Farář Adolph Henlein zvedl ruku.
„Anooo… dcero… žehnám ti… úúúhhh… ooohh,“ a právě se uvolňoval do úst dívky, která byla ústy přisátá k jeho údu.
Když vysála a polkla všechno semeno, postavila se a jazykem si přejela rty, aby jí neunikla ani kapka.
„Jste spokojen, důstojný pane?“
„Jistě, dcero, jdi s pokojem,“ řekl unaveně farář.
Když dívka odkvačila, myšlenky se mu vrátily do hluboké minulosti, kdy tu dostal farnost, zatímco jeho rodina, tedy otec Konrád s matkou, bratr Konrád se ženou a malým Konrádem odjeli kolonizovat dosud pustý kraj na severu, kde ze země vyvěraly nějaké horké prameny, nebo co.
Dostali tu nabídku od samotné Jeho královské milosti a císaře Karla, toho jména Čtvrtého a od té doby je neviděl.
Časem přišly nějaké zprávy, že tam snad založili osadu Konradbad, ale to bylo vše. No, snad se tam rodu Henleinů bude dařit i do budoucna. On sám už dožije zde. Má zde klid a své zbožné ovečky.
Třeba tu Týnu, co mu právě poskytla své služby, mu snad seslalo samo nebe.

Kdysi ji našel kostelník u dveří kostela jako odložené dítě v peřince. Vzal si ji, vychoval a když dívka dospěla, začal s ní líhat a brzy nato podlehla i faráři. Adolph si nic nedělal z nařízení žít v celibátu a celou zkostnatělou hlavu církve v Římě poslal k šípku, sotva se k němu ta zpráva dostala.

Zrovna měl ocas zasunutý ve tkadleně Anně, která si přišla pro radu a dostalo se jí i jiného, příjemného povyražení, když dorazil posel s onou vyhláškou a nařízením, kterou měl písemně předat na všech farnostech, i těch nejzapadlejších. Kněžský celibát už platit asi sto let, ale nikde se moc nedodržoval a dle nejvyšších církevních otců bylo třeba tomu učinit přítrž.

Doručovatel vyhlášky musel počkat, než se z komory přestanou linout slastné hekavé zvuky soulože a farář ho nepřijme, aby vzal nařízení na vědomí a poté pergamen ledabyle hodil do truhlice..

Když posel nepříjemných zpráv odjel, farář nadzvedl Anně suknici ještě jednou, opřel si ji o stůl a prudkými hlubokými přírazy ji zezadu naplnil semenem napodruhé.
Anna byla vdova, a tak milostný atak faráře brala jako příjemnou záležitost a ráda mu poskytla, co chtěl. Ona sama si také přišla na své a tření silného tvrdého ocasu v ní vyvolávalo slastné mrazení a rozkoš.
„Jó, kde jsou ty časy,“ vzdychl farář nad vzpomínkami a uvědomoval si už svůj věk a stáří.

***

Zapadlé vesnice na panství rytíře Hněhněva z Hněvčevse se nazývaly Loukov, Podlesí a Potočná a byly pod jednou farností.
Největší ves byla Potočná, kde sídlil i rychtář, společný pro všechny vesnice. Jmenoval se Bojša Tesař, když si původní jméno Tessar, přinesené sem jeho předky z Rakous, počeštil už jeho otec.
Byl to hřmotný muž a svůj úřad vykonával svědomitě už pětadvacet let. S farářem Henleinem ho pojilo přátelství, neboť jako jediní ve vsi uměli číst a psát a tudíž měli větší životní rozhled a vědomosti než negramotní vesničané.
Jediné, co mu Henlein zazlíval a stále marně připomínal, byl rychtářův neovladatelný chtíč a vášeň, která ho neopouštěla ani na prahu padesátky. Na jeho neutuchající choutky mu nestačila jen manželka Dorota, která mu dala také jen jediné dítě, dceru Markétu.
Zvedal suknice i jejich služebné děvečce Ančí, se kterou měl dva syny a další pak s různými ženami z okolních vesnic, které však svá těhotenství svedly buď na své muže, anebo se prostě nedobrovolně staly nesezdanými a tudíž opovrhovanými svobodnými matkami. Jelikož však sám farář Henlein je stále zahrnoval svou přízní a laskavostí, a utajeně jim i občas vymetal pavučinky z kundiček, nebyly tyto ženy úplně vyvrženy ze společnosti.
Sám zploditel Bojša o tyto pancharty, jak říkal, nejevil pražádný zájem. Stačilo, že doma musel trpět Knuta a Bivoje ze svého vztahu s Ančí, která si jejich přítomnost v domácnosti tvrdě vybojovala, tedy přesněji řečeno, odsouložila.

