Toto je 1 díl z 25 v seriálu Vyhnanci na Sibiři

V roce 1987, v době bujarého pozdního socialismu, bylo v Československu jedno známé Jednotné zemědělské družstvo, které se více než zemědělstvím zabývalo obchodováním všeho druhu. Jedním z nejvýnosnějších artiklů byly tehdy začínající počítače. Ceny byly astronomické, konkurence téměř žádná a zisky tak přímo neuvěřitelné. A protože zdejší zemědělci byli dáváni za příklad socialistického zemědělství, střídala se zde jedna delegace za druhou, hlavně z komunistického východního bloku.

Při návštěvě delegace sovětských kolchozníků z nějaké vesnice nedaleko sibiřského města Krasnojarsk, hluboko za Uralem, ale tyto sovětské soudruhy napadla odvážná myšlenka. Že by také mohli ve svém kolchoze zavést výpočetní techniku a v zemi, kde zítra již znamená včera, by se mohli rázem ocitnout již v pozítří a být tak jedním z prvních kolchozů, ne-li úplně prvním, kde budou pro rozvoj sovětského socialistického zemědělství využívat výpočetní techniku. Myšlenka to byla vskutku revoluční. Až tak revoluční, až se jí zaleklo i vedení našeho prosperujícího JZD. Nebyl problém s dodáním počítačů, ale naši zemědělci se oprávněně obávali toho, jak budou zaplaceny. Na opatrný dotaz na způsob platby se jim dostalo soudružského objetí a neurčitého příslibu:

„Éto nět probléma! Druzja, my vsje sacialistíčeskije tavárišči. U nas děněg mnógo.“

A to právě dělalo představitelům našeho družstva velkou starost. Ti totiž nepovažovali sovětské ruble za peníze. Nebo alespoň ne za dostatečně tvrdou měnu, která by je uspokojila. Ale neodvážili se sovětským soudruhům odmítnout, a tak se ihned podepsala předběžná smlouva na dodávku kompletního výpočetního střediska. Tato neobvyklá, až téměř revoluční smlouva ale musela být ještě schválena mnoha úřady jak u nás, tak i v Sovětském Svazu. A protože představitelé družstva trvali na úhradě za dodávky počítačů penězi, a nikoliv jen neurčitými sliby stranických představitelů a komunistickými kecy o Internacionální pomoci, byly nakonec i platby uspokojivě vyřešeny. JZD dostane zaplaceno dodávkou sovětské ropy plynoucí k nám ropovodem Družba. Tu si pak může prodat a vyrovnat si tak své pohledávky vůči bratrskému kolchozu na Sibiři.

Tím padla nejdůležitější, a zdálo se, že jediná překážka, která by bránila celou akci zrealizovat. A protože i soudruzi ze Sibiře se ozvali, že jsou připraveni, dostala akce zelenou. Součástí dodávky bylo i zprovoznění celého výpočetního střediska. Kolchozníci měli jediný úkol, připravit pro toto středisko budovu. Proto se vydal na Sibiř jeden technik z družstevního výpočetního střediska, aby zkontroloval stavební připravenost budovy dříve, než budou počítače dodány.

***

Cesta na Sibiř mu zabrala čtyři dny a pátý den už si naši zemědělci vyslechli jeho zoufalý telefonát z daleké země, v němž zcela nesoudružsky na kolchozníky nadával.

„Představte si, že ti blbci nachystali pro počítače polovinu budovy kravína.  A to tak, že krávy vyhnali ven, kravín v polovině přezdili nějakými nepálenými cihlami, vybourali žlaby, vyčistili a trochu opravili podlahu. A pak to celé několikrát vylíčili vápnem. A tam máme zprovoznit výpočetní středisko. To se nehodí ani na sklad. Co tu mám dělat? Tady není co kontrolovat. A navíc je tu děsný smrad a venku strašná zima.“

Naši družstevníci pochopili, že představy kolchozníků o požadavcích na budovu výpočetního střediska jsou naprosto mimo realitu. Proto se muselo přikročit k nějaké razantní akci, aby mohl být celý kontrakt splněn a dodržen. Zvláště, když byl stranickými orgány obou zemí bedlivě sledován a byl propagandou dáván za příklad bratrské spolupráce při rozvoji socialistického zemědělství.

