Toto je 5 díl z 25 v seriálu Vyhnanci na Sibiři

Probudil jsem se až k ránu, kupodivu přikryt peřinou a s příjemným pocitem v rozkroku, jako by se mi zdál sen. Ale rychle jsem procitl ze snu a byl znovu v realitě brzkého rána. Příjemný pocit ve slabinách ale nezmizel, ba právě naopak. Bylo to stále více příjemné. To Nataša mi klečela mezi nohama, schovaná pod peřinou, a svou pusou a svým jazýčkem zpracovávala můj penis. Odhrnul jsem peřinu, abych na ni měl výhled. Nataša opět prokazovala svůj ústní a jazykový talent a sama si to také užívala.

„Dóbroje útro,pozdravila mě a hned se zase věnovala důkladné masáži jednoho z mých údů, toho, který byl teď pro ni ten nejdůležitější.

Protože její kuřba mě po probuzení rychle dostávala do varu, jen jsem něco zamručel na pozdrav a užíval si krásného probuzení. Dlouho bych to ale nevydržel, tak jsem zvedl Nataši hlavu ze mě a naznačil jí, aby si klekla na čtyři. Ta neváhala ani vteřinu. Vyšpulila na mě svůj svůdný zadeček a opřela se hlavou a lokty o postel. Opět se mi naskytl ten krásný pohled na její půlky, pod nimiž se již otvírala její nedočkavá a nenasytná vagína.

„Davaj, pajdí,povzbuzovala mě nedočkavě a přitom zavrtěla zadečkem.

Ten svůdný pohyb jejích pevných půlek byl pro mě poslední impulz a teď už jsem byl definitivně probraný a vzhůru. Na nic jsem nečekal, poklekl za ní a beze slov jsem zarazil svůj tvrdý penis do její nedočkavé, připravené a dobře promazané vagíny. Tak byla mokrá, že jsem do ní zajel hned až na doraz.

„Ááááá, óčeň krasívo!Nataša vzdychala vzrušením a uspokojením, že její chtíč bude ukojen.

Jenom malou chvilku jsem se zarazil, abych se přizpůsobil nové poloze našeho spojení. Ale Nataša nechtěla na nic čekat a sama se na mě začala přirážet. Já jsem se jí rychle přizpůsobil a už se ozývaly známé zvuky, kdy na sebe naráží dvě těla na vlnách vzájemné rozkoše. Můj penis tvrdě plenil její vagínu a narážel až na děložní čípek hluboko uvnitř jejího lůna. A můj pytlík s každým přírazem masíroval její hrbolek lásky a tím zvyšoval a urychloval Nataši její nastupující rozkoš. Ani já jsem nezahálel a pravidelnými pohyby pánví nás přiváděl k vrcholu. Chvění ve slabinách oznamovalo můj přicházející vrchol. Ale Nataša mě tentokrát o pár vteřin předběhla. Zatímco já se chystal, a chybělo mi už jen pár přírazů k definitivnímu vrcholu, Nataša se zachvěla, prohnula se v zádech jako kočka a ztuhla.

„Dá, ja užééé!téměř to zakřičela, naštěstí jen do polštáře. Její rozkoš ji zcela ovládla a já jsem cítil, jak se celá třese a její vagína mě ždímá. Aby ze mě nesklouzla, tak jsem si ji pevně přidržel za její zadeček, udělal těch pár posledních pohybů a už stříkal do ní svou životodárnou tekutinu.

I když Nataša prožívala opět naplno svůj bouřlivý orgasmus, přesto cítila to teplo, které se v ní začalo rozlévat.

„Dá, éto ja ljubljú, kagdá ty akónčiš va mně,“potvrzovala, že s radostí cítila a uvítala moje výstřiky hluboko v jejím lůně.

Oba jsme si znovu užívali ty okamžiky společného vrcholného prožitku a já si znovu s uspokojením uvědomil, že jsem dokázal takovou mladou žádostivou samičku uspokojit už po páté během dvou nocí. A sebe samozřejmě také, i když Nataša při tom úspěšně a intenzívně spolupracovala. A znovu mně bleskla hlavou ta myšlenka, že jsem se do Nataši už pětkrát vystříkal, a přitom stále nevím, jak je to s její plodností a ochranou před otěhotněním. Ale protože Nataša nic neříkala, a ani se nijak nebránila výstřikům dovnitř jejího lůna, tak jsem tu myšlenku zase zapudil. No co, je starší, tak snad má rozum a ví, co dělá.

