Nataša mě samozřejmě přivítala s radostným úsměvem, i když trochu křečovitým. Přičítal jsem to tomu, že jsem se objevil nečekaně, bez předchozí domluvy. Nechtěl jsem jí lhát a vymýšlet si historky, proč zrovna dnes jsem k ní zašel. Po přivítání a polibku jsem jí na rovinu řekl, jak to bylo. Že mě k tomu přesvědčil Pepa, abychom věděli co nejdříve, jestli mají ty kamínky vůbec nějakou cenu. Současně jsem se přiznal, že jsem z práce tak utahaný, že asi brzo usnu.
Nataša moje přiznání přijala s úsměvem, ale stále se mi zdálo, že je ten úsměv nějak nervózní a křečovitý.
Když jsem chtěl malému Péťovi předat čokoládu od Pepy, překvapila mě sdělením, že Péťa dnes bude spát u babičky a ta ho i ráno zavede do školy. No nic, čokoládu dostane, až se vrátí zítra odpoledne ze školy.
Usadila mě v pokoji ke stolu a povečeřeli jsme spolu. S jejím souhlasem jsem otevřel láhev šampaňského, abychom si připili na přivítanou a po jídle jsme si sedli do sedačky každý se sklenicí těchto pravých sovětských bublinek.
Popíjeli jsme a ani jednomu z nás nebylo nějak do řeči. Nechtěl jsem Natašu do rozhovoru nutit, když byla taková nesvá. Po pár minutách se ale rozhodla, odložila sklenku s vínem na stůl, sedla si mi do klína čelem ke mě a objala mě kolem krku.
„Ty znáješ, što slučílos i što ja uznála?„a zadívala se mi vážně do očí.
„Net, neznáju. Paétomu ja zděs,“ odpověděl jsem automaticky, aniž bych nad odpovědí nějak přemýšlel a čekal jsem, co mi poví.
Nataša ještě chvíli váhala a pak mi potichu a s obavami v očích prozradila, že jí zubař potvrdil, že ten malý kousek žlutého kamínku je opravdu čisté zlato v té nejryzejší podobě. A že samozřejmě jí z něj zubní korunku dokáže udělat.
Tak a bylo to venku. Nevěděl jsem, co na to říci. Na jednu stranu úleva a radost z toho, co se nám podařilo objevit, na druhou stranu ta vidina budoucích starostí, jak s naším objevem dále naložit.
„Spasíbo,“ usmál jsem se na Natašu a políbil ji. Rázem z ni spadla ta křečovitá nervozita, přisála se na mě a dlouhý polibek nebral konce. Pochopil jsem, že měla strach, aby se mnou ta informace nezacloumala, abych nešílel radostí nad nálezem pár zlatých kamínků. A proto měla takovou radost, že jsem to přijal tak klidně a za tu zprávu jí jen poděkoval. Sama určitě zažila to stejné, když se o pravosti našich kamínků dozvěděla od doktora. Ale přitom musela zachovat kamennou tvář, protože oficiálně měla jen ten jeden malinkatý kousek, který sotva stačil na jednu zubní korunku.
Když jsme konečně vydechli, podal jsem jí její sklenici a teprve teď jsme si s chutí a s ulehčením připili na zdar naší akce tím nejlepším šampaňským, které se tu dalo koupit. Nataša mi seděla stále na klíně a teď to byla ona, kdo se rozpovídal a s nadšením spřádal plány, co s naším objevem podnikneme dále. Nechal jsem ji, ať se vypovídá a sám jsem si v duchu představoval, co nás teď čeká, co musíme podniknout. Na rozdíl od Nataši jsem si já uvědomoval, že nás tlačí i čas. Nataša i Táňa byla domácí, žily tady. Ale mě s Pepou zbývaly dva nebo tři týdny pobytu tady v Krasnojarsku a jak skončíme svoji práci, budeme muset odsud odjet. Do té doby musíme vyřešit, co s naším pokladem provedeme.
