Toto je 4 díl z 25 v seriálu Vyhnanci na Sibiři

Před budovou seděl Pepa se šoférem na lavičce a o něčem diskutovali. Když mě uviděli, zvedli se a bez řečí jsme nasedli do auta a vyrazili do kolchozu.

„Dobrý? Úplatek předán?“ mrknul po mně Pepa s úsměvem. Sice věděl, že by se na to neměl ptát, ale něco říct musel.
„Jo, neboj. Materiál na stavbu je dohodnutý. Sice to bude asi trochu dražší, než jsem si myslel, ale to zvládnu.“
„Vidím, že jsi nějaký zničený. To ten materiál bude pěkně drahý. Ale aspoň máme prvotřídní kvalitu,“ pokusil se o vtip s potutelným úsměvem můj kolega v sibiřském vyhnanství.
„Tak nějak,“ pokýval jsem unaveně hlavou a pokusil se chvíli prospat. I když v autě kodrcajícím se po děravé asfaltce to nebylo úplně jednoduché, přece jen se mi to podařilo a Pepa mě vzbudil, až jsme zastavili před kancelářemi kolchozu.

Dohodnout dopravu pro přivezení materiálu nebyl problém, kolchoz měl kromě traktorů s vlečkami i několik nákladních Zilů, které pro návoz materiálu naprosto vyhovovaly.

Znovu jsme si prošli kravín, tedy vlastně budoucí místnosti budoucího výpočetního střediska, pravděpodobně nejmodernějšího na Sibiři v okruhu několika tisíc kilometrů. Ujistil jsem se, že vše je tak, jak jsem si naplánoval a pokud půjde vše podle předpokladů, měli bychom to tu zvládnout během pár měsíců.
Při cestě na oběd do kolchozní jídelny nás zastavila sekretářka ředitele, aby nám vyřídila vzkaz ze stavebního úřadu.

„Tovarišč Nataša Ivanovna zvonila, što bumági dla matěriála prigatóvleny… můžete si je ještě dnes vyzvednout.“

Poděkovali jsme za zprávu a šli se najíst. Pepa sice lamentoval, že to jídlo je hrozné a asi se z toho podělá, ale protože hlad je nejlepší kuchař, tak mu nezbývalo, než jít se se mnou najíst.

„Nelamentuj, musíš si akorát vybrat to správné jídlo a vědět, co to je. Pak se to dá přežít. Tady je to holt závodní kuchyně. Ale doma lidi vaří mnohem líp a chutně. Sice to není jako u nás v Československu, ale jíst se to dá. A teď už pojď jíst.“
Pepa už rezignoval, přestal protestovat a s výrazem, jako by šel na popravu, mě následoval do kolchozní jídelny.
I když se zpočátku tvářil nedůvěřivě, tak nakonec jsme se oba dva slušně najedli.

Po obědě a kávě, kterou nám extra připravily kuchařky, jsme se rozhodli nezavazet v kolchoze a raději si ještě dnes vyzvednout doklady na materiál.
Aljoša se svou Volhou byl připraven, a tak jsme vyrazili směr Krasnojarsk.
Když Aljoša odbočil hned k našemu domu na sídlišti, Pepa jen nesměle zaprotestoval.

„Ale vždyť si máme vyzvednout na úřadu ty doklady.“
„To já vím taky. Ale jak jsi přišel na to, že pro to máme jít na úřad? O tom dnes nepadlo ani slovo. Jen že si je můžeme dnes vyzvednout. A pokud mě moje tušení neklame, tak si je vyzvednu večer u Nataši. Takže jedeme domů, ať se na tu předávku aspoň trochu vyspím. Včerejší noc i dnešní ráno byly náročné, tak ať neudělám dnes večer Čechoslovákům ostudu.“
„Aha,“ hlesl Pepa. „To mě nenapadlo. Promiň.“

Po příchodu do bytu jsem na nic nečekal, zalehl do postele a brzy spal jako mimino.

Asi bych se vůbec nevzbudil, jak jsem byl utahaný, kdyby se mnou Pepa opatrně nezatřepal.