Při těchto úvahách můj penis ztrácel na tvrdosti, až jsem z Nataši vyklouzl a lehl na postel vedle ní. Po stehnech jí hned začala stékat bílá tekutina, ale jí to nevadilo. Stále si užívala svůj orgasmus a věci okolo neřešila. Až za chvíli se uklidnila, dala nohy k sobě a přitulila se ke mně. Beze slov jsme si užívali to nádherné společné ráno a společně v objetí podřimovali.

Spánku po souloži jsme si už moc neužili, možná dvacet nebo třicet minut a museli jsme vstávat. Denní světlo už hodně pokročilo a pohled na budík na stolku mi prozradil, že už je hodně po sedmé hodině.

Opatrně jsem Natašu přivinul k sobě a dal jí pusu.

„Užé pará, my dalžný vstavať,zašeptal jsem jí potichu do ucha.

Nataša se pomalu probírala a protahovala se a na mé sdělení jen souhlasně pokývla hlavou.

U rychlé snídaně mě konečně předala ty papíry, pro které jsem si vlastně přišel. V podstatě to byly přídělové lístky na materiál, každý papír s hlavičkou samosprávy byl opatřen několika podpisy a hlavně nezbytnými razítky, bez nichž by to byly jen bezcenné cáry papíru. Všechno bylo trojmo, jeden papír byl pro mě a druhý pro dodavatele, aby měl důkaz, že materiál dodal. A třetí kopie patřila zpět na stavební úřad, samozřejmě doplněná o potvrzení výrobce, že materiál dodal a potvrzení ode mě, že jsem ho přijal. Vše se na úřadu evidovalo, aby měli ‘tovarišči’ na úřadu co dělat a mohli se před nadřízenými vykázat touto smysluplnou činností – tedy evidováním papírů, které byly úplně k ničemu.

Současně mi předala předchystané prázdné formuláře – požadavky na přidělení dělníků na práce dle potřeb stavby. Tedy opět jakési přídělové lístky, tentokrát ale na živé maso – stavební dělníky. Tyto požadavky jsem měl nahlásit společně s předaným a vyplněným formulářem tři dny předem.

Po tomto vyčerpávajícím vysvětlení jsem se oblékl, rozloučil a mazal za Pepou do našeho bytu.

Toho jsem zastihl u snídaně. Jen na mě pohlédl, snad aby zkontroloval, jestli jsem celý a v pořádku, a už se zbytečně na nic nevyptával.

„Máš ty papíry?“ byla jediná jeho starost. A když jsem také bez zbytečných řečí jen souhlasně pokýval hlavou, tak se s uspokojením zakousl do namazaného chleba a zapil to velkým hltem kávy.

Znovu se na mě zkoumavě podíval se starostlivým výrazem.

„A chceš snídani, nebo ti dala?“ zasmál se Pepa, když si uvědomil dvojsmyslnost své otázky.

„Dala mi, nechci,“ odpověděl jsem mu se smíchem stejně dvojsmyslně.

A tak jsem si udělal jen kávu, abych byl fit na dnešek, kdy konečně stavbu budeme moci rozjet. Dohodli jsme se s Pepou, co nás dnes čeká a v osm hodin nás vyzvedl Aljoša a odvezl do kolchozu.

Protože už byli připraveni dva řidiči i s náklaďáky, první úkol dne byl jasný. Tajemníkovi ředitele předat naše přídělové lístky na materiál a ten s nimi ihned vyslal šoféry. Pak nám přidělil dva statné junáky, kteří nám měli být k ruce při úpravě prostor kravína a ti už na nás čekali na místě činu.

Nezdržovali jsme dále tajemníka, jistě měl na práci spoustu nicnedělání, a vydali se do kravína, tedy do budovy budoucího výpočetního střediska.