Dopili jsme víno, odložili sklenice a zůstali sedět v objetí proti sobě. Pak jsme se pomalu, jakoby nesměle políbili. Polibek se stával intenzivnější a vášnivější. Moje ruce vystřelily k jejím krásným ňadrům skrytým pod tenkou halenkou. Stiskl jsem je a cítil i ty bradavky, které rychle tuhly a zvětšovaly se. Masíroval jsem ta krásná prsíčka, Nataša tiše sténala a najednou zvedla ruce a čekala. Neváhal jsem ani vteřinu a přetáhnul jí halenku přes hlavu. A následně z ní spadla i její podprsenka, která podpírala ty její dvě nádhery. Jen se uvolnily, neudržel jsem se, vzal je do rukou a současně se přisál střídavě na jednu i druhou bradavku. Nataša sténala vzrušením a tiskla si mou hlavu na prsa. I mě vzrušovaly doteky její hebké pokožky, pevnost jejích ňader a tvrdost jejích bradavek. A jestliže to vzrušovalo mě, Natašu to vzrušovalo ještě mnohem více. Nechtěl jsem přestat, ale Nataša už to nevydržela. Seskočila ze mne, vzala mě za ruku a odvedla do malého pokojíku vedle. Rychle si sundala zbylé oblečení a během chvilky stála přede mnou nahá. Ani já jsem se nenechal pobízet a za malou chvíli rovněž před ní stál bez jediného kousku oblečení. Prozkoumávali jsme očima svá těla, dva kroky od sebe, i když jsme se viděli už mnohokrát. Ale znovu a znovu mě přitahoval pohled na cvičením vypracované tělo, její krásná prsa, hezký dětský obličej lemovaný hřívou blonďatých vlasů. To, že je opravdu přírodní blondýna, dokazoval chomáček blonďatých chloupků v jejím svůdném klíně. Pohled na vzrušivé křivky dívčího těla mě samozřejmě nenechal chladným. Stejně tak Nataša nedokázala zadržet vzrušení při pohledu na mé probouzející se mužství, které jí už tolikrát způsobilo potěšení a rozkoš. Neudrželi jsme se, ani jeden z nás. Moje ruce znovu vystřelily k jejím ňadrům, zatímco Nataša nedočkavě uchopila moje nářadíčko a připravovala si ho k akci. Rychle poklekla a moje chlouba ji zmizela v ústech. Zasténal jsem, když rozjela ústní a jazykový koncert. Věděl jsem, že dlouho nemůžu vydržet, ale nedokázal jsem se odtrhnout. Nataša byla pěkně rozjetá a když usoudila, že jsem připraven na milostná klání, vzala mne za ruku, ulehla na záda a stáhla mě na sebe.
„Davaj, pajdí, ja chačú těbjá,“ zašeptala a já už jsem bez jakýchkoliv pochybností do ní zasunul žulově tvrdého pěchováka kterého si před chvílí tak pečlivě připravila. Nohama mě objala kolem boků a doslova se zarazila na trčící kolík. Jasně jsem vnímal jak pronikám až na dno do její jeskyňky. A to právě Nataša chtěla: Cítit mě tak hluboko v sobě, cítit mě až v tom kousku svého ženského těla, kde vzniká nový život. To ji neskutečně vzrušovalo, protože to ještě nikdy nezažila, až teď se mnou. A to jen proto, že jsem byl trochu lépe vybavený než ti muži, s nimiž se doposud milovala. Ale už jsem věděl, že maximální rozkoš zažívá až teprve tehdy, když si mě zarazí do dělohy při mém orgasmu. Prudké výstřiky ji pak přiváděly téměř až k šílenství. A teplo, rozlévající se hluboko v jejím nitru, ji rozpalovalo jako tisíce jisker.
A právě toho chtěla dosáhnout i teď. Přirážel jsem do ní a ona si mě vždy ještě nakopla, abych se zarazil co nejvíce. Takové dráždění nešlo dlouho vydržet. Byl jsem už tak rozjetý, že jsem během krátké chvíle musel stříkat. Musela to vycítit a už jen čekala, až přijde má chvíle.
„Ja užé …,“ ani jsem to nedořekl, ale Nataša pochopila a zarazila si mě dovnitř, úplně nadoraz. V ten okamžik ze mě vytryskla první dávka hustého spermatu až do její dělohy. A na to Nataša čekala. Roztřásla se vzrušením a další a další dávky hustého mlíčí mířící do jejího lůna ji spolehlivě přivedly k silnému orgasmu. Ztuhla, křečovitě mě objala nohama a se zavřenýma očima si užívala tu rozkoš, která jen zvolna opadala. Opíral jsem se rukama o pelest postele a neodvažoval jsem se pohnout, abych nenarušil ty okamžiky společné rozkoše. Cítil jsem ty doznívající stahy našich spojených orgánů, které se společným úsilím snažily přesunout všechno dostupné sperma z jednoho pohlavního orgánu do druhého způsobem, jakým to kdysi dávno naplánovala matka příroda.
