Toto je 5 díl z 5 v seriálu Z omšelých pergamenů

Václav Jaromil, bratr Jana, žil si spokojeně na Tuhoři a se ženou Markétou přivedl na svět dvojčata Tadeáše a Františka. Děti se mu však příliš nevyvedly, a tak je záhy vyhnal do Úhoštic, kde za zmizelého Jana doposud hospodařil dosazený rychtář.

Od té doby byl Václav ještě více zamlklejší a zatvrzelejší. Proto nikoho z okolí nepřekvapilo, že když se po letech na dvoře objevil bratr Jan se ženou, Václav jen lhostejně prohodil: „Tak ses vrátil ze světa? A cos tam našel? Štěstí, ženu?“
S úšklebkem se zadíval na Tadeaszu, která ovšem česky nerozuměla a cudně sklopila zrak před Václavovým pohledem.
„Viděl jsem dost a teď se vracím domů,“ řekl Jan.
Václav odvětil: „Nevím kam! Zmizel jsi a teď tam dlí mí synové. Jak tam žijí, mě pranic nezajímá, ale že tě nepřivítají s nadšením, vím zcela jistě! Vyřiď si to s nimi ovšem sám! A pamatuj! Pro tebe zdeť není místo! A teď…jděte s pokojem!“
Otočil se a odešel do tvrze.
Jan byl bratrovým přivítáním zaskočen, ale pak pokrčil rameny a řekl ženě: „Tak právě jsem ztratil bratra.“
Dvojice nasedla na koně a odjela do Úhoštic.

Místní tvrz i vesnice vypadaly sešle a neútulně. „Ach bože!“ rozohnil se Jan, vidíce vytlučená okna a díry ve střechách. V bráně je zastavil zarostlý muž v rozedraném oděvu.
„Stát, kdo jste a co tu pohledáváte!“
Jan se napřímil v sedle.
„Jsem Jan Jarowski, Úhoštický pán a vracím se z cest, převzít zpět svůj majetek! A ty mi uhni, sic si cestu udělám sám!“
Muž nebyl mocen slova a s úklonou hned otevřel bránu.


Stejné přijetí je čekalo na nádvoří. Ze dveří obytného stavení vyšel urostlý mladý muž a zhurta položil stejnou otázku jako vrátný.
Jan se představil a dodal: „A vy jste?“
Muž chvíli přemítal, než odpověděl.
„Já jsem teď tady pánem a tvrz mi předal otec, jak tuším, tak váš bratr!“

Spor se vyostřil, když vtom na nádvoří vjel muž s doprovodem.
„Áááá, hrabě Wacek z Třebšic. Jak se máte v té vaší ruině?“ pozdravil ho Jan a muž ve dveřích překvapivě pozoroval, jak se i sám hrabě srdečně zdraví s neznámým návštěvníkem.
„Vy…se znáte?“ zmateně se zeptal.
„Jistě, Tadeáši,“ kývl hrabě. „Jan Úhoštický jest mým dlouholetým přítelem. Jen jsme se, tuším, řadu let neviděli… Koukám, že se vrátil a hodlá se usadit, že? Klaním se, milostivá,“ poklonil se Tadeasze.
„Hm!“ udělal tečku za hovorem Tadeáš. „Zde není vhodno řešit tyto věci. Buďte tedy mými hosty!“

Při jídle se Jan seznámil i se svým synovcem Františkem, mladíkem tvrdých rysů, který návrat původního majitele přijal bez výrazu a lehkým pokynutím směrem k ženě.
Potom muži s hrabětem kamsi odešli a Jan přemýšlel, co dál. Mladíci nevypadali, že by hodlali tvrz navrátit a navíc mu to tu připomínalo peleš lotrovskou. Čeládku tvořila podivná chasa a vesničané byli zbídačeni a ustrašeni.

Rozuzlení nastalo hned druhý den. Před polednem pozvali muži Jana k hovoru a bez okolků mu řekli, že majetek mu nevydají a bude lepší, když potáhne tam, odkud přišel.
„Právo silnějšího zde vládne a byli bychom neradi, kdyby se, třebas i vaší ženě, přihodila nějaká nemilá událost,“ bezvýrazným hlasem řekl František.
Jan tázavě zvedl obočí.
„Jak pravím, nemilá událost. Žena sama na hradě a temných koutů zde dosti. Nelze vše ohlídat!“ řekl František v jasných náznacích.
Pak se objevil hrabě Wacek.
„Tak já se loučím pánové a děkuji velice. A co vy, Jene, okusil jste zdejší pohár slastí?“
„Neokusil,“ odpověděl Jan, ale do hovoru se vložil Tadeáš.
„Pán neví, o čem je řeč a jelikož odjíždí, netřeba to dál zmiňovat!“

Hrabě odejel a odpoledne i Jan s Tadeaszou. Zvolna projížděli krajinou, když míjeli jednu samotu a Jan byl obyvateli poznán.
Hned byl uveden do chalupy a pohoštěn, ale pak si lidé začali stěžovat na nové pány. Jan se dozvěděl, že Tadeáš s Františkem jsou prachsprostí lapkové, vybírají velké daně a co víc, čas od času zmizí ze vsi mladá žena či panna. Zmizí navěky a nikdo neví jak a kam. Jelikož se tak děje od doby, kdy se tu oni usadili, jsou v podezření, ale bez důkazů.
Jan ale hned bystře pochopil, co znamená ten pohár slasti a rychle se rozloučil.