„Nerad tě budím, ale chtěl jsi jít za Natašou a už je večer.“
„Kolik je, prosím tě, hodin?“ probíral jsem se unaveně na posteli.
„Sedm.“
„Ráno nebo večer?“ ptal jsem se zpitoměle.
„Večer. Proto mi bylo líto tě budit, když jsi tak tvrdě spal.“
„Ne, to je v pořádku, díky. Já bych určitě zaspal. Dám se trochu do pořádku a vyrazím. Ještě musím sehnat nějaký prezent, ať za ní nejdu s prázdnou.“
„No, já myslím, že prázdný úplně nebudeš. Určitě ti ještě nějaká rezerva pro Natašu zůstala. Ale s prezentem ti pomůžu. Zatímco jsi spal, tak jsem zašel do obchodu abych ti něco vybral. Jenomže tam neměli nic kromě šampaňského. Tak jsem vzal tři flašky. Nic lepšího mě nenapadlo.“
„To úplně vyhovuje. Dvě láhve budou stačit. Na návštěvu ideální dárek. Už se, Pepo, začínáš učit. Kdybys tu byl tak dlouho jako já, tak bys také mezi domorodce brzy zapadl.“

Pepa se začervenal tou pochvalou a já jsem šel do koupelny udělat ze sebe slušného reprezentanta našeho socialistického stavebnictví.

Nataša už na mě čekala s večeří, a tak jsme ihned otevřeli přinesené šampaňské k přípitku před jídlem. Ještě, že ho Pepa nechal v ledničce vychladit.

Sovetskoje igristoje bylo výtečné jako vždy a jídlo také. Bylo vidět, že se chce Nataša předvést, možná měla pořád ještě nějaké výčitky svědomí. Anebo mě chtěla naladit na dnešní noc.

Při večeři jsme se bavili jen o pracovních záležitostech, o mé práci v Moskvě, její práci tady v Krasnojarsku a samozřejmě o rekonstrukci kravína v nedalekém kolchozu, která nás vlastně dala dohromady. Nataša se úzkostlivě vyhýbala jakékoliv zmínce o našem včerejším a ranním sexu, jako by se za to styděla.

Ale po večeři sklidila ze stolu a nechala tu jen nějaké sladkosti. Šampaňské jí pomohlo odbourat zábrany a při druhé láhvi už Nataša byla mnohem uvolněnější.

Když jsem otevřel druhou láhev, připomněl jsem si, že má také syna.

„Nataša, gde tvoj syn?
„On u mojej mámy, ja zděs tólko adná,“ sklopila rozpačitě zrak k zemi.

Takže myslela na vše a připravila všechno pro nerušený večer ve dvou. Aspoň jsem věděl, co mě v noci čeká.

Přesunuli jsme se od jídelního stolu na sedačku, která byla včera svědkem našeho vzplanutí a našich erotických hrátek. Nataša se mi schoulila pod paží a beze slov si užívala mého objetí. Popíjeli jsme šampaňské a Nataša se mi svěřovala se svým životním příběhem. Část už jsem znal ze včerejška, zbytek mi povyprávěla teď. Smutný příběh děvčete ze sovětské Sibiře, jakých jsou tu tisíce a desetitisíce. Vyrůstala bez otce, který zahynul při nějakém vojenském cvičení a pak i bez manžela, který ji opustil, když se nechtěla stát jenom jeho služkou a hračkou do postele.

Když jsem si promítl její studentská léta, náhle jsem si uvědomil, že mi tu něco nesedí.

„Nataša, skaží, kak tvaja škóla… Ty jsi studovala tělovýchovný institut a pak jsi začala pracovat. A kdy jsi vystudovala nějakou technickou školu? Na dveřích kanceláře máš přece titul ‘Těchnik-inženěr’.“

Podívala se na mě udiveně, jako by nerozuměla, na co se ptám.

„A pačemú těchníčeskij institut? U menja tólko sportívnyj institutStudovala jsem celé tři roky.“
„Tak jakou máš teda praxi, když máš na stavebním úřadu takovou funkci a máš na starosti stavby v celém vašem rajónu?“
„Po škole jsem nejprve dělala sportovní instruktorku tady u nás na sídlišti a po třech letech jsem přešla na stavební úřad. To je všechno.“

I když jsem byl už v Rusku zvyklý na ledacos, tento kariérní postup mě přece jen udivil.

„A když jsi nastupovala na úřad, tak nevyžadovali po tobě stavební nebo technické vzdělání?“
„Ne, proč?“ divila se Nataša mé otázce. „To místo se uvolnilo, tak jsem nastoupila a pracuju.“
„Ale ty jsi ‘Těchnik-inženěr’, ale nemáš technické vzdělání. Jak je to možné?”
„No přece uvolnilo se místo ‘Těchnik-inženěr’, tak jsem na to místo nastoupila a tím jsem také ‘Těchnik-inženěr’. To je úplně normální. Už tak pracuju šest roků.“

Teď už jsem byl úplně v šoku. Takže se z ní stal inženýr tím, že nastoupila na místo, které mělo označení ‘Těchnik-inženěr’. A všem to přijde normální. To tedy bylo něco. Je vidět, že jsem v zemi neomezených možností. A není se co divit, že to tu funguje tak, jak to funguje. Prostě Sovětský Svaz, náš vzor. Aspoň že nedostižný.

