Toto je 23 díl z 25 v seriálu Vyhnanci na Sibiři

Večer jsme si sedli s Pepou v kuchyni s šálkem horké kávy a Pepa začal zase rozvíjet jednu ze svých teorií.

“Mirku, já nevím jak ty, ale já se z toho pořád nějak nemůžu vzpamatovat.”
“Prosím tě, co tě to zase popadlo? Z čeho se nemůžeš vzpamatovat?”
“Z celého toho našeho dobrodružství tady. Jsme tu spolu šest týdnů a já mám za tu dobu s tebou více zážitků než za celý svůj dosavadní život. Nikdy dříve jsem nevypil tolik vodky a šampaňského, nikdy jsem neměl během deseti dní tři ženské a to ani nemluvím o našich žlutých kamenech a dobrodružství při jejich získávání.”

“Kdybys radši nekecal. Moc o tom přemýšlíš. Uvědom si, že jsi ve velkém Rusku, čili Sovětském svazu, který je roztažený přes půl zeměkoule. A navíc na Sibiři, tisíce kilometrů od normální civilizace.
Tady prostě musíš zažít něco jiného než u nás doma. Myslíš, že chlapi na montážích po celém světě jsou na tom jinak než my? Pro nás, Čechy, je to mimo naši malou republiku všechno jiné a zvláštní. Takže musíš mít každý den nějaký jiný zážitek než doma. Já to vidím denodenně v Moskvě.
Chlapi, kteří jsou doma normální otcové od rodin jsou tady najednou jako utržení z řetězu. Zjistí, že je tu levná vodka, holky jsou přítulné, až jim samy lezou do postele a hlavně mají spousty peněz, které nemají za co jiného utratit. Tak si po tvrdé práci na stavbě užívají peněz a života. By jsi se divil, jak někteří dovedou řádit a někdy taky zblbnout.
Představ si ženatého chlapa, doma má několik dětí, a on se nastěhuje k nějaké místní krásce, ta má většinou i jedno nebo více dětí, a začne s ní úplně normálně žít. Ona mu poskytuje bydlení, slušné jídlo a hlavně pravidelný sex, on jí na oplátku financuje chod domácnosti, často i děti a podobně.
Do práce na stavbu chodí pravidelně, takže vedení firmy neřeší, že nebydlí s ostatními na ubytovně.
A už jsem viděl i případ, že ten český montér zblbnul tak, že se na dálku rozvedl s manželkou v Československu a oženil se s tou Ruskou, co se k ní v Moskvě nastěhoval. A pijatyky na ubytovně po večerech jsou úplně normální a holky se tam střídají jak ponožky. Za pár rublů nebo drobný dárek tam s tebou stráví noc a ráno odejdou, jako by se nic nestalo. A večer přijdou zase za někým jiným. To je prostě život na montážích.
A ty jsi tu také na takové montáži, i když jen na nějaké dva měsíce. Ale jsi tu, žiješ mezi místními a pro ženské jsi přitažlivý mladý a hezký cizinec, tak se ničemu nediv.
Musíš to vzít jako realitu a hlavně uvědomovat si to a nezblbnout. Jinak to budeš mít doma těžké, než se zase přizpůsobíš tomu fádnímu životu doma v Československu. Tady sis užil a doma na to můžeš tiše vzpomínat.
Ale na rozdíl od většiny ostatních, ty si z montáže ještě můžeš přivézt docela slušné jmění. Dohromady máme tady ve skříni asi sedmdesát kilo zlata, doufám, že pravého. Z toho ti patří asi sedmnáct kilo a pokud nám vše vyjde podle předpokladů, budeš mít na hodně dlouhou dobu po starostech. Ale ani z toho nesmíš zblbnout. Pořád jsou to jen peníze a život není jen o penězích. Rozumíš mi, co jsem ti tím chtěl říci?”

