Toto je 15 díl z 20 v seriálu Vyhnanci na Sibiři
Od pondělního rána jsme znovu tvrdě makali na úpravě kravína na výpočetní středisko. Už se pomalu začínalo rýsovat, jak bude vypadat nejmodernější zemědělské výpočetní středisko na Sibiři, možná i v celém Rusku. I když práce postupovaly pomaleji než jsem měl naplánováno, tak důležité bylo, že vůbec postupovaly. Po obědě jsem zašel do kanceláře kolchozu za Olgou Sergejevnou, abych absolvoval pravidelné pondělní hlášení s vedením mé firmy v Moskvě. “Privět Ólga, kak tvají dělá?” pozdravil jsem zvesela. “Privět Mírek, u menjá vsjo charašo,” vzhlédla Olga od práce s úsměvem. “Ty chóčeš kófe?” “Da, chaču, spasíbo.” Olga už z minulého týdne věděla, proč jsem tady, protože jsem takový telefonát do Moskvy absolvoval už dvakrát. Uvařila mě kávu, usadila ke stolu v prázdné kanceláři ředitele a spojila mě s vedením mé firmy v Moskvě. Šéf naší skupiny nebyl zrovna nadšený, když jsem mu sdělil, že se práce tady aspoň o týden, ale spíše o dva, protáhnou proti původnímu plánu. Ale současně moc neprotestoval, když jsem mu sdělil důvody zpoždění. Moje práce tady na Sibiři byla totiž placena zemědělci v Československu, takže firma v Moskvě na mě netratila. Jenom tam za mě neměli náhradu a tak i šéf musel občas za mě přiložit ruku k dílu. Takže závěr týdenního reportu vyzněl do obligátního nic neříkajícího pokynu : Tak to tam co nejrychleji dodělej a vypadni ze Sibiře, ať už jsi tady v Moskvě! To jsem samozřejmě šéfovi přislíbil a mohl se dále věnovat práci. Po skončení hovoru jsem šel dopít kávu za Olgou do předpokoje. Povídali jsme si o práci, jak postupuje naše stavba a nakonec ze mě vypadl i dotaz, jestli neměla ve vesnici nějaké problémy po mé návštěvě u ní. Jenom se smutně usmála, že to nějaká místní drbna zaznamenala, ale vše proběhlo téměř bez povšimnutí. A s tím svým smutným úsměvem zašeptala, že by si to ráda někdy zopakovala. Pohladil jsem ji po tváři a jenom souhlasně pokýval hlavou. “Priďoš sivódnja věčerom?” Vyslovila to tiše ale rozhodně. Byla si jista svou věcí, věděla co chce, co jí chybí a co potřebuje. A vůbec se nestyděla za to, že se jí to se mnou před dvěma týdny tak líbilo. V tomto zapadákově to pro ni byla jedna z mála možností, jak si užít rozkoše z milování s mužem. Uchopil jsem ji za ruku. “I ty chóčeš apjáť vsjo?” zadíval jsem se jí pátravě do očí. “Da, ja chačů,” odpověděla okamžitě a tentokrát už neuhnula pohledem. Z jejích očí na mě hleděla důvěra, že přijmu její pozvání a učiním ji šťastnou aspoň na těch pár hodin v noci. Nemohl jsem ji zklamat, tak jsem jen přikývnul. Znovu jsem si připomněl debatu s Pepou, kdy jsme z legrace konstatovali, že pro úspěch akce je třeba přinášet oběti. Ale v tomto případě mě to připadalo jako pomoc trpící než jako oběť. Žena, která měla svoje potřeby, ale která také měla úroveň a nechtěla jen za každou cenu uspokojovat svůj chtíč s nějakým místním ochmelkou. Alkoholismus byl té době v Sovětském Svazu na vrcholu. Až musel zasáhnout Gorbačov se svým ‘suchym zakonom’. Ale celé generace Rusů byly alkoholismem zasaženy a právě proto bylo pro takové ženy, jako byla Olga, téměř nemožné najít si normálního chlapa. O založení rodiny ani nemluvě. A tak raději zůstávaly