Toto je 25 díl z 25 v seriálu Vyhnanci na Sibiři

Únava z celého týdne si vyžádala svoje a tak jsem spal tvrdě až do rána. Nataša byla také asi dost unavená, protože i když jsem se vzbudil pozdě a slunce už nakukovalo do pokoje, tak také ještě spokojeně oddychovala ze spánku. Nechal jsem ji ještě spát a užíval si přítomnosti jejího nahého těla, které se na mě i ve spánku tisklo, jako by u mě hledalo oporu.

Ale po chvíli se i Nataša probudila. Otevřela oči a šťastně se usmála, když viděla, že ji pozoruju.
Dóbroje útro, malčik,” pronesla potichu a nastavila mi ústa k polibku.

Nejprve jsem ji dlouze políbil a teprve pak ji krátce pozdravil.
Chvíli jsme ještě zůstali ležet v objetí a vzájemné dotyky našich nahých těl jen umocňovaly tu intimní ranní chvilku.
Ale už jsme se nechtěli milovat, raději si to necháme zase na večer. A tak jsme vstali a šli snídat.

Pepa s Táňou asi také přišli nedávno, protože si teprve chystali snídani a tak jsme zasedli k rannímu jídlu na naší oblíbené lavičce.
S Pepou už jsme byli domluveni, že dnes ještě jednou zkusíme štěstí na zlatonosném potoce, pravděpodobně už naposled.
A tak hned po snídani jsme se oblékli jako na vycházku, zanechali Nasťu jejím sexuálním hrátkám s milenci a vyrazili jsme ke srubové vesnici se zlatonosným potokem s vodopádem.
Za hodinku jsme byli na místě a po opatrném rozhlédnutí po okolí jsme dorazili rovnou k vodopádu.
Když jsem ve štole vyzvedával nářadí, zdálo se mi, že je uložené nějak jinak, než jsme ho zanechali, ale protože jsem si nebyl jistý tak jsem tomu nevěnoval pozornost.

Dali jsme se do práce tam, kde jsme minule skončili, ale ať jsme se snažili sebevíc, tak jsme do oběda našli jen asi jeden kilogram žlutých kamínků. Jaký to byl rozdíl proti minulému víkendu, kdy jsme našli nějaký valoun skoro v každé druhé misce.

“Mirku, mě se zdá, že jsme toto ložisko už z větší části vytěžili,” přemýšlel Pepa nahlas při rychlém obědě. Bylo vidět, že také řeší, jestli má smysl pokračovat v hledání tímto směrem.
“Také mě to napadlo,” pokýval jsem souhlasně hlavou. “I když kdybych někomu řekl, že se mi nevyplatí kopat, protože za dopoledne jsem našel jenom jeden kilogram zlata, tak mě asi rovnou objedná do blázince. Protože když se mi nevyplatí získat za dopoledne zlato v hodnotě kolem patnácti tisíc dolarů, tak ani jinam nepatřím. Jenomže my jsme si zvykli, že najdeme za dopoledne pětkrát nebo šestkrát tolik. Tak jak budeme pokračovat? Kopeme dále nebo to už vzdáme a stačí nám to, co už máme?”
“Ano, já to vidím stejně, zvykli jsme si na větší úlovky,” souhlasil Pepa s mými závěry. “Ale já bych zkusil ještě něco jiného. Můj táta nám vždycky při hledání zdůrazňoval, že když najdeme nějaký nerost nebo minerál, vždycky si musíme zjistit, odkud se na to místo mohl dostat. Buď vznikl tam, kde jsem ho našel, nebo se tam dostal naplavením, sesuvem nebo podobně. A toto zlato je sice ve správné hlíně, ale určitě se sem odněkud dostalo.
A když jsem se dnes rozhlížel, tak mě napadla jen jediná možnost. A to pod vodopádem. Vzpomeň si na náš první nález. Dole v utrženém břehu potoka kolem vytěžené tůně. Tam také dříve těžili, než to vzdali. Ten břeh potoka je naplavenina shora, tedy od vodopádu. A pak jsme našli zlato ve svahu vedle vodopádu, ale s narůstající vzdáleností od vodopádu se výnosnost dramaticky snížila. I když samozřejmě máš pravdu, že stěžovat si, že máme jen jeden kilogram zlata za dopoledne je opravdu na blázinec.
Ale já bych to ještě zkusil ve svahu přímo za vodopádem. A pokud tam nic nebude, tak to dnes jen dokončíme v tom svahu, kde kopeme teď a vzdáme to. Myslím, že máme slušný náskok kolem padesáti kilogramů, a pokud se nám to podaří dostat do Československa a dobře zpeněžit, máme po starostech. Tak se domluvme, že pokud se to odpoledne nezlepší, tak toho necháme a budeme spokojeni s tím, co máme. A budeme si užívat víkend na chatě.”