Pepa jen váhavě hlavou přisvědčil. “Když ty to umíš tak vysvětlit, jako bys to sám zažil.”
“Nic takového jsem dříve nezažil, až tady, stejně jako ty. Ale jsme v zemi neomezených možností, tak jsem ty možnosti uchopil za pačesy. Stejně jako ty.”
“Máš pravdu, musím to brát tak jako ty. Jenom mám výčitky svědomí, že jsem tady manželce nevěrný, zatímco ona na mě doma čeká.”

“Tak s tím ti opravdu nepomůžu. Ale aby ses doma nedivil, až se vrátíš. Dám ti jednu dobrou, ale důraznou radu. Ani před manželkou nemluv o našem zlatém pokladu. Pamatuj si, co jsme si slíbili. Že budeme mlčet přede všemi a za všech okolností.
A manželka není vyjímka. Aspoň tak dlouho, dokud se nám vše nepodaří dostat odsud ven přes hranice k nám. Jedinou vyjímku bych ti dovolil u tvého otce, protože budeš potřebovat pomoci s jeho kontakty na potenciální kupce a odběratele našeho pokladu. Pokud mu věříš, že nás neprozradí, tak se svěř. Ale nemusí vědět všechno, čím méně, tím lépe pro všechny.”

“Samozřejmě, že vlastnímu otci věřím,” skočil mi Pepa do řeči skoro pohoršeně. “A máš pravdu, že více než vlastní manželce. Neboj se, to zvládnu. Ale víš, co mě ještě napadlo? Měli bychom si ty naše kamínky zvážit. Ať víme, kolikrát to budeme muset převážet do Moskvy a i pro tebe, abys věděl kolik toho celkem je.”

“Jo, to je dobrý nápad. Zítra si půjčíme v kolchozní kuchyni nějaké váhy a večer všechno doma převážíme. Aspoň budu vědět, kolik a jakých kamenů máme a připravím se na export. Tu část, kterou my dva odvezeme, si tu necháme a zbytek uschováme u Nataši na později.”

“A nemůžeš mi už prozradit, jak to provedeš? Vždyť dostat přes hranice sedmdesát kilo zlata je pro mě téměř nepředstavitelný a neproveditelný úkol.”

“Nezlob se, teď ti to neřeknu. Je to pro dobro nás všech, co v tom spolu jedeme. Až to všechno skončí, tak pak ti to řeknu. Zatím ti musí stačit, že ti vždycky jenom nějak nenápadně sdělím telefonem jméno a bydliště a ten člověk ti předá balíček s nerosty a minerály z Ruska pro mého kamaráda geologa v Československu. Bude o tobě vědět, bude čekat, že se mu nějaký Pepa ozve. To je vše a dál už to bude na tobě. Tedy co nejrychlejší a co nejvýhodnější prodej a výměna získaných peněz za dolary. A ty uschovat pro nás pro všechny. Rozumíš mi?”

“Rozumím, ale proč mi to jméno budeš sdělovat nenápadně?”

“Protože nikdy nevíš, kdo nás poslouchá. V Moskvě máme z firmy přísný zákaz při telefonech domů vybavovat se o jakýchkoliv věcech, které nejsou zrovna v souladu s morálkou a zákony obou zemí. Údajně jsou všechny mezinárodní hovory odposlouchávány, takže si musíme dávat pozor.”

Při mých posledních slovech Pepa trochu zesinal. “To je pravda? Víš, co jsem toho nakecal při pravidelných hlášeních domů o průběhu stavby tady?”
“Určitě spoustu blbostí, ale určitě nic o zlatu, děvčatech a pijatykách, což je to, co tě tak trápí.”
“No to ne, ale určitě jsem nakecal spoustu nesmyslů a určitě i nadávek, jak to tady funguje,” bědoval nešťastný Pepa.
“Aspoň se soudruzi tajní policisté u magnetofonů taky něco přiučili a něco pravdivého dozvěděli,” uklidnil jsem ho škodolibě. “Pokud jsi nevykecal nic důležitého, tak je to v pohodě. Ale pro příště buď opatrnější. A potom se mnou při hovorech tím tuplem. Budeme se bavit jen o běžných věcech a o blbostech a já ti mezi řečí řeknu jedno jméno a adresu. To si musíš zapamatovat nebo zapsat a s tím člověkem se spojit a vyzvednout balíček. To je vše, jasné?”