Ale i tyto stahy postupně ustaly a zůstal jen pocit nekonečného uspokojení. A to nejen mého, ale i radost z uspokojení mé partnerky. Nataša to zřejmě cítila stejně, protože i ona chtěla dosáhnout oboustranného uspokojení nás dvou.
Trvalo celou věčnost, než se můj utěšitel začal zmenšovat a jako had se vinout ven z dívčího lůna. Po chvíli už tak změkl a zmenšil se, že jsem z Nataši vyklouzl, ulehl vedle ní a unaven celodenní námahou jsem usnul dříve, než ona. Až ráno mi Nataša s úsměvem vyprávěla, že jsem usnul tak náhle, že se ani nestačila se mnou rozloučit na dobrou noc. A tak se jen stulila vedle mě a usnula chvíli po mě.
Probudil jsem se už za světla sám v posteli a kupodivu docela odpočatý. Aby také ne, když jsem prospal skoro deset hodin.
„Vstaváj, my dalžný uchadíť na rabótu,“ nakoukla na mě Nataša, jestli ještě spím.
Zhrozil jsem se pohledu na hodiny. Bylo už skoro osm hodin, za chvíli pro nás přijede Aljoša a já se ještě válím v posteli.
Vystartoval jsem do koupelny, dát se trochu do pořádku. Po cestě zpět jsem se stihnul přivítat s Natašou v novém dni a mazal zpátky za Pepou, o sedm paneláků vedle. Ještě před odchodem z bytu jsem Nataši připomenul páteční odjezd na chatu a také náš slib mlčenlivosti o nálezu žlutých kamínků. Nataša potvrdila naši dohodu vášnivým polibkem na rozloučenou a vystrčila mě ze dveří na chodbu.
Pepu jsem zastihnul už připraveného na cestu do práce.
„Kde jsi tak dlouho, už skoro hodinu ti tu ohřívám kafe,“ přivítal mě naoko rozzlobeně, i když hořel zvědavostí, jak jsem dopadl. „Nebo ti dala, že jdeš tak pozdě?“ šklebil se svému otřepanému vtipu.
„Dala mi, ale posnídat jsem nestihnul,“ odpověděl jsem mu ve stejném duchu.
„Aha, tak se nejdříve v klidu najez. Aljoša chvíli počká, protože hladový šéf je nevrlý a tudíž špatný šéf.“
Ohřál mi kávu a připravil rychlou snídani.
Nakonec jsme všechno stihli tak akorát. Jen jsem dojedl a Aljoša byl tady. V ředitelské volze, kodrcající děravou okreskou do kolchozu, to už Pepa nevydržel.
„Mirku, já už to nevydržím,“ začal tichým prosebným hlasem. „Co jsi zjistil? Sice tu nemůžeme moc mluvit, tak mi jenom řekni, jestli je to to, co si myslíme.“
„A přežiješ ano i ne?“ podíval jsem se na něho zkoumavě po chvíli rozmýšlení.
Pepa se také zarazil nad těmi dvěma jasnými možnostmi. Ale pak jen beze slova přikývnul.
„Tak zachovej chladnou hlavu. Ano, je to ono,“ téměř jsem mu to zašeptal do ucha a ukázal na Aljošu za volantem.
Pepa kývnul, že rozumí, zavřel oči a schoulil se na zadním sedadle u dveří. A po zbytek cesty až do kolchozu už nepromluvil ani slovo. Určitě mu ale také v hlavě běželo, co teď musíme zařídit, aby z těch kamínků byl nějaký užitek.
V kolchozu už na nás čekala naše parta a dali jsme se do práce. Omítky a rozvody elektřiny, to byla naše práce na nejbližších pět až sedm dní.
Ve čtvrtek jsme pracovali trochu déle, abychom v pátek mohli zase skončit o něco dříve a vydat se na víkend na ‚daču‘ u jezera.
Pilná práce v kolchoze nám dala zapomenout přes den na náš objev, ale večer v našem bytě v Krasnojarsku jsme se k tomu zase vrátili.