S tím jsem samozřejmě souhlasil, jen jsme oba jaksi potichu přešli tu druhou možnost. A to: co když se to odpoledne zlepší. To jsme se ani jeden z nás neodvažovali vyslovit, protože jsme na takovou možnost nebyli vůbec připraveni a ani jsme s ní ve skutečnosti nepočítali.
Já už jsem to bral zase jako dobrodružství na výletě do opuštěné vesnice, tak jako na počátku, než se nám podařil první nález.

Po obědě jsme se tedy přesunuli kolem vodopádu, který tu byl vysoký asi tři metry a padal dolů z kamenné desky, která tvořila malý převis, za jeho vodní clonu ke stěně za vodopádem. Ten tu tvořil vzduchovou kapsu, která byla ohraničena z jedné strany padající vodní clonou a z druhé hliněnou stěnou. Ta byla stále vlhká z odstřikujících drobných kapiček vody tvořících jemnou vodní mlhu.
Protože jsme s tím počítali, svlékli jsme se předem jen do trenýrek a brzy jsme byli také jako oroseni tou vodní mlhou. Mezi vodní clonou a hliněnou stěnou bylo místo sotva půl metru, ale stát se tu dalo, i když jsme byli po kotníky ve vodě.
Neváhali jsme a dali se hned do odkrajování stěny za vodopádem. Jeden z nás držel kyblík a druhý do něj seškrabával hlínu ze stěny. Pak jsme společně prosili tu hlínu na dvou miskách.
První tři kyblíky hlíny nepřinesly nic, jen hlínu a obyčejné kameny.
Ale pak se začaly dít věci. Zrovna když já jsem škrabal hlínu a Pepa držel kyblíky, ucítil jsem, jak se lopatka o něco zarazila. Další kámen, pomyslel jsem si v duchu a odkopal hlínu kolem, abych ho odhodil a mohl pokračovat v kopání.
Ale jak jsem ho obnažil a pokropila ho voda z vodopádu, zaleskl se žlutě.

Oba dva jsme ztuhli a zírali na ten žlutý lesk, který se mihotal dle pohybů padající vody vodopádu.
Pepa rychle prosil tu trochu už odkopané hlíny z kyblíku a společně jsme se vrhli na ten žlutý kámen. Opatrně jsme ho vyjmuli a očistili pod vodopádem. Krásný kus. Nebyl zdaleka tak velký jako ten z minulého týdne, ale i tak stál za to. Podle velikosti jsem odhadoval váhu asi na dva, možná dva a půl kilogramu.
Když jsme si jej pořádně prohlédli, vyklouzl Pepa ven kolem vodopádu a předal náš nález vyjeveným děvčatům. A ta, když se dostatečně vynadívala, jej běžela uschovat do naší skrýše pod borovici k rannímu úlovku.
Ale to už byl Pepa zpět za vodopádem a pokračovali jsme v oškrabávání hliněné stěny.

Další čtvrt hodinu jsme propírali jen hlínu s obyčejnými kameny až jsme narazili znovu na žlutý kámen. Byl téměř stejně velký jako ten první, až bych si je spletl. I ten Pepa odnesl děvčatům k uschování pod borovici.

