Toto je 4 díl z 5 v seriálu Z omšelých pergamenů

Majetek převzal syn Václav a s přáním otce byl spolumajitelem i Jan. Václav si ponechal právo konečného rozhodnutí a Janovi plány většinou smetl ze stolu. Václav byl vůbec podivný, nerudný muž, povětšinou mlčící, avšak s prudkou letorou, když se něco nedělo podle jeho představ. Nebylo divu, že Jan Tuhoř se uchýlil do Úhoštic, kde hospodařil podle vlastních představ. Jenže Václav mu neustále dával najevo, že majetek je zcelen a tudíž pod jedním vedením, a to jeho.

Jednoho večera se v Úhošticích objevil osamělý jezdec. Požádal o přístřeší a ukázalo, že jde o muže vyššího stavu. Byl uveden do síně a muž se představil.
„Jsem Johann De Trollein, nyní pouhý cestovatel na východ. Prosím jen o přespání a nějaké ty zásoby. Samozřejmě vše zaplatím“, vytáhl měšec.
„Toť netřeba,“ pokynul Jan ke krbu. „Poseďme a popijme. Rád vyslyším noviny z vašeho kraje.“
A tak se dozvěděl, že Johann byl bohatý muž, žil v Kutné Hoře a po otci zdědil stříbrný důl. Jenže místo počestného života, věnoval se pití, hazardu a povětrným ženštinám, čímž přišel o veškerý majetek. Nyní je víceméně na útěku před věřiteli. Míří na východ, kde by začal nový život. Pár peněz ještě má.
Jan mu sdělil zase své strasti, a tak mu Johann nabídl, ať cestuje s ním.
„Na východě jest ještě mnoho míst, kde začít znova. A budeme-li dva, bude to snazší. A třeba se i jednou vrátíme jako boháči.“

Tu noc Jan nespal a přemítal o nabídce. Pak se rozhodl, že s Václavem nemá a nebude mít žádné štěstí, a proto odejde jinam. Sbalil si věci, bratrovi odeslal list a dalšího rána muži vyrazili proti slunci, na východ.


***

Zemskou hranici přešli na dohled Náchodského hradu a zamířili na Krakow.
Zde měl Johann nějaké přátele, u nichž pár dní odpočívali a poté mířili dál, až po několika týdnech putování řídce osídleným krajem, spatřili v dálce siluety mohutného hradu.
„Co jest to?“ podivil se Jan té stavbě.

Jak se blížili, hrad rostl do výše i šířky. Náhle se proti nim vynořili tři jezdci v pláštích zřetelně označených černým křížem.
„Halt! So ist zewelt Marienburg platte ist no tallen sie!“ mluvili německy a tvářili se nepřátelsky.
Jan pokrčil rameny, ale Johann spustil plynulou němčinou, a když domluvil, muži jim uvolnili cestu a nechali je projet.

„Jsme na území řádu Nejsvětější panny Marie, čili německých křížových rytířů. Hlídka se nás ptala na účel naší cesty, a jelikož jsme jen projíždějící poutníci, můžeme si v hradu odpočinout před další cestou,“ vysvětlil Johann a už se před nimi otevřela brána velkolepého hradu, sídla samotného velmistra řádu.
Jeden z jeho zástupců, který byl českého původu, si přišel s hosty pohovořit a pak jim učinil nabídku.
„Jste svobodní muži, plni sil a též vyššího stavu. Mohli byste vstoupit do řádu a státi se bojovníky víry. V těchto místech je věru stále mnoho bezvěrců, které je potřeba převésti na správnou cestu. Nemusíte býti členy řádu navěky. Nejnižší závazek jest pět let služby bohu. Dobrých mužů je zde stále potřeba.“
Muži si vyměnili překvapené pohledy.
„No, nevíme…a,“ měli ústa plná otázek a jejich společník jim vše ochotně vysvětloval. Setkání skončilo stvrzením závazku.