Pepa už jen vyjeveně přitakal a zmlkl. Asi chudák vzpomínal, co všechno v telefonátech domů nakecal. Nechal jsem ho být jeho chmurným úvahám a šel jsem spát do své ložnice.
Zítra nás čeká další pracovní týden. A pravděpodobně můj poslední tady na Sibiři.

Od pondělního rána se naše malá skupinka dala do dokončování místností budoucího výpočetního střediska a do oběda byla jedna místnost hotová.
Můj odpolední raport do Moskvy tak mohl být už velmi optimistický.
“Šéfe, do konce týdne bude hotovo a předám všechny místnosti k užívání našim a sovětským zemědělcům. A můžou montovat počítače.”

I v telefonu jsem slyšel, jak si šéf oddechl, že už bude opravdu konec a této nečekané zakázky se firma konečně zbaví, a samozřejmě se ctí. Publicita kolem dodávky výpočetního střediska byla často až nepříjemná a zdržovala od normální běžné práce, které však i díky této nepříjemné publicitě firmě přibylo.

Probral jsem se šéfem ještě všechny detaily pro předání budovy do užívání a na závěr jsem opatrně nadhodil téma mého odjezdu odsud zpět do práce do Moskvy.
“Do konce týdne tam zůstaň a v pondělí vyjeď za námi, ať jsi ve středu v Moskvě a ve čtvrtek nástup do práce.”

Oddechl jsem si, že jsem získal ten poslední víkend tady i bez vyjednávání. Můj šéf byl uznalý a nebyl nelida, aby mě hned v pátek po práci hnal na dva a půl denní cestu vlakem. Jen mi přikázal, že bude čekat ve čtvrtek po obědě poslední raport s výsledkem ukončení prací. To jsem samozřejmě slíbil a náš rozhovor tím skončil.

V předpokoji jsem se zastavil u sekretářky Olgy Sergejevny dopít kávu a povykládat si, tak jako vždy po pondělním telefonátu do Moskvy.
Ale Olga byla dnes nějaká smutná, rozhovor s ní váznul.
Ólga, što s taboj, što slučílos?” vzal jsem ji za ruku a pohladil.
Jen se na mě smutně usmála a zavrtěla hlavou
Ničevó,” promluvila tiše. “Za týden odjedeš a bude mi tu bez tebe smutno. Budou mi chybět ty naše společné noci u mě v domku, kdy mi s tebou bylo tak dobře.”
Smutný úsměv její slova jen potvrzoval.

Vzal jsem ji za ruku a pohladil.
“Vždyť víš, že musím odjet, jak tu skončím práci. Ale možná se ještě někdy setkáme,” pronesl jsem také potichu, ale oba dva jsme věděli, že je to jen malá naděje, nebo spíše téměř žádná.

Ale Olga se toho kupodivu chytila a ožila.
I ty znáješ što búdět?” pronesla kupodivu s mírným nadšením v hlase. “Až se to tu dokončí, tak stranický tajemník v Krasnojarsku plánuje slavnostní otevření našeho nového výpočetního střediska. Bude tu spousta hostů, mají přijet dokonce i z Moskvy, tak bys mohl také přijet.”
“Když mě pozvete, tak rád přijedu. Jen nevím, jestli mě šéf pustí. Pokud ano, tak si vezmu v Moskvě dovolenou a strávím rád pár dnů zase tady u vás.”
“S pozvánkou nebude problém, všechny budu chystat já. A abys neměl problém se šéfem, tak ho pozveme také. Jako představitele firmy, která pro nás tu rekonstrukci zajistila.”