Vedení našeho družstva proto rozhodlo, že si přípravu budovy nějak zajistí a ohlídají sami. Někoho napadla ta geniální myšlenka požádat o pomoc naši ambasádu v Moskvě. Ti by přece jen měli mít lepší přehled v zemi, v níž úřadují. A kupodivu tentokrát se úředníci vytáhli a požadavek s přehledem vyřešili. A to tak, že jej přehráli na jednu moravskou stavební firmu, která zrovna působila v Moskvě a měla zde velkou základnu. A právě v tento moment přišla má velká chvíle. Jakožto absolvent stavební průmyslovky jsem už několik let pracoval v této firmě jako mistr na stavbách, a právě nyní jsem už desátý měsíc mistroval na stavbě velkého mezinárodního hotelu v Moskvě. Požadavek ambasády o pomoc, rovnající se příkazu, vyřešilo vedení firmy tak, že rozhodlo, že se vydám na Sibiř a stavbu budovy pro výpočetní středisko zajistím. A to s pomocí místních pracovníků, ale v odpovídající kvalitě. To ale ještě nikdo netušil, že to jsou dva naprosto odlišné a neslučitelné požadavky. Další instrukce a požadavky na budovu bych měl dostat až na místě, kde na mě čekal technik z Československa. Byl jsem vybaven základními potřebami pro řízení stavby a odeslán na Sibiř.

Po třech dnech cestování jsem prošel vstupní branou s hrdým nápisem „Kolchoz imeni Lenina“ve vesnici Ózernoje (Jezerní) a ihned jsem byl uveden k řediteli všeho tohoto dění okolo. Přivítal mě i se svým tajemníkem. Po nezbytném přivítání jídlem a vodkou jsme pokračovali už jen vodkou. A po několika hodinách vítání a nezbytných keců o socialistických principech spolupráce soudruh ředitel i soudruh tajemník úplně odpadli. Čili česky řečeno „ožrali se do němoty“. Já byl odkojen moravskou slivovicí a držel jsem se s pitím zpátky, tak jsem oficiální přivítání přestál bez úhony. Když už jsem zůstal v ředitelně na nohou jen já, vyšel jsem za sekretářkou s dotazem, zda se mohu někde ubytovat. Sekretářka pochopila situaci a když nakoukla do ředitelny, jenom s pochopením pronesla:

„Vsjo normálno. Oní búdut v parjádke.

Pak mi oznámila, že budu bydlet v třípokojovém bytě v paneláku na sídlišti na okraji Krasnojarsku.

„Už tam bydlí i váš technik z Československa a čeká na vás. A ráno sem k nám a večer zpět do Krasnojarsku vás bude vozit náš řidič naším autem. Ten, který vás vyzvedl na nádraží. A bude vám k dispozici, pokud budete potřebovat někam zajet. Jídlo máte zajištěno u nás v kolchozní jídelně nebo si můžete ráno i večer vařit ve vašem bytě na sídlišti.“

Po tomto vyčerpávajícím sdělení jsem jen přikývl, že jsem porozuměl, a byl jsem odeslán za řidičem, který na mě trpělivě čekal před budovou.

Otřískaná ředitelská Volha se celkem svižně ubírala děravou okresní asfaltkou k městu Krasnojarsk, které se rozléhalo ve velkém údolí na obou březích velké řeky. Řeka Jenisej město dělila na dvě téměř stejné poloviny a její šířka byla určitě přes sto metrů. Až do města jsme ale nejeli. Řidič odbočil hned do prvního sídliště na okraji města a zastavil před typickým sovětským socialistickým panelákem. Jestliže paneláky v Moskvě, kde jsem dosud bydlel, vypadaly hrozně, tady to bylo ještě o stupeň horší. Řidič mi pomohl se zavazadly a jen jsme vešli dovnitř, ovanul mě typický zápach pocházející ze zhozových šachet, kam obyvatelé domu vyhazovali vše včetně potravin. Výtahem jsme vyjeli až do posledního, dvanáctého, patra, kde jsem měl bydlet. Technik z Československa, jen o něco málo starší než já, už na mě čekal a podával mi ruku.

„Tak tě vítám v tomto zapadákově. Pojď dál. Já jsem Pepa.“
„Ahoj, já jsem Mirek. Díky za přivítání.“

Jako dva vyhnanci na Sibiři jsme si potřásli rukou a Pepa hned úkoloval řidiče.