Třetího dne, před večerní modlitbou byli v kapli slavnostně přijati do řádu.
„Johanne De Trollein, stáváš se bratrem Johannem,“ dotkl se člen vedení řádu mečem jeho ramene.
„Jane Jaromile z Úhoštic, stáváš se bratrem Janem,“ provedl stejný úkon i u Jana.
Byla jim přidělena cela a určen pohyb v areálu hradu.
„Jste boží bojovníci, muži meče a tedy členové nižšího konventu. Vaším úkolem je šířit víru. Udržujte tělo v pohybu a mysl v božím slově,“ vysvětlil jim jejich rádce.

A tak muži trávili čas cvičením a Jan i učením německého jazyka.

***


Přešla zima a nastalo krásné jaro.
Oba už znali okolí hradu a často vyjížděli na projížďky, vždy však s dalším rytířem.
Jan už ovládal němčinu natolik, že se vcelku domluvil, a tak ze svého strážce tahali rozumy o životě v řádu. Muž byl nemluvný a jazyk rozvázal jen v krčmě u dobrého moku a s konkubínou v náručí, kam pochopitelně též muži zajížděli, aby se dostatečně vybili. Činili tak všichni, i když by se to u křížových rytířů nečekalo, jenže nyní už se přísné regule řádu tak nedodržovaly.

Pátého květnového dne bylo vyhlášeno bojové tažení.
Z hradu vyrazilo třicet jezdců. Putovali tři dny, než se objevili u jakési vsi.
„Zdeť hnízdo bezvěrců. Obraťme je na víru!“ zdvihl meč velitel.
„Tak jest!“ tasili meče ostatní a pozdvihli je k nebi.

Pak se jezdci rozjeli do vsi a nastal masakr. Jan a Johann netušili, že obrácení na víru, znamená vraždění a byli poněkud zaskočeni. Bojovat však museli, neboť vesničané se začali bránit a nejeden rytíř již padl k zemi se šípem v hrudi.

Johann skolil jednoho muže, který velkou sekerou právě uťal hlavu jednomu rytíři.
Jan seskočil z koně a probodl zarostlého muže s oštěpem mířícím na velitele.
Obránců valem ubývalo a část rytířů začala kořistit a také je zajímali ženy. Ty s křikem pobíhaly sem a tam, muži je polapili a odtáhli do nejbližší chatrče.

Jan chytil jednu drobnou černovlásku a zatáhl do domku. Zde se již v rohu ozýval křik a Jan spatřil rytíře Hanse, jak se snaží přemoci jednu ženu, která se ovšem zuřivě bránila a zmítala.
Hans se jí vklínil mezi nohy, roztrhl ji šaty a prudce do ní vnikl. Žena se prohnula v zádech, křičela, zmítala se, ale pak se její křik změnil ve vzdychání a sténání, jak do ní rytíř pronikal v pravidelných přírazech.
Ten pohled Jana vzrušil. Mrštil dívkou na zem a vytáhl ztopořený ocas ven. Ta se na něj s úlekem zadívala a po zemi se sunula dozadu.
Jan k ní pokročil a nastavil ji ho před obličej. Dívka jen vykulila oči, ale Jan už ji uchopil za hlavu, zasunul ji ho do pusy a začal přirážet.
Dívka ho poslušně sála, či spíše mu jen držela, a když cítila škubání v puse, snažila se ho vyplivnout, ale Jan jí podržel hlavu a s hekáním se jí vyprázdnil do úst.
Dívka kuckavě vše spolykala, pak sevření povolilo a ona se konečně mohla volně nadechnout.
Ze svěšeného údu kapaly poslední zbytky semene a Jan si ho už dával do kalhot, když vtom se z rohu ozval smrtelný chropot.
Hans se uspokojil a právě ženě podřízl hrdlo.