Tak jsme pokračovali v kopání za vodopádem celé odpoledne a nad každým nálezem jsme jen nevěřícně kroutili hlavami. I když naše nálezy byly řídké, tak stály za to. Celkem jsme za odpoledne našli jen devět kamenů, ale za to všechny měly podobnou velikost a váhu každého z nich jsem odhadoval asi na dva kilogramy. Váhu všech dnešních valounů jsem odhadl asi kolem dvaceti kilogramů, z čehož jeden kilogram byl z dopolední práce ve svahu pod vodopádem a zbytek z odpolední směny za vodopádem.

Ale odměna to byla zasloužená, protože jsme s Pepou pěkně prochladli. I když bylo léto, přece jen voda ve vodopádu, která pramenila kousek výš ve svahu byla chladná a zalézala nám pod kůži.
Rychle jsme se oblékli, ale lehké letní oblečení nás nemohlo moc zahřát. Ještě, že nám zbylo v batohu trochu vodky, kterou jsme si vzali s sebou z chaty. Děvčata nám ji přenechala a tak jsme se s Pepou zahřáli aspoň zevnitř silným alkoholem.

Nářadí jsme už měli uklizeno, tak jsme se dále nezdržovali, uložili do batohů dnešní úlovek a vyrazili na chatu.

Přišli jsme právě včas, Aljoša dopékal nad ohněm dva krocany, kterými nás soudruh tajemník pro změnu dnes vybavil. Pašíci už zřejmě došli, tak se postaral o odpovídající náhradu.
Jídlo nám přišlo opravdu vhod, po celodenní dřině jsme byli unavení a vyhladovělí.
Jen jsme uschovali v ložnici naše žluté kameny, trochu se umyli a vrhli se na krocany. Samozřejmě bohatě zapíjené vodkou, ale s Pepou jsme si vyžádali ještě velký hrnec silného ruského čaje s medem, abychom se opravdu zahřáli.
A pak už jsem chtěl jen spát. A myslím, že Pepa na tom byl stejně. Nataša pochopila, že jsem utahaný, pomohla mi do postele a ani se nepokoušela o nějaké milostné hrátky. Přitulila se ke mě, přikryla nás lehkou dekou a já jsem za pár vteřin nevěděl o světě.

Ráno jsem se vzbudil, když už slunce nakukovalo do pokoje a byl jsem jako rozlámaný. Celé tělo mě bolelo z té včerejší námahy a chladu z vody pod vodopádem.
S překvapením jsem zjistil, že Nataša vedle mě už není a nebyla ani v pokoji. Než jsem se ale stačil pořádně probrat, vešla potichu do pokoje a na tácu nesla snídani.

Když mě uviděla, že už nespím, a se zájmem ji pozoruju, odložila tác s jídlem vedle postele, naklonila se ke mě a políbila mě.
Dóbroje útro, mílyj,” přivítala mě po polibku. “Ničevó něgavari,” přiložila mi prst na ústa, když viděla, že chci odpovědět.
“Pojď, posnídáme společně.”
Podala mi tác s jídlem do postele a sama se ke mě přitiskla z druhé strany.
Společně jsme tak posnídali z jednoho talíře a zapili to silnou horkou kávou.

Při jídle mě tak napadlo, jak je asi na tom Pepa, jestli je také tak unavený jako já. A hned jsem se na to Nataši zeptal, co o tom ví. S úsměvem mi potvrdila, že je na tom Pepa úplně stejně, dokonce ještě hůře.
“Jak to, že hůře než já? To je možné?” Nechápal jsem to.
“Unavený byl včera stejně jako ty, jenže ještě večer musel uspokojit Táňu. A to hned několikrát. Proto je na tom hůře než ty, protože já jsem ti dala večer pokoj,” informovala mě Nataša se smíchem.