Odjel se ženou na hrad rytíře Čenka ze Zdeňkowic a požádal ho o pomoc a hotovost pro násilné vymáhání svých práv.
Naštěstí lapkové zle činili i na majetku Čenka a ten proto ochotně souhlasil.
Po dlouhé době tedy Jan usínal klidně a s pokojem. Pomiloval se s Tadeaszou, která ho prosila, aby ji naučil českou řeč, když zde budou teď doma a ona nosí pod srdcem jeho dítě.
Jan zkameněl úžasem, pak mu vyhrkly slzy a ženu zasypal něžnými polibky. V objetí pak usnuli.

***


Tažení proti lapkům bylo úspěšné. Tvrz odolávala tři dny, pak se podařilo zdolat hradbu a otevřít bránu. Obránci se stáhli do budov a ty byly postupně dobývány jedna za druhou. Nakonec zbyla věž s osmi muži. Útočníci prorazili do přízemí, ale obránci za sebou srazili schodiště a další patra byla tak nepřístupná. Ve sklepení věže však vojáky čekala hrůzná podívaná.
V ocelových klecích byly uzavřeny spousty zubožených dívek a žen. Když jim otevřely dveře, ženy se okamžitě vrhly k mužům, stahovaly jim kalhoty a sály jim údy.

Jan a Čeněk ten výjev zastavili a ženám sdělili, že je přišli osvobodit, nikoliv využít.
V nespodnější části sklepa byly naházeny mrtvoly, čerstvé i v rozkladu a vzduch byl naplněn mrtvolným puchem. Všech se zmocnila hrůza a zároveň nenávist k těm, kdo tohle způsobil.
Muži ve věži se odmítli vzdát, a tak byla věž, se svolením Jana, zapálena a obránci uhořeli. Ženy a dívky s děsem v očích vyprávěly, jak byly po unesení na tvrzi hromadně zhanobeny všemi muži.
Komukoliv, kdo později sešel do sklepení, musely na uvítanou vysát úd a sémě spolykat a poté jim býti kdykoliv a jakkoliv po vůli.
Obáván byl zejména hrabě Wacek, který dívky přivazoval ke zdi a vzrušoval se jejich bičováním. Teprve poté jim vnikal do klína nebo zadečku. Za noc zde takto použil pět, šest dívek. Ty, které zemřely vyčerpáním, nebo konaným násilím, byly hozeny do spodního sklepa, kde se o ně postaraly krysy.
Obáván byl i František, násilník a hrubián, který dívky bil pěstí do tváří a honil si přitom úd, který mu pak zbitá oběť musela s poděkováním vykouřit.
Muži byli zděšeni a pochopili, proč se obránci odmítli vzdát. Nechť se teď uškvaří v pekle.

Václav zprávu o dobytí tvrze a smrti synů přijal s obvyklým mlčením, neboť je již dávno zatratil, ale s bratrem se i tak navždy odmítl setkat. Jeho žena Markéta však Jana tajně navštívila a za Václava i syny se omlouvala, neboť měla strach, že by se teď Jan mohl obrátit proti nim. Nestalo se tak. Jan ji přijal, objal a prohlásil, že hranice úhoštického léna nehodlá překročit, ale bratr se mu do hospodářství už nemá plést.
„Jednou to zase bude společný majetek, ale nyní s Václavem není dohoda možná!“ prohlásil a Markéta odjela uspokojena.

V roce 1716 se Janovi a Tadeasze narodil syn Václav. Ta se však plnoletosti syna nedožila a po deseti letech zemřela. Zbytek života ale s Václavem prožila v lásce a štěstí. Ten léno předal synovi a odešel do ústraní a o rok později zemřel. Jeho bratr Václav opustil svět o dva roky dříve a na Tuhoři dožívala jeho žena Markéta.

***

Václav Jarowski na Úhošticích a Tuhoři převzal léno značně zanedbané. Jeho otec i strýc se sice snažili o co nejlepší hospodaření, ale neúrodu ovlivnit nemohli.
Václavovi bylo jasné, že tak velké území dlouhodobě neudrží. Úhoštické léno prodal a z peněz financoval rozsáhlou přestavbu tuhořské tvrze. Zohlednil pohodlí proti opevnění, které již dávno ztratilo smysl a ze tvrze vybudoval větší statek. Na poloostrůvku v rybníce ponechal bydlení a hospodářskou část vystavěl v předpolí. Z čeledě se stali volní a svobodní lidé, kteří nyní na statku pracovali za pevnou mzdu. Václav pracoval společně s nimi, ačkoliv se stále mohl pyšnit šlechtickým titulem, byť nízkého stavu. Nadále se tedy psal „z Tuhoře“.