„Aljošo, zítra nás vyzvedni až kolem osmé hodiny, ať se Mirek může po cestě pořádně vyspat. Paňátno?
„Da, ja vsjo póňal,“ odvětil šofér a zmizel.

Pepa mě uvedl do mého pokoje, kde byla jen postel, malý stůl a jedna židle.

„Tak tady je tvůj pokoj. Není to nic moc, ale je to aspoň čisté a dá se tu v klidu vyspat. Ostatně kvůli ničemu jinému se sem nevracíme. Jsme ve dvanáctém patře, tak tu nejsou myši a podobná havěť, jen občas pár štěnic. Ale dá se to vydržet. Tak se v klidu vyspi a ráno u snídaně si popovídáme.“

Pepa odešel a nechal mě o samotě. Z toho třídenního cestování a dnešního přivítání u ředitele sovchozu jsem byl fakt unavený a brzy jsem v nové posteli spal jako dřevo.

Ráno mě probudila vůně kávy, kterou mi Pepa položil na židli vedle postele. A za chvíli už mě u snídaně seznamoval s celým problémem přípravy budovy pro připravované výpočetní středisko.

Začínalo mi docházet, že jak družstevníci v Československu, tak vedení naší firmy a také soudruzi na našem velvyslanectví v Moskvě hrubě podcenili realitu sovětského venkova a možnosti a schopnosti sovětských kolchozníků.

„A z toho vidíš, jaký je to tady průser,“ pokračoval Pepa. „Všichni papaláši u nás i tady se ohánějí naším projektem jako vzorovou spoluprací bratrských zemědělců, ale s ničím nám nepomůžou. A nechtějí ani slyšet o nějakých problémech, natož o neúspěchu celé akce. A místní ani nemají páru, co to všechno obnáší, co je třeba připravit, aby to středisko fungovalo. A teď musíme nějak vymyslet, jak to spolu zvládneme, aby se sem mohly dovézt a namontovat počítače. Nevím jak ty, ale já mám od vedení naší firmy příkaz nevracet se domů dříve, než bude vše připraveno. A tak bych tu nerad zkejsnul nadosmrti.“

Teď bylo na mě, abych si probral všechny možnosti, jak z toho ven, a navrhnul nějaké řešení.

„No, vidím, že si tu ještě užijeme spoustu legrace. Ale neber to, Pepo, tak tragicky. Vždyť se jedná o pitomé dvě nebo tři místnosti s přístavkem. To nějak zvládneme. Já mám nějaký nápad, zkusíme to jako v Moskvě. Jak přijede Aljoša, tak s námi zajede nejprve na nejbližší stavební úřad a uvidíme.“

A dál už jsme se o práci nebavili a v klidu jsme dojedli snídani.

***

Aljoša se opravdu objevil pár minut po osmé a bez řečí nás zavezl k nejbližšímu stavebnímu úřadu městského obvodu, v němž jsme bydleli. Protože takový úřad byl v každém městském obvodu a odborníků bylo poskrovnu, tak to nebyl jen stavební úřad, ale současně i správa a údržba bytů, údržba chodníků, cest a zeleně. Prostě všeho, co nějak souviselo s budovami, bydlením a stavebnictvím v tom určitém městském obvodu.

Se svou slušnou ruštinou jsem hned u vchodu požádal lelkujícího vrátného, ať nás zavede k šéfovi. Už z Moskvy jsem věděl, že šéf takového úřadu má titul Hlavní inženýr a většinou to byli zasloužilí soudruzi odložení do funkce k přečkání pár let do důchodu.

Když jsme byli uvedeni do šéfovy kanceláře, viděl jsem, že i zde je šéf téměř v důchodovém věku. Jen s tím rozdílem, že tady šéfovala zasloužilá soudružka. Její mohutná postava okamžitě evokovala dojem generála velícího svému vojsku. Jen ta generálská uniforma s metály jí chyběla.

Protože jsme ji zřejmě vyrušili v důležitém nicnedělání, podmračeně se s námi šla přivítat. To mě ale neodradilo.

