Z okna do okna – hadí královna 01/10

Z OKNA DO OKNA – HADÍ HRÁLOVNA 01/10

Nikdo by to do mě neřekl, ale jsem génius. Tedy, aspoň to o mně říkají. A mladý, velice mladý. Je mi totiž jen pětadvacet, vystudoval jsem tři vysoké školy současně a od osmnácti úspěšně podnikám v oblasti počítačů, co se týče programování a tvorby programů na zakázku, což mě bavilo od nejútlejšího mládí.

Bude to znít velice sebevědomě a nafoukaně, ale považuji se za asi nejlepšího programátora a hackera na planetě.

Cože?!

No dobře, tak tedy nejsem ten nejlepší, ale do první desítky asi patřit budu. A co se týče doma, tak tady určitě konkurenci nemám.

Však právě díky té druhé vlastnosti jsem se vnutil do vědomí velkých firem. Dokonce i Microsoft mi udělal nabídku, ale mně se do Silicon Valley nechtělo a Velký Bill zase nepřipouštěl, že bych pracoval z domova.

Zaměřil jsem se na počítačovou bezpečnost. Začalo se mnou spolupracovat několik důležitých institucí, kterým jsem nejdříve předvedl, jak snadné je dostat se do jejich počítačů a nabídl jim řešení. Jistým institucím se to jevilo jako vysoce významný přínos, že přistoupily na moje podmínky a uzavřely se mnou příslušné dohody. Samozřejmě za podmínky uchování přísného utajení.

Postarali se mi o malý, třípokojový byt v panelovém domě, který vybavili špičkovým zabezpečovacím a špionážním zařízením, aby měli dokonalý přehled o každém mém kroku. Hlavně tam, kde jsem měl pracovnu s výkonnými počítači, pak v obýváku, jen v ložnici mi ponechali jakés takés soukromí. Zařízení bytu, co se týče nábytku a podobně, bylo velice spartánské. Jen abych měl kde spát, sedět a jíst. Dokonce šetřili i na záclonách a závěsech, nemluvě o tom, že by nechali namontovat žaluzie. Nijak mi to však nevadilo, vystačil jsem si s tím, co bylo. Jen jsem si koupil takovou tu mrchu, co se po ní chodí nebo utíká, abych měl aspoň trochu pohybu, kdyby se mi nechtělo ven.

Samozřejmě, že jsem si všechna ta sledovací zařízení co nejdříve upravil k obrazu svému a ještě o něco vylepšil, takže zas až takový přehled o mých aktivitách neměli. Narafičil jsem to ale tak, aby si mysleli, že mají.

Přišlo léto a začaly vedra. Jakmile teploty překročily 25°C potil jsem se jako dveře od chléva a tak jsem ze sebe všechno svlékl a pohyboval se po bytě zásadně nahý. Od rána do noci. Co na tom, že nebyly záclony. Každý ať si trhne nohou, pomyslel jsem si, proč by měl někdo koukat zrovna do mého okna. Jak jen jsem se mohl tak mýlit!

Už dva týdny neklesly denní teploty po 28 stupňů a již třetí den se pohybovaly nad třicítkou. Noci byly tropické. Jednoho dne, bylo pětatřicet ve stínu a já zrovna makal na vyřešení bezpečnosti programu pro jeden důležitý úřad, jsem se musel po několika hodinovém sezení u počítače protáhnout. Začal jsem rázovat po místnosti a nakonec jsem si stoupl k oknu a bezmyšlenkovitě pozoroval protější panelák. Už jsem se chtěl otočit a vrátit se k práci, když jsem koutkem oka zaznamenal pohyb v jednom okně.

Zarazil jsem se a nenápadně se zaměřil na místo, kde jsem zaregistroval onu anomálii. Bylo to přímo proti mému oknu, jen o patro výš. Rozhrnula se tam záclona, v ní se kdosi objevil a koukal se na mne dalekohledem.
Zajímavé, kdopak to asi je? pomyslel jsem si a rozhodl se, že si také pořídím dalekohled a zjistím, koho to tak můžu zajímat. Ještě chvíli jsem postál a pak se ledabyle přesunul zpátky k počítačům.

