Toto je 24 díl z 25 v seriálu Vyhnanci na Sibiři

Tak jsme vydrželi s Olgou v horké lázni ještě chvíli a přitom jsme dopili zbylé šampaňské. Když jsme usoudili, že naše pokožka je dostatečně zahřátá a póry vyčištěny, přesunuli jsme se rovnou do postele s malovanými čely.
Na další milování bylo ještě brzy, ale vzájemného dráždění, vzrušování a polibků jsme si plně užívali.

A pak se mi stalo něco, co se mi ještě nikdy v posteli s děvčetem nestalo.
Při jedné chvilce bez vzájemného dráždění jsem usnul. Asi k tomu přispěl vypitý alkohol i horká lázeň po celodenní únavě, ale stalo se. Nespal jsem asi příliš dlouho, protože když jsem se probral, tak Olga na mně rajtovala jako na divoké koze.
Její výkřiky byly určitě slyšet až ven, ale protože bydlela až na kraji vesnice, tak byla jen velmi malá šance, že ji někdo uslyší. A asi jí to bylo i jedno. Prostě si dirigovala svůj sex na mém ohonu a nic jiného ji v tuto chvíli nezajímalo.
Pozoroval jsem, jak můj penis do ní zajíždí a zase vyjíždí, a Olga mi jej hoblovala svou vagínou a svírala sevřenými stehny. Oči měla zavřené, užívala si tvrdý penis ve svém lůně a spěchala za svým orgasmem.
Já už jsem byl zase schopen reagovat a neodolal jsem. Uchopil jsem ta pohupující se svůdná ňadra a začal je masírovat a mnout bradavky.
To Olgu probralo z jejího zasněného a šťastného výrazu tváře, otevřela oči a laškovně se na mě usmála. Ten úsměv vyjadřoval vše. Šťastnou Olgu při milostném aktu, který si užívala a nemohla se ho nabažit, protože věděla, že je to se mnou nejspíše naposledy.

Moje masáž jejího hrudníku přinesla své ovoce.
Olga sténala stále více nekontrolovaně a její vrchol rozkoše se nezadržitelně blížil.
Ještě párkrát mi přejela svou štěrbinou po mém tvrdém penisu, vykřikla a prudce dosedla. Její tělo se znovu roztřáslo tím nepopsatelným pocitem slasti až do všech konečků nervů. Ta slast ji zcela ochromila a přestala vnímat okolní svět, jako by se ocitla v jiné dimenzi než já, zatím bez orgasmu.
Cítil jsem její vagínu, jak mě ždímá a vysává penis, ale tentokrát zbytečně. Díky tomu krátkému spánku mi do orgasmu ještě chvilka chyběla. Ale i tak jsem si užíval, když se nade mnou Olga chvěla rozkoší a ukojeným chtíčem, a já jsem věděl, že i já, nebo spíše můj penis, k tomu také přispěl svým velkým podílem.

Vášeň mé milenky opadala velmi pomalu, a to i díky tomu, že jsem nestříkal a tak můj penis v ní zůstával stále v tvrdém stavu a v pozoru.