Mohlo by vás zajímat  Červnové odpoledne

„Tohle snad nebylo nutné!“ prohodil Jan, ale Hans se zachechtal.
„Nač na světě má být taková bezvěrná poběhlice!“ a krvavý nůž si otřel do šatů mrtvé.
„Ale posloužila ti dobře,“ posměšně odvětil Jan.
„Jest náš úkol šířit víru!“ pronesl ostře Hans a nakročil k Janově dívce.
„Tu nech mě!“ zastavil ho Jan.
„Učiň tedy sám,“ s podezíravým tónem opustil Hans chatrč.
Jan nakročil ke stěně a prokopl do ní díru. Pak vystrašenou dívku otvorem vypustil ven a na odchodu chatrč zapálil. Hans stál opodál.
„Učinil´s?“ otázal se, a když Jan kývl, usmál se: „Tak má být!“

Vraždění už končilo, chýše planuly jako svíce a pár přeživších obyvatel mizelo v nedalekém lesíku.
Velitel oddílu držel u sebe za vlasy pěkně oděnou ženu.
„To jest dcera náčelníka. Trofej pro velmistra!“ smál se.

Oddíl se ztrátou několika mužů se vracel a Johann Janovi sděloval, jak zbavil panenství dvě mladá děvčata a poté si ještě užil s jejich matkou.
Jan si odplivl „Vždyť to byly ještě děti. Jest mi zle z toho!“
Johann pokrčil rameny, neboť sám v tom neviděl nic špatného.

Když takto „převedli na víru“ ještě tři osady, pochopil Jan, o co jde. Řád německým rytířů založený před mnoha sty lety pro obranu a ochrany poutníků a svatých míst v Palestině nyní na vlastním území provádí vyvražďování původních obyvatel pro vlastní mocenské záměry a rozšiřování území.
Na místo původních obyvatel zvali německé kolonisty a území se tak stávalo čistě německým. Skutečné převádění na víru skončilo někdy v 13.věku.
Nyní jde jen o moc, hořce si pomyslel Jan.

***


Po dvou letech měl řádu až po krk. Právě přejímal zásilku nových pušek a bambitek.
„S těmi těm bezvěrcům ukážeme,“ smáli se vykládající muži a plnili sklady zbraněmi, prachem a litými kulemi.

Ovšem výpravy byly stále delší, až jednoho dne předstoupil před shromáždění osmý řádový velmistr Helmut Von Leeb a slavnostně pokynul rukou.
„Je konec těžkým časům. Nyní jest nutno chránit naši domovinu, a proto budou zřízeny strážní stanoviště a stále hlídky. Konfektoři z vás vyberou vhodné kandidáty. Bůh s vámi!“

Jan měl štěstí, byl vybrán a do půl roku se stěhoval do nového domova. Tím byla nová tvrz na jihovýchodní výspě řádového území. Dál byly jen bažiny, stepní rovina a nedozírné lesy táhnoucí se do Kyjevské Rusi. Život na tvrzi byl pohodlný a příjemný.
Řádový komtur byl rozumný a shovívavý k mladým mužům a jejich potřebám. Svolil proto ve vesnici pod tvrzí navštěvovat krčmu a požívat slasti života.
Jan zde přesto nebyl spokojený. Tři roky závazku doslova přetrpěl a jednoho dne vyjel z brány tvrze jako svobodný muž.
Naposledy zamával kamarádům a odjel na východ. Cosi mu říkalo, ať se navrátí do Čech, ale on ještě zkusil najít štěstí v tomto krásném, svobodném kraji.

***

Cestoval dlouho, den za dnem, až objevil v malebném údolí vesničku.
Na jednom statku právě z chléva vyšla hezká dívčina a Jan zamířil tam. Seskočil z koně, když z domku vyšel statný starší muž, hospodář.
„Deň dóbry, co paňstwo přiwadza?“ promluvil polsky.
„Hledám práci,“ odvětil Jan a muž se podrbal na hlavě.
„Rabóta welika. Pan zna osiwať, pobijať, zawijať?“ ptal se.
„Tak trochu,“ přisvědčil Jan.
„Tarochu?“ začal se smát sedlák „ale ty mině ljubíš sa. Ja béru tebe za chalana,“ smál se na celé kolo a podal Janovi ruku.
„Já Lech Sklkowsky a tu Maryša a Tadeasza,“ představil sebe, svou dceru a ženu.
Jan se představil, uklonil a na dívku se usmál, která cudně sklopila zrak.