„Víš, Mirku, já jsem o tom našem nálezu přemýšlel celý týden,“ začal Pepa rozvíjet své úvahy. „A ještě před tím, než ti to Nataša potvrdila. A víš o čem? Jak jsme ty kameny hledali.“
„A na co jsi přišel?“
„Samozřejmě si pamatuješ, co se stalo. Seděli jsme na vyvýšeném břehu potoka nad tím malým jezírkem. Nataša se k tobě naklonila, břeh se utrhl a všichni čtyři jsme spadli do vody. A ty jsi se pak ve vodě otočil zpět ke břehu, ze kterého jsme spadli, a v té hlíně jsi uviděl lesklé kameny. Tu hlínu jsme pak prosívali a vybírali kameny. A až už tam nic nebylo, tak jsme toho nechali.“
„Ano, tak to bylo. V posledních deseti miskách už nebyl žádný kámen, tak jsme toho nechali. Můžeme ten břeh ještě jednou prozkoumat. Třeba ještě něco najdeme.“
„To můžeme. Ale my jsme zapomněli na jednu důležitou věc. Co když ty kameny, které jsme našli, jsou už jen zbytek, jen malá část toho, co tam bylo? A co ten břeh, který se s námi utrhnul? To bylo určitě víc jak jeden kubík hlíny, která s námi spadla do vody. Co když v této hlíně byly další kameny, a třeba mnohem více, než jsme našli?“
Už když Pepa rozvíjel svou myšlenku, uvědomil jsem si, že má pravdu. Kameny se zaleskly v hlíně, která se objevila po odtržení části svahu. A bylo opravdu možné, že kameny byly i v tom sesuvu.
„Asi máš pravdu,“ souhlasil jsem s Pepovou dedukcí. „Pokud tam ty kameny byly, tak jsou teď v té mělké vodě u břehu. Ale to zjistíme o víkendu, pokud se tam půjdeme znovu podívat.“
„Samozřejmě, že se tam musíme jít znovu podívat. Teď, když víme, že stojí za to se tím zabývat, tak by bylo škoda to ještě jednou neprozkoumat.“
„Pepo, a uvědomuješ si, že i když najdeme ještě další kameny, tak stále nemáme žádný plán, jak je zhodnotit a proměnit na peníze nebo na něco jiného, co nám přinese užitek?“
„To vím, ale na to máme ještě dost času něco vymyslet. Na rýžování ale máme už jen dva, možná tři víkendy. A musí to proběhnout ve vší tajnosti. Tak se na to musíme připravit.“
„Vidím, že už to máš promyšlené, tak co navrhuješ?“
„Do detailů to promyšlené nemám. Ale celý problém musíme řešit postupně.
V prvé řadě si musíme promluvit s Táňou a Natašou. Jedou v tom s námi a všichni musíme mít jasno, co bude dále. I děvčata musí říci svůj názor nebo návrh, jak pokračovat. Musíme se dohodnout, protože v tom musíme být jednotní. A pak pokračovat tak, jak se dohodneme. Bez jakýchkoliv tajností nebo nejasností vůči sobě.
A za druhé, musíme se pokusit ještě najít další kameny. A na to se musíme připravit. Například pořídit si lepší vybavení, které by nám rýžování usnadnilo a urychlilo. Tím myslím třeba zednické lžíce, malé lopatky nebo kbelíky na nabírání zeminy z vody a podobně.
A za třetí musíme vymyslet, co s těmi kameny podnikneme a jak je zhodnotíme. S tím musí děvčata také souhlasit. Táňa měla úkol poptat se mezi lidmi z vesnice, jak s nalezeným zlatem naložili oni. To bychom se od ní měli dozvědět už zítra. A z toho budeme vycházet při dohodě o tom, jak budeme dále postupovat my. Přiznám se, že v tomto bodu nemám vůbec jasno, nenapadá mě vůbec žádné řešení.“
Pokýval jsem hlavou a vstřebával Pepův vyčerpávající monolog. Se všemi částmi jeho návrhu jsem souhlasil, Pepa to měl dobře promyšlené.