“Vidím, že ty dokážeš zařídit všechno,” pochválil jsem ji s úsměvem a pohladil ji po tváři. “A posíláte také nějaké hlášení, jak ta rekonstrukce probíhala?” Vyzvídal jsem dále.
“Samozřejmě, vždyť se o to zajímají až v Moskvě. Už mám připravenu závěrečnou zprávu o rekonstrukci a pak bude celková zpráva, až bude výpočetní středisko v provozu. Tebe a tvou firmu jsem samozřejmě pochválila, jak jste nám tu pomohli,” dodala ještě s úsměvem.
“A myslela jsi při tom jen na moji práci na stavbě?” škádlil jsem ji dále.

Nyní i tak zkušená úřednice, jakou Olga byla, znejistěla.
“Nejenom na práci,” špitla tiše a začervenala se, ale stále mi hleděla pevně do očí.
Tím bylo řečeno vše a už jsem ji dále netrápil dotazy, jejichž odpovědi jsem stejně znal předem. Ještě jsem jí nadiktoval jméno mého šéfa, aby ho mohla pozvat jmenovitě a rozloučil jsem se.

Až jsem se zvedl k odchodu, tak padla ta otázka, kterou jsem čekal už od vstupu do kanceláře Olgy.
Priďoš iščo věčerom?” Její smutný pohled čekal na mé vyjádření a tvář se jí rozjasnila úsměvem, když jsem přikývnul.
Da, ja pridú. Závtra. Móžno?” odpověděl jsem bez zaváhání, protože i já už jsem byl na odpověď předem připravený.
Dnes už jsem měl s Pepou dohodnutu kontrolu našeho zlatého pokladu, ale zítra mě nic nečekalo a tak jsem se mohl s Olgou rozloučit způsobem, který se nám oběma tolik líbil a tak nám vyhovoval.
Slíbil jsem, že zítra přinesu pití a Olga slíbila slavnostní večeři na rozloučenou. A pak už jsem se opravdu rozloučil a vydal se za mými dělníky dokončovat stavbu.

Ihned po příchodu do kravína, teď už ‘Kolchozního výpočetního střediska’, jsem Pepu jako vždy seznámil se všemi novinkami z Moskvy a od Olgy.
“Tak vidíš, že jsem ani já nepřeháněl, když jsem tě také chválil v mých hlášeních. Teď to máš potvrzené i odsud. Soudružka sekretářka tě jistě vychválila až do nebes. Ale na rozdíl od ní já jsem tě chválil a ani jsi nemusel se mnou spát,” zašklebil se na mě Pepa spiklenecky. “Tak už to neřeš a pojď pracovat. A já se budu těšit, že se tady ještě spolu setkáme při tom slavnostním otevíracím blázinci.”
“Proboha, to tu budeš ještě tak dlouho?” zděsil jsem se i za Pepu.

“Ještě to nevím na sto procent ale počítám s tím. Aspoň můj šéf mi něco podobného naznačil. Nikomu od nás se totiž nechce tahat se sem takovou dálku kvůli jednomu slavnostnímu přestřihnutí pásky. A tak to asi nechají na mě. Nejspíš ještě přijede někdo z velvyslanectví, aby mě podpořil, ale to bude vše. A díky tvým vynikajícím výsledkům v posteli soudružky sekretářky dostaneš pozvánku i ty a tak doufám, že mě podpoříš i s tvým šéfem z Moskvy. A v takové sestavě to tu musíme zvládnout slavnostně předat.”
“A kdy se budou montovat počítače? A jak dlouho to bude trvat?” zajímal jsem se dále.
“No, tak pokud vím, tak někdy v těchto dnech se celá zásilka odesílá a sem by měla dorazit asi příští týden. Namontovat všechno a zprovoznit by se mohlo zvládnout tak za týden. Se zásilkou přijede i jeden programátor, který naučí dva místní programátory obsluze a údržbě počítačů a programů. Já mu s tím pomůžu. Takže ode dneška asi za tři týdny by se ta sláva mohla konat. A pak už to tady definitivně balím a nikdo mě už nikdy na Sibiři neuvidí.

Mohlo by vás zajímat  Rodina 02

Do večera nám čas při práci rychle utekl a za celý den už bylo za námi vidět kus hotového díla.
Pepa už se nemohl dočkat, až bude večer převažovat naše žluté kamínky na malých kuchyňských váhách, které si vypůjčil od kuchařek v kolchozní kuchyni.