Mohlo by vás zajímat  Rybaření

Tady už čekali naši dva pomocníci. Při pohledu na ně jsem si hned vzpomněl na pohádku o Mrazíkovi – dva statní ruští bohatýři, široká ramena, ruce jako lopaty a byli vyzbrojeni každý velkým a těžkým bouracím kladivem. Přivítali jsme se s nimi a jakmile Sergej s Ivanem promluvili, pochopil jsem, že statná postava byla evidentně jejich jedinou předností. Koneckonců o to jsme i žádali. Chtěli jsme dva statné a silné chlapy, o inteligenci jsme nemluvili a nežádali ji.

S Pepou jsme měli už předem ujasněno, co je třeba v kravíně upravit a vybourat a tak se ti dva siláci do toho pod naším velením vrhli.

Potřebné prostory pro výpočetní středisko byly mnohem menší než ona přidělená půlka kravína, takže úpravy se týkaly jen té části, kterou jsme potřebovali. Do oběda jsme zvládli vybourat nový vchod a zbytky žlabů na krmení krav. A po obědě se naši bohatýři pustili do podlahy a omítek na stěnách kravína. Při práci čas rychle utekl a byl konec naší první, opravdu pracovní šichty. Únavou jsme padali, tak nás Aljoša zavezl domů se vyspat. A druhý den jsme pokračovali stejným tempem. Jediným zpestřením následujícího dopoledne byl příjezd náklaďáků s materiálem. Naši dva bohatýři s řidiči složili materiál dovnitř budovy a řidiči vyrazili ihned pro další. Po obědě už bylo vidět, že se něco za ty dva dny udělalo. Makali jsme jako barevní a i naši urostlí dělníci odpočívali stále častěji.

Později odpoledne za námi přišla sekretářka ředitele, aby nám vyřídila vzkaz od Nataši.

„Tavárišč Natáša Ivanovna žďot váševo atvéta, što núžno dálše.

Pochopil jsem, že Nataši vůbec nejde o naši stavbu, ale chce, abych jí zavolal. Její chtíč ji znovu pohlcoval a tak, když jsem se už druhý den neozýval, nevydržela to, a ozvala se sama.

„Charašó, ja idú pazvaníť jej,“souhlasil jsem a šel hned se sekretářkou telefonovat.

V kanceláři mě usadila u ředitele, který tu jako obyčejně nebyl, a sama šla ke svému stolu v předpokoji vytočit číslo Nataši, aby mě mohla přepojit. Za chvíli už jsem měl Natašu na telefonu.

„Privět, Natáša,ozval jsem se první a čekal, s čím přijde. Že to nebude o stavbě jsem si byl jistý, ale nechal jsem to na ní.
„Privět, malčik,její důvěrné oslovení mi naznačilo, co jsem předpokládal. „Jak se máš? Už dva dny jsem tě neviděla. A zítra je sobota, máme volné dva dny.“

Vůbec jsem si neuvědomil, že už je dnes pátek a před námi víkend. Ale Nataša si toho byla moc dobře vědoma a vše sama naplánovala. Navrhla výlet kousek za město k jezírkům, kde je spousta pěkných míst ke koupání a opalování. Takový piknik v přírodě. A aby nezůstal Pepa sám v bytě, tak může jet s námi. Nataša má pro ten případ kamarádku, která pojede s námi, aby se Pepa necítil jako křen s námi dvěma a měl také společnost.

Souhlasil jsem, za tu dřinu tady jsme si odpočinek jistě zasloužili a Pepa určitě pojede také. Tak jsme se dohodli, co kdo vezme s sebou a kde se sejdeme a rozloučili jsme se.

„Ja chačú opjáť těbjá,neodpustila si Nataša na závěr poznámku a rozhovor ukončila. Ještě než jsem odložil sluchátko, zaslechl jsem v něm slabé cvaknutí. Tak soudružka sekretářka nás poslouchala. Koneckonců, jako správná sekretářka svého ředitele má vědět o všem, co se děje v kolchoze.

„Kak vašo ímja?zeptal jsem se ji, když jsem zastavil u jejího stolku v předpokoji.
„Olga Sergejevna,odpověděla s překvapením na mou otázku.
„I vy vsjo póňali?nenechal jsem ji vydechnout a ptal se dále.
„Da, ja póňala vsjo,pronesla tiše se sklopeným zrakem.
„I ty chóčeš tóže?risknul jsem to a začal jí tykat, i když byla starší.