Jen vlastní dceru Markétu miloval s otcovskou láskou a starostlivostí. Tak to prostě bylo a nezmohl s tím nic ani důstojný pan farář, zástupce Krista na zemi.

***

Bylo letní parno a v chatrči uprostřed pastvin se stádem ovcí byl alespoň stín.
Na zbytcích sena ležela nahá pasačka Rozárka a na ní rychtář Bojša.
Vracel se zrovna z Podlesí zkratkou přes pastviny a zastavil se v ovčíně na hlt mléka. Blízkost a mládí dívky v něm vzbudilo vášeň a jal se dívku svlékat. Rozárka byla poněkud pomalejšího úsudku, a tak se rychtáři nijak nebránila.
Vrchnosti se neodmlouvá a na styk s kýmkoliv byla zvyklá ze statku sedláka Makovce, kde sloužila a který s ní také často líhal, včetně jeho syna a ještě čeledína Kojata s obřím údem, který jediný jí místo slasti přinášel spíše bolest. Bojša měl ocas tak akorát a dívkou projela mrazivá vlna rozkoše, hned při prudkém vniknutí.

„Oááh,“ vzdychla, jak jí ocas pochvu roztáhl doširoka. Sevření stěn bylo těsné a vzrůstající slast uvolňovala vlhkost.
Bojša ji strojově mrdal a užíval si těsnou pičku.
„Joo… seš.. skvělá,“ vzdychal a laskal jí malá, ale pevná prsa s trčícími hroty bradavek a pak ji začal divoce líbat. Rozárka se polibkům nebránila, otevřela ústa a přijala jeho kmitající jazyk.
Přírazy zrychlily a brzy na to jí projel tělem záblesk nejvyšší rozkoše a vzápětí i proud horkého semene.
„Ah… áááách,“ sténala a muž jí přizvukoval: „Joo… jóoo… dorotooo!“
Pak se odvalil stranou a oba se vydýchávali.

Bojša vstal a sbíral se k odchodu. Podíval se na ležící dívku, sáhl do váčku a hodil ji zlatku.
„Tu máš.“
Rozárka ji hbitě chytla do dlaně.
„Děkuji, pane rychtáři,“ a usmála se.

***

Knut a Bivoj, statní mládenci seděli ve stodole a dumali. Už nějaký čas se trápili nad osudem matky Ančí, která, dle jejich názoru, trpěla rozmary rychtáře Bojši.

Jednou totiž spatřil Knut, jak Bojša matku zatáhl do dřevníku a tam na ní vykonal styk.
Její snaha o obranu byla marná, Bojša byl příliš vzrušen. Obnažil si stojící ocas, Ančí pak sama roztáhla nohy a už jen táhle vzdychla nad pronikem.
„Pomalu… prosím!“ zasténala. Bojša jí uvolnil košilku, ven se vyvalily velké prsy, které hned začal ocumlávat.
„Och… och… och,“ začala vyhekávat, aby celou záležitost urychlila.
Rytmické přírazy byly příjemné, ale stejně ji to nenaplňovalo kdovíjakým štěstím.
Být mu kdykoliv po vůli, dát mu syny, ke kterým se nehlásil? Chudý poddaný prostě nemá žádné zastání.

Bojša ji mrdal prudkými přírazy a trvalo docela dlouho, než to na něj přišlo. Pak se vzepjal, vyprázdnil se do ní, natáhl si nohavice a šel.
Ančí jen vzdechla, urovnala si sukni i košilku a šla si po své práci.
Knut stál u okénka s tvrdým ocasem v ruce a usoudil, že matce bylo činěno příkoří, kterému musí zamezit!