Ráno jsem vstával hned po rozednění a šel si zaběhat svou pětikilometrovou trasu, dokud není parno. Po osmé jsem se vydal koupit si dalekohled, který jsem hned nachystal na židli, přistavenou k oknu. Odpoledne jsem pak co chvíli jen tak přecházel po místnosti a nenápadně přitom zjišťoval, jak se vede protějšímu oknu. Okolo čtvrté jsem se konečně dočkal.

Provokativně jsem se postavil k otevřenému oknu a přitiskl k očím dalekohled. Snad mě ani nepřekvapilo, když jsem zjistil, že se na mě dívá ženská. Nedalo se rozpoznat, zda je hezká nebo ne, jen jsem odhadl, že by mohla být mladá. Chvíli jsme na sebe jen tak čučeli z okna do okna a ani se přitom nepohnuli. Najednou odložila dalekohled a vyhrnula si tričko až k bradě, a nabídla mi k nahlédnutí docela pěkná prsa. Pak posunkem naznačila, že mne zve k sobě. Zavrtěl jsem hlavou, že ne. Dalším posunkem napověděla, že by si to se mnou chtěla rozdat. Dal jsem jí najevo, že jsem proti. Ukázala na sebe a na mně, z čehož jsem pochopil, že chce přijít za mnou. Zuřivě jsem vrtěl rukama i hlavou, že ne, ale to už byla pryč. Za okamžik jsem ji uviděl, jak vychází z domu oblečena do jednoduchých červených šatů s ramínky a minikabelkou přes rameno, a míří přes ulici k našemu baráku.

Nevěděl jsem, jak se ta nečekaná situace vyvine, tak jsem pro jistotu zapnul „maskovací“ provoz sledovacího systému a také zapojil nahrávání všech kamer. Tak tak jsem stačil vypnout monitory a v koupelně popadnout župan, navléknout ho na sebe, a už zvonila u dveří.
„Co chceš?“ otázal jsem se nerudně, aniž bych otevřel dveře.
„Povím ti to, pokud se zachováš jako slušně vychovanej chlap a pustíš mě dovnitř,“ odpověděla a čekala, jak se po té výtce zachovám.

Prohlížel jsem si ji elektronickým kukátkem. Vypadala pěkně a určitě by stála za hřích, ale v mém postavení to bylo určité riziko. Zvažoval jsem, zda to risknu, a nakonec se rozhodl, že ano. Otevřel jsem dveře. Vešla do předsíně a v klidu vyčkávala, kam ji nasměruji.
„Tak co chceš?“ zopakoval jsem nevlídně svou otázku.
Koukla mi do očí a nechápavě zavrtěla hlavou.
„Nemyslím, že by tohle místo bylo vhodný k odpovědi, zvlášť když si tady není ani kam sednout. Taky to nesvědčí o zrovna dobrým vychování,“ řekla káravě.

To už bylo podruhé, co se opřela do mého postoje k ní, ale sakra, já ji přece nezval! Dožralo mě to, avšak na druhou stranu jsem musel uznat, že to bylo ode mě poněkud přehnané. Tak jsem přibrzdil.
„Hmm,“ zahuhlal jsem neutrálně a zavedl ji do pracovny, kde mimo počítačového pracoviště byla u protější zdi jen čalouněná lavice, na které jsem občas relaxoval, a v koutě pak monstrum na chození, protože se mi jinam nevešlo. Nic víc, nic míň. Zastavila se uprostřed místnosti a překvapeně zírala na její prázdnotu. Viděla jen tu lavici, stolů s počítači za sebou si nevšimla. Otočila se ke mně s nevěřícím pohledem a řekla:
„Dyť ty tady nic nemáš!“
„Nemám. Tak co vode mě chceš?“ Řekl jsem to tentokrát klidně, bez jakékoliv známky nelibosti. Rychle se vzpamatovala z překvapení.
„Co bych asi tak po tobě mohla chtít? Co myslíš?“ odpověděla otázkou.
„Nemám tušení,“ odvětil jsem nevinně.
„Ale no ták. Ty víš až moc dobře co chci. Už ve vokně jsem ti naznačila, že chci abys mě vojel.“
„To nepude,“ řekl jsem rozhodně.
„A proč by to nešlo?“ podivila se.
„Protože nevím kdo seš, ani co seš zač.“
„Dobře,“ pokývla hlavou. „Ale nejdřív…“ odložila kabelku na podlahu, „nejdřív se převlíknem do domácího jak seš tady zvyklej chodit,“ podotkla věcně. Ramínka šatů nenuceně přetáhla přes ramena a nechala je volně spadnout dolů. Překročila je, popošla o krok ke mně a stejně nenuceně mne zbavila županu.
„Teď je to teprv jak má bejt,“ prohlásila spokojeně a jedním pohledem si mne prohlédla od hlavy k patě. „Tak abys věděl, já sem vilná Vilma,“ představila se.
„To se tak menuješ?“
„Jo. Vilma. To první je přídavný jméno. Tak mě totiž tajně říkaj, protože sem nymfomanka. Tím ti je doufám jasný, proč po tobě jedu.“
Provokativně proti mně vystavila své vnady. Začalo to vypadat zajímavě. Superchtivou holku jsem ještě neměl a přišla na mne zvědavost, jaké by to s ní mohlo být. Přesto jsem ledabyle prohlásil: „Ne, není.“