Večer v našem bytě v Krasnojarsku se po večeři hned vrhl na náš zlatý poklad uschovaný ve skříni v kuchyni pod hromadou starých novin a papírů.
Spolu jsme pak vše odvážili a došli jsme sice k očekávanému, přesto však pro nás stále neuvěřitelnému výsledku. Celkem jsme navážili sedmdesát šest a půl kilogramu žlutého kamení. Když jsem tak zíral na tu hromádku před sebou, která mě mohla změnit život, stále jsem tomu nějak nemohl uvěřit.
I proto, že teď byla před námi ta nejobtížnější část celé transakce. Byl jsem si jistý, že zvládnu vyvézt celé to množství k nám do Československa, ale přece jenom, co kdyby …?
Ne, žádné kdyby. Moje know how na vývoz už bylo několikrát odzkoušené, takže vím, do čeho jdu a musí se to povést.

Po dohodě s Pepou jsme vybrali třicet kilogramů malých i velkých kamínků i kamenů a rozdělili je na dva díly do sáčků. Ty převezeme s Pepou v první fázi do Moskvy, každý patnáct kilo.
Zbytek jsme uložili zpět do plátěných sáčků od Táni a uschovali znovu v kuchyni pod papíry.
Po dohodě s Natašou je musíme co nejdříve přenést do jejího bytu a tam uschovat, než i na ně přijde řada. Pepa sice navrhoval, abychom za Natašou zašli už dnes, ale to já jsem tvrdě odmítnul.
Zítra mě čekala noční šichta u Olgy a kdybychom šli dnes k Nataši, tak bych se od ní vrátil až ráno a večer u Olgy bych brzy odpadnul. Proto jsem zvolil to nejmoudřejší řešení pro tuto chvíli, probrat si s Pepou zítřejší úkoly a brzy jít spát. A to sám a ve vlastní posteli.

Ráno se to ukázalo jako moudré rozhodnutí.
Probudil jsem se čilý a svěží do nového dne, tak, jak jsem potřeboval pro splnění náročných úkolů dnešního dne a hlavně nadcházející noci. Po příjezdu do práce jsme se měli všichni čile k dílu a hotové práce utěšeně přibývalo.

Po obědě v kolchozní jídelně jsem jenom zaskočil do kanceláře za Olgou, abych se ujistil, že vše platí podle dohody a strávíme spolu náš poslední večer.
Olga mi sdělila, že jde domů už odpoledne a než přijdu, tak nachystá večeři a nechá zatím vychladit vodku a šampaňské, které jsem včera nakoupil.
Vzal jsem to na vědomí a vrátil se na stavbu.
A pak už opět jen práce a dokončování kolchozního výpočetního střediska. Najednou tu byl večer a my jsme se museli rozdělit.

Pepa odjel do Krasnojarska a já jsem se vydal pomalým krokem do vesnice za Olgou, do jejího malovaného domečku jako z pohádky.
Za půl hodiny, ještě před setměním, jsem byl tam. Znovu jsem si při pohledu na typický ruský srubový domek připomněl pohádku o Mrazíkovi, která měla kulisy s téměř stejnými malovanými domečky.