„Hele a co mu obtěžkat Dorotu?“ napadlo Bivoje.
„Ty skopová hlavo, dyť je to stará bába,“ chechtal se Knut. „To spíš Markéta by za to stála.“
Bivoj mlčky nesouhlasil.
Dorotě bylo sice již čtyřicet let, ale vypadala stále k světu. Měla plné tvary, které ho přitahovaly a když se usmála, byla i hezká ve tváři.

Markéta byla mladá dívka, takže tam půvaby byly jasné, ale s chlapci moc nevycházela a dávala jim najevo svou společenskou převahu. Ona je paní, oni jsou kmáni.

***

Po nějakém čase faráře Henleina navštívila Dorota, manželka rychtáře Tesaře, že se musí vyzpovídat z těžkého hříchu.
Poklekla k mřížce a farář nastavil ucho.
„Stalo se to předevčírem ve stáji. Zakládala jsem koním seno a jak jsem stála u hrazení, kdosi se ke mě zezadu přimáčkl a ohnul mě v pase. Nemohla jsem se postavit a k mé hrůze… dobrý bože… mi vyhrnul suknici a vnikl do mě tvrdým údem!“

Vzrušený farář si uvolnil ven vlastní tvrdý ocas a začal si ho honit. „Pokračuj, dcero!“
„Nejdříve to bolelo… sténala jsem a volala o pomoc, ale muž za mnou nedbal ničeho a vnikal do mě razantně a hluboko!“
„A… dál?“ zrychlil farář vlastní honitbu. „Co jsi přitom cítila?“
„To je to nejhorší, důstojný otče. Po chvíli bolest nahradila slast… byla jsem taková… uvolněná … a pohyby údu ve mně vzbuzovaly… nevím jak to říci.“
„Rozkoš?“ napovídal farář.
„Ano! Nepopsatelnou rozkoš… co se děje, důstojný otče, že se klepete a hekáte? Je vám dobře?“ zaposlouchala se Dorota do zvuků za mřížkou.

Farář Henlein právě ejakuloval a výron semeno mu kanul na roucho, ale to teď bylo jedno.
„To je v pořádku… Soucítím s tebou… pokračuj.“
„To je vlastně vše. Tělo mi zaplavila… slast… muž mě obdařil séměm a rychle odešel.“
„Kdo to byl?“ otázal se farář.
„To právě nevím,“ vzdychla Dorota. „Potřebuji ale rozhřešení za tu rozkoš z hříšného styku zhanobení.“
Farář jí ho dal a jak byl nabuzen, na večer si pak pozval na faru Týnu.

***

Dorota neřekla faráři pravdu. Věděla, kdo ji zhanobil ve stáji. Byl to Bivoj, syn Ančí.
Už nějaký čas pozorovala, že ji sleduje, ale jinak než předtím. Že by ho však přitahovala tak, že by ji chtěl souložit, jí ale nikdy nenapadlo.
Teď to tedy zjistila a nevěděla, jestli má být ráda, nebo ne. Všechno se to v ní pralo.

Netrvalo dlouho a byla Bivojem znovu přepadena. Tentokrát v kuchyni. Zadělávala právě těsto, když Bivoj vešel dovnitř, rychle k ní přiskočil, přitlačil ji břichem ke stolu a hned ji začal kasat suknici.
I když se mohla bránit, ztuhla a tělem ji projela elektrizující vlna vzrušení. To již měla odhalený zadek a cítila, jak horký, tvrdý úd se jí tlačí mezi půlky. Jen se více rozkročila a pak do ní ten tlustý ocas zajel. Tlakem jí roztáhl pysky a zmizel uvnitř. Zalila jí vlna vášně a nádherný pocit naplnění. Doslova. Byla plna tvrdým ocasem v klíně a rozkoše ve vědomí. Vnímala jeho velikost celým tělem a každý pohyb přírazu v ní násobil slast a což teprve ty chtivé ruce, které jí přes šaty masírovaly prsa.