Po nějakém čase, kdy Jan plně splynul s prostředím, se přiznal, že dosud byl členem řádu křižáků. Lech mávl rukou a sdělil mu, že sem nikdy nepřišli, zato mají jiné nepřátele.
Z Rusi sem občas zajíždějí kozáci a to jsou skuteční rabijáti. Rekvizice, znásilňování, to je jejich obvyklá zábava.
„Zatím jsem ženy vždy ukryl, ale až to jednou nestihnu, bude boj!“ bouchl do stolu.

Lech se k Janovi choval jako k synovi a ten se snažil jeho důvěru nezklamat. Taky mu ovšem neušel zájem jeho dcery o svou osobu. Maryša byla dvacetiletá prostá dívka, bez jakéhokoliv vzdělání a znalostí vnějšího světa, ale o to hezčí s plnými tvary, a dlouhými černými vlasy spletenými do copu. Matka vesměs pracovala s dcerou a Lech s Janem, takže oni dva se o samotě k sobě těžko dostali.

Jen občas večer, když Tadeazsa plnila manželské povinnosti a z přístěnku se ozývaly vzdechy a vrzání postele, mohli spolu nerušeně mluvit.
Dívku nesmírně zajímal život mimo hranice její vesnice a ráda poslouchala Janovo vyprávění. Jeho myšlenky se stále častěji vracely do Čech, a tak dívka z větší části poznala Úhoštice a Tuhoř, aniž je kdy spatřila.
Jan ji ovšem zajímal i jako muž. O muže byla v tomto kraji nouze a ztepilý cizinec ji přitahoval jako magnet. Naznačila mu to již vícekrát. Když sypala brambory prasatům do koryta a Jan se za ní protlačoval s košem trávy, vyšpulila zadek dozadu, až se Jan musel o její půlky otřít a ona cítila dotek jeho údu. Její živůtek se stával „neposlušným“ a stále se rozvazoval, sukně se sama „kasala“ nad kolena a odhalovala se pěkně tvarovaná lýtka.
Stačil však přísný pohled matky a oblečení se opět samo srovnalo.

***

Byl teplý večer, když Lech opět zatáhl manželku k sobě a za chvíli už se ozývaly vzdechy a sténání.
Jan zrovna na dvoře rovnal dřevo, když mu to nedalo a šel milující dvojici šmírovat otvorem po suku ve dveřích.
Avšak zjistil, že otvor už je obsazen Maryšou, která sledovala dění uvnitř s rukou pod sukní a tlumeně vzdychala.


Jan k ní přistoupil zezadu a položil dlaně na půlky zadečku. Dívka sebou trhla, ale pak dál přiložila oko k dírce.
Uvnitř se asi děly věci, neboť žena divoce křičela slastí a postel vrzala v rychlých přírazech.
Janovi se vzrušením postavil ocas, a tak si ho vyndal z kalhot a začal dívce vyhrnovat sukni. Ta se ohlédla, a když spatřila stojící ocas, popadla Jana za ruku a odtáhla do seníku.
Oba padli na zem a začali se vášnivě líbat. Přitom se vzájemně zbavovali šatů. Jan konečně mohl polaskat její plná ňadra, zatímco její ruka kmitala po vztyčeném ocase. Počínala si natolik zručně, že náhle Jan vyjekl a dívčinu ruku zalila teplá lepkavá tekutina vytékající v hustých pramíncích z vrcholu penisu.
Maryša ho s úsměvech honila až do jeho úplného ochabnutí a pak pozvedla potřísněnou ruku a začala špičkou jazyka opatrně slízávat tu bílou mízu.
„Nechutná to zle,“ podotkla.