Tak Pepa byl ještě včera večer schopen plnit chlapské povinnosti? A dokonce několikrát? Tak to jsem ho obdivoval, jakou měl výdrž.
“A jak to víš? Ty jsi tam snad při tom byla?” zeptal jsem se bez přemýšlení.
Jak mohla znát takové podrobnosti ze včerejší noci?
“Nikde jsem nebyla, ale teď jsme se setkaly s Táňou v kuchyni a také chystala pro Pepu snídani do postele. Tak jsme jídlo připravily společně a přitom jsme si povykládaly zážitky ze včerejší noci. U mě to bylo stručné, tvrdě jsme usnuli a vzbudili se až ráno. Ale Táňa mi prozradila, že i když byl Pepa unavený, sex si neodepřel. A uspokojil sebe i Táňu dokonce třikrát. Až pak únavou usnul, dokonce když byl ještě zasunutý v Táni. Ale ta ho také uložila, přikryla a společně usnuli. A ráno měla stejný nápad jako já, nechat Pepu spát a připravit mu snídani do postele. A při tom jsme se tam setkali. To je vše. Ale co provádějí teď, to už opravdu nevím,” zakončila svoje vysvětlení se smíchem.

I já jsem se tomu vysvětlení, jak Pepa i přes únavu souložil až padl po třetím kole, s chutí zasmál.
Vůbec jsem si nedokázal představit sebe na jeho místě. Mně by se únavou asi ani vůbec nepostavil. A ještě dělat ty náročně prostocviky, když mě celé tělo bolelo? Ne, to bych včera nedal. I proto měl Pepa můj obdiv. Nejen za to, že to zvládl, ale že se toho vůbec odhodlal a nebál se možnosti trapné chvíle, kdyby se mu nepostavil nebo by padl únavou hned při prvním čísle.

Po snídani v posteli jsme si chvíli odpočinuli, ale Nataša mě nehodlala jen tak propustit ze svých spárů. Začala se ke mě lísat a já jsem pochopil, že mě čeká ta noční šichta, kterou jsem včera únavou zaspal. Neprotestoval jsem, ale veškerou aktivitu převzala Nataša.

Přesunula se mezi má stehna a rychle si připravila můj penis k obrazu svému, až byl tvrdý a tyčil se dle její představy. Pak už na nic nečekala, vyhoupla se na mě a zasunula si mou kládu do sebe. Když ucítila, jak ji znovu šimrám až na děloze, byla spokojena, jak si mě připravila.
A pak rozjela své gymnastické cvičení, které nás mělo přivést ke společnému vrcholu.
Ten přicházel velmi pozvolna, ale bylo to velmi příjemné, pozorovat mladé děvče, s jakou radostí se uspokojuje na mém tvrdém penisu. Já jsem si zase s radostí hrál s jejími pohupujícími se ňadry, která se přede mnou vlnila v rytmu její gymnastiky.
Kdybych nevěděl, že má Nataša skoro třicet roků, nikdy bych jí tolik nehádal. Její pružné a štíhlé tělo vypadalo velmi mladě, stejně tak tvář, určitě mladší aspoň o deset let. Jen její prsa byla trochu větší, než by odpovídalo její štíhlé postavě, ale to byl důsledek skutečného věku a jednoho porodu před šesti lety.

Společné úsilí nás obou přinášelo žádoucí výsledek. Naše vzrušení se stupňovalo s každým mým přírazem do žádostivého nitra Nataši, až se dostavil ten okamžik, za nímž už není návratu. Nataša cítila, jak v ní narůstám, sílím, napínám se a čekala na první výstřiky. I ona už byla těsně před vrcholem, jen ten poslední impuls jí chyběl k dosažení úplného vrcholu rozkoše.
A ten závěr byl tu. Cítil jsem to vrcholící napětí v rozkroku, až už to nešlo udržet. Přidržel jsem si Natašu pevně za boky, prohnul jsem se v bocích, zarazil jsem ho do ní co nejvíce to šlo a současně ze mě vystříkla první dávka spermatu. Jako vždy ta první dávka byla nejsilnější, dráždila Natašu až na děloze a to ji jako vždy dorazilo a vyvrcholila také. Vykřikla výbuchem rozkoše v jejím lůně, odkud se ta slast šířila do celého těla. Další výstřiky hustého spermatu v jejím nitru ji udržovaly těch několik vzácných okamžiků ve výšinách slasti z dokonalého sexuálního uspokojení.