Ty něakónčil?” zašeptala udiveně, když si uvědomila, co se asi stalo.
Odpovědí jí bylo mé zavrtění hlavou. “Nět, iščó nět.”
I ty chóčeš pradalžáť?” zeptala se s pohledem upřeným do mých očí. Už se začínala zase ovládat a kontrolovat situaci.
Da, ja chačú,” reagoval jsem bez přemýšlení.
Protože ta představa, že bychom teď usnuli a já zůstal rozdrážděný a nevystříkaný kousek pod vrcholem, totiž nebyla vůbec příjemná.
Vot davaj. Pajdí. Ja chačú iščó těbjá tóže,” vyzvala mě stručně s chápavým úsměvem a sesunula se ze mě.
Vůbec jsem nezaváhal, otočil jsem si Olgu na čtyři a pomalu do ní zezadu vnikl.
Byla už sice promazaná trochu méně než před chvílí, ale stále to bohatě stačilo a aspoň jsem ji více cítil při projíždění jejího stále nadrženého tunýlku.
Držel jsem ji pevně za boky, abych z ní nevyjel a pomalými a hlubokými přírazy jsem dorážel až na dno jejího lůna, kde jsem cítil okraj její, vlastně ještě panenské, dělohy.
Nemusel jsem spěchat, protože jsem byl dostihovou jízdou Olgy před chvílí vydrážděn téměř na maximum, a tak jsem si také užíval tu chvíli, kdy mám pod sebou a ve své moci takový krásný exemplář žádostivé zralé ženy v nejlepších letech.
Ta s nadšením přijímá můj penis i sperma ve svém lůně, protože jí to dlouhé roky chybělo a už přestávala i doufat, že něco podobného ještě zažije. Ale teď si užívala spolu se mnou náš sex na rozloučenou.
Jednou rukou jsem stále svíral její plné boky a druhou jsem zajel na její pravé ňadro, pohupující se pod ní, a stiskl jej. Olga jen zasténala, ale dále mi pravidelnými pohyby vycházela vstříc a náš společný vrchol se opět o něco přiblížil.
Známé pocity ve slabinách mi zvěstovaly, že už brzy dokončím ten nádherný akt oplodnění zralé ženy, která si to užívá stejně jako já. A stejně jako já se těší na to, až do ní vystříkne horké sperma s milióny životadárných spermií.

Po pár přírazech už můj penis začal tuhnout, nabývat na objemu, až Olze téměř zcela vyplňoval její vagínu.
Da, ty užé balšój,” vyrážela ze sebe Olga mezi hlasitým sténáním, když cítila, jak je mě plná. “Pusť všechno do mě, chci to v sobě cítit.”
Který chlap by nevyhověl takovému přání ženy, kterou má pod sebou ve své moci?
Ani já jsem nebyl vyjímkou a další tři přírazy mě přivedly k vrcholu. Naposledy jsem zarazil penis až hluboko do lůna Olgy a z krví nalitého žaludu vylétla první dávka horkého sperma.
Cítil jsem dotek dna její vagíny kolem děložního čípku, který zaplavovaly další a další dávky mého hustého a horkého spermatu.
I Olga poznala, že je konec. Cítila ty výstřiky ve svém nitru a teplo, které se v ní začalo rozlévat. A to byl pro ni to už ten poslední stupínek na cestě ke svému vrcholu rozkoše, který potřebovala zdolat. Její výkřik do postele byl sice zadušen matrací, ale její orgasmus překonal vše, co jsem s ní zatím zažil.
Házela sebou celým tělem, jak ji její vrchol rozkoše zbavil všech smyslů a ovládání. Každičký kousek jejího těla se poddával prožívanému vrcholu štěstí při milování s mužem, při vyvrcholení toho přirozeného aktu mezi mužem a ženou, který jí tak dlouhou dobu chyběl. Znovu až se mnou si jej naplno užívala, zcela bez zábran, kdy se mi plně oddala. Kdybych si ji nepřidržel, tak bych z ní vyklouzl, či spíše by mě ze sebe setřásla, jak jí její orgasmus rozvibroval celé tělo.
Takto jsem v ní byl stále hluboko zaražený a i po dostříkání se naše orgány lásky stále snažily pracovat a křečovitými stahy přenést co nejvíce životodárné tekutiny z mého nitra do lůna mé milenky. A její vagína mě svými stahy a sáním vycucla opravdu snad až do sucha, až už ve mně nic nezbylo.

Znovu mi bleskla hlavou ta myšlenka, jak se Olga chrání proti nechtěnému oplodnění, vždyť už jsme takto spolu řádili čtvrtou noc, ale pro tuto chvíli už to bylo celkem jedno. Byla zcela plná mého semene a jako zkušená žena jistě vědêla, co si může dovolit.
Proto jsem rychle zapudil tyto hlubokomyslné úvahy, které stejně nic nevyřeší, a dál se věnoval své vášnivé milence, aby si dnešní večer a noc se mnou opravdu užila a zapamatovala si je jako úžasné erotické dobrodružství s mladým milencem z malé země uprostřed Evropy.