„No to snad není pravda!“ nechtěla věřit svému sluchu. „Víš ty, jaký je to pro ženskou, jako sem já, utrpení, nemít delší dobu chlapa? Jo, mám sice doma pěknou řádku všelijakejch hračiček a udělátek, ale chlap je chlap. A já žádnýho už tři tejdny neměla! A pak se jednou nachomejtnu k voknu, a co nevidím – naproti v baráku si jeden chodí, jen tak bez ničeho, mezi nohama se mu to plantá docela slušný nádobíčko naprosto bez užitku a dělá, že je mu to šumafuk. Tomu sem prostě nemohla vodolat a ty mě teď budeš tvrdit, že ti to není jasný! Poslouchej, nejseš ty náhodou na chlapečky?“ zeptala se s hrůzou v hlase.
„Tfuj tajbl, to ani náhodou,“ pomyslně jsem si odplivnul a v duchu se bavil jejímu zanícení pro věc. Trochu se uklidnila.
„Tak to nějak nechápu. Uniklo mi snad něco?“ položila si sama sobě otázku, avšak vzápětí pokračovala dál: „Hele, kdy tys měl naposledy ňákou ženskou? Před tejdnem? Před měsícem?“
„Ne, to né. Tak před rokem, možná i dýl,“ řekl jsem lhostejně, jako by o nic nešlo.
„Cože!“ vykřikla údivem. „To snad ani není možný! Jak to můžeš takhle dlouho vydržet?“
„Mám pracovitý ruce.“
„Ale fuj, nevykládej mi, že ti to stačí. Žádný ruce nemůžou nahradit pořádně promaštěnou a nabuzenou šťabajznu. A taky si s žádnou babou si nezašoustáš jako se mnou. Sleduj!“

Odstoupila ode mne na tři kroky, zastavila se a zvolna unožila levou nohu bokem do pravého úhlu. Potom ji, za lehké pomoci rukou, zaklesla za krk.
„Takhle’s to ještě s žádnou nezkoušel, co?“ řekla a aniž čekala na odpověď, překlopila se na pravou stranu do stojky na rukou, přičemž obě nohy roztáhla do šňůry. „Řekla bych, že takhle ti taky ještě žádná nepodržela,“ poznamenala vyzývavě.

Nemusela to říkat. Sama si musela všimnout, že její produkce na mě zapůsobila a můj ohař se začal probouzet. Předváděčka však ještě nebyla u konce. Postavila se na nohy a bleskově předvedla ukázkový most. Skoro by se dalo říct, že mi pomyslně až pod nos nastavila svou chlupatou krásku, jen aby mě co nejvíc vydráždila a donutila mne si představovat, jak ji v téhle poloze pigluju. Docela se jí to dařilo. Než jsem se však stačil rozmyslet, jestli ano nebo ne, prohnula se ještě víc a protáhla ruce a posléze i hlavu mezi nohama. Opřela se o lokty a bradu položila do dlaní.
„Takhle’s taky ještě nepíchal, co? Já ti říkala, že se mnou to bude jako s žádnou jinou.“