Dostříkal jsem, ale zůstali jsme v sobě zaklesnuti bez hnutí a užívali si ty vzácné okamžiky doznívajícího orgasmu.
Její pulzující vagína ze mě ždímala zbytky mého spermatu a já jí v tom pomáhal slábnoucími stahy v rozkroku.

Po chvíli naše vzrušení opadlo, náš dech se stal opět pravidelným a tak se Nataša ze mě svezla, ale stále ještě neměla dost.
Sklonila se k mému ještě polotuhému penisu, vzala jej do úst, hrála si s ním a přitom mi jej dokonale vysála a očistila od zbytku našich šťáv. Pak už se schoulila mě po boku a na chvíli ještě usnula.
Mně už se spát nechtělo a tak jsem si jen užíval příjemné chvilky po probuzení a ranním sexuálním uspokojení s oddechující nahou dívkou přitulenou vedle mě.

Nataša se probrala asi za dvacet minut, otevřela oči a když viděla, že ji pozoruji, šťastně se usmála a nastavila ústa k toužebnému polibku.
Objal jsem ji, přitiskl k sobě a naše ústa se spojila. Přitom jsem jednou rukou zpracovával její pevný zadeček a druhou lehce stiskl její prso se stále vztyčenou bradavkou. Nataša zasténala, ale neodtrhla se ode mě a s radostí přijímala moje polibky a laskání citlivých částí jejího těla.
Po chvíli už jsme se potřebovali nadechnout, naše ústa se oddělila a to kouzlo okamžiku po probuzení pominulo.
Leželi jsme vedle sebe, zhluboka oddychovali a snažili se popadnout dech a už si jen užívali vzájemné přítomnosti a doteků našich nahých těl.

Ale protože všechno jednou skončí, tak i krásná ranní chvilka byla u konce a byl čas vstávat.
V kuchyni jsme si připravili ještě jednu ranní kávu a na lavičce u jezera jsme si vychutnali další krásné, i když už pozdní ráno, protože slunce už stálo vysoko a odlesky jeho paprsků na klidné jezerní hladině nás skoro oslepovaly.
Za chvíli se k nám připojili i Pepa s Táňou a tak byla naše malá skupinka spiklenců kompletní.
Shodli jsme se i na dnešním programu. Dnes žádné rýžování zlata, jdeme jen na procházku. Včerejšek nám dal zabrat a mohli bychom to také odnést zdravím.

Po odpočinku u jezera jsme se vydali na zdravotní procházku. Ale aniž bychom se domluvili, vydali jsme se znovu směrem ke ztracené opuštěné srubové vesnici se zlatonosným vodopádem.
Po cestě jsme si všichni svorně přiznali, že i když tam dnes nechceme hledat žluté kamínky, přece nás tam žene ta čarovná síla žlutého kovu. Už jsem chápal to opojení zlatem, o němž se toho tolik napsalo, ale nikdy jsem to nechápal, že může někoho tak omámit ta blízkost žlutého kovu a ta možnost vyrvat jej pro sebe z útrob země.
A teď jsem já i mí tři přátelé na vlastní kůži sami zažívali to zlaté opojení, které před námi zažili i tisíce jiných v minulých dobách, kdy propukaly zlaté horečky v různých částech světa.

Nespěchali jsme, ale za hodinku jsme byli opět na okraji lesa u srubové vesnice s protékajícím potokem. Než jsme se stačili opatrně rozhlédnout po údolí, tak jsme všichni ztuhli překvapením.
Z vesnice se ozývaly hlasy. A mužské. Opatrně jsme vykoukli z lesa, ale ve vesnici jsme nikoho neviděli. Ty hlasy se ozývaly více proti proudu potoka, tam, kde jsme poprvé spadli ze břehu do tůně a našli v utrženém břehu první žluté kamínky.