samy a věnovaly se práci. Dohodli jsme se, že k ní přijdu hned po práci. Nebudeme čekat, až se setmí. Než přijdu, Olga zatím připraví večeři. Vnutil jsem jí pár rublů, aby koupila nějaké pití na večer. Já sám jsem netušil, kde se tu dá v okolí něco sehnat. Dopil jsem kávu, pohladil ji po tváři a vrátil se na stavbu. Pepovi jsem začerstva oznámil, že bude dnes v Krasnojarsku opět sám a setkáme se zase až zítra ráno v práci. “Vidím, že soudružka sekretářka si znovu žádá tvých služeb,” šklebil se na mě Pepa.”Tak se večer snaž ať neuděláš ostudu. Pamatuj, že v tomto bohem a stranou zapomenutém kraji reprezentuješ Československo.” Dále už to nebylo třeba rozebírat. Pepa dobře věděl, že i jeho románek s učitelkou Táňou, podobně postiženou dlouhodobým nedostatkem vhodných chlapů, je pro ni jen krátkodobá pomoc, kterou si ale ona naplno užívá. A také s reprezentantem malého státu ze srdce Evropy. Práce pokračovaly pomalu, ale jistě, kupředu. Naši dělníci už si začínali zvykat na mé požadavky na kvalitu a do večera bylo zase kus práce hotovo. Pepa odjel do Krasnojarsku, já jsem se v šatnách dělníků dal do pořádku a ještě dlouho před západem slunce vyrazil za Olgou do blízké vesnice. Občas jsem někoho potkal, ale protože místní lidé už nás za ty tři týdny znali, tak už nás také brali skoro jako domácí a zdravili se se mnou. Olga seděla před domem a čekala na mne. Přivítala mě s radostným úsměvem, ale jakékoliv projevy si nechala až za námi zavřela dveře. To se ke mě přivinula a přivítání dokončila dlouhým polibkem. Nenechal jsem se pobízet a jednou rukou jsem prozkoumával pevnost jejího zadečku a druhou tiskl ňadro. Zasténala ale vydržela v polibku. Když jsme se po chvíli od sebe odtrhli, byla červená vzrušením. Ale oba dva jsme věděli, ze nemusíme nikam spěchat. Máme přece před sebou celou noc. Po nezbytném přivítání velkým ‘stakanem’ kvalitní pšeničné vodky s černým chlebem, jsme se dali do jídla. Olga byla dobrá kuchařka a vzhledem k omezeným možnostem nákupu potravin vykouzlila i z toho mála velmi dobrou večeři. Nespěchali jsme, povídali si při jídle, zapíjeli ho vodkou a venku se zatím setmělo. I když jsme vypili spolu půl litru vodky, necítil jsem moc účinek alkoholu. Už z dřívějška jsem znal, že pokud se popíjí vodka při jídle, tak se její účinky zmírní právě jídlem konzumovanym současně. Po večeři už jsem nechtěl další alkohol a tak Olga uvařila silnou kávu. Mrkla na mě, vzala za ruku a odvedla si mě zadními dvířky na dvorek a do zahrádky, kde kolem mohutného stromu byla zbudována jednoduchá dřevěná lavice se stolem. Usedli jsme, objal jsem Olgu kolem ramen, opřeli jsme se o kmen stromu a užívali si tu neuvěřitelně černou tmu bez jakéhokoliv osvětlení. Samozřejmě jsem neodolal a moje ruka při objetí zabloudila až na její ňadro, které se ve večerním chladu bojovně tyčilo přes tenkou látku halenky. Olga se ani nepohnula, seděla a tiše si užívala mé objetí a dráždění. Po chvíli se rozhodla, že mi to také vrátí. A tak jednou rukou hladila a svírala tvrdnoucí penis přes tenkou látku kalhot. Bylo mi jasné, že takové společné dráždění dlouho nevydržíme. Olga se obrátila tváří ke mě a přisála se ke mně dlouhým polibkem. Naše dráždění přitom stále pokračovalo, až