Oba mlčeli a užívali si tu chvíli spojení po svém.
Bivoj spokojeně funěl, projížděl mokrou štěrbinu ženy svých snů, mnul velká prsa a opájel se pocitem msty Bojšovi za svou matku.
Dorota si vychutnávala strojové pohyby a silné slastné tření tvrdého údu v těle a blížící se spalující vrchol.
„A co teprve ten výstřik, ten chci cítit!“ doufala.

Její myšlenky byly naplněny. Bivoj ještě několikrát prudce přirazil a pak se do ní začal hekavě vyprazdňovat.
Dorotu to přivedlo na vrchol blaha a proudy horkého semene byly nasávány dělohou k možnému oplodnění.
„Áááách… anooooo,“ vzdychala a užívala si tu chvíli nejvyšší slasti.
Bivoj z ní vyjel a tentokrát neutekl a počkal, až se Dorota otočí.
„Miluju tě,“ řekl, když na něj pohlédla.
„Cos… to… ne,“ zcela ji tím vykolejil. „Zbláznil ses? Už to… co děláme je proti bohu a… bože! Jdi, jdi a nechoď mi na oči!“

Bivoj se svěšenou hlavou odcházel, když tu zaslechl tiché: „Těším se zítra ve stodole.“
Prudce se otočil, ale Dorota byla k němu otočena zády a dál zadělávala těsto.

***

O NĚJAKÝ ČAS POZDĚJI

„Ukaž… hyk… ještě se napiju,“ blábolila Markéta opile, ale dál si zavdávala vína z hliněného džbánku. Jeden už tu byl prázdný a v druhém toho již mnoho nebylo.

Seděla na louce na kraji lesa a z jedné strany byl přisedlý Knut, z druhé Bivoj a taktéž byli vínem rozjaření. Dokonce tak, že Markétu škádlili a nesmělé dotyky se stávaly odvážnějšími. Šaty už měla vykasané nad kolena a jen se tomu vesele smála!

***

Chlapci ji vylákali k lesu s jednoznačným úmyslem ji ošukat a pravděpodobně ji přitom i odpanit.
Hrála si s oběma už dlouho, tak teď si zase pohrají oni s ní.

Markéta pozvání na procházku s překvapením přijala hned. Měla ráda překvapení. Tím bylo posezení a pohoštění na louce na kraji lesa, jak seznala, když tam došli.
„Víš, doma to máme těžký. Půjdeme na vandr. Tohle je takové rozloučení,“ řekl Knut a Markéta prudce vzhlédla.
„Jak těžký? Otec vám dává práci, máme kde spát a co jíst, co byste chtěli víc?“
„Hm. Spoustu věcí nevíš a ani bys vědět neměla,“ začal z druhé strany Bivoj. „Seš přec jen dcera rychtáře a my chuďasové, ale prostě něco tu je, my si s tím nevíme rady a raději půjdeme hledat štěstí jinam.“
„Nechoďte,“ posmutněla. „Bude mi tu… samotné smutno.“
„Nezdá se mi, že bys k nám chovala přátelství?“ řekl ironicky Knut.
„Když… to já jen tak… Jste kluci… já dívka… kluci se k dívkám mají chovat rytířsky a vy? Tahali jste mě za copy, smáli se, když jsem upadla do hnoje… a… a…“
„Jenže to bylo před lety,“ ušklíbl se Bivoj. „Teď k tobě chováme úctu, ale ty k nám… tu… panovačnost.“
Markéta zrozpačitěla, a tak toho nechali a dali se do hodování. Víno zajídali chlebem a špekem, ale opilosti se stejně neubránili.

***

„Co to děláš?“ optala se Markéta těžkým a nejistým hlasem, když jí Knut rozvázal šněrování šatů.
Bivoj se k ní přimknul ze strany a začal ji líbat. Markétu to zaskočilo a navíc to neuměla. Rychle však pochopila, co chce a pak mu neuměle vyšla vstříc. Cítila podivný pocit a ten byl velmi příjemný.
Knut jí stáhl šaty z ramen a přešel na laskání prsou.
Měla je krásně plné a pevné. Olízl dvorce a pak polaskal bradavky, které ztvrdly a vztyčily se.
„Oáááh,“ zachvěla se Markéta nepoznanou slastí.