Pohledy a pokývnutím jsme se bez řeči dohodli, že jdeme dále.
Pomalu jsme došli do vesnice až k potoku a hlasy se opravdu ozývaly od tůně, kde jsme při první návštěvě spadli do potoka.
Vydali jsme se vesnicí po hlasech a u posledního srubu jsme zůstali stát a zírali, co se děje u tůně.
Čtyři chlapi byli ve vodě a nabírali ze dna potoka štěrk do velkých kýblů, ty podávali dále po proudu a tam je čtyři další propírali na velkých miskách. Na břehu stál vysoký elegán ve slunečních brýlích a pozoroval chlapy pod sebou, jak pracují. Všichni byli zaujati prací a nevšímali si okolí, tak nás nezahlédli.

Sledovali jsme tu usilovnou činnost a bylo nám naprosto jasné, co to znamená. Vyrušil mě až dotek na mém rameni.
Otočil jsem se, co se děje a Táňa nám všem posunky důrazně naznačovala, abychom byli potichu a abychom se otočili a ztratili se odtud, než nás někdo uvidí.
Neváhal jsem ani vteřinu, jistě měla pro takový spěch důvod, a ostatní mě následovali.

Kryti před skupinou mužů u tůně polorozpadlými sruby opuštěné vesnice jsme potichu vycouvali a stejnou cestou jako před chvílí jsme se vrátili do lesa.
Až tady jsme se zastavili a zvědavě pohlédli na Táňu s němou výzvou o vysvětlení.
Ta jen zavrtěla hlavou, znovu si dala prst na ústa a pokynula dále na stezku vedoucí k naší chatě. Snažili jsme se jít bez zastavení a co nejvíce potichu, ale až po čtvrthodině se Táňa zastavila.

Ja vam skažú, što ja znáju,” promluvila konečně Táňa, když popadla dech a mohla normálně mluvit. “Všichni ti muži jsou z naší vesnice. Znám je, některé jen od vidění, ale vím, co jsou zač. Polovina z nich jsou bývalí kriminálníci, propuštění nedávno na amnestii, a druhá polovina jsou povaleči, kteří nemají daleko k jakékoliv krádeži nebo podvodu, jen když to přinese pár rublů.
A ten na břehu, který je hlídal, je také od nás, ale teď je v jedné velké mafiánské partě v Krasnojarsku. Je to bývalý voják, prošel válkou v Afgánistánu, kde prý velel nějakým zvláštním jednotkám. Takže se o něm ve vesnici vykládá, že je potřeba s ním být za dobře a kdo se mu znelíbí, má s ním problémy. Proto jsem vás tak rychle odvedla pryč.
Ti chlapi se tu snaží těžit zlato, což samozřejmě není legální. A takoví lidé nemají rádi svědky své činnosti. Kdyby viděli, že je někdo sleduje při takové práci, vůbec by se nerozpakovali svědky umlčet. Zvlášť tady, v tom ztraceném údolí s rozpadlými sruby, by nás určitě nikdo nehledal. Proto jsem vás odvedla co nejrychleji pryč, aby nás ani nezahlédli. Snad se nám to podařilo.”

Její vysvětlení bylo více než výmluvné.
Pokud jsme nechtěli riskovat střet s mafiány z Krasnojarsku a přidělat našim děvčatům problémy, bylo opravdu nejlepší se co nejrychleji odsud ztratit.
Určitě nejenom mně blesklo hlavou, že jsme tady, ve ztraceném údolí s vodopádem, byli nejspíše naposledy. A tím také skončily i naše šance na další pokusy o nalezení žlutých kamínků.
Parta kriminálníků z Krasnojarska tak za nás vyřešila náš problém.
I když jsme si to ani jeden z nás nechtěli přiznat, ten problém jsme měli. A sice rozhodnout se, kdy už máme přestat s kopáním, kdy už máme zlata dost. Nebýt této nečekané situace, asi bychom se stále pokoušeli o získání dalších žlutých kamínků. Takto jsme alespoň měli jasno.
Konec s hledáním a zaměřit se na zhodnocení toho, co už máme.