„Souhlasím s tebou. Pokud chceme uspět, musíme se celým problémem zabývat se vší vážností. A hlavně v dokonalém utajení. Nezapomeň, že jsme v komunistickém Rusku a místním mocným by se nelíbilo, kdyby zjistili, že jim tu pod nosem těžíme zlato.“
Dohodli jsme všechny detaily, na které jsme byli schopni pomyslet a s netrpělivostí jsme očekávali víkendový pobyt na ‚dači‘.
Páteční dopoledne uběhlo při práci jako voda a po obědě už jsme se chystali na odjezd do Krasnojarsku a na ‚daču‘. Sotva jsme si s Pepou stihli tajně nachystat nářadí, na kterém jsme se včera večer dohodli. Zednické lžíce a malé lopatky nebyl problém, ale sehnat malé kyblíky, aby se daly nenápadně přenést, bylo nemožné. A tak jsme to nakonec vyřešili tak, že jsme v kolchozní kuchyni dostali dva staré rendlíky s dlouhou rukojetí. Takto vybaveni jsme uháněli po obědě do Krasnojarsku. Vyzvednout věci na víkend a děvčata na zastávce už byla rutina a za hodinku už jsme vystupovali u naší srubové chaty. A brzy jsme byli v kompletní sestavě i s Táňou, Sergejem a Ivanem.
Zatímco Nasťa už nedočkavostí svlékala očima své dva milence, tak nás čtyři spiklence už nedočkavostí pálila půda pod nohama a nejraději bychom už vyrazili prozkoumat zbytek zeminy ve zlatokopeckém táboře. To už bylo samozřejmě dnes nereálné, ale aspoň na malou procházku po okolí jsme se vydali, abychom si mohli nerušeně promluvit. Jen jsme byli v dostatečné vzdálenosti od chaty, obrátili jsme se beze slova na Táňu, co zjistila ve vesnici. Ale nebylo to moc povzbudivé. Ti, co občas pár zrnek zlata našli, je prodávali přes jednoho místního vesničana překupníkům v Krasnojarsku. Ale za tak směšně nízkou cenu, že si často zlato raději nechali a použili je na zlaté zuby.
Tím byly naše možnosti zpeněžení zlata zde v Rusku značně omezené. Já jsem sice měl nějaký nápad, ale stále jsem doufal, že ho nebudu muset navrhnout a vyřešíme to jinak. A protože to bylo poněkud nestandartní řešení, tak jsem si je zatím nechal pro sebe. Jen jsme se dohodli, co budeme dělat zítra a vrátili jsme se chatu.
Večeři jsme zahájili obligátním přípitkem vodkou a velkou láhev jsme při večeři vyprázdnili. Posezení po večeři u praskajícího krbu proběhlo podle stejného scénáře jako minulý týden, jen s tím rozdílem, že naše spiklenecká čtyřka se přesunula do ložnice v podkroví a vzali jsme s sebou dvě láhve šampaňského. Nasťa se svými milenci zůstala opět v pokoji u krbu.
My čtyři jsme se od sebe ale nedokázali odloučit. Naše společné tajemství jako by nás spojovalo a současně vzrušovalo. Sedli jsme si v naší ložnici kolem stolu, popíjeli šampaňské a povídali si historky ze života. Děvčata kroutila hlavou nad naším vyprávěním o běžném životě v Československu, který pro ně zněl téměř jako sci-fi. Holky nebyly nikdy jinde, než tady na Sibiři, v tomto stranou a bohem zapomenutém koutě Sovětského Svazu. A já s Pepou jsme občas nevěřícně zírali nad jejich neznalostí vnějšího světa, když na naše vyprávění někdy reagovali odmítnutím s odůvodněním, že v jejich televizi o tom mluví jinak a ony televizi věří.
Na takový pohled jsme neměli argumenty a tak jsme si na vzpamatování stále častěji přihýbali z velkých láhví se šampaňským. Zvlášť Pepa trestal láhev důkladně a když byla prázdná, leskly se mu oči chtivostí. Objal Táňu, začal ji líbat, sundal jí halenku a přisál se na její obnažená prsa. I Táňa už měla z vypitého šampaňského povznesenou náladu a se vzrušením přijímala projevy Pepovy náklonnosti. Pepa se nezastavil jen u halenky a za chvíli už ležela Táňa napříč na posteli úplně nahá s Pepovou hlavou v rozkroku. Ten se snažil a přiváděl Táňu svým jazykem a ústy stále více k vrcholu rozkoše. A to bez ohledu na to, že nebyli v ložnici sami.