Laskání pokračovalo a stejně tak stahování šatů. Markéta se chtěla bránit, ale zase jí to hlazení a líbání dělalo dobře. Nevěděla, co se to s ní děje.
Knut v polibcích klesal níž mezi nohy, které pomalu roztáhl od sebe.
V tmavém porostu byl skryt panenský otvor. Knut ho olízl.
„Ach… né… gmmm,“ vyjekla Markéta ale byla utlumena ústy Bivoje, který jí ještě při líbání hnětl a mnul prsa.

Mezi pysky se objevily první kapky šťáv, Knut je slízl a pokračoval v lízání. Panenská štěrbina se pomalu otevírala a poddávala dotykům.
Když jí olízl výše nahoře, kde byl jakýsi výrůstek, Markéta vykřikla slastí a začala pohazovat tělem.
To už chlapci Markétu položili do trávy, načež Knut nasadil na štěrbinu naběhlý žalud a zatlačil ho dovnitř.
„Oááh… áááááh,“ vykřikla a cítila, jak tvrdý úd proráží její nevinnost a vniká hluboko do jejího klína.
Nebolelo to moc, ale zasunutý ocas jí žádnou rozkoš nepřinášel.
Teprve když začal pozvolna přirážet a probíhalo rytmické tření ocasu v panenské pochvě, vnímala příjemné a dosud nepoznané vlny slasti zachvacující ji celé tělo.

Ve vášni a rozkoši se vlnila, pohazovala tělem, sténala a vzdychala a rukama tlačila na ruce Bivoje, masírující jí prsa. Ten ji vzal za ruku a vsunul na svůj tvrdý ocas. Markéta ho sevřela a začala honit. Činila tak podvědomě ve víru stoupající vášně.
„Ah… ah… aaah… joooo… jéééé… oooáááách,“ vypjala se ve chvíli, kdy jí tělo zaplavilo vyvrcholení a Knut do ní začal stříkat husté dávky semene.

Sotva se jí svezl z těla, zaujal jeho místo Bivoj a hned jí projel zmrdanou pičkou na dno.
Markéta se nestačila vydýchat a už ji tvrdě projížděl další ocas, tentokrát větší. Ještě, že tekla v celých proudech a byla již dostatečně roztažená. Třebaže to bylo poprvé, celkem ji to nebolelo, ale přece jen by už ráda to měla za sebou.
Bivoj ji strojově mrdal na vzepřených pažích se a smál se jí do obličeje a Markéta pochopila. Smál se jejímu pokoření, zbavení poctivosti i tomu, že dostali dceru svého pána a to už jim nikdo nevezme.
„Tady máš… uuuhhh,“ přirazil jí ocas až někam do žaludku.
Markéta bolestně hekla a cítila jak jí nitro zalévá horká láva sémě.
„Ach… neeee… nechci obtěžkat,“ vykřikla, ale stejně bylo pozdě.
Bivoj v ní zůstal zasunutý, dokud nezměkl a pak se odvalil do trávy, kde si Knut honil svůj znovu tvrdý ocas.

„Ještě jsme neskončili, jestli si myslíš,“ a unavenou Markétu obestoupily mrákoty, když jí tvrdý ocas zasunul do pusy.

***

Rychtář Tesař chodil po sednici, jako medvěd v kleci.
„Kde je Markéta?“ a Dorota jen mlčky krčila rameny.
„Kam šla, s kým?“ zněly dotazy bez odpovědi.

Už se stmívalo, když Knut z Bivojem dovlekli dívku domů zcela zmoženou, napůl spící.
„Co se stalo?“ hromoval Bojša.
„Byli jsme na klestí v lese a našli jsme ji stranou cesty. Je živá, ale více nevíme,“ vysvětloval Knut a Bivoj mu přizvukoval.
Dorota na dceru pohlédla a bylo jí všechno jasné.
„Všichni ven!“ a na Ančí křikla, ať připraví vědro horké vody.
„Ty taky vypadni!“ otočila se na zkoprnělého muže. „Markéta je v pořádku, ale potřebuje se vykoupat!“

Později, když v horké vodě přišla k sobě, se jí matka tiše a s účastí zeptala. „Byli to oni?“
„Ano… ale… já víc nevím… pili jsme víno… ach, matko,“ rozplakala se Markéta.
Trpíme za Bojšu, prolétlo Dorotě hlavou a nahlas vzdychla.