“Ale stejně hledají na špatném místě,” vyslovil škodolibě Pepa to, co napadlo i mě a určitě i děvčata. “Za vodopádem je určitě kopat nenapadne, takže tam to zlato bude tak dlouho, dokud ho časem voda neodplaví. A víme to jen my čtyři, takže si to dobře zapamatujte a hlavně držte jazyk za zuby. Kdyby se o nás taková mafiánská banda dozvěděla, že o tom víme, bylo by zle. Třeba se sem ještě někdy vrátíme. A když ne, tak nevadí. Máme dost. A pokud všechno vyjde, tak i s tím, co máme, budeme mít po starostech na dlouhou dobu. Je nám to všem jasné?”
Pepa se po nás rozhlédl a když jsme všichni pokývali hlavou na souhlas, spokojeně se zašklebil se svým typickým úsměvem. “A teď jsme na procházce a konečně si užijeme volného víkendu. Ta včerejší šichta mi dala pořádně zabrat.”

“Myslíš tu šichtu tady za vodopádem nebo tu večer v posteli, při které jsi usnul?” zeptal jsem ho jakoby mimochodem, abych ho trochu popíchnul.
“Jak o tom víš?” zůstal na mě Pepa zírat.
“To víš, holky se ráno setkaly v kuchyni, když nám chystaly snídani, a probraly přitom i naše večerní zážitky. A od Nataši to zase vím já. Ale stejně tě obdivuju, že sis na to v noci troufnul. Já jsem byl tak utahaný, že jsem usnul jak špalek, a Nataša se ani nepokoušela mě k něčemu takovému nutit.”
“Když já jsem na to dostal v ložnici takovou chuť, že jsem se po té dřině pod vodopádem chtěl nějak vybít. A jak jsem byl unavený, tak jsem po třetím číslu také okamžitě usnul. A probral jsem se až ráno.”
“Ano, tak nějak jsem to také slyšel. A nerad to přiznávám, ale včera jsi byl v tomto ohledu opravdu lepší než já,” přizvukoval jsem mu se smíchem.
“Dej mi pokoj, jestli lepší nebo horší. Když já jsem dostal zase takové ty výčitky svědomí, že jsem manželce nevěrný. A tak jsem to ze sebe chtěl dostat tím divokým sexem. Protože vůbec netuším, jak se budu tvářit, až se vrátím domů. Budu muset lhát o všem, co jsem tady vyváděl. Nejenom o děvčatech, ale i o našich zlatokopeckých výpravách.
Vlastně ani nemůžu vykládat o našich společných víkendech. Tebe pomlouvat také nemůžu a ani nechci, takže budu muset všem, nejenom manželce, tvrdit, že víkendy jsme trávili spolu v bytě v Krasnojarsku a procházkami po městě a do kina. A doufám, že aspoň manželka mi to bude věřit,” dokončil Pepa už s vážnou tváří.
“To už jsme jednou řešili, v tom ti neporadím. Ale budu se také držet tvé legendy, co jsme dělali o víkendech. Ale kdybys potřeboval nebo bylo moc zle, tak mě klidně pomluv. Já to přežiju. Svobodnému klukovi to moc neublíží, někdy možná i drby pomůžou.”
Moje debata s Pepou už probíhala za pochodu na zpáteční cestě na chatu, děvčata si také o něčem povídala mezi sebou.

Brzy jsme byli zpět v naší vypůjčené chatě a po dobrém obědě jsme se usadili s kávou na naší oblíbené lavičce na břehu jezera.
Debatou o tom, co nás čeká dále, jsme si krátili čas do příjezdu ředitelské Volhy s Aljošou, aby nás rozvezla do našich domovů.
Při debatě jsem si uvědomil, že pokud všechno dopadne podle plánu, tak bude příští víkend můj poslední tady na Sibiři. Přestavba kravína je téměř u konce a čeká se jen na dodávku a montáž počítačů a zprovoznění kolchozního výpočetního střediska.