Překvapeně se na mě podívala, ale já jsem neuhnul pohledem a díval se jí přímo do očí a také na její slušně vybavený hrudník. Prozkoumal jsem rychle i její postavu. Nebyla už mladá, určitě tak kolem čtyřicítky, štíhlá, i když lehce prdelatá z kancelářské židle, prsa tak trojky, pěkné a pevné. Hezká tvář s tmavými vlasy až na záda na ni prozrazovala její zralý věk, ale působila na mě příjemným dojmem. Celkově to byla udržovaná, na pohled žádoucí ženská.

„Da, ja chačú tóže,“zašeptala, zrudla a sklopila oči k podlaze.
„Charašó, pasmótrim… Jsi vdaná? A kde bydlíš?“

Opět její překvapený pohled, ale už reagovala mnohem sebevědoměji.

„Net, ja adná. Ja živú zděs v Ózernoje… Bydlím v domku po rodičích.“

Prohlédl jsem si ji ještě jednou pořádně. Klopila oči a už dále nepokračovala. A ze mě pak vypadnul návrh na společnou večeři.

„Da, ja búdu óčeň ráda, v panědělnik dagavarimsa,pronesla stále tichým, ale už mnohem pevnějším a jistějším hlasem.

Jen jsem kývnul hlavou na souhlas a pohladil ji po tváři. Zřejmě jí to pohlazení udělalo dobře, protože při tom zavřela oči a tlumeně zasténala. Usmál jsem se na ni, ještě jednou ji pohladil po tváři, a odešel jsem na stavbu.

V kravíně, tedy budoucím výpočetním středisku, jsem Pepovi hned za čerstva sdělil, co se mi přihodilo s paní sekretářkou a jaký výlet nás čeká zítra spolu se dvěma děvčaty.

„Teda Mirku, jak ty to s těma ženskýma děláš? Jsi tady ani ne týden a už máš jednu ženskou v posteli a druhou do ní nachystanou. A obě takové štíhlé šťabajzny. To mě se nemůže přihodit. Já mám radši pořádně udělané ženské, které je za co uchopit. Tak jako je moje Evička.“
„Vždyť ty se nemáš co dívat po cizích, jen ve vší slušnosti. Proto taky zítra jedeme na výlet, abychom si odpočinuli. Teď jsme si tady dva dny mákli, tak si potřebujeme orazit. A piknik u jezírka s koupáním, opalováním a s jídlem a pitím je bezva. Já už jsem na takové akci párkrát byl. A ty si aspoň konverzací vylepšíš ruštinu, nevíš, kdy se ti to bude hodit.“
„Ale vždyť já ty holky neznám,“ pokusil se Pepa ještě protestovat. „Tak co tam budu dělat?“
„Vždyť ti to říkám. Odpočívat. A že je neznáš? Tak je poznáš. A ve vší slušnosti budeš komunikovat. Já tu druhou holku také neznám, ale je to kamarádka od Nataši, tak bude určitě také fajn.“

I když jsem Pepu asi úplně nepřesvědčil, tak souhlasil. A protože odpoledne už hodně pokročilo, dokončili jsme jen rozdělanou práci a ředitelská Volha už nás vezla do Krasnojarsku.

Aljoša nás zavezl nejprve do slušnějšího obchodu s potravinami a pak nás hodil domů na sídliště. Navečeřet se a dobře se vyspat, abychom byli fit na zítřejší výlet. Tušil jsem, že bude hodně náročný.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
3584
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
2
Navigace v seriálu<< Vyhnanci na Sibiři 04Vyhnanci na Sibiři 06 >>

3
Komentujte

avatar
3 Comment threads
0 Thread replies
3 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors
ChildeMartinTrysky Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Trysky
Člen

Krásně to pokračuje.

Martin
Host
Martin

Parádní pokračování . Těším se na víkendové pokračování . Jen , aby mu zbyli sili i na ředitelovu sekretářku 😁

Childe
Člen

Krásná série. Vždycky se mi příběh libí víc, když si k postavám vytvořím nějaký vztah, což se zde stalo.