Mohlo by vás zajímat  Bratrská láska

***

Nastala čas žní a byla bohatá úroda. Václav jel semlít obilí do nedalekého větrného mlýna mlynáře Jíny.
„No totoť!“ podivil se pan otec nad tím nákladem a smál se.
„To abych objednal vítr na celý měsíc dopředu. Složte to na půdu a Dorota hned s tím začne.“
Václav v duchu zajásal, neboť mlynářova dcera se mu líbila, byť doposud se zmohli jen na několik zdvořilostních vět a už uháněl s pytlem zrní nahoru. Zde se pozdravili a dívka hned pytel obrátila do násypky, zatímco otec dole nastavoval mlecí kameny na nízkou hrubost mletí. Když Václav vynesl poslední pytel, vydýchával se a pozoroval dívku jak rovná zrní v násypkách.
Celý mlýn se začal točit a skřípat, jak ho mlynář nastavoval po větru a Václav využil situace, zezadu přistoupil k dívce a objal ji v pase. Ta sebou polekaně trhla, ale pak se pousmála a dál pokračovala v práci.
Václav rukama lehce stoupal po křivkách jejího těla až k ňadrům, které vzal do dlaní a jemně stiskl. Dívka jen hluboce vzdychla. Václav se k ní přitiskl a ona pocítila tlak vztyčeného ocasu v nohavici kalhot. Lehce se rozkročila a zavrtěla zadečkem.
To už Václav vzrušeně hnětl odhalená prsa, když ji povolil tkanici živůtku. Dorota už hlasitě vzdychala, pevně zapřená o hranu násypky. Pak ji zezadu pomalu vyhrnul sukni a uvolnil svůj vztyčený úd z těsných kalhot.
„Ale to…. nesmíme!“ zašeptala Dorota, ale nečinila žádné obranné kroky.

Naopak vzdychala a sténala pod doteky jeho rukou, které teď zvolna mířily mezi rozevřená stehna do žlábku pod zadečkem. Jeho prsty prostupovaly ochlupením na kraj panenského otvoru a jemně vklouzly dovnitř. Otvor byl vlhký a prsty zlehka vjely dovnitř. Dorota sáhla za sebe, nahmátla vztyčený ocas a začala ho honit. Václav vzdychal a zrychlil dráždění klína.
Dorota jen vykřikovala: „Aaano… ještě…áách…. ještě….“ a ruka ji rychle kmitala po ocase.
To už k ní Václav natěsno přistoupil a zatlačil ji ho mezi nohy. Dorota se hluboce předklonila, aby do ní snadno zajel.
Držel ji v pase a pomalu ho do ní zatlačoval. Náhle pocítil zábranu, ale pokračoval dál a dívka za tichého bolestného výkřiku se stala ženou. Když dosáhl dna, ustal v pohybech, aby si na něho zvykla.
Po chvíli chtěl pokračovat, když za zády uslyšel kroky.
„Ty mizero, zneuctil si můj dům!“ spatřil bojovně nakročeného a rozezleného mlynáře s napraženou trojzubou vidlicí na probírání obilí.

„Probůh, otče!“ vykřikla zděšeně Dorota „to jest mýlka!“
„Jakž to?“ zastavil se Jína, zatímco si Václav rychle zandával povislý úd do kalhot.
„Ano…. My jsme již…ehm.. zasnoubeni a,“ koktal Václav a Dorota horlivě kývala hlavou.
„Jak to, že nic nevím…a matka?“ byl Jína trochu zaskočen, i když dvojici nevěřil ani slovo.
„Matka ví všechno. Zatím jsme to ale… měli jako tajemství,“ soukala ze sebe dívka a Jína to uzavřel slovy.
„Hm! Marš domů a ty…přijď zítra!“ pokynul Václavovi.


Doma pak byl kravál. Chápavá matka dceři potvrdila její slova, ač zásnuby s Václavem Jarowským slyšela taktéž prvně a otec hučel, že je v domě opomíjen a měl být první zpraven o těchto věcech. Nazítří však byl už naladěn smířlivěji.

Václav Jarowský, svobodný pán z Tuhoře se druhého dne dostavil slavnostně oblečen a pak už věci nabraly spád vrcholící svatbou. Bůh ví, zda to tak chtěli, aby nevinné špásování skončilo, ale některé události jsou již nezměnitelné. Dorota Václavovi dala za život pět dětí.
Johanu, Josefa, Dorotu, Petra a Václava.

***

Nejstarší sourozenci Johana a Josef prozatím s otcem vedli statek společně, ale právoplatným dědicem byl Josef. Hospodaření se vcelku dařilo, a tak tu rodina žila společně se čtyřmi pacholky a dvěma děvečkami, aby se všechno dalo zvládnout.

Jednou nejmladší děvečku Marii zastavil Petr.
„Proč v noci v čeledníku vždycky tak křičíš?“
Dívka se ušklíbla. „Viděl jsi už ležet sedláka na selce?“
„Nee..a proč?“ podivil se Petr.
„Tak až to zjistíš, pochopíš a nech mě…mám ještě práci,“ odbyla ho dívka a šla si po svém.