Ale i Nataša už byla v náladě po vypitém alkoholu. A když uviděla začínající sexuální hrátky druhé dvojice, nevydržela jen přihlížet a sklonila se k mému rozkroku. Během chvilky jsem byl bez oblečení a můj nedočkavec zmizel v jejích ústech. Užíval jsem si ústní masáže a přitom ji zbavoval oblečení, abych se také dostal k pokladům jejího božského těla. Zanedlouho jsem i já ležel napříč na posteli s Natašou přisátou k mému ohonu a užíval si to. A půl metru vedle mě si podobné pocity užívala i Táňa, v jejímž rozkroku se činil Pepa.
Táňa tiše sténala stoupajícím vzrušením, ale přitom nevěřícně sledovala, jak kousek vedle ní mizí v ústech Nataši ten tvrdý kousek mého těla, ten kousek, který dokáže ženám způsobit takovou rozkoš. Viděla, jak si Nataša užívá hrátky s tím jediným kouskem mužského těla, který ženám chybí. Viděla, jak se můj nedočkavec napíná a roste a vyplňuje kamarádce ústa. Ta usoudila, že je už dostatečně připraveno, vyhoupla se na mě a naráz si dobyvatele zasunula do sebe. Slastně vydechla, když ucítila ten známý vzrušující dotek ve svém nitru. Pak rozjela svou gymnastickou jízdu. Ale nespěchala, zato si důkladně přirážela mou chloubu dovnitř a se zavřenýma očima a zvrácenou hlavou, si každý pohyb užívala. Já souběžně a s radostí zpracovával pohupující se ňadra, která jsem měl před očima.
Táňa už nevydržela ten pohled na Natašu pohybující se nade mnou. I když ji Pepa svými ústy přiváděl k šílenství a rozkoši, chtěla více.
„Daváj, pajdí v menjá,“ vyzvala vzrušeně Pepu a přitáhla si jej na sebe. Ten neváhal, přesunul se mezi její zvoucí rozevřená stehna a obratně zasunul do slintajícího otvoru. Byl už tak vydrážděný, že začal přirážet takovým tempem, jako by nás chtěl dohnat. Ale nebylo co dohánět, protože Nataša si cválala do cíle pravidelným tempem, které jí vyhovovalo a na sousedy nebrala ohledy.
Táňa ale přijímala jeho zběsilou jízdu s nadšením, povzbuzovala jej a blížila se k vrcholu. Přece jen měla týdenní pauzu, tak jako Pepa, a tak si užívala opětovného divokého sexu. Přitom vzrušeně sledovala i Natašu a její klín, v němž se objevoval a zase mizel můj protahovák. To všechno dohromady způsobilo, že během chvilky byla hotová a její bouřlivé vyvrcholení ji zcela ovládlo. Vykřikla, nohy jí vyletěly nahoru a pak objala Pepu kolem boků. Stahy kundičky dohnala i Pepu k vrcholu, jen malou chvíli po ní. Pepa vykřikl to své: „Už jsem,“ a začal ji plnit spermatem. S každým výstřikem, který vychrlil jeho napínající se a cukající se pták, zatnul svaly na hýždích a pomáhal tak přesunout ze sebe celou týdenní zásobu do dychtivého lůna. Táňa teď stejně nadšeně přijímala a stahy poševních svalů nasávala vše, co do ní Pepa vystříkal. Byla na ni znát týdenní abstinence a nedočkavost, užít si znovu tak, jako před týdnem. Pepa jí dokonale vyhovoval, protože ji dokázal vrcholně uspokojit. Náhle si uvědomila, že mnohaletou pauzu a odříkání se sexu vydržela jen proto, že netušila, jak krásné milování může prožít. Ve vesnici neměla šanci nikoho najít a až teď jí náhoda přihrála do cesty a do postele mladšího muže. Ten jí předvedl, o co mnoho let přicházela a jak může být milování po tak dlouhé době vzrušující a plně ji uspokojovat. A určitě i fakt, že její milenec je cizinec, přispělo k tomu vzrušujícímu finále, které ji zcela ovládlo.