Olga byla ještě v kuchyni a končila s přípravou večeře.
Oknem mě viděla, jak obcházím dům.
Zamávala na mě a posunkem vyzvala, ať jdu dovnitř, což jsem rád splnil. Se samozřejmostí jsem k ní přišel, políbil ji a objal. Jednou rukou jsem promasíroval její zadeček a druhou stiskl jedno prso, které trčelo vyzývavě přes halenku bez podprsenky.
S přivřenými očima zasténala vzrušením, ale kuchařské povinnosti jí nedovolily se mi věnovat příliš dlouho. Vymanila se z mého objetí a dále se věnovala vaření.
Byla oblečena jen do domácího, ale hrozně jí to slušelo i s tou zástěrou, kterou si kvůli vaření oblékla. Znovu jsem si uvědomil tu velkou změnu, která se s Olgou za dobu mého pobytu tady na Sibiři udála. Už to nebyla ta komisní a suchá soudružka sekretářka ředitele kolchozu, ale usměvavá a příjemná ženská, se kterou byla radost diskutovat. A samozřejmě ještě větší potěšení se s ní milovat.
Olga zkrásněla a byla spokojená a samý úsměv. Jenom při zmínce o ukončení mého pobytu tady jí přes tvář přelétl stín smutku a pochopení, že všechno krásné jednou skončí a nic s tím nenadělá. I když od počátku našeho milostného dobrodružství věděla, že k tomu brzy dojde, přece jen z toho byla smutná.
Než dochystala Olga večeři, tak jsem připravil vodku a sklenice a čekal na ni u stolu. Přitom jsme si povídali.

Za čtvrthodinku bylo jídlo na stole a a vonělo, až se mi sbíhaly sliny. Ale nejdříve musel přijít tradiční přípitek na uvítanou velkým ‘stakanem’ vodky a zajíst jej typickým ruským černým chlebem s okurkou.
Teprve pak mohly přijít na řadu ty laskominy, nachystané na stole. Byli jsme tu jen sami dva, ale jídla bylo nachystáno tak pro pět lidí.

Při jídle, bohatě zapíjeném vodkou, jsme si povídali a po chvíli samozřejmě zavzpomínali i na naše společné začátky a následně společně prožité noci.
Olga se mi přiznala, že zatím ještě nikdy nezažila nic podobného, jako se mnou. Neměla s muži moc zkušeností, a jak prohlásila, byla to s nimi většinou nuda bez nádherného vyvrcholení jaké zažila se mnou.
Sex měla jen s jedním spolužákem na studiích a pak až s manželem, a to jen velmi krátce, protože byl odvelen pár měsíců po svatbě.
Od té doby nic a už ani nedoufala, že se ještě někdy dočká takového zážitku jako se mnou. Proto jí bylo tak líto, že to mezi námi po několika společných nocích musí skončit.

Já búdu vsegdá vazpamináť těbjá, kagdá ty užé zděs něbúděš,” zašeptala s vážným pohledem do mých očí.

Ja tóže,” odvětil jsem jí stejně tiše a myslel jsem to doopravdy.
Olga byla opravdu fajn ženská, chytrá a rozumná, na kterou si vždycky rád vzpomenu. Asi na ni měly naše společné zážitky větší vliv, než jsem si myslel. A kdyby nebyla zahrabaná tady v té divočině na Sibiři, asi by se dokázala prosadit i lépe než jen jako sekretářka ředitele kolchozu v malé vesnici.

Ale to byly jen samé kdyby, realita místního života byla jiná a musela se poprat se životem takovým, jaký žila. A využít všechny možnosti zážitků, které jí život přinášel.
Bohužel v jejím případě těch možností bylo velmi málo a já jsem byl jedna z mála příležitostí k vybřednutí z nudného stereotypu života na vesnici a práce v kolchoze.

Při takovém povídání a svěřování si svých příběhů jsme dojedli a přitom dopili láhev vodky. Kupodivu na mě alkohol nepůsobil až tak moc, protože jsme každým hltem vodky zapíjeli jídlo. A tuk v jídle ten alkohol částečně odboural.
Davaj, pajďom pomýťsa,” vyzvala mě, když jsme společně sklidili ze stolu. “Připravila jsem zase lázeň, tak jako minule.”
Sotva jsem stihl popadnout z lednice vychlazené šampaňské a dvě skleničky a už si mě Olga odváděla do své malé místnůstky vedle kuchyně, hrdě nazývané koupelna.