„No ty óčeň krasívyj Těchnik-inženěr,“ pošeptal jsem jí a přivinul ji víc k sobě.

Nataša se ke mně otočila a čekala na můj polibek. Opět se na mě přisála a naše ruce začaly prozkoumávat tělo toho druhého.

Po chvilce mazlení se Nataša zvedla ze sedačky a podala mi ruku.

„Davaj, pajdí sa mnoj.“

A odvedla si mě do vedlejšího pokoje, kam včera chodila kontrolovat svého syna. Byla to malá komůrka s malým oknem, kam se vešla opravdu jen jedna bytelná kovová postel s čistě povlečenou matrací, polštářem a peřinou a malý stolek s lampičkou a jednou židlí.

Nataša rozsvítila stolní lampu a nechala mě o samotě. Odběhla zpět do vedlejšího pokoje, aby zhasla světlo a přinesla ještě nedopité šampaňské se dvěma skleničkami.

Nalil jsem nám oběma, napili jsme se spolu a zůstali stát a koukat se na sebe, jako bychom nevěděli co dál. Lampa na stole vytvářela intimní přítmí a oba jsme věděli, co bude následovat. Nataša jako by se styděla a já jsem nechtěl vypadat, že už se nemůžu dočkat, až se pomilujeme.

Pak jsem ale převzal iniciativu a začal jsem se pomalu svlékat. Nataša po malé chvilce zaváhání si sundala sukni a pokračovala halenkou. Dívali jsme se v přítmí navzájem do očí a jeden druhého jsme nedočkavými pohledy navzájem svlékali. Já už jsem stál před ní nahý, ale Nataša zůstala jen v podprsence. Po mém vyzývavém pokývnutí hlavou sundala i tu a stáli jsme tak proti sobě tak, jak nás pánbůh stvořil. I když v komunistickém Rusku měl pánbůh úřadování zakázáno.

Udělali jsme ty dva kroky k sobě a objali se navzájem. Nataša byla více jak o hlavu menší než já a skryla si hlavu u mě na prsou. A já jsem cítil, jak mě její ňadra a ztvrdlé bradavky šimrají na břiše.

Vychutnávali jsme si tu blízkost našich nahých těl a teplo, které jsme vzájemně cítili. Přitom jsem Natašu hladil na zádech a opět jsem zpracovával její opravdu pevný a štíhlý zadeček. Po chvíli Nataša zvedla hlavu a vášnivě jsme se líbali. Nezvyklá poloha, objímat se nazí ve stoje, nám však dlouho netrvala. Nataša se vymanila z mého objetí, poklekla a vzala můj, už tvrdý, penis do ruky, párkrát po něm přejela a zasunula si ho do úst. Opět předvedla svůj talent, jak přivést chlapa téměř k šílenství. Ale i ona si chtěla užít a za chvíli svého ústního koncertu nechala, ulehla na postel a podala mi ruku.

„Davaj, pajdí za mnoj.“

Ulehl jsem za ní na postel a abych jí oplatil její péči, přesunul jsem se hned mezi její nohy a zabořil hlavu do jejího svůdného klína. Nebyla moc zarostlá, jen takové jemné světlé chmýří. Tehdy ještě nebyla móda vyholování, a kdoví, kdy tato móda na Sibiř dorazila.

Ochutnal jsem její hrbolek rozkoše a jazýčkem jsem hned zajel do toho otvoru, který přede mnou sedm let nepoznal muže. Nataša byla vydrážděná, vzrušená a tekla jako vodopád. K jejím šťávám jsem přidal i svoje sliny a jazykem jsem zajížděl co nejhlouběji. Dráždil jsem její vnitřní stěnu a Nataša už sebou začala házet, vzdychat a užívat si svého prvního orgasmu dnešního večera.

„Da, da, da, pradalžaj, ja prašú těbja,“ sténala Nataša v předtuše budoucí rozkoše.

Ještě párkrát jsem zajel jazykem hluboko do jejího nitra a bylo to tu. Nataša mi přitlačila hlavu do klína, abych byl v ní co nejhlouběji, a roztřásla se rozkoší. Hlasitě sténala, oči zavřené a hlavu zvrácenou nazad. Přestala vnímat okolí a její orgasmus ji zcela ovládl. Sevřela mi hlavu stehny a já jsem cítil její vibrace. Nebylo lepšího důkazu, že jsem svou práci odvedl na výtečnou a nadržená mladá žena byla uspokojena. Po chvíli její třas ustal, Nataša rozevřela svá stehna a uvolnila mou hlavu. Popravdě, už jsem se potřeboval pořádně nadechnout. Ve svém okamžiku vrcholné rozkoše, kdy si mě tlačila dovnitř a svírala, si Nataša vůbec neuvědomovala, že se mi v jejím klíně nedostává kyslíku. Ale dobře to dopadlo a teď jsme leželi vedle sebe a zhluboka oddechovali.