„Zdrávstvujtě, tavárišč Glávnyj inženěr.“

Šéfka se představila jako Jelena Ivanovna a po přivítání jsem jí vysvětlil, s čím potřebujeme pomoci. Zvlášť jsem několikrát zdůraznil, jak je celá akce v kolchoze sledována stranickými orgány nejen v jejím městě, ale i na nejvyšších postech v Moskvě. A že by mělo být její stranickou povinností přispět ke zdaru celé akce.

Jelena Ivanovna se sice mračila stále stejně, nicméně pochopila, že má možnost se před důchodem zviditelnit na správných místech a vysloužit si možná i vyšší důchod. Prohlásila, že nám přidělí svého hlavního technika, který nám pomůže se vším, co budeme potřebovat. Telefonem někam zavolala a za chvíli do místnosti vstoupila drobná blonďatá dívka.

„Tavárišči, éto Natáša Ivánovna, moj Těchnik-inženěr.“

Nataša byla pravý opak své šéfky. Drobná postava, i když správně zaoblená na správných místech. Dětský obličej se smutnýma očima a blonďatou hřívou vlasů až na ramena působil důvěryhodně, jenom se mi nezdál její věk na takovou funkci, jakou zastávala.

Představili jsme se a Jelena Ivanovna Nataši vysvětlila, s čím potřebujeme pomoci. Ta jen šéfové pokynula hlavou a vyzvala nás, ať jdeme k ní do kanceláře, kterou měla hned vedle.

Při vstupu jsem si na dveřích stihl přečíst, že má opravdu funkci „Těchnik-inženěr“a její jméno.

V kanceláři nás Nataša posadila ke stolu, který pamatoval snad ještě říjnovou revoluci a musel jsem jí znovu podrobně vysvětlit celý projekt dodávky výpočetního střediska a náš problém se stavební připraveností budovy. Nataša můj výklad nijak nekomentovala ani mě nepřerušovala, jen poslouchala a mile se na mě usmívala. U ní už jsem nepovažoval za nutné obtěžovat ji kecy o Internacionální spolupráci, tady už jsme museli řešit technické záležitosti. A Nataša to tak i pochopila.

Když jsem skončil, chvíli se zamyslela a nabídla řešení.

„Tavárišč Mírek, japredlagáju takóje…“začala nám předkládat svůj návrh, „já vám můžu zajistit všechen materiál, který budete pro stavbu potřebovat a pokusím se vám přidělit řemeslníky, které máme u nás jako zaměstnance. Ale na stavbě už si je musíte řídit a kontrolovat sami. Vy sám nejlépe víte, co potřebujete.“

Za takovou pomoc jsme byli samozřejmě rádi a nešlo ji odmítnout, což jsme ani nechtěli.

„Tavárišč Natáša, spasíbo vam za takúju pómoščzítra vám nahlásím, co budeme potřebovat.“
„Da, charašozavolejte mi na toto číslo a domluvíme se.“

Nataša mi podala malý papírek se svým jménem a telefonním číslem a pak jsme se rozloučili.

Aljoša nás pak zavezl zpět do kolchozu, kde nás čekal už střízlivý soudruh tajemník, protože soudruh ředitel byl služebně mimo kolchoz. Dohodli jsme se na dalším postupu prací a tajemník byl evidentně rád, když jsem mu oznámil, že celou stavbu přebírám já a o vše už se postarám. Zařídil pro nás jednu malou místnost jako kancelář a my jsme se s Pepou hned pustili do práce. Prošli jsme si prostory přidělené části kravína a Pepa mi znovu vysvětlil a upřesnil své požadavky na místnosti výpočetního střediska. Já jsem si sepsal požadavky na materiál a řemeslníky a po obědě jsme měli jakžtakž jasno, co nás čeká. Z mého pohledu banální rekonstrukce budovy, zde, v zemi, dávané nám několik desetiletí za vzor, zřejmě stavba 21. století.

Mohlo by vás zajímat  Sestřenice Tereza 03

Při usilovné práci den rychle utekl, a tak jsem mohl už odpoledne volat naší nové blonďaté spolupracovnici na stavební úřad, s čím budeme potřebovat pomoci.

Telefon dlouho vyzváněl ale nikdo ho nezvedal. Že bych měl špatné číslo?

Po rychlé poradě s Pepou jsme se rozhodli, že tam zajedeme osobně. Tady už jsme dnes stejně neměli co dělat, Aljoša s autem byl připraven, a tak jsme vyrazili zpět do Krasnojarsku.