Po zbytek dne na to Petr myslel, až ho z myšlenek vytrhla sestra Dorota, stále veselá dvacetiletá dlouhovláska.
„Co tady ve stodole děláš, snad ne něco se sebou?“ zvonivě se rozesmála a popošla blíž, ale Petr měl ruce složené volně na klíně.
„Přemýšlím,“ odtušil Petr, ale pak vše sestře vypověděl.
„Hmm,“ chvíli dumala nad odpovědí Dorota.
„Když ti to vysvětlím, neřekneš to nikomu a zůstane to jen mezi námi, ano? Víš, bratříčku, je ti už dost let na to, abys i o tomhle něco věděl a já tě to naučím,“ sklonila se k němu a zašeptala: „Slibuješ?“
„Slibuju,“ kývl Petr.

„Tak dobře.. a teď už nic neříkej, nedělej a nech všechno na mě,“ dodala tichým zastřeným hlasem a přitiskla se svými rty na jeho.
Nebyla to však obyčejná sourozenecká pusa, jak si Petr myslel.
Náhle cítil, jak mu vjíždí jazykem do jeho úst a hledá jeho jazyk. Poslušně se poddal tomuto laskání a pociťoval tlak v kalhotách a vzápětí i ruku, která mu jeho ztuhlý pyj vysvobodila ven a pomalými pohyby třela po celé délce.
Netrvalo dlouho, Petr vydechl a ze špičky údu vytryskl proud spermatu a ještě jednou. Zbytek stékal po ocase na Dorotinu ruku. Dorota špičkou jazyka okusila semeno, usmála se, sklonila a vzala ho do úst. Teplo a sevření rtů bylo tak nádherné, že ocas se mu znovu postavil do správné tuhosti. Dorota přestala kouřit, svlékla si blůzku i sukni a pobídla bratra.
„Hraj si s nimi,“ pozvedla v dlaních svá prsa.

Petr fascinovaně hleděl na nahou sestru, menší pevná prsa a tmavý klín zarostlý černými chloupky.
Pak začal hladit a líbat její ňadra, až bradavky zareagovaly na laskání a napřímily se. Dorota ho chytla za vlasy, tlačila mu hlavu na sebe a slastně vzdychala. To už si Petr dodal odvahy a rukou ji zajel do klína. Cítil narůstající vlhkost. Lehce tam vsunul prst, pak druhý…
„Ach… ano.. to dělej!“ vydechla Dorota a ruku mu tlačila dovnitř.
A tak Petr začal zasouvat a vysouvat tři prsty do jejího klína. Náhle vyjekla, padla na záda a doširoka roztáhla nohy.
„Pojď do mě. Rychle!“
Petr na ní nalehl, ona sama si jeho ocas zavedla do klína, a když dolehl a prudce do ní zajel, šťastně vydechla.

„Ach..bože!“ začala mu přirážet a Petr pochopil, co má dělat. Rytmicky pohyboval pánví a přitom sestru líbal na ústa a rozséval polibky po prsou, hrudi a lehce ji kousal do ramenou. Dorota už téměř křičela a prudce vyrážela proti němu.
„Áááhh…už…budu…jooo.. dělej..ještě!“ vyrážela mezi vzdechy.
Pak to přišlo, Petr explodoval a vystříkal jí vnitřnosti záplavou spermatu. V té chvíli se udělala i Dorota a prudce oddychovala.
Petr, už ponaučen, z ní vystoupil a povadlý úd ji nastavil k puse.
„Olízej mi ho!“
Dorota se na něj překvapeně podívala.
„Vida, bratříček už ví co a jak,“ a poslušně mu ho jazykem očistila.
„Moc se mi to líbilo, takže bychom ještě…,“ hlesl na odchodu Petr a Dorota se jen pootočila.
„Uvidíme…. možná někdy,“ řekla, pohladila po tváři a zmizela v domě.

Petr, nyní poučen v milostných záležitostech, stále vyhledával sestru a vhodná místa, kde by se s ní opět mohl pomilovat.
Dorota se bratrovi nebránila, ale neměla vždy čas a chuť a Petr by chtěl pořád, každý den a to i několikrát.
Tak dumal, kde najít povolnější objekt na ukojení chtíče a napadla ho děvečka Marie a její slova. Avšak nepochodil. Marie nehodlala rozšiřovat okruh zájemců o milostné pletky, zvlášť když byla víceméně nedobrovolně po vůli čeledínům, kteří si ji brali skoro denně.
Nakonec mu ho, po dlouhém přemlouvání, alespoň vykouřila, ale polykat rezolutně odmítla s tím, že se jí z toho dělá špatně.
Petr nebyl příliš nadšen, ale stejně musel na tyto věci na nějaký čas zapomenout, neboť nastaly zlé časy.


***

Bylo zvlášť chladné, sychravé jaro, když se roznemohla jejich matka Dorota. Brzy ulehla a trápily ji vysoké horečky. Každá pomoc byla marná a do začátku léta Dorota zemřela.
Nad hrobem ji i sobě nešťastný Václav slíbil, že do domu už nepřivede žádnou náhradnici ani pro sebe, ani pro děti.