Najednou sebou nějak divně zavlnila a než jsem se nadál, stála, mírně zadýchaná, přede mnou.
„Tak co, přesvědčila jsem tě? Podle toho, co vidím, tak asi jo,“ zkonstatovala při pohledu na mou nepřehlédnutelně trčící žerď, byť bez vlajky.
„Jo, asi jo. Ale stejně to nejde,“ potvrdil jsem její postřeh, i když se záporným stanoviskem.
„To bych ráda věděla proč, když se na to přímo třepeš.“
„Nemám doma žádný návleky a nebudu riskovat kapku sem, kapku tam.“
„A ty si myslíš, že já se spolíhám, co kdo bude doma mít?“ Sehnula se pro kabelku a vysypala z ní několik krabiček prezervativů.
„Tak kterej si vybereš?“ ukázala na pestrou nabídku.
„Mně je to fuk.“
„Dobře.“ Namátkou vytáhla jeden balíček, roztrhla ho a bez meškání mi jeho obsah navlékla na stojícího ptáka. „Čím chceš začít?“ zeptala se bez obalu.
„Třeba tím, s číms začala ty, s nohou za krkem. Ale upozorňuju, že asi budu brzo hotovej.“
„To nevadí. Já se celkem rychle udělám a taky − v těhle pozicích nevydržím dlouho. Řeknu ti, když budu unavená.“

Byl jsem rád, že z toho nedělá vědu a bere věci jak jsou. Uvědomil jsem si, že s takhle přímou holkou jsem se ještě nesetkal a vlastně mě potěšilo, že je taková, jaká je.
„Tak poď,“ vyzvala mě. „Musím se u toho vopřít vo zeď,“ ještě dodala a zamířila ke zdi.
Došel jsem k ní a zavedl ptáka k cíli. Pak jsem ji rukama podepřel kozy, i když to vůbec nepotřebovaly, a přirazil jsem. Vyjekla nadšením.

„Jo! Jo! Konečně kloudnej vocas. Píchej mě jak nejvíc můžeš…“
„Tak moment,“ zarazil jsem její nadšení plamenný projev. „Žádný ječení, žádný hulákání! Jinak končíme. Jasný?“ dal jsem ji najevo, co požaduji.
„Jo, jasný. Ale když je to tak úžasný…, že si nemůžu pomoct. Já… já budu šeptat. Můžu?“ Kdyby v tu chvíli mohla, tak by snad panáčkovala, jak prosila.
„Jó, to jó,“ schválil jsem její záměr a znovu zespodu pořádně přirazil. Jen zaúpěla blahem. Tak jsem to do ní pral, co mi síly stačily. Její orgasmus mne překvapil. Nejenom svou silou, ale i tím, jak brzy nastal a jak briskně mne dovedl k tomu mému, byť jen o pár vteřinek opožděnému vyvrcholení.

„Páni, to byla ale nádhera,“ vydechla šťastně Vilma a s úlevou se postavila na obě nohy. „Co budeme dělat teď?“ zeptala se, vědoma si toho, že budu nutně potřebovat oddech. Sedla si na lavici a čekala, co jí odpovím.
„No, co by? Vynesu smetí, vopláchnu se, ty pudeš domů a já pracovat.“
„To nemyslíš vážně?“ vylekala se. „Dyť sme sotva začali a mně jedno číslo v žádným případě nemůže stačit!“
„Bude muset,“ odvětil jsem s náznakem neústupnosti.
„Jéžišikriste, nebuď na mě tak krutej!“ zakvílela s neskutečným zoufalstvím. „Ještě aspoň dvakrát, prosím. Pro mě je to jako droga a když nedostanu aspoň malou dávku, tak sem schopná snad i umřít. Vážně.“

Dlouho jsem se na ni jen díval, stál a mlčel. Díval jsem se na její plná prsa a zároveň, jak si v klíně zručně mastí poštěváčka. Opravdu musí být nymfomanka, pomyslel jsem si a rozhodl se nad ní slitovat.
„Tak dobře, ty – hadí královno. Věnuju ti ještě hodinu, víc fakt nemůžu.“
Skočila mě kolem krku, div že mě nepovalila.