Koupelová kamna na dřevo byla rozehřáta a dubová káď už z poloviny plná teplé vody.
Olga dopustila do kádě horkou vodu z kamen a mohli jsme se jít nahřát. Vzájemně jsme si pomohli z oblečení a už těmi náhodnými dotyky jsme se navzájem vzrušovali.
Pohled na naše nahá těla nás nenechal chladnými. Můj bojovník se stavěl do pozoru a její prsa se ztuhlými bradavkami hrdě trčela vpřed. Usmáli jsme se na sebe tím poznáním, jak se navzájem vzrušujeme, ale ještě nebyl čas na milostné hrátky. Ten přijde později znovu v té malované posteli po rodičích. Teď jsem vzal Olgu za ruku a pomalu jsme se společně přesunuli po dubových schůdcích do horké lázně ve vysoké kádi.

Posadili jsme se proti sobě jako minule a Olga opět odněkud vykouzlila desku, která vytvořila stoleček mezi námi.
Připili jsme si šampaňským na náš poslední společný večer a bez řeči jsme si chvíli hleděli do očí.
Pajdí za mnoj,” vyzval jsem ji a podal ruku.
Olga chvíli zaváhala, ale když jsem podržel láhev, tak nadzvedla stolek a přesunula se na mou polovinu. Stolek zapadl zpět na své místo před námi a Olga se mi usadila na klíně zády ke mě.
Znovu jsme si připili tím výborným šampaňským a odložil jsem sklenici na stolek před námi, stejně tak i ona.

A pak už jsem Olgu zcela automaticky zezadu objal kolem prsou, její ňadra a bradavky stiskl mezi prsty a políbil ji na krku a holých ramenou. Zaklonila se ke mě a přitiskla si moje ruce pevněji na svá prsa, abych nepřestával s laskáním a drážděním. Opatrně jsem ji svíral a zasypával její krk a ramena dlouhými a vášnivými polibky.

Po pár minutách se ke mě pootočila a nastavila ústa k polibku. Při líbání jsem cítil, jak jí hoří tváře vzrušením a nedočkavostí, a naopak ona cítila, jak mě její polibky nenechávají chladnými a něco ji zezadu tlačí.
Náhle se rozhodla a otočila se ke mě. Dřepěla v kádi po krk v horké vodě a rukama mi zpracovávala můj už tak tvrdý penis.
Ani já jsem jí nezůstal nic dlužen. Jednou rukou jsem zpracovával její ztuhlá ňadra a druhou jsem zajel mezi její nohy a pomalu do ní vnikl jedním prstem.
I přes vodu jsem cítil, jak je dobře promazaná vzrušením a prstem v jejím nitru jsem prozkoumával vnitřek její vagíny. Samozřejmě i její dráždění ve vodě mě vzrušovalo na nejvyšší míru.
Byl to pro mě zcela nový zážitek, když mi holka masíruje penis i koule pod vodou. To se nedalo dlouho vydržet.

Otočil jsem si Olgu zády k sobě a přehnul ji přes stoleček uprostřed kádě i když jsme byli oba dva po pás ve vodě.
Olga si mě nasměrovala jednou rukou do toho správného otvoru a já jsem do ní zajel na jeden příraz. Držel jsem ji za boky a zůstal jsem chvíli v klidu, abych si opět vychutnal první zásun a aby se naše orgány navzájem přizpůsobily.
Zřejmě i Olga si to užívala tak jako já, ale nevydržela čekat na mě, až začnu.
Sama se na mě začala přirážet a její vagína se s každým novým vytažením trochu naplnila vodou a následné vyplnění vagíny tuhým penisem tu přebytečnou vodu zase vytlačilo ven. Jako by v ní běhal píst. Nevím, jak dlouho to trvalo nebo kolikrát jsem dorazil mým tuhým penisem na samé dno jejího klína, ale po chvíli jsem cítil, že se blíží moje slastná chvíle a naplním Olgu životodárnou tekutinou.
I Olga cítila, jak v ní rostu, tvrdnu a nabývám na objemu. Její vzrušení se také stupňovalo a s hekáním a sténáním už čekala na závěrečné dějství naší milostné hry.