Funkci matky teď v domě převzala nejstarší Johana. Starala se o chod domácnosti i nejmladšího Václava.
Otec to vzal jako nejlepší řešení a život se začal urovnávat. Sice měl občasné návaly žalu nad ztrátou milované ženy a v těchto chvílích navštěvoval místní krčmu.
Když se opět jednou z ní navrátil ve smutnoveselé náladě a vstoupiv do sednice, spatřil spící Johanu s odkopanou peřinou a vyhrnutou noční košilí až k pasu.
Fascinovaně hleděl na temný trojúhelník klína dcery a náhle ho popadl neodolatelný chtíč. Už dlouho neměl ženu a alkohol mu zatemněl mysl. Jde o jeho dceru.
Vysvlékl se, nalezl nad spící dceru a trčící ocas ji zatlačil do klína. Johana spala tvrdě a otec slastně mručíc, do ní zatlačoval ocas hloub a hloub. Když dosáhl dna a začal pomalu s přírazy, Johana se zavrtěla, začala tichounce sténat. Otec ji pomalu souložil, vystříkal se do peřiny a s pocitem dokonalého uspokojení usnul.

K ránu se mu zdál krásný sen. Neznámá dívka mu vzala úd do pusy a krásně ho kouřila, stejně jak to uměla jeho Dorota.
Cítil krásné mravenčení i kmitání jazýčku po žaludu, až se začal probírat a zjistil, že je to skutečnost.
V klíně mu ležela Johana, pusu vyplněnou jeho ocasem a hlavou jezdila téměř po celé jeho délce a jazykem kmitala po temně fialovém naběhlém žaludu. Když se potřebovala nadechnout, obemkla ho rukou a jemně honila.
„Co to… děláš?“ překvapeně zvedl hlavu Václav.
„Myslíš, že nevím, co jsi se mnou prováděl v noci?“ pousmála se, zrychlila pohyby rukou a ze špičky ocasu vytryskla dávka semene. Johana rychle nastavila otevřená ústa a další gejzír už pochytila.
„Taková škoda,“ otřela semeno z otcova hrudníku. „Jdu udělat snídani…“ vstala nakonec jakoby nic z postele, zatímco Václav uvolněně vydýchával zážitek.

Večer s ním Johana zavedla rozhovor.
„Já vím, to, co děláme je proti bohu. Pokud to však má pokračovat, musí to být velké tajemství jen mezi námi.“
„Já…. totiž..ehm,“ odkašlal si Václav.
„Ne, nic neříkej!“ zastavila ho dcera. „Muž plný síly, jako jsi ty, potřebuje náruč ženy. Já jsem v domě po mamince převzala vše. Tedy i lože a věci s tím spojené. Nechci, abys vyhledával společnost pochybných ženštin a platil jim za to, co ti můžu poskytnout já!“
„No… dobře,“ souhlasil Václav a noc nato už spolu milovali naplno a bez rozpaků.
Václav si dceru bral tvrdě až násilně, ruce ji držel rozpažené, ta jen sténala, vzdychala pod přírazy a s nohama doširoka roztaženými přijímala ochotně jeho přírazy. Vyvrcholení však vždy proběhlo stranou nebo do jejích úst, neboť oba se báli obtěžkání. Vztah pokračoval dál, a buď nikdo z rodiny opravdu nic nevěděl, nebo se tak tvářili.

***

Nastal čas žní. Všichni byli denně na polích, až náhle se jednou v odpoledním slunci skácela Dorota k zemi. Petr hned k ní přiskočil a křísil vodou ze džbánu.
„Co je ti?“ ptal se a než k nim dorazili i ostatní, Dorota zašeptala.
„Čekáme spolu dítě, bratříčku!“
Všem pak sdělila, že se jí jen zamotala hlava. Zato Petra bolela hlava celý večer až do noci. Bylo mu jasné, že co nevidět to na Dorotě bude vidět a co pak? Jak to vysvětlí….
Nad ránem se rozhodl. Musí zmizet, oba! A co nejdále, kde je nikdo nezná a kde spolu začnou nový život, jako muž a žena. Dorota o všem zřejmě také přemýšlela, neboť jejich názory se shodovaly.

A tak tajní milenci vyčkali do zimy a jednoho rána se ztratili a stopy zavál sníh.
Zanechali po sobě podivný dopis, která první objevila Johana a vědoma si vlastního provinění vůči společnosti a bohu, ho ihned prozíravě spálila. Před rodinou jim spílala do zrádců, kteří zanevřeli na rodné hnízdo, ale v duchu jim přála jen vše nejlepší.

***

Čas plynul a na Tuhoři společně hospodařili bratři Václav a Josef.
V létě 1794 se Václav oženil s Marií Vranskou, dcerou tuhořského kováře a Josef prý prozatím nenašel vhodnou nevěstu. Spíše více ho bavilo plenit klíny dívek ze vsi i okolí, bez jakýchkoliv závazků. Díky svému jménu a stavu mu to procházelo, i když párkrát se mu dostalo výprasku od tatíků či bratrů zneuctěných dívek, ale vždy se otřepal a ve svých činech pokračoval.