Olga se stále lehce chvěla, sténala vzrušením a její orgasmus ustupoval jen velmi pomalu.
Můj penis v jejím nitru už sice ochaboval, ale stále ji dráždil a udržoval hladinu její rozkoše.
Jenže přírodě neporučíš a můj bojovník se musel sklonit před zákony přírody. Změkl a zmenšil se a se slabým mlasknutím vyjel z nitra Olgy ulepený našimi milostnými šťávami.
Ještě jednou jsem prohmatal ňadra klečící Olgy, visící těsně nad postelí, abych si i já zapamatoval co nejlépe náš společný zážitek, naše poslední milování.
Pak už jsem ulehl do hlubokých peřin a Olga se ke mě přitulila pod mou paží. Poslední dlouhý polibek, potvrzující oboustrannou spokojenost ze společné soulože, a pak už jsme v objetí usnuli.

Ráno jsem se probudil téměř současně s Olgou. Jak se jeden z nás pohnul, tak se probudil i ten druhý.
Ranní polibek jako vřelý pozdrav do nového dne a chvilka klidu v objetí. Oba dva jsme cítili, že milování jsme si odbyli už včera v noci a krásné vzpomínky na rozloučení a poslední společný erotický zážitek si uchováme i bez ranního sexu.
Zůstali jsme tak v objetí a beze slova si užívali doteků našich nahých těl. Oba dva jsme tušili, že to jsou naše poslední společné intimní chvilky a proto jsme je nerušili ani slovy, která by stejně nepřinesla více než to tiché objetí a vzpomínky na ty čtyři společně strávené noci.

Pak se ale Olga pohnula, ještě jednou mě políbila a se slzami v očích beze slova vstala a odešla do vedlejšího pokoje. I já jsem byl naměkko z té společné ranní chvilky, kdy jsme si sice neřekli navzájem ani slovo, ale vzájemné doteky a pohledy nám řekly více než tisíce slov.
Dal jsem Olze chvíli náskok a pak jsem i já vstal a přidal se k ní.
Společně jsme si připravili snídani a jen tak bez oblečení zasedli ke stolu. Jedl jsem nějaké jídlo, ale vůbec jsem nemyslel na to, co jím.
S Olgou jsme se navzájem vpíjeli jeden druhému do očí a vůbec nebylo potřeba slov. Naše milostné dobrodružství skončilo. Olga to zřejmě prožívala citově mnohem více než já, ale ani mě nenechaly naše společně prožité noci chladným.
Prostě konec, za pár dní odjedu a oběma nám zbudou jen krásné vzpomínky.

Do kolchozu jsme vyrazili s Olgou společně, už jí asi bylo jedno, jestli nás někdo uvidí nebo proklouzneme nespatřeni.
Po cestě už žádné doteky a důvěrnosti, jen jsme si povídali a za branou kolchozu jsme si jen pokynuli na pozdrav a rozdělili se.
Ona pokračovala do své kanceláře u ředitele a já za svými hochy do kravína, teď už dokončované budovy kolchozního výpočetního střediska.
Kupodivu jsem byl na stavbě první. Zřejmě jsme přišli s Olgou do práce moc brzy, ale to mi vůbec nevadilo. Měl jsem aspoň ještě chvíli času projít si znovu všechny místnosti a dohledat všechny nedodělky k odstranění.

Za chvíli se objevili i všichni členové mého malého týmu. Pepa se objevil jako poslední.
Na krátké ranní poradě jsem všem vysvětlil moji představu dokončení stavby. Dnešek a zítřek máme na to, abychom dokončili poslední nutné práce a odstranili drobnosti, které se na každé stavbě v závěru vždy objeví.
Všem jsem rozdal úkoly a dali jsme se do práce. Každý věděl, co má dělat a na co se zaměřit. Na mě bylo vše kontrolovat a na vše a všechny dohlížet. Přitom jsem dotáhl i některé maličkosti, kvůli nimž jsem nikoho nechtěl volat.