už to nevydržela. Vytrhla se mi, vzala za ruku a odvedla do už známé komůrky s vyřezávanou postelí a vysokou peřinou. Během vteřiny jsme se sebe servali oblečení, Olga podřepla a vzala bojovníka do úst. Okamžitě se napjal a ztuhl ji v ústech. To bych dlouho nevydržel. Ale i já jsem ji chtěl ochutnat. Jemně jsem ji uchopil, uložil do postele a přilehl k ní v klasické šedesátdevítce. Olga nejprve trochu znejistěla, asi byla v takové pozici poprvé v životě, ale rychle se přizpůsobila nové situaci a znovu rozjela ruční a ústní masáž ztuhlého bojovníka. Také jsem neváhal a natlačil hlavu mezi její stehna. Sotva jsem uchopil rty její hrášek, který už vykukoval z jemného kožíšku, zachvěla se a sevřela mě stehny jako do svěráku. Nedal jsem ji ani vydechnout a jazykem začal prozkoumával otvůrek do síně blaženosti. Však už byl nedočkavý a čekal jen na to, až bude zaplněn. Olga samou rozkoší se zapomínala věnovat mému nástroji. Jen ho svírala v ústech a její tělo se třáslo neznámou rozkoší. Pak vybuchla. Vykřikla, vzepjala se a znovu mi sevřela stehny hlavu jako do kleští. Tělo se třáslo, ústy svírala mou chloubu, až to zabolelo a sténala dosud nepoznanou slastí. Stejně tak I já cítil silnou touhu po vyvrcholení. Nechal jsem ji chvíli užít si orální rozkoše, ale pak jsem se Vymanil z jejího sevření. Otočil jsem se, nalehl na ni a zasunul v klasické poloze. Hleděla na mne rozšířenýma očima, jako by ani netušila, co bude následovat. Nenechal jsem ji dlouho na pochybách a hned začal přirážet. Ještě se ani nevzpamatovala z orálního vyvrcholení a její vzrušení se znovu stupňovalo. Jako posedlá chtíčem mi vycházela vstříc a moje nárazy do jejího lůna nabývaly na důrazu. To už jsem cítil, že brzy přijde finále. Dobyvatel se zvětšoval a tuhnul, až Olgu zcela vyplnil dráždil všude. Znovu vykřikla, vypjala se proti mně a jako šílená házela hlavou do stran. Z úst se řinul nedefinovatelný zvuk, jako by chtěla celému světu sdělit, jakou rozkoš právě prožívá, avšak hlasivky ji odmítaly poslouchat. I pro mne bylo její vyvrcholení tou poslední kapkou. Tím posledním momentem, za nímž už není návratu. Můj na kost tvrdý plenitel nabral na objemu, nalil se krví, nasál dávku sperma ze zásob a s posledním přírazem začal do Olžina lůna chrlit jednu dávku horké lávy za druhou. To už bylo na ni moc. Jakmile ucítila cukající se penis ve svém nitru a teplo, které se v ní začalo rozlévat, znovu vykřikla a na chvíli ztratila vědomí. Dostříkal jsem, složil se zemdleně na tuhá ňadra a vydýchával se. Přitom jsem cítil, jak se posledními stahy svalů v klíně zbavuju všeho sperma a vagína ho se stejným úsilím nasává a posouvá až do dělohy. Během chvilky se vrátila z výšin bezvědomí zpět do reality. Její doznívající orgasmus ji stále ovládal. Až po chvíli si začala uvědomovat, kde je a co se s ní dělo.
Mohlo by vás zajímat  Je to ve hvězdách 01