Po ženitbě bratra mu padla do oka jeho mladá novomanželka. Do stěny světnice, kam uléhali, si vyvrtal otvor a „zúčastnil“ se tak jejich svatební noci i dalších nocí, kdy se spolu milovali. Shledal, že Marie nemá ráda styk do zadečku a uspokojení ústy. To v loži striktně odmítala a Václav nenaléhal.
„Však počkej, ty lasičko, až tě dostanu,“ říkal si v těch chvílích Josef, oko u otvoru a rukou si ho honil.
Josef, ač mladší, byl mohutnější postavy a díky své nezkrotné povaze, byl faktickým hospodářem on.
Václav se staral o lejstra, peníze, prodej a nákup všeho potřebného a Josef měl na povel čeládku. Děvečky z něj měli doslova hrůzu a běda, zastihl-li je někde o samotě.

Růžena, milé, mladé děvče, zrovna prala v neckách v přístěnku, když k ní Josef znenadání zezadu přistoupil, přitiskl se k ní a se slovy: „Jen pokračuj,“ ji rukama hnětl prsa a vykasal sukni nad pas.
Růžena tedy s jistými rozpaky pokračovala a na valše drhla kusy prádla, zatímco Josef se osaháváním jejích prsou a klína vzrušil, kolenem jí lehce roztáhl nohy a pak do ní vnikl.
Růžena nevěděla, že je Josef obdařen velmi štědrou výbavou, a tak ho celkem ochotně chtěla přijmout, když však ji do klína se začala cpát obrovský, tlustý ocas. Vyjekla a vzepřela se o necky. Tlak však narůstal a s ním i bolest. Klín se jen pomalu rozevíral tlustému péru, které do ní Josef s funěním zasouval.
„Ach bože…to… bolí!“ sténala dívka „prosím…přestaňte!“
Ale Josef se na ni tiskl a přírazy pánve se do ní zasouval hloub a hloub. Růžena měla pocit, že ji roztrhne, sténala a plakala, ale Josef nepřestal, dokud ho do ní nedostal až po kořen. A dívka, na loktech ponořená v neckách, jen sténala.
„Ach… dobrý bože…ochraň svou dceru … pokorně tě…žádám!“ zatímco ji tělem projížděl mohutný tvrdý ocas.
Když se jí Josef začal tlačit do zadečku, to už Růžena nevydržela a bolestí omdlela. Josef se pokoušel ukojit i na zemdleném těle, ale nešlo to, a tak ji rozepnul živůtek, prohmatával její odhalené prsy a uspokojil se rukou. Pak ji prsa postříkal svou dávkou a odešel.
Večer v čeledníku Růžena s hrůzou v očích všem vylíčila svůj děsivý zážitek a dívky už si dávaly pozor a snažily se, nebýt nikde o samotě.

***

Uplynul půlrok a Marie si již zvykla na život na Tuhoři i častý Josefův pronikavý pohled. Jinak se k ní choval přátelsky, a když potřebovala, vždy jí ochotně pomohl.
Jednoho rána muži naložili povoz a Václav zavolal z kozlíku.
„Dnes už mě nečekej, snad zítra! Však Josef vše zastane!“ a práskl do koní.
„Sbohem,“ zamávala mu Marie, a tak ji ušel podivný úšklebek Josefa, který stál za ní.

Večer si Josef chtěl povídat, ale Marie se omluvila a šla si lehnout. Bylo to poprvé, kdy byla přes noc bez manžela, a tak jí bylo smutno.
Josef si naopak mohutně přihnul pálenky a k půlnoci vrávoravým krokem zamířil k Marii. Hlučně vstoupil, až se žena probudila.
„Jdu ti nahradit manžela…hehe. Mám ti být k ruce..hehe..tak jsi-li bez muže, pomůžu to vyřešit!“ zachechtal se a svým vytaženým klackem ji bimbal před obličejem.
„Posluž mi pusou!“ přikázal ostře, až se Marie zachvěla a vidíce, že je navíc opilý, poslechla.
Vzala ho do ruky, honila a s hrůzou pozorovala, jak mohutní, že nebylo možné ho jednou rukou obejmout. Josef nad ní funěl, až náhle pocítila cukání, žíly na penisu se napnuly a ze špičky vytryskla záplava semene. Dávky v mohutných stříkancích ji potřísnily krk a noční košili. Pak úd poněkud ochabl a Josef se ji ho snažil vsunout do pusy.
„Neee, já to… nesnáším!“ bránila se Marie, ale Josef ji vzal zezadu za hlavu a násilím ji ho tam vtlačil.
Ocas jí vyplnil pusu, až se kuckala a Josef začal pomalu přirážet. Když se mu opět postavil, Marie měla pocit, že je v koutcích úst natržená a žalud cítila někde na mandlích. Nakonec se začala dávit a podařilo se jí ho vyplivnout.
„Chrrr…ach bože…to nejde…je mi zle,“ plivala sliny a hluboce se rozdýchávala.