Takto jsme pracovali celý den bez přestávky, jen po obědě jsem zašel s Pepou do kanceláře za Olgou, abychom si ujasnili postup při předání stavby a připravenosti místností pro dodávku počítačů.
Olga nám uvařila obligátního turka a připravila požadované dokumenty, které jsme s Pepou odsouhlasili. Teď už tu začínal být nejdůležitější osobou právě Pepa, protože na jeho schválení záležel další postup faktické dodávky celého výpočetního střediska a jeho zprovoznění. Přišel za námi i tajemník, aby odsouhlasil navržený postup dokončení celé akce, ale z jeho strany to byla pouze nutná formalita, kterou stvrdil svým podpisem. Jakoby smutně konstatoval, že rekonstrukce kravína je u konce a už nebudeme potřebovat jeho služeb ani služeb kolchozní nákladní dopravy.

Porada u Olgy, tedy hlavní a nejdůležitější osoby celé akce, i když bez práva podpisu, skončila.
Rozloučili jsme se se smutnou Olgou Sergejevnou, výkonnou sekretářkou ředitele kolchozu, s přáním, že se ještě uvidíme. P
Pepa vyrazil zpět na stavbu a já jsem ještě zaskočil jednou za tajemníkem do jeho dobře skryté kanceláře. S podivením mě přivítal neutrálním pozdravem. Ale rozzářil se, když jsem mu poděkoval za jeho službu, tedy půjčování chaty jeho tchána pro naše použití o víkendech. A rozzářil se ještě více, když jsem mu nabídl, že za jeho vstřícnost bych mu mohl zařídit ještě jednu bumážku na materiál, jakoby na dokončení rekonstrukce kravína, ale všecek materiál si může složit u sebe na stavbě své ‘dači’. Materiál papírově spotřebujeme při naší rekonstrukci. Byl jsem si jistý, že nikdo nikdy nebude kontrolovat spotřebu materiálu na tak významnou a ostře sledovanou stavbu, jakou místní výpočetní středisko bylo. Taková malá domů, čili česky krádež, by prošla bez povšimnutí zřejmě i u nás v Československu, natožpak tady v divočině Sibiře velkého Sovětského Svazu, kde lišky dávají dobrou noc a kde platí zcela odlišné morální zásady a zábrany ke změně vlastnictví ze státního na soukromé.

Soudruh tajemník se se mnou rozloučil už mnohem srdečněji než když mě vítal a slíbil ještě odpoledne dodat mi soupis materiálu pro vypsání závěrečné bumážky.
Jen jsem mu připomněl, aby se držel pokud možno soupisu materiálu, který jsme na stavbě opravdu spotřebovávali, ale pro sebe jsem si pomyslel, ať si tam napíše to, co opravdu potřebuje, že to stejně nikdo nikdy nezkontroluje. Dobře jsem si totiž pamatoval ty hromady dokumentů v nekonečných řadách šanonů u Nataši v práci, které byly důkladně založeny a zaevidovány, aby je pak už nikdo nikdy nenašel. A nikdo je taky nikdy nehledal.
Všechna ta zbytečná práce s pečlivým uložením naprosto zbytečných dokumentů se dělala jen proto, aby měla armáda stejně zbytečných státních úředníků co dělat. Ale nikdy nikoho ani nenapadlo se zamyslet nad tím, k čemu se vlastně všechny ty dokumenty uskladňují, protože kdyby se někdo zamyslel a nedej bože svůj názor vyslovil nahlas, tak by se na něj taky mohlo ukázat, že on je tím zbytečným, neboť vybočuje z řady nadměrnou inteligencí.
A tak byli všichni zticha a předstírali zbytečnou, ale usilovnou práci.
Našli se i tací, kteří opravdu věřili tomu, že je jejich práce potřebná a důležitá, ale většina úředníků si o své práci myslela svoje a své místo si držela z vypočítavosti.
Protože práce na úřadě jim umožňovala relativně pohodlný život, když stát jim za předstíranou práci celkem slušně platil, úředníci zneužívali své funkce ve státní správě k vylepšení svých příjmů formou úplatků a protislužeb od občanů, požadujících od úředníků běžnou kancelářskou práci ve státní správě.