Za hodinu jsme tam byli a na úřadě nám sdělili, že Nataša odjela po obědě domů, protože má nemocného syna. Ale počítala s námi, že se ozveme, a tak nám nechala na sebe telefon domů, abychom jí mohli sdělit své požadavky.

Hned jsem jí z úřadu zavolal a tentokrát to vzala téměř okamžitě a omlouvala se, že není v práci. Začal jsem jí diktovat naše požadavky, ale brzy mě přerušila, že k tomu potřebuje vysvětlení, aby vše správně zařídila. A navrhla, ať k ní zajedeme na večeři a přitom si popovídáme. Souhlasili jsme, a tak nám vysvětlila, že bydlí jen kousek od nás, na stejném sídlišti, jen asi o sedm paneláků vedle. Dohodli jsme se, že v sedm hodin večer jsme u ní.

***

Později v našem bytě za mnou přišel Pepa, jestli by mi nevadilo, kdyby zůstal doma a já šel na tu večeři sám.

„Víš, já ty jejich ruské blafy nemusím. Mně stačí, že musím jíst ten oběd v kolchoze. Radši bych si připravil něco normálního tady doma. A ty víš, co je pro stavbu potřeba a já už ti víc nepomůžu. A navíc, moje ruština není tak dokonalá jako tvoje. Tak co, zvládneš to sám?“

Pepa byl viditelně v rozpacích, jak jeho návrh přijmu. Ale já jsem s tím neměl problém. Podobných večeří jsem už absolvoval v Moskvě několik, a tak jsem věděl, co mě čeká.

„To víš, že to zvládnu. Nedělej si s tím starosti.“

Pepa si viditelně oddychl, že tam se mnou nemusí.

A tak jsem před sedmou vyrazil, vybaven obligátní lahví ruské vodky a tabulkou české čokolády z Pepových zásob. Dům, kde Nataša bydlela jsem našel snadno, stačilo jen odpočítat správný počet paneláků a pak zkontrolovat velké číslo u vchodu. Domovní zvonky sice nefungovaly, ale já jsem věděl, že bydlí ve třetím patře hned vedle výtahu. Použití výtahu jsem neriskoval, ta tři patra jsem zvládl po schodech. Po zaklepání mi hned otevřela, jako by čekala za dveřmi.

„Dóbryj věčor, Mírek. Vy tólko adin?“podivila se, že jsem přišel sám.
„Da, ja adin… Pepa je unavený a necítil se dobře, tak si šel lehnout a vyslal mě k vám samotného.“

Nataša mě s úsměvem pozvala dál a usadila v obývacím pokoji, kde už byla na stole připravena pravá ruská večeře. Neopomněl jsem předat přinesené dárky. S vodkou se jaksi počítalo, ale nad tabulkou čokolády se radostně usmála.

Usazen na sedačce jsem se rozhlížel po pokoji. Jako v jiných bytech i zde byly po stěnách rozvěšeny koberce a byt byl jednoduše vybaven. Prostě normální ruský byt.

Až teď jsem si všiml, že jsou nachystány jen tři talíře. Pro ni, mě a Pepu, který ale zůstal doma.

„A kde máte manžela, kdy se vrátí?“

Nataša se zahleděla do země a jen potichu špitla:

„U menjá nět muža.“

Teď jsem zase já zůstal překvapený, protože mi došlo, v jaké situaci jsem se ocitl. Sám v bytě na večeři s hezkou holkou, svobodnou matkou, která mě pozvala.

„A syn je kde?“
„Už jsem ho uložila, spí ve vedlejším pokoji. Má trochu teplotu, snad bude do zítřka v pořádku. Ale dost vyptávání, jistě máte hlad, tak se najezte.“

Po tradičním přípitku velkým „stakanem“ pravé ruské vodky jsme se dali do jídla a přitom diskutovali.

Abych zamluvil trapnou situaci s neexistujícím manželem, přešel jsem na to, proč jsem vlastně přišel a co potřebujeme zajistit pro rekonstrukci v kolchozu v Ózernoje. Pokračovali jsme povídáním o sobě, kdy jsem se také dozvěděl, že je o šest let starší než já. Přitom jsme to dvakrát otočili po „stakanu“ vodky a naše řeč už byla uvolněná. Nataša jako správná Ruska se držela skvěle, ale i na ní bylo vidět, že už na ni vodka působí. Když jsem naléval čtvrtou rundu vodky, navrhla mi tykání. Asi si uvědomila, že je starší a je žena. Samozřejmě jsme to hned zapili a potvrdili polibkem. A po přípitku na tykání z ní spadl veškerý ostych a začala se mi svěřovat, jako bych byl její zpovědník.