Nataša už začala normálně dýchat a přetočila se ke mně.

„Éto býlo krasívo, spasíbo.

Znovu se naše ústa spojila a Nataša si vychutnávala tu chuť svého klína, která mi zůstala v ústech.

Pak jsme jen chvíli mlčky leželi a užívali si přítomnosti jeden druhého. Věděli jsme, jaké bude pokračování našich sexuálních hrátek, co bude následovat, až se Nataša vzpamatuje z první vlny rozkoše. Pak už Nataša vzala mou mužskou chloubu do ruky, párkrát mi po něm přejela a když začal být opět pořádně tvrdý, sklonila se k němu a vzala si ho do úst. Ne však moc dlouho, věděla, že i já už jsem vydrážděný a připravený učinit nás oba šťastnými. A tak se brzy na mě vyhoupla a zasunula si mě dovnitř.

„Óóó, ob étom ja měčtála věs děň,“ vykřikla, když jsem do ní zajel a narazil až na dno její vagíny. Příroda mě docela slušně vybavila a mých 22 centimetrů tak dokonale vyplnilo otvor, do něhož můj bojovník vnikl. I Nataša cítila, že je mnou plná a že vrcholkem mého penisu atakuju její děložní čípek, do něhož i zajíždím. O to víc ji spojení našich orgánů lásky dráždilo a uspokojovalo.

Jen krátkou chvilku si Nataša vychutnala ten okamžik prvního spojení a hned se začala pohybovat. Stejně jako včera, její gymnastické pohyby byly pravidelné a opět vrcholně dráždivé. Alespoň pro mě určitě a Nataša si sama určovala, jak vystoupat znovu na ten vrchol nejvyššího sexuálního uspokojení. Její chtíč ji znovu zcela ovládl a už jsem pro ni přestával být milenec, ale pouze jakýsi nástroj k uspokojení její potřeby. Ale neprotestoval jsem, i mně se to líbilo. I já jsem se blížil mílovými kroky, nebo spíše houpavými gymnastickými pohyby Nataši, ke společnému vrcholu.

Za chvíli jsem se vzepjal, zarazil svůj penis co nejhlouběji do ní a stříkal. Jednou, podruhé, potřetí. Nataša stále prováděla své gymnastické prostocviky a při každém mém výstřiku do jejího lůna sebou trhla, ale nepřestávala se pohybovat. Stále se hnala za svým dalším orgasmem, stále byla neukojená. Když už jsem do ní ukládal asi sedmou dávku mého spermatu, přišlo to i na ni.

„Da, ja tóže,“ vykřikla v křeči svého dosaženého vrcholu a roztřásla se. Současně prudce sevřela nohy a můj penis se ocitl jako ve svěráku. Úplně jsem cítil tu vývěvu, která se snažila vysát mě do poslední kapky. Nataša ztuhla, zvrátila hlavu nazad a rukama sevřela křečovitě má stehna, o něž se opírala.

V této poloze vydržela snad minutu, než jí orgasmická křeč povolila. Opět sklonila hlavu, otevřela oči a usmála se na mě.

„Óčeň krasívo,spasíbo,“pronesla tiše a dále si užívala tu chvíli doznívající rozkoše.

Pak už přece jen kouzlo vlastního uspokojení pominulo a Nataša se vrátila z nadoblačných výšin erotiky zpět do mé přítomnosti. Já jsem byl také uspokojen, a tak jsem z ní vyklouzl.

Leželi jsme vedle sebe a vydýchávali právě společně prožitou rozkoš. Jen jsme popadli dech a začali normálně dýchat, Nataša se mi schoulila pod paží a zavřela oči. I na mě se už projevoval spánkový deficit minulé noci a za chvíli jsem tvrdě usnul.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
3593
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
2
Navigace v seriálu<< Vyhnanci na Sibiři 03Vyhnanci na Sibiři 05 >>

3
Komentujte

avatar
2 Comment threads
1 Thread replies
3 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors
SmajdaMartinChilde Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Childe
Člen

Jako vždy velmi dobrý díl.
Našel jsem tam jeden překlep, ale to se stává.
“Jen krátkou chvilku si Nataša vychutnala ten okamžik prvního spojení a hned se začala pochybovat.”

Smajda
Člen
Šmajda

Díky, překlep opraven.

Martin
Člen
Martin

Další skvělé pokračování . Hezky se to čte . Až chudáka mladého lituji , co všechno musí vytrpět pro zdar socialistické stavby . Docela mě zajímá jak se bude vyvíjet vztah s Natašou .