Odešel jsem od tajemníka s pocitem, že mu nejsem nic dlužen za jeho opravdu velkorysou nabídku využití tchánovy chaty a po poslední bumážce na materiál jen pro něj a jeho ‘daču’ budeme spolu férově vyrovnáni. Jeden nikdy neví, kdy se mu může taková férová spolupráce v budoucnu hodit, i když v tomto případě jsem s využitím vůbec nepočítal.

Na stavbě jsme úspěšně finišovali s dokončením a drobné nedodělky byly odstraňovány jeden za druhým.
V zápisníku jsem si škrtal jeden bod za druhým, až mi před večerem zbylo jen pár neodškrtnutých řádků. To musí být zítra do oběda hotovo, abych mohl po obědě nahlásit šéfovi do Moskvy SPLNĚNO.

Do Krasnojarska jsme s Pepou vyrazili s dobrým pocitem, že jsme vše zvládli podle našich předběžných propočtů. A Pepa byl samozřejmě rád, že tu nezkejsne nadosmrti, jak se na počátku obával.
Na dnešní večer jsme byli s Pepou dohodnuti, že k Nataši přeneseme naši přebytečnou zásobu zlatých kamínků, pokud možno všechny, které napoprvé s Pepou neodvezeme.

Po večeři v bytě jsme si nabalili každý asi deset kilogramů kamínků a vydali se o sedm paneláků dále.
Nataša nám otevřela téměř okamžitě, jako by nás čekala. Asi počítala jenom se mnou, ale ani nemrkla, když uviděla i Pepu, a pozvala nás dále.
Malý Péťa seděl v pokoji u stolu a něco si psal, možná úkoly do školy. Nechtěl jsem před ním rozebírat žádné z našich choulostivých témat, tak jsem Nataši jen potichu vysvětlil, co máme s sebou a proč jsme přišli. Navrhl jsem, že tu jen necháme naše sáčky s kamínky a přijdeme později se zbytkem, až bude Péťa spát. Tak jsme se i dohodli a vycouval jsem i s Pepou zpět do našeho bytu.
Tady jsme vyčkali dohodnuté dvě hodiny, já jsem se stihl i trochu zušlechtit v koupelně, naložili si zbylé kamínky a vydali se opět k Nataši.

Otevřela nám téměř okamžitě, ale beze slov nám jen naznačila, ať jsme potichu a jdeme dále. Pochopil jsem, že dala Péťu spát a nechce, aby se probudil.
V pokoji při kávě jsme diskutovali. Nejdříve jsme vyřešili, kam uschováme kamínky.
Natašou navržené místo v nejhořejším regálu spíže jsem zamítl kvůli velké váze našeho kamení.
Nakonec jsme dali polovinu do nejhořejší části a polovinu až úplně dolů, opět zakrytou nepoužívanými prázdnými lahvemi a jiným haraburdím.
Tím jsme vyřešili to hlavní, proč jsme sem přišli a sedli opět ke stolu.

Vy znájetě, što slučílos?” zadívala se na nás Nataša vážným pohledem. “Dnes mi do práce volala Táňa. Máme být velice opatrní, nikde o našem dobrodružství nemluvit a hlavně nikde neukazovat ani nenabízet naše zlaté kameny. Ta parta z jejich vesnice, kterou jsme viděli rýžovat na potoce pod vodopádem, je opravdu součástí velké skupiny místních mafiánů z Krasnojarska. A zřejmě jim nějak došlo, že se někdo pokoušel rýžovat před nimi a tak se vyptávali po vesnici, kdo tam byl a kdo prodává zlato. Nikdo nic neví nebo nechce říci, našli jen nějakého kluka, o kterém věděli, že už tam dříve chodil. Našli u něho trochu zlata, které mu okamžitě zabavili, ale Táňa říká, že neví, jestli to tím skončilo. Vzkazuje, ať jsme co nejvíce opatrní a co nejrychleji všechno odsud odvezeme.”