„Víš, já jsem byla vdaná, ale manžel byl opilec a hrubián. Někdy mě i bil, když byl opilý. A pár měsíců po narození syna od nás odešel a teď ani nevím kde je. Prý někde na Sibiři těží plyn. Péťa, můj syn, si na něj ani nevzpomene, vůbec si ho nepamatuje. A je to tak lepší.“

Při té vzpomínce se jí v očích objevily i slzy. Impulzivně jsem ji pohladil po blonďatých vlasech a za okamžik už mi vzlykala v náručí s hlavou na mém rameni.

V prvním okamžiku jsem nevěděl, jak ji utišit, tak jsem ji hladil po vlasech a po zádech, až přestala vzlykat. Pak zvedla hlavu, podívala se mi do očí, jako by na něco čekala. Opatrně jsem ji políbil a v tom se na mě přisála jako klíště.

Tiskla mě k sobě a její polibky byly více než divoké. Vzlykání přešlo ve vášnivé vzdychání a brzy jsme už na sedačce neseděli, ale leželi. Nataša nahoře, já pod ní, a stále mě líbala a hladila, jako by se toho nemohla nabažit.

Já jsem samozřejmě také nebyl z ledu a Nataša za chvíli cítila, jak ji tam dole něco tlačí. Zajela mi rukou do rozkroku a hladila mého kundobijce přes kalhoty. Po chvilce hlazení se rozhodla. Seskočila ze mě a začala si sundávat oblečení. Nejdříve sukni, pak tričko a stála přede mnou jen ve spodním prádle a nejistě se usmívala.

„Ty menjá něchóčeš?“ pronesla tiše, když jsem jen seděl v sedačce a zálibně si prohlížel její drobnou, ale skvěle žensky tvarovanou postavu. Prsa měla tak pěkné dvoječky, krásný kulatý zadeček, a přitom vypadala štíhle, jakoby vysportovaně. Až později jsem se dozvěděl, že v dětství dělala závodně gymnastiku, a to se na její postavě podepsalo v tom nejlepším slova smyslu. Zálibně jsem si ji prohlížel a už si v duchu představoval, jaké bude milování s dívkou s tak dokonalým tělíčkem.

Nataša čekala na moji reakci a já jsem samozřejmě vůbec neváhal. Přitáhl jsem si ji k sobě a jak stála přede mnou, políbil jsem ji na holý pupík. Zavzdychala a okamžitě mi začala sundávat přes hlavu košili. A když jsem si stoupl, abych i jí pomohl ze zbytků oblečení, hned se vrhla na mé kalhoty. Sundala mi je rovnou i s trenýrkami a můj bojovník už trčel hrdě vzhůru. Přejela mi po něm několikrát rukou a jen slastně vzdychla.

„Da, krasívyj.

To už i já jsem se pokusil sundat jí podprsenku, abych měl možnost polaskat se s jejími melounky, jejichž bradavky hrozily propíchnout ten tenký kousek látky. Ale Nataša ucukla a zkřížila ruce přes prsa.

„Nět, étovo nět.“

Zarazil jsem se, co jsem udělal špatně, ale nic mě nenapadlo. Až časem jsem se dozvěděl, že ruská děvčata se stydí ukazovat moc brzy svá prsa. Nemají problém sundat si všechno ostatní včetně kalhotek a ukázat tak vše, ale na prsa si nechají šáhnout až po čase. Nataša si tak hned sama sundala kalhotky a stála tak krok přede mnou jen v jemné podprsence a čekala, co bude dále. Teď už jsem musel převzít iniciativu já. Udělal jsem ten krok k ní a znovu ji objal a políbil. Tentokrát jsme se již dotýkali nahými těly a vzrušení nejen moje, ale hlavně Nataši se stupňovalo. Hladil jsem ji po zádech a jednou rukou prozkoumával i její krásný pevný zadeček. Ještě jednou jsem se pokusil opatrně jí sundat podprsenku, ale jenom zavrtěla hlavou, vzala mě za ruku a odvedla k sedačce. Ulehla na ni a mě si přitáhla na sebe. Sedačka byla naštěstí dost široká na to, abych se vešel pohodlně mezi její roztažené a pokrčené nohy. Její nejistý, ale nedočkavý úsměv mě zval, abych už byl v ní.