Když jsem tuto skutečnost přednesl ostatním, všichni jsme zvážněli. Věděli jsme, že k tomu v tuto dobu musí dojít, ale ta vyslovená holá pravda na nás přece jen zapůsobila trochu tísnivě.
“Chcete strávit poslední společný víkend tady na chatě u jezera?” položil jsem otázku, která mě napadla jako první, když jsem si uvědomil, že za týden budeme spolu v této sestavě nejspíše už naposledy.
Nikdo mi nedokázal hned odpovědět.

“A co kdybychom zůstali v Krasnojarsku a udělali si dvoudenní mejdan na rozloučenou?”
Pepa vyslovil svůj návrh s přesvědčením, že ho neodmítneme.
“Já tu sice ještě musím zůstat, dokud se nedovezou počítače a středisko nebude v provozu, ale bez Mirka už to tu nebude ono.”
Pepa pohledem hledal u nás podporu pro svůj návrh.
“Já jsem pro. Zajdeme si na dobrou večeři, podíváme se konečně po městě a užijeme si víkend zase jinak. Tady už to známe a aspoň se nebudeme chtít procházet do vesnice s vodopádem. Jenom doufám, že mě tu šéf ještě jeden víkend nechá.”

Té možnosti, že bych tu už příští víkend s nimi nebyl, se všichni upřímně zděsili. Sice jsem tomu nevěřil, zvláště po těch oslavných ódách na moji práci zde, v kolchoze na Sibiři, ale i taková možnost tu byla.
Takže jsme se domluvili, že spolu strávíme už páteční večer a pak celý víkend.
Jediný problém měla Táňa s dopravou do Krasnojarska, ale ujistila nás, že si to zařídí.

Další debata se stočila samozřejmě i na náš dnešní zážitek u zlatonosného potoka, ale vyslovovali jsme samé dohady. Jen Táňa nám dokázala říci něco konkrétního o lidech, které jsme viděli. Slíbila, že se o nich pokusí zjistit mezi lidmi ve vesnici něco více.
Později se objevil Aljoša s ředitelskou volhou a nadvakrát nás rozvezl domů. Samozřejmě i s naším utajeným zlatým pokladem, kterého nám v bytě už nebezpečně přibývalo.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1355
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriálu<< Vyhnanci na Sibiři – 25

8
Komentujte

avatar
7 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
7 Comment authors
Bob RomilDenis86HuhuMartinKittikit Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Harai1
Host
harai

Tohle už je nuda. Ten příběh se nikam nevyvíjí.

Trysky
Člen

Už to vidím, že jim to nakopané zlato ukradnou.

Kittikit
Člen
Kittikit

Trebas natrefi na slicnou a chtivou celnici 😉😁

Martin
Člen
Martin

Dost je mi divné , že pozor dával jenom jeden a ještě si jich nikdo nevšiml . Táňa se bude nenápadně vyptávat , čímž na sebe upoutá pozornost . No možná je ze šlamastiky vytáhne majitel chaty za pořádný balík . Nakonec budou rádi za málo . Můj spolužák jezdil na celé prázdniny do Ruska kolotočem a samozřejmě pašovali zlato i jiné věci . Po částech to ukryli v zařízení a rusaky podplatili . Pokud je neokrade mafie , tak jsem hodně zvědavý na způsob převozu do socialistické vlasti . No a aby se příběh trochu zdramatizoval mohla by být… Číst vice »

Huhu
Host
Huhu

Martine,já se na další díl tohoto seriálu vždycky těším. Beru to ale spíš jako normální povídku, sex přeskakuju a jsem zvědavý na tu dějovou linku. Za mě palec nahoru.

Huhu
Host
Huhu

Opravuji oslovení – mělo to být na autora, takže: Mirku 🙃

Denis86
Host
Denis86

Pěkné pokračovaní .

Bob Romil
Člen

Změna k lepšímu. Snad nás výskyt mafiánů posune dál v příběhu. Přeci jen těžení zlata v tolika dílech po sobě ztrácelo ten náboj. Jen doufám, že se neuváženě neprozradí mafii, aby z toho nebyl masox. Radši si přečtu o tom, jak si poradí s pašováním a případně jak dopadne vztah s Natašou.