Josef ji povalil na postel, nalehl na ni, silnou rukou ji jedním tahem vyhrnul noční košili a druhou stiskl obě její útlé paže a vzpažil nad hlavu. Pak ji ruce svázal řemenem a stáhl k čelu postele. Žena teď byla bezbranná.
Josef ji s uspokojením rukou projížděl po celém těle a zvláště ho zajímaly obliny ňader.
„Hmm, jsi pěknej kousek,“ zachraptěl a jazykem oblízl bradavky.
„Prosím, nech mě….neubližuj mi!“ prosila vzlykavě Marie.
Josef jen něco zabručel, pokračoval v polibcích po těle a pak zabořil hlavu do klína.
Rejdil tam jazykem a Marii se přes odpor a pocit pokoření začala zmocňovat slast.
Josef zkušeně nevynechal žádnou část klína, jemně rozhrnoval závojíčky štěrbiny a sál klitoris. Pak ji uchopil za kotníky, nohy si položil na ramena a celou vahou na ni nalehl.
„Ahhh… prosím..nééé!“ zakřičela Marie při proniku obřího ocasu do klína, ale Josef stupňoval svůj tlak a Marie se jen nad svou bezmocností rozplakala.
Velký ocas nemilosrdně raboval její úzký klín. Marie, kromě Václava, jiného muže nepoznala a teď měla pocit, že ji roztrhne. Zmítala se, ale tím ještě zvyšovala rozkoš přirážejícího Josefa.
Pak si ji položil na bok a vnikl do ní zezadu. Už to tolik nebolelo a stejně mezi jednotlivými vzdechy prosila.
„Nech…mě..prosím…já…to nechci!“
„Drž, ty čubko!“ zněla odpověď přírazy zrychlujícího Josefa a za chvilku už v těle pocítila rozlévající se teplo, jak se do ní udělal.
Když se ukojil, uvolnil ji ruce a s varováním, že má mlčet, opustil světnici.

***

Druhý den se vrátil Václav a život zas nabral stálý řád.
Marie se Josefovi vyhýbala, co to šlo, ale ten se tvářil, jako by se nic nestalo. Vrátil se ke svým děvečkám, jak Marie zjistila za tři dny, když ho spatřila ve stáji, jak na slámě souložil děvečku Johanu, která sténala, vzdychala a prosila boha o pomoc.
Slova „drž, ty čubko!“ která Josef vykřikoval, ji připomněly tu noc a musela se běžet rychle do ústraní vyplakat.
Za tři měsíce zjistila, že nosí pod srdcem dítě. Nebylo jisté, jestli je Josefa, nebo Václava, ale každopádně se jim narodil syn Václav.

***

Přešel čas a Marie na dávný čin švagra již pozapomněla. Ovšem ne tak Josef.

Jednou jel Václav cosi zařizovat do městečka a čeleď byla na poli.
Josef se právě navrátil do statku vyprázdnit vůz s obilím, když zahlédl Marii zacházet do chléva. Rychle zaběhl do domu a skryl se v kuchyni za dveře. Sotva Marie vstoupila, zezadu ji objal a zakryl ústa.
„Tak co, čubko, rozdáme si to zas?“ uchechtl se a odtáhl ji na lože.
„Prosím, Josefe…nech mě….nic neřeknu…,“ zoufale prosila, ale Josef si už rozpínal kalhoty a kýval hlavou.
„Já vím, že nic neřekneš, jinak!“ a nastavil ji ocas k obličeji.
Marie poslušně otevřela ústa a to už ji tam vjel a lehce přirážel. V puse ji rychle narostl, až ho musela vyplivnout, jak ji bolestivě roztahoval rty až k prasknutí a dusil hluboko v krku.
Josef se na ní hned navalil, i když ho znovu prosila, ať to nedělá. Pak ji silnými pažemi obrátil na břicho, roztáhl nohy a zabořil jí ho do zadečku.
„Ááááá.. ne..to ne… probůh…bože…to bolííí!“ zoufale zakřičela Marie na celou místnost.
„Jen řvi, kurvičko, to mi dělá moc dobře!“ pochvaloval si Josef a tlačil se do ní vší silou.
Bohužel, svou kládou svěrač neroztáhl do potřebné šíře, a tak ho zarazil o dírku níž. Marie jen úlevně vydechla, neboť klín se otevíral ochotněji a ona už to chtěla mít za sebou.
A tak ji napadlo, naoko spolupracovat.
„Ano…to je krása…ano..dělej mi to..ještě. zaraž ho do mě hluboko..óó..to je krása!“ vykřikovala a hlasitě sténala.
Josef byl překvapen, ale chytil si ji v pase a zarážel do ní ocas tvrdě a nekompromisně, jak si přála. Ta zatím stahovala poševní stěny co nejvíc, jen aby se už udělal. Po chvíli opravdu pocítila záplavu semene v děloze a uvolněně padla na břicho, zatímco Josef odešel.

Čtyři měsíce nato nebylo pochyb, že je opět těhotná a tentokrát najisto s Josefem. Na jaře se narodil syn Jan. Václav byl potěšen a Marii stále zahrnoval láskou a pozorností.

***

Uplynul skoro rok a Josef začal znovu dorážet na Marii. Ta ho v ústraní úpěnlivě prosila, ať ji nechá, ale pod pohrůžkou, že by se komukoliv mohlo třeba něco stát, mu podlehla a vždy když chtěl, mu ho aspoň vykouřila.