„Davaj, ja chačú těbjá,“ pronesla tiše a hleděla mi vyzývavě do očí.

Kdo by odolal takové výzvě. Zvláště, když jsme byli oba mladí, nedočkaví a nadržení dlouhým půstem.

Nedočkavě si mě zavedla na kraj svého otvůrku a já do ní ihned zajel až po kořen. Tak byla dobře promazaná, že jsem necítil téměř žádný odpor. A přitom byla tak těsná, že jsem ji cítil celým penisem. Nataša vzdychla vzrušením a přivřela oči slastí. Pár vteřin jsem zůstal v klidu zasunutý v ní, ale Nataša nechtěla čekat. Chtěla se milovat hned a naplno. Sama mi hned začala vycházet vstříc, uchopila mě za zadek a sama určovala tempo, které i mně vyhovovalo. Věděl jsem, že napoprvé dlouho nevydržím a snažil jsem se oddálit svůj vrchol co nejdéle. Ale po pár minutách už jsem cítil, že se blíží konec.

„Ja užé bůdu,“ zasténal jsem chrčivě, abych ji upozornil.
„Da, ja tóže,“ pronesla Nataša, objala mě nohama za mými zády a přidržela si mě rukama za můj kmitající zadek. Pochopil jsem, že ven se nedostanu a už jsem nic neřešil, jen jsem si užíval báječný první sex s žádostivou a náruživou holkou.
„Davaj, davaj!“ povzbuzovala mě Nataša, abych nepřestával.

Můj penis se napřímil, narostl, až jsem ji zcela vyplňoval. Její vagína také začala pulsovat a stahovat se. To byl poslední impuls, který nás přiváděl ke společnému orgasmu. Nataša už pohazovala hlavou, oči zavřené a evidentně čekala na ten poslední výbuch, který jí způsobí tu očekávanou rozkoš.

„Da, da, da, davaj, davaj.“

Ještě párkrát jsem přirazil a už to bylo tady. První silný výstřik mi podlomil kolena a já se zabořil Nataši do klína a stříkal do ní jednu dávku spermatu za druhou. Také Nataša vykřikla a přitlačila si mě do svého lůna. Než jsem dostříkal, zvládl jsem ještě pár přírazů a zůstal jsem vězet uvnitř. Nataša si mě stále tlačila nohama dovnitř své vagíny, jako by stále neměla dost. Ale zřejmě si to vůbec neuvědomovala, protože také prožívala svůj silný orgasmus. Třásla se jako v horečce, oči v sloup a prsty mi zatínala do zad. Cítil jsem, jak mi stahy své vagíny ždímá můj penis, jako by se bála, že ze mě nedostane vše, co může. Také já jsem ještě posledními stahy vystříkl poslední dávku a položil se Nataši na prsa. Oba dva jsme zhluboka oddechovali, jak se nám nedostávalo kyslíku.

Když jsem popadl dech, nadzdvihl jsem se a Nataša otevřela oči. Až teď jsem si všiml, jakou mají barvu. Byly tmavě modré se zeleným nádechem.

„Spasíbo těbje… bylo to krásné. S mým manželem jsem měla jenom sex. Ale s tebou to bylo první krásné milování. Nikdy na to nezapomenu.“

Její další slova jsem přerušil dlouhým polibkem.

„Ničevo ne gavariužívej si to tak jako já.“

Nataša už neřekla ani slovo. Jen své oči upírala na mě a občas je přivřela. To, když jsem se v ní pohnul a podráždil svým penisem stále citlivou stěnu její vagíny.

Po chvíli už jsem z ní vyklouzl a lehl si vedle ní. Pohovka sice nebyla ideální pro spaní ve dvou, ale přituleni k sobě jsme se tam ještě pohodlně vešli.

Jednu ruku jsem měl položenou na ní, a tak jsem s ní opatrně pohnul, až jsem uchopil jedno její ňadro, stále uvězněné v podprsence. Než si Nataša uvědomila, co dělám, už jsem jí masíroval jedno a pak i druhé její ňadro. Sice se pokusila jakoby zadržet mou ruku, ale spíše jen reflexivně, a nechala mě, ať si dělám co chci.