***

Na seně ve stodole se Dorota vydýchávala z nádherného orgasmu, a pak se otočila na Bivoje s otázkou: „Proč jste to Markétě učinili? Nejsem ti snad už dost dobrá?“
Bivoj povzdechl.
„Jsi ta nejlepší, ale… pochop… tvůj muž se k naší matce chová jako ke konkubíně… bere si ji k hříchu, kdykoliv se mu zlíbí a nezdá se, že by se to matce líbilo. Knut vymyslel, že pomstou bude vykonání styku s Markétou. Nemáme otce, ani matku bránil. Má jen nás a my ji.“

Dorota pochopila, že chlapci nevědí, že Bojša je jejich otcem a Ančí mlčí, ze strachu, aby nebyla vyhnána. Protože sama věděla, jak to na rychtě chodí, neviděla v Ančí konkurentku, ale služebnou děvečku, kterou prostě věčně nadržený pán obskakuje, jak to dělá kohout v kurníku. Že za ní samotnou chodí mladý kohoutek ji naplňovalo jistou pýchou a tlumilo žárlivost. Že dojde i na dceru Markétu, nečekala, ale stalo se a bylo třeba rychle konat a dobře ji provdat.

***

„Říkáš, že už není panna?“ láteřil Bojša nad manželčinou výpovědí, že dceru ohledala a její nevinnost je již ztracena. „Kdo to byl, neřekla?!“
„Tvrdila, že byla napadena zezadu a víc se nepamatuje, naštěstí. Měl bys jí najít ženicha, aby na všechno nehezké zapomněla,“ domlouvala mu Dorota a zezadu muži promnula dlaní rozkrok, protože věděla, co na něj platí.
„Hmmm… to je… hezké,“ vrněl Bojša jako kocour. „Ehm… ženicha? Možná bych věděl. Dobromil, syn Hněhněva z Hněvčevse, je junák na ženitbu. Zkusím s ním promluvit.“

Sám si z nohavic vyjmul tuhnoucí ocas sevřený zkušenou ženskou rukou.
„Gmm… fhmmm… hmm,“ funěla klečící Dotora a ústy zpracovávala veliký ocas, až ji v koutcích bolelo a Bojša dále hovořil.
„Rytíř Hněhněv se moudrý muž a znám ho osobně… jééééh… přitlač… a… když s ním pohovořím a zmíním věnooo… oooo… úúúúh,“ vydechl Bojša a gejzír semene zkrápěl podlahu.

Dorota hu mazlivě honila ocas a vymačkávala z něj veškerou mízu, usmívala se a doufala, že vše dobře dopadne.

***

Slyšení u urozeného rytíře Hněhněva z Hněvčevse dopadlo pro rychtáře Tesaře opravdu dobře.
Nabídka ruky dcery rychtáře, který sice nebyl urozený, ale měl značný majetek a byl i kultivovaný, že uměl číst a psát, nebyla k zahození. Sám rytíř patřil mezi chudé šlechtice a bylo zjevné, že urozenou ženu pro svého syna bude shánět jen těžko.
„Přijď pozítří s celou rodinou k večerní tabuli a pohovoří spolu i naši mladí a probereme i případnou otázku věna,“ pokynul hlavou Hněhněv rychtáři a propustil ho.
Pak si zavolal syna.

Dobromil byl pětadvacetiletý mladý muž, zcela bez zájmu o cokoli. Byl apatický a uzavřený ve svém světě. Ve tváři měl tvrdý výraz, netečné oči, mluvil pomalu a jen zřídka vedl delší hovor. Někdy si vystačil i s dvěma větami za den.
Otec vzdychl, když se na syna zadíval. Chlapec je zjevně ještě panic a i když vydal pokyny svým děvečkám, chlapce trochu vycvičit, neuspěla žádná.