Pohled na kmitající se jazýček byl zničující a Jan cítil, že mu ocas znova mohutní, a tak povalil dívku na záda a nalehl na ní.
Ta doširoka roztáhla nohy a nasadila si ho přímo na otvor v černě zarostlém klíně. Zajel do ní lehce, dívka byla vlhká a přijala ho se slastným vydechnutím. Když však narazil na překážku, přestal s pohyby. Maryša ho však popadla za zadek a narazila na sebe a zároveň vyrazila pánví naproti. Překážka povolila a dívka jen bolestně sykla, „Áááh!“

Pak už stačilo jen pár přírazů a Jan jí vystříkal dělohu semenem. Maryša z pocitu teplé záplavy v těle hlasitě vyvrcholila, a tak by zůstali dlouho v objetí, kdyby se neotevřely vrata a v ní tmavá postava otce se sekyrkou v ruce.
„Choval jsem se k tobě jako k synovi a ty mi svedeš dceru?“ zahromoval a blížil se.
Maryša vykřikla: „Ach ne, otče! To já ho svedla! Chtěla jsem poznat lásku!“
Paže se sekyrkou klesla.
„Jak se ty hodláš zachovat, chalane?“
„Chci pojmout Maryšu za ženu,“ pevně odvětil Jan a otec se spokojeným zachrochtáním opustil seník.

Dívka chtěla pokračovat v milování, ale Janovi se už nepostavil. Alespoň dívce poskytl rozkoš ústy, když ji jazykem polaskal poštěváček a lůno, kam až dosáhl. Dívka se mu odměnila praménky šťáv, které za hlasitého sténání uvolnila.

Lech Sklkowski vystrojil své dceři svatbu s jednou podmínkou. A to, že rodné jméno musí být nějakým způsobem zachováno i v novém svazku. Jana osvítil nápad.
„Dobrá, spojíme mé druhé jméno Jaromil a Sklkowski na…. Jaro-wski, Jarowski.”
Nápad byl jednomyslně přijat a svatbě nestálo už nic v cestě.

***

Za nějaký čas na dvoře pobíhal malý Jan a manželé se snažili přivést na svět i nějakého sourozence.

Jednou táhl Jan s lesa vozík dřeva, když zaslechl z vesnice hluk, ržání koní a nějaké prudké rány, jakoby výstřely. Obezřetně se přiblížil k domku a nahlédl do dvora.
Tam stály tři koně a ozbrojení zarostlí muži s vysokými čepicemi na hlavách vynášeli z domu vaky s pobranými potravinami a rodinnými cennostmi.
“Kozáci,“ poznal je Jan, ač je viděl poprvé.
Zezadu zašel do stodoly a ozbrojil se sekerou a vidlemi. Škvírou pak sledoval dění na dvoře.
Nájezníci pobrali co mohli a nyní obrátili svůj zájem o ženy.
Lecha nebylo nikde vidět a ženy stály pokorně u zdi. Muži k nim popošli a něco říkali.
Ženy nesouhlasně kroutily hlavami a Maryša svírala v náručí malého Jana. Jeden z kozáků však malého odtrhl od zoufale plačící matky a ostatní je popadli a vlekli do domu. Muž pak malého zavřel do chlívku a postával u koní. Z domku se ozýval křik a to už Jan nevydržel.
Vyrazil ze stodoly, třemi skoky byl u muže a prudkým výpadem ho zezadu probodl vidlemi. Muž se zlomil v pase a chroptěl s chuchvalci krve u úst, než padl na břicho a po několika záškubech ztichl.
Jan mu nechal vidle trčet v zádech, sebral mu šavli a pistoli a vběhl do stavení. Tam zakopl o nehybně ležícího Lecha.