Evidentně se jí to začalo líbit, protože zavřela oči a zhluboka oddechovala. Tak jsem jí opatrně sundal ramínka a uvolnil ty její dvě nádhery ze sevření textilu. Už se vůbec nebránila, jen čekala, co bude následovat. Zatímco jsem masíroval její pravé ňadro i bradavku, k levé bradavce jsem se přisál a opatrně ji žmoulal svými ústy. Nevynechal jsem ani celé levé ňadro a jazykem jsem objížděl kolem tmavého dvorce. Nataša už vůbec neprotestovala, naopak si mou hlavu přitiskla na sebe, jako by mi chtěla nacpat do úst celé své krásné poprsí.

Ale nechtěl jsem ji víc dráždit, když jsem nemohl pokračovat v jejím klíně. Tak jsem se nadzvedl, dlouze ji políbil na ústa a lehl si vedle ní. Beze slova se ke mně přitulila a spokojeně oddechovala.

Po chvíli v ní ale převážila praktická stránka a povinnosti matky a hostitelky a tak vstala. Opatrně uvolnila zarážku na sedačce, která se sklopila a rozložila a já se rázem ocitl na malém, ale pohodlném letišti. Ze skříně vyndala peřinu, pohodila ji na mě a šla zhasnout světlo. A za chvíli už se ke mně přitulila znovu, ale už jsem necítil její podprsenku. Musela si ji sundat, jakmile zhasla.

Přitulila se ke mně pod paži, já ji objal a za chvíli už jsme spali spánkem krásně pomilovaných.

 

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
5967
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
2
Navigace v seriáluVyhnanci na Sibiři 02 >>

10
Komentujte

avatar
8 Comment threads
2 Thread replies
5 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
8 Comment authors
MartinSmajdaListekvrChildeblb Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Ja1
Host
Ja1

Hmmm, tesim se na pokracovani.

Ja1
Host
Ja1

Netusim proc to odeslo 2x,

Shock
Host
Shock

skvěle napsané včetně úvodu. Zřejmě znalec poměrů v časech reálného socialismu. Zajímavý je popis , že na prsa si Rusky nechají sáhnout až později – to je autorův výmysl nebo fakt? Těším se, jak to bude pokračovat..

Trysky
Člen

Moc pěkný začátek. Těším se na další pokračování.

blb
Host
blb

Jen ta vesnice je den cesty daleko od Красноярска, jinak to tam fakt v hrubých rysech vypadá takto.

Childe
Člen

Opravdu více než slibný začátek. Ještě bych měl takovou malou prosbu pro nás, které ruština již nezastihla ani na základní škole. Bylo by možné uvést překlad tučných přepisů z ruštiny. Přeci jen zhruba lze vycítit co by to mělo být, ale přeci jen lepší by byl překlad.
PS: alespoň, že to není v azbuce to bych se již vůbec nechytal.

Smajda
Člen
Šmajda

Zrovna tučné věty si myslím není nutné vůbec překládat, stačí to přečíst a význam je jasný ;-). Tam, kde by to mohlo být přeci jen složitější následuje věta již v češtině, ze které plyne předchozí pasáž. Osobně se mi toto zdá naopak zajímavější ;-).
(ale možná se pletu)

Martin
Host
Martin

Naprosto souhlasím . A podle mě se nepleteš .

Listekvr
Host
Listekvr

Opravdu super povídka! Zůstane jenom u Nataši nebo bude muset vojet půlku Krasnodaru? A co s tím výstřikem do ní? Už se moc těším na její pokračování!

Martin
Host
Martin

Krásně rozepsány příběh . Ano Slušovice byli pojem a Čuba si dokázal leccos vydupat . Krásná silnice do nikam . Jsem zvědav jak bude celý příběh pokračovat . Hned na poprvé vykropil hostitelku . Jinak stakan vodky , tím byli nesmrtelní . V chlastu tvrdého jim můžou konkurovat Slováci a Polaci . To jsem měl čest zažít na vojně . Ale to bylo lehkovážné mladí . Do rána chlastat a pak nějak fungovat . Mě ta ruština nevadí a překlad by to jen rušil . Po dlouhé době krásné čtení z dob nedávno minulých .