Tak to bylo opravdu vážné varování. Při vzpomínce na naši poslední návštěvu té opuštěné vesnice pod vodopádem jsem si znovu uvědomil, jak bylo dobře, že jsme se tenkrát nepozorovaně vytratili a nikdo z té party nás nezahlédl.
S Pepou jsme se na sebe podívali a i bez mluvení nám to bylo oběma jasné. Všechny kameny musí co nejrychleji pryč. To znamená do Moskvy, ke mě do pokoje na ubytovně, kde jsem měl pevnou uzamykatelnou bednu na osobní věci a tam vše bez problému uschovám.
“Pojedu teď s tebou a odvezeme hned tolik kamenů, kolik zvládneme,” prohlásil rozhodně Pepa. “Zavolám zítra šéfovi, že si beru pár dnů volna. Všechno je připraveno, elektrika funguje, tak tu stejně teď nemám co na práci, protože budu čekat na dodávku počítačů. A do té doby budu z Moskvy zpátky.”

S takovou nabídkou jsem rád souhlasil. Dvě jízdenky nebude problém koupit a cesta ve dvou nám alespoň lépe uběhne.
A pojedeme už v neděli podvečerním přímým vlakem. V Moskvě jsme v úterý večer, dva nebo tři dny se podívá Pepa po Moskvě a do konce týdne bude zpět na Sibiři. Kdo ví, jestli ještě stále tam nebude dříve než počítače, i když u takto ostře sledované akce se budou i celní úředníci jistě snažit mít ji co nejdříve z krku a věnovat se pohodlnějšímu vybírání úplatků od firem a občanů.

Vysvětlili jsme Nataši, co jsme se rozhodli a ta nám to rozhodnutí jen schválila. Sama bude klidnější, až bude mít svoji spíž prázdnou.
Ze spodní poloviny našeho pokladu jsme vybrali ještě čtyři kameny, celkem asi osm kilo, abychom v neděli odvezli zhruba polovinu všeho. Druhá polovina bude muset jet příště.
Ještě chvíli jsme se domlouvali na víkendový program, který se nám tak smrskl na páteční večer a sobotu.
V neděli se sbalíme a vlakem odjíždíme do Moskvy.
Pepa vzal vybrané kameny, rozloučil se a nechal nás o samotě. Ani se neptal, jestli u Nataši zůstávám přes noc.

Když jsme osaměli, nebylo ani Nataši ani mě moc do řeči. Oběma nám bylo jasné, že zpráva od Táni je natolik důležitá, abychom ji brali vážně. I já už jsem slyšel skazky o ruských mafiích a ne vždy to bylo příjemné poslouchání.
Takže bych se jim nerad tady připletl do cesty a děvčata samozřejmě také.

Nataša seděla schoulená vedle mě a povídali jsme si o tom, co už jsme spolu zažili, o její i mojí práci a přitom jsem si vzpomněl na můj slib daný tajemníkovi o poslední bumážku na materiál. Nataša na to jen mávla rukou, jako vyřízená samozřejmost.
Jen k jednomu tématu jsme se nedostali. K naší budoucnosti. Nataša se asi bála na cokoli zeptat, protože naše nepsaná domluva byla od začátku jasná, že si užijeme spolu bez jakýchkoliv závazků do budoucna. A já jsem z pochopitelných důvodů toto téma také neotvíral, ale stejně jsem věděl, že se určitě ještě nějakým způsobem zkontaktujeme nebo setkáme. Pokud totiž vše proběhne podle předpokladů, bude si muset Nataša nějakým způsobem převzít svou čtvrtinu podílu z výtěžku za prodané zlato.
Jakým způsobem to proběhne jsem zatím neměl nejmenší představu, ale určitě k tomu nějak dojít bude muset.