A finále bylo tu. Tlak ve slabinách mi sílil a věděl jsem, že očekávaný vrchol je tady.
Naposledy jsem přirazil a první silný střik z krví nalitého žaludu cítila i Olga jako poslední impulz k jejímu orgasmu. Vykřikla, sevřela stehna v milostné křeči a celá se začala chvět rozkoší, která zaplavovala její tělo až do posledních konečků nervů.
I když mě stehny sevřela ve svém lůně, dál jsem do ní vystříkával svou zásobu mléčné tekutiny, dokud i mně nedošel dech a penis se cukal už naprázdno.

Zůstal jsem v ní zasunutý a sevřený pulzující vagínou, která ze mě dolovala poslední zbytky spermatu. Pak i ten pohyb ustal a jen jemné záchvěvy našich těl byly důkazem toho, co se mezi námi před chvílí odehrálo.
Olga se zklidnila až mnohem později než já a když jsem z ní nakonec vyklouzl, nebyl už můj dobyvatel ani polotuhý, spíše pevně visel.

Usedl jsem zpět na své sedadlo pod vodou a Olga si mi sedla zpět do klína, stále zády ke mě.
Dotek vzrušeného nahého těla zralé ženy mi nedal, abych ji znovu zezadu neobjal za její tuhá ňadra a přitiskl k sobě. A tak jsme vydrželi několik minut a užívali si chvíle po společně prožitém orgasmu.

Po chvíli se Olga pohnula a pohybovala rukama ve vodě. Nakoukl jsem jí přes rameno a musel jsem se zasmát tomu, co jsem uviděl.
Olga naháněla rukou ve vodě bílé chomáčky, které se před ní vznášely jako řídká vata. To byly malé dávky mého spermatu, které se z nás uvolnily při souloži do vody a teď se vznášely před námi jako medúzy. Milióny mých spermií v mléčném obalu plavaly ve vodě a Olga se je pokoušela nabrat do dlaně a rozetřít si je po rukou.

Jak jsem se jí díval přes rameno na tu nadílku, otočila s úsměvem hlavu ke mě a políbila mě.
Éto tvajó, iz těbjá,” zasmála se té nečekané situaci a znovu mě políbila.
Ale tentokrát to byl polibek mnohem delší a vášnivější. Pak už se mi jen schoulila do náručí a užívala si doteků našich nahých těl.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1486
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
2
Navigace v seriálu<< Vyhnanci na Sibiři – 22Vyhnanci na Sibiři – 25 >>

6
Komentujte

avatar
5 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
5 Comment authors
MartinBob RomilTryskyShockDexius74 Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Dexius74
Člen
Dexius74

Ešte či sa im miestni mafiáni do kšeftu nezapletú….

Dexius74
Člen
Dexius74

Prepojenie KGB/FSB a mafie bolo a je zrejme značné… Ak dočo praskne tak majú prúser!!

Shock
Host
Shock

V textu je naznačeno, že už bylo cosi tajně posíláno do Čech a že to vždycky vyšlo, takže s tím zlatem to asi nebude problém….. No, nikdy jsem tolik zlata neviděl ani na vlastní oči, natož ho pašovat a ještě rozprodávat 🙂
Vtipné je, jak Pepa po mnohonásobném šukání najednou začne trpět z nevěry. Myslím, že jeho žena taktéž doma nezahálela a vše ještě nějak dějově vygraduje.

Trysky
Člen

Tak třeba vymění informaci o mafii a zlatu za převoz vlastních kousků…
Ta nevěra je holt oběť pro zdar jejich akce, jak té pracovní, tak i mimopracovní.

Bob Romil
Člen

Skoro osmdesát kilo zlata? To jsou budoucí zazobanci. Jak říkal Bohuš v Dědictví: „ Tak, a teď si vás kupim všecky!“ 🙂 Hezky se rozloučil i se sekretářkou a pomalu půjdeme do finále.

Martin
Člen
Martin

Jsem zvědav zda se jim podaří dostat celý zlatý nález dostat domů . Myslím si , že soudružka sekretářka ještě sehraje v jejich příběhu a možná i záchraně nějakou roli . Ani bych se nedivil , kdyby po tolika nechráněných stycích se objevila malá živá vzpomínka .