Z přístěnku křičela Tadeasza a Jan zamířil tam. Žena ležela břichem na stole, šaty vyhrnuté na záda a zezadu do ní prudce vnikal štědře vybavený kozák.
Jan k němu přiskočil, přiložil mu hlaveň k zádům a stiskl spoušť. Ohlušující výstřel naplnil místnost, muž jen vyvalil oči a na prsou se mu rozlila velká krvavá skvrna.
“Ááááh!” vydechl a mrtvý padl na ženu.

Jan hned vyběhl za Maryšou. Tu nalezl v sednici, kde ležela s roztaženýma nohama na loži a kozák právě dokonával své dílo. Pak pohlédl na vpadnuvšího Jana.
“Jdeš si pro ženu?” zeptal se posměšně, tasil dýku a Maryše prořízl hrdlo!
Ta sebou jen zaškubala a byla mrtvá. Pak sáhl po šavli a muži se začali bít.
Jan byl znalý boje, ale po letech již tomu odvykl a jeho protivník byl profesionální válečník. Brzy začal mít navrch a tak učinil smělý výpad a Jan se s bodnou ranou břicha se sténáním svalil na podlahu. Muž ho nerušeně překročil a klidným krokem odešel.
Jan poté padl do bezvědomí.


***

Když se probral, skláněl se nad ním Lech a měnil mu obklad na čele.
“Ty žiješ?” zeptal se ztěžka.
“Hm,” kývl Lech.
“A nemluv, jsi raněn. Ranhojič už tu byl a snad to přežiješ.”

Druhý den ho krmila Tadeasza. Když skončila, políbila ho na čelo.
„Děkuji ti!“

Během uzdravování se Jan dozvěděl, že kromě jeho ženy, kozáci ve vsi zabili ještě pět lidí a co víc, unesli mu syna Jana. Celý svět se mu zřítil. Když mohl vstát, první jeho kroky vedly na hřbitov, kde v pláči padl na rov s prostým dřevěným křížem.

***

Uběhl rok a náhle uprostřed žní zemřel Lech. Už od přepadení nebyl tak zdráv jako dřív a poslední dobou stále vice scházel a uzavíral se do sebe.

Jan s Tadeaszou v hospodářství osaměli. Janovi táhlo na čtyřicítku a Tadeasze bylo o osm vice, a tak jí Jan nabídl, že majetek prodají a vrátí se do Čech.
“Můžeš zůstat se mnou. Jsi žena ještě plná života a kdoví….,” řekl mnohoznačně, až žena zčervenala. Sama nikdy neřekla nahlas, že se jí zeť taky zamlouvá.

Poslední den před odchodem otevřel Jan láhev pálenky na rozloučenou s tímto krajem. Oba se trochu opili a právě ve chvíli, kdy Tadeasza vstala, aby něco připravila na kamnech, ji Jan uchopil v pase a stáhl k sobě na židli. Rukama ji přes živůtek hnětl ňadra a žena jen vydechla a zaklonila hlavu. Jan ji políbil na krk, uvolnil sponu živůtku a odhalil plná ňadra, která dál laskal.
Žena zamířila rukama ke klínu a začala ho hladit na zatím povadlém ocase. Jan povstal, posadil ženu na stůl, vyhrnul ji sukni, ona mu uvolnila kalhoty a vytáhla tuhnoucí ocas. Zkušeně ho začala hladit a honit a Jan přitiskl své rty k bradavkám prsou, laskal je jazykem a jemně bral mezi zuby. Tadeasza jen vzdychala a zrychlila honění.
To už Jan nemohl vydržet, přisunul se k ní blíže a lehce ho zasunul do otevřeného a vlhkého lůna. Žena ho přijala s milostným vydechnutím a obemkla ho nohama kolem boků. Jan přirážel jako o život, Tadeasza sténala a vzdychala slastí a brzy oba dosáhli vyvrcholení.
Ještě dlouho v sobě byli přitisknuti a když se uvolnili, Janovi se penis znovu začal napřimovat a dotkl se stehna ženy. Ta se podívala dolů a usmála se.
Jan si ženu obrátil zády. Ta se zapřela o hranu stolu a doširoka se rozkročila. Jana vzrušoval její kulatý zadeček a krásně prohnutá záda. Chytil ji za dlouhé černé vlasy a zatahal až sykla bolestí a zaklonila hlavu. Jan zasyčel.
“Teď mi budeš po vůli, ty mrcho!”
“Ach anooo, ano…” zavzdychala Tadeasza a to už do ní zajel.