Seděli a povídali jsme si asi dvě hodiny a přitom popíjeli černý čaj z velkého stříbrného pravého ruského samovaru, který udržoval čaj uvnitř stále horký.
Pak už se mi únavou zavíraly oči. Sice jsem to sváděl na únavu ze stavby, ale jen já jsem věděl, že v tom hraje roli i minulá noc strávená s Olgou v jejím malovaném domečku.
Znovu jsem si v duchu řekl, že už budu skoro rád, až odsud odjedu, protože zvládat současně dvě takové vášnivé a nadržené ženské začínalo být nad mé síly.

Rozložili jsme si pohovku na to docela pohodlné letiště a naše nahá těla splynula v jedno.
Nataša na mě nijak nenaléhala, když viděla, že usínám únavou, ale věděl jsem, že na to čeká a těší se na to.
Tak jsme se rychle pomilovali v klasické poloze, ani jsem se nesnažil o nějaké experimenty. Prostě taková rychlovka jako v manželství po deseti letech.
Krátká, ale intenzivní předehra, a vzájemné hlazení a dráždění. Penis se mi postavil, Nataša mu ještě trochu pomohla, přesunul jsem se nad ni a pomalu do ní vnikl.
Se sténáním mě do sebe přijala a společnými pohyby našich orgánů se naše vzrušení stupňovalo. Opravdová klasika na misionáře skončila po několika minutách.
Nataša slabě vykřikla, její tělo se prohnulo do gymnastického oblouku a sevřela mě v milostné křeči svými stehny. Já jsem byl hotov jen chviličku po ní a s úlevným výdechem jsem se do ní vystříkal.
Zůstali jsme tak v sobě zaklesnuti pár minut, kdy mě její sevřená vagína drtila můj penis a pravidelnými pulzy ze mě ždímala zbytky mé mléčné tekutiny. Pak sevření povolilo a Nataša znovu dosedla, nebo spíše dolehla, do vodorovné polohy, ale stále mě v sobě svírala. Dolehl jsem na ni a její bradavky, stále ztvrdlé vzrušením, mě tlačily do prsou.
Leželi jsme tak, hlavy vedle sebe, a já slyšel její zrychlený dech z právě prožitého orgasmu.
Postupně jsme se oba zklidnili, Nataša uvolnila svoje sevření a já z ní vyklouzl a ulehl vedle ní.
Stočila se vedle mě do klubíčka a přitulila se ke mě.
Sotva jsem ji ale stačil obejmout a přitisknout k sobě, načež jsem se propadl do říše spánku.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
996
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
4
Navigace v seriálu<< Vyhnanci na Sibiři – 24Vyhnanci na Sibiři – 23 >>

4
Komentujte

avatar
4 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors
TryskyMartinBob RomilShock Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Shock
Host
Shock

Po té divoké noci, už bych asi druhý den byl “impotent.” Děj pomalu graduje do finále……

Bob Romil
Člen

Shocku, proto jsi nebyl nasazen na výstavbu do SSSR 🙂 Děj možná graduje, ale riziko prozrazení je stále vysoké. Přeci jen tam jezdívali častěji a za flašku samohonky si někdo může osvěžit paměť. Necháme se překvapit.

Martin
Host
Martin

Děj se stupňuje . Pravda na poprvé nic mafiáni nezjistili , ale v té sestavě co tam jezdili je otázka času kdy si někdo na ně vzpomene . Nevím proč , ale nějak se mi vtírá do podvědomí , že poslední sex s Olgou skončil jejím oplodněním a ani u Nataši bych se tomu nedivil . Třeba si holky chtějí nechat vzpomínku na českého hřebce 😀 Jsem zvědav na pokračování .

Trysky
Člen

Ty narážky na to, že nemyslí na ochranu, směřují téměř jistě k nějakému těhotenství.
Nevím proč, ale napadlo mě, jestli náhodu mafiáni neskřípnou Natašu, třeba přes jejího synka, když doma přechovává takový poklad. Trocha vydírání a buď se budou všichni stěhovat do Československa, aby jim unikly, nebo přijdou celý poklad.