Byl opět letní den, Václav odjížděl do městečka. Josef si počkal, až bratr zmizí za kopcem a rázně vešel do stavení.
Marie vyděšeně vzhlédla od plotny a on už si zvolna rozepínal kalhoty. „Udělám ti dalšího parchanta!“ sykl, zatímco Marie couvala a znovu začala prosit o milost.
„Mamíí, mamíí,“ chytil ji za sukni malý Václav.
„Dej ho někam, nebo tě mám vojet před ním?“ houkl Josef a Marie chvatně synka poslala ven. Pak usedla na postel a s povzdechem začala kouřit povstávající ocas.

Mezitím Václav se v sedle začal šacovat a zjistil, že jistý důležitý list pro jednání na radnici zapomněl doma.
„Saprlot, toť smolné, musím se vrátit,“ broukl si zlostně a otočil koně. Vjel na dvůr a spatřil plačícího synka.
„Copak tu tak pláčeš?“
„Mamaminka…tam…tam…“ vzlykal malý Václav.
Otec ho pohladil po hlavě a vstoupil dovnitř. Už sahal na kliku, když zevnitř zaslechl hlas Marie.
„Prosím tě…nedělej to…nech mě být….já…to nechci…už ne!“

Spěšně vpadl dovnitř a spatřil na loži polonahou Marii a Josefa, jak leží mezi jejíma rozevřenýma nohama a právě řemenem svazuje její vzpažené ruce.
Krev se mu nahrnula do hlavy, bleskurychle popadl nůž ze stolu a naučeným pohybem jím mrštil. Dvojice překvapeně vzhlédla a pootočeného Josefa nůž zasáhl do hrudi. Ten se vzepjal, zachrčel a bezvládně padl na, v šoku křičící, Marii.
Václav přiskočil, mrtvé tělo bratra pohodil na podlahu a pohlédl na manželku, která usedavě plakala.
„Obleč se!“ řekl přísně, popadl mrtvolu a vytáhl ji ven.

Když se vrátil, žena mu podávala na stůl jídlo. Václav jedl zakaboněn a na Marii ani nepohlédl.
„Dnes už nikam nepojedu, mám práci,“ prohodil po jídle a vyšel ven.
Co jde dělat, Marie pochopila a oknem jen zahlédla, jak si v komoře bere rýč a lopatu.
Navečer pak ještě měl řeč v čeledníku.

„Kolikrát se to stalo?“ zeptal se Marie, když ulehli.
„Václave, já….dnes potřikráte…já se…neubránila…“ rozplakala se žena.
„Mlč! Nebreč, z ničeho tě neviním! Jen z bratra je mi zle. A už o tom nebudeme mluvit. Potřebuji však čas a klid.“ ukončil hovor.
A tím to bylo vyřízeno.

Nějaký čas byl Václav zamlklý a ženu opomíjel.
Pak se život navrátil do normálu a zase začal s Marií spát. Světem prošla válka a tažení císaře Napoleona, ale Tuhořskému kraji se naštěstí vyhnula. V oblasti byl klid a mír.


V roce 1815 však českými zeměmi prošla vlna tyfové epidemie a Václav s Marii jí podlehli. Také syn Václav byl nakažen, ale zázračně se z nemoci dostal, ale nejspíš se stal neplodným, neboť s ženou Bohdanou se nedočkal potomka. Zemřel poměrně mlád ve věku 44 let na podzim roku 1839.

Mladší bratr Jan se oženil s Františkou Ševčíkovou, dcerou tuhořského sedláka, který si velmi považoval, že jeho jediná dcera byla vdána za samotného pána vesnice i okolí, Jana Jarowského z Tuhoře.
Vůbec netušil, že sňatek byl nutný, pokud se Jan nechtěl dostat do problémů se zákonem vyšší moci c.k. soudu.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1684
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
42
Navigace v seriálu<< Z omšelých pergamenů 04
Shock
shockingman@seznam.cz

7
Komentujte

Please Login to comment
avatar
3 Comment threads
4 Thread replies
4 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
5 Comment authors
TomášDexius74ShockBob RomilTrysky Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Trysky
Člen

Zajímavá rodová historie.
Jen je to trochu moc dlouhé a po několika generacích se začínám ztrácet ve jménech. Možná by nebylo od věci to dělit třeba po dvou generacích. Takhle je tam velký příval jmen a postav a nestíhám udržet pořádek kdo je kdo a ke komu patří.

Bob Romil
Člen

Tohle musí dát děsnou fušku sepisovat a proto se mi ani nechce moc kritizovat. Bohužel, taky se ale přikláním k názoru, že je to jako dlouhá hodina dějepisu. Je mi jasný, že nechceš přeskakovat roky a postavy v dějinách, ale po pěti odstavcích dějepravy se objeví pár vět určených pro zaměření eFénixe. Dost často jen jakési znásilnění provázené rabováním a poté opět spousta jmen. Chtělo by to nějak lépe vyvážit nebo možná pokrátit jednotlivé díly. Omlouvám se za kritiku a nerad šlapu někomu na bábovičky, ale takhle to vnímám.

Dexius74
Člen
Dexius74

4. diel je mimo sériu…. Technická poznamka

Tomáš
Admin

Díky za info, je to už opravené.