I když Nataša také spěla svým tempem k vrcholu, přece i ji nenechal chladnou pohled na dvojici vedle nás, která se svíjela v bouřlivém orgasmu. I mě ten pohled vzrušil a najednou jsem byl na vrcholu. Můj pěchovák narostl, vyplnil Natašu a začal stříkat. Jakmile v sobě Nataša ucítila to známé pnutí, ještě dvakrát přirazila a s nadšeným výkřikem naposled dosedla a zarazila si ptáka co nejvíce dovnitř. Prudké výstřiky dráždily dělohu a to nastartovalo i její vyvrcholení. Vykřikla a její tělo se rozechvělo tím maximálním vzrušením, které za posledních několik týdnů už zažila tolikrát, ale vždy to bylo trochu jiné. Byla vždy vrcholně uspokojena a i ona si uvědomovala tu vzrušující příchuť neznáma, při milování s cizincem, který měl k ní úplně jiný přístup než místní muži. Ti se věnovali mnohem raději alkoholu, než ženám a sex byl pro ně jen manželskou povinností, nebo naopak kratochvílí pro vlastní uspokojení. Milování pro dosažení oboustranného uspokojení jim nic neříkalo.
Nataša ztuhla ve vrcholné rozkoši a zůstala na mně sedět. Kundička ze mne dolovala poslední kapky, dokud jsme se oba nezklidnili. Pak už jsme si jen užívali doznívání orgasmu.
Stejně na tom byli vedle nás i Pepa s Táňou, kteří byli také jako dvě sochy, ztuhlé půl metru od nás.
Musel to být zajímavý pohled. Dvě milenecké dvojice, těsně po společném vyvrcholení. Mladší muži s o něco staršími ženami, jejichž lůna bylo již po několikáté zcela naplněna zralým a plodným semenem. Spokojenost byla na všech stranách. Já s Pepou jsme byli vděční za pravidelný a vynikající sex. A děvčata? Ta se snažila dohnat léta bez sexu, a tak byla vděčná za těch pár týdnů něhy a krásného milování.
Po chvíli ztuhlosti a křeče orgasmů přece jen čtyři sochy obživly a milenecké dvojice se od sebe oddělily.
Naše penisy z děvčat vyklouzly a zůstali jsme sedět na naší velké posteli proti sobě. Na jedné straně já s Natašou, opřeni o zadní čelo postele, proti nám Pepa s Táňou opřeni o přední čelo postele. Všichni jsme se cítilo tak nějak provinile, jako bychom se styděli za tu společnou soulož a společné projevení vzájemných citů. A my dva mohli oči nechat na svých děvčatech, která seděla před námi a zcela bez ostychu nám ukazovala své rozevřené klíny. Oba jsme zraky nadšeně prozkoumávali svůdné klíny našich partnerek, z nichž vytékaly bílé stružky našich šťáv, kterými jsme jejich lůna před chvílí bohatě naplnili. Děvčata zase s nemenším zájmem sledovala naše, teď už povadlé ptáky, které líně visely přes vyprázdněné pytlíky.
Abychom setřásli ten ostych z nečekané situace, nechal jsem kolovat nedopitou láhev šampaňského a každý se pořádně napil, až byla láhev prázdná. Dostavilo se krásné uvolnění při kterém jsme dokázali debatovat, jako by se nic nestalo a neseděli jsme proti sobě nazí v posteli.
Pak přece jen zaúřadovala únava a alkohol a začínali jsme usínat. Byl nejvyšší čas jít spát. Zítra nás určitě čeká hodně zajímavý den. Pepa s Táňou se přesunuli do své ložnice a já s Natašou jsme během chvilky usnuli v posteli, která byla nečekaným svědkem našich společných radovánek ve čtyřech.
Omlouvám se autorovi , ale už trochu stereotypní vyprávění – nuda jak na Sibiři. Ovšem zajímavý je vývoj s tím zlatem, jak ho výhodně zpeněžit… to mě zajímá.
Myslím, že nejsi sám, komu to zpestřilo zájem. Jsem vskutku zvědavý na cestu kontrabandu.
V jednu chvíli na začátku při rozhovoru s Natašou , když mu řekla , víš co se stalo . Tak jsem si říkal , těhotenství je zde více . Ostatně po těch sexuálních výkonem , by nebylo ani divu . No a nyní se zápletka stačí k novému hledání zlata . Jenom jsem zvědav jak jej následně zpeněži a nebo propašuji domů .