“Što slučílos?” zašeptala ohromeně, když už byla schopná znovu komunikovat. “Já si vůbec neuvědomuju, co se se mnou stalo. Vím jen, že jsem se třásla, pak jsem ucítila jak jsi do mě vystříknul a víc si nepamatuju. Až po chvíli jsem se probrala a ty jsi ležel na mně.” “Tak to jsi prožila tak silný orgasmus, že tvoje tělo se muselo na chvíli vypnout, aby zvládlo přijmout ten nápor rozkoše. Aspoň vidíš, jaké to je být důkladně pomilována.” A na důkaz svých slov jsem se jí přisál na ústa a zavrtěl svým polotuhým údem, stále uvězněným v její jeskyňce. “Padaždí, ja užé němagú,” reagovala okamžitě na další vlnu vzrušení. Opět se začala třást a sténat rozkoší. Čekal jsem chvíli, než její vzrušení opadne, a pak jsem vyjel a ulehl vedle ní. Schoulila se mi pod paží, ale stále se lehce třásla. Objal jsem ji, políbil a přitiskl k sobě, abych jí dodal pocit bezpečí a jistoty ve chvíli, kdy prožívala asi největší pocity štěstí v životě. Za chvíli mi usnula v náručí a já usnul chvíli po ní také. Ráno mě probudil lehký pohyb vedle mě. To se Olga snažila opatrně, aby mě neprobudila, vymanit z mého objetí. Když ale viděla, že mě tím stejně probudila, znovu se ke mně přitulila a přisála se mi na ústa. “Dóbroje útro, mílyj,” zašeptala mi do ucha, když mě nechala se nadechnout. “Dóbroje útro, Ólja,” zašeptal jsem ji do ouška i já. A to bylo vše, více jsme si nemuseli říkat. Zůstali jsme tak v objetí ještě pár minut a užívali si vzájemných doteků našich nahých těl. Znovu jsem si přehrával ten neuvěřittelný zážitek ze včerejšího večera, kdy se mi podařilo takovou žádostivou ženu pomilovat až do bezvědomí. To jsem nikdy nezažil a kdo ví, jestli se mi takový zážitek ještě někdy poštěstí zažít. Po chvíli se ke mě Olga otočila a se zřejmou nechutí mi oznámila: “Nam núžno vstavať, pajdí.” Pokud jsme chtěli přijít do práce alespoň trochu na čas, nezbylo, než se této výzvě podřídit. Rychlá ranní očista, oblečení, ještě rychlejší ranní snídaně, a mohli jsme se vydat do kolchozu, abychom přispěli k budování sovětského socialismu. Přesně podle hesla vytyčeného pro budovatele socialismu: ‘Každý podle svých schopností, každému podle jeho zásluh’. Krásné heslo, které mělo ale jednu zásadní vadu – nikdo se jím při budování socialismu neřídil. A naopak všichni uplatňovali pravidlo – Za minimální práci maximální odměnu. Ale nikdo nepomyslel na to, že ať chceme nebo ne, stále platí jedno, léty prověřené heslo – Bez práce nejsou koláče. A pokud si na ně někdo i občas vzpomněl, tak se je snažil rychle zapomenout. Do kolchozu jsme došli za dvacet minut, ale kupodivu jsme tam byli jedni z prvních. Ani Pepa, ani dělníci ještě nedorazili, tak jsem přijal pozvání Olgy na jedno ředitelské kafe v její kanceláři. I když jsme se na veřejnosti k sobě chovali profesionálně bez nějakých důvěrností, přesto nepatrné dotyky při předávání kávy byly elektrizující a byly tajným důkazem toho, že se mezi námi v noci odehrálo něco vzrušujícího, něco, co se nedá naplánovat, ale co se občas mezi dvěma lidmi přihodí. Při kávě jsme si povídali, ale o prožité noci už nepadlo ani slovo. Dopil jsem kávu, pohladil Olgu po tváři a vyrazil za svými pracovními povinnostmi. Náš malý tým už byl nastoupen v plném počtu, Pepa už dokonce rozdával první pracovní pokyny. Nechal jsem ho, ať si vyzkouší funkci stavbyvedoucího, někdy se mu to může hodit. Omítky stropu byly téměř hotové, i když trvaly asi dvakrát tak dlouho, než jsem si naplánoval. Ale holt naše normy pracovních výkonů tu neplatily. A o kvalitě práce škoda mluvit. Přesto jsme se s tím museli nějak poprat a