Prudce dosáhl dna a hned začal přirážet. Přírazy zrychlovaly a Jan občas přidal i plácnutí po zadku.
Tadeasza křičela, vzpínala se, ale Jan si ji podržel v pase a tvrdě přirážel. Rukama ji zezadu objal prsy a dráždil vztyčené bradavky. Žena si jednou rukou třela klín, neboť se blížil její vrchol. Zatmělo se jí před očima a v tu samou chvíli cítila teplý proud, jak se Jan do ní udělal.
“Ach.. bože..tys dokonalý,” vydechla později. Kam se na tebe hrabe Lech, pomyslela na chvíli na zesnulého manžela.

Druhý den opustili stavení a vyrazili na západ.

***

Unesený Jan nikdy nezapomněl na své rodiče. Sice se časem zcela sžil s kozáckým prostředí a přijal jejich zvyky, ale sotva dospěl, v hlavě mu uzrával plán na pomstu. Pro svůj plán se spojil s dalším uneseným chlapcem Utajem, původem odněkud z daleké Sibiře. Naštěstí i ten dychtil pomstít smrt svých rodičů bez ohledu na to, že byl čerstvě zasnouben s dívkou z rodiny muže, který ho tehdy unesl.

 Byla temná noc, když Jan se připlížil k propleteným tělům svého únosce a jeho manželky.
Napřáhl nůž a vší silou ho zarazil až po střenku do jeho chlupaté hrudi. Ozvalo se křupnutí kostí, muž jen hekl a vydechl naposled.
Žena se probudila, ale než mohla začít křičet, Jan na ni nalehl, šátkem ji ucpal pusu a to už se objevil Utaj a pomohl mu svázat jí nohy a ruce. Pak se vyplížili ven k obydlí Utajova únosce. Ten též poklidně spal se svou ženou a dcerou. Jan se připravil umlčet případně probuzené ženy a Utaj se rozmáchl šavlí a muže zasáhl přímo do krku.
Silná rána mu téměř oddělila hlavu od těla a pod mužem se rozlila záplava krve. Totéž provedl i s jeho manželkou, zatímco Jan už svazoval Utajovu snoubenku.
“Počkej,” zastavil ho Utaj “chci si vzít něco na památku” a oči se mu chtivě zaleskly.
Jan pochopil.

“Není čas” zašeptal, ale Utaje už nešlo zastavit. Vrhl se na dívku, vyhrnul ji šaty, Jan jí držel ruce, Utaj ji nalehl mezi násilím roztažené nohy a ocas jí vrazil do panenského klína. Pronik byl bolestivý a dívka se zmítala a sténala přes roubík, ale Utaj jí prudkými přírazy vyplnil spermatem a nabídl Janovi.
Ten zavrtěl hlavou, zabránil Utajovi dívku zabít a za chvilku už jejich koně tryskem opouštěli kozácké ležení a oba mladí muži navždy zmizeli v širé rovině ukrajinské stepi.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1772
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
12
Navigace v seriálu<< Z omšelých pergamenů 03Z omšelých pergamenů 05 >>
Shock
shockingman@seznam.cz

3
Komentujte

Please Login to comment
avatar
1 Comment threads
2 Thread replies
2 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors
MartinShockMartin Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Martin
Host
Martin

Shocku tvé pojetí dějin je zajímavé i čtivé . Ale nyní mi to už tak trochu připomíná tvou Kroniku jednoho života . Opět cestování zatím po Evropě . Jinak se musím přiznat , že jsem zvědav zda se Jan setká se svým otcem .