Ty a Břeněk od vedle,“ zahučel otec nepřívětivě, protože z pohledu na ty dva již měl nějaké tušení.
Jakub poznal, že něco si vymýšlet nemá cenu a prozradil rodině celý svůj příběh, i když pochopitelně vynechal některé detaily.

Po vyprávění otec vypadal ještě zasmušileji.
„Tak tys nyní odpadlík církve? A toho já mám brát pod společnou střechu? Nikdy! Táhni k čertu ty i ta dorota, se kterou ses určitě pelešil, aniž jste vykonali svátost manželskou!“

***

Jakub byl tak s Břízkou vypovězen z rodného domu. Sestra Františka za ním ještě přiběhla s malým uzlíkem jídla.
„Vzala jsem to tajně. Vždycky budeš mým bratrem, ale otec tě již zatratil, matka pláče, ale musí poslouchat. Bůh ti přej šťastnou cestu a snad někdy,“ koulely se jí slzy po tvářích.
Jakub ji poděkoval, políbil a pomalu s oporou Břízky šel dál.
Ve vedlejší vsi mu místní kořenářka vyměnila obvaz, na ránu přiložila nějaké byliny a mohli pokračovat v cestě.

U Soběslavi narazili na oddíl husitů mířící do Tábora. Jakub jim vypověděl smyšlený příběh a muži je vzali sebou.
„Každý bojovník i žena jsou nám k potřebě. Jste-li vyznání podobojí?“ otázal se velitel oddílu.
Když mu přikývli, spokojil se s tím a třetího dne projeli bránou do kacířského města.
A tak se Jakubovi zcela převrátil život. Z poctivého katolíka, přes krátkou adamitskou epizodu se stal vyznavačem kalichu a husitským bojovníkem.

Břízku pojal za právoplatnou manželku a zplodil s ní tři děti. Ke konci husitských bouří odešel do Východních Čech a jako člen orebitského bratrstva získal značný majetek, který předal potomkům.
Životní pouť husitského bojovníka Jakuba ze Strážkovic končí v září L.P. 1463, jen pár měsíců po milované Břízce.

Poznámka na konec: Prosím znalce historie, aby dílo nehodnotili po historické stránce, ale obsahové. Historické reálie si volně „ohýbám“ pro potřeby popisu děje.