poradit si. Naše šéfy nezajímal neúspěch ani možné problémy. Chtěli slyšet jen jedno jediné hlášení : HOTOVO! Po obědě jsme se vrhli na dokončování omítek stěn, na což jsem si vytýčil čas maximálně do konce následujícího týdne. Před omítkami nám jeden zkušený elektrikář, kterého zajistila Nataša, osazoval kabely s vývody tak, jak si naplánoval a poručil Pepa. To byla jeho starost, já jsem si jen hlídal osazení rozvodných krabic, vypínačů a zásuvek, abychom si při omítání nepřidělávali zbytečně práci. Pracovali jsme všichni jak barevní už od pondělí a pro samou práci jsem i pozapomněl na naši starost z víkendu, tedy problém pravosti našich žlutých kamínků. Až ve středu odpoledne Pepa ten problém nadhodil. “Mirku, neměla by Nataša dnes vědět něco více o těch našich žlutých kamenech?” vypálil na mě neočekávaně při krátké přestávce na kafe. Chvíli mi trvalo, než jsem si setřídil myšlenky. Ale ano, dnes je středa a Nataša se měla pokusit něco vyzvědět od svého zubaře. “Ano, máš pravdu, dnes by mohla něco vědět.” “A zajdeš za ní večer, ať na tu zprávu nemusíme čekat až do pátku? Já už se nemůžu dočkat, co se dozvíme,” dožadoval se Pepa vzrušeně. “A víš ty, co po mě chceš? Mě to také zajímá, ale je ti doufám jasné, že pokud tam večer půjdu, tak se zpátky nedostanu dříve jak ráno. A já jsem tak utahaný, že na nějaké milostné hrátky po celou noc nemám vůbec náladu.” “Já vím, já toho mám odsud ze stavby taky plné zuby. Ale neříkal jsi, že pro zdar akce je třeba přinášet oběti? Zatím to byly příjemné oběti, které jsi přinášel s úsměvem. Ale teď nastal ten okamžik, kdy je třeba přinášet oběti i se zaťatými zuby. Protože pokud by se to potvrdilo, máme do pátku čas si rozmyslet, jak dále pokračovat o víkendu.” S tím jsem nemohl než souhlasit. A tak jsem Pepovi slíbil, že večer se vydám za Natašou vyzvědět, co zjistila u svého zubaře. Pepa už mě po zbytek pracovní doby šetřil, snažil se mě zbavit všech těžkých prací, abych nebyl v noci příliš unavený. V našem bytě v Krasnojarsku na mě trpělivě čekal, až jsem se dal do pořádku. Vybavil mě lahví šampaňského a tou největší čokoládou, kterou ještě ve svých zásobách našel. Pak mě doprovodil až před dům, ve kterém Nataša bydlela a strčil mě dovnitř. Jako by se bál, abych si to nerozmyslel a nevrátil se domů.
Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1965
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
5
Navigace v seriálu<< Vyhnanci na Sibiři 14Vyhnanci na Sibiři 16 >>
Mirek
mirek.janiga62@seznam.cz

4
Komentujte

Please Login to comment
avatar
4 Comment threads
0 Thread replies
4 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors
MartinFredTryskyShock Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Shock
Člen

Zajímavá odbočka v ději se zastávkou u Olgy (nebo spíše v Olze) 🙂

Trysky
Člen

Pěkné pokračování. Líbí se mi, že se snaží obsloužit všechny. Jen Pepa to nějak odbývá. 😀

Fred
Člen

Ještě že se jednalo o mladé kluky, plné síly. Být o 10 až 15 let starší, už by se cítili přeprcaní.

Martin
Člen
Martin

Jak již bylo zmíněno , tentokrát příjemné odbočení u Olgy . I nástin dalšího pokračování . Jako správný kamarád bych tak trochu Pepu potrestal celonočním sexem s jeho první sexuální mašinou .