„Našel jsem ti nevěstu, Dobromile, co tomu říkáš?“
„Hm,“ zněla odpověď.
„Je třeba zachovat náš rod. Nevěsta je mladá, jistě hezká a přijde k večeři, abyste se poznali,“ pokračoval dál a Dobromil mlčky kývl.
„Je však delikátní věcí… ehm… spočinutí v manželském loži… ehm… už jsi to zkusil se Šonkou?“
„Jistě, otče,“ ušklíbl se Dobromil. „Poslal jsi jich za mnou celý houf. Nemám o konkubíny zájem. Až přijde čas, učiním co je třeba.“

Hněhněva zaskočila synova neobvykle dlouhá řeč, ale pak kývl hlavou: „Jen aby.“

***

V určený den se na tvrz Hněvčeves dostavila rodina rychtáře Bojši Tesaře. Svému pánu rychtář donesl v hliněné lahvici medovinu, Dorota se předvedla látkovým přehozem se zdobným vyšíváním a Markéta se způsobně uklonila a po očku sledovala Dobromila, který se tvářil jako vždy, nijak.
Rytíř Hněhněv projevil radost nad dary od poddaných a pokynul do jídelního sálu, kde byla prostřena bohatá tabule s pečínkami vlastnoručně ulovené zvěře a mísy zeleniny i ovoce. Sklepnice tu stála nachystána se džbánky s vínem.

„Jezte, pijte, bavme se,“ zahlaholil rytíř a první si ukrojil na misku kus kýty. Ostatní se nenechali pobízet a oddali se přejídání, jako by zítra měl nastat hladomor.

Markéta a Dobromil se věnovali krmi a až později se jí odvážil zeptat, zda je s panskou tabulí spokojena.
Markéta si rukou otřela tuk tekoucí jí z úst a kývnutím hlavy přisvědčila, že velmi a plnými ústy se usmála. Když polkla, optala se zase ona, zda divočák na stole je uloven jeho urozeností.
„Ne. Lov není mou zálibou, ctěná panno, mám vznešenější zájmy,“ děl Dobromil trochu odměřeně, ale v skrytu musel uznat, že Markéta je hezké děvče.
„Já také…“ nadhodila mnohoznačně Markéta, ale pak zrudla, když po ní šlehl očima.

„Copak, vy mladí?“ ozval se hlasitě rytíř Hněhněv. „Jestli si máte co říci, můžete odejít, kamkoliv. Můj příbytek je nevelký, neztratíš se tu, milá panno a můj syn ti může dělat průvodce.“
Dobromil vzdychl, vstal a požádal Markétu, zda jí může ukázat celou tvrz. Ta kývla a dvojice opustila sál.

„No a my teď probereme ty ostatní věci,“ naklonil se Hněhněv k rychtáři a začal smlouvat o výši věna.

***

„To je má komnata,“ otevřel Dobromil poslední dveře a Markéta vstoupila dovnitř.
Prohlídka tvrze ji nebavila. Byla malá, v podstatě tu nic zajímavého nebylo a na šlechtice tu žili dost skromně. V čeledníku bylo několik děveček a čeledínů, pak tu byla kuchařka s kuchtíkem a čtyři zbrojnoši se zrezlou výzbrojí.

Komnaty Hněhněva a Dobromila byly jedinými bohatěji vybavenými místnostmi.
V rohu stálo široké lůžko, okno bylo uzavřeno otevíracím rámem se skleněnými kroužky zatavenými do olova, takže dovnitř netáhlo a zároveň pronikalo světlo, což bylo nevídané a jistě drahé.
Před krbem ležela vrstva kůží z nichž dominoval medvěd.
Byl tu ještě stůl, zdobené křeslo a dvě vyřezávané truhlice.
Na zdi visel obraz hezké mladé ženy.
„To je maminka,“ řekl tiše Dobromil, když na něm Markéta spočinula zrakem. „Obraz je to jediné, co mi po ní zbylo.“
„To je mi líto,“ řekla s účastí Markéta a zaraženě sledovala Dobromila, jak si odkládá opasek s mečem a vůbec se začíná svlékat.

***

„Větší věno nemám a nedám,“ rozzlobeně tloukl rychtář do stolu a na to rytíř odpovídal, že neurozená dcera za šlechtice musí dát víc, protože více získá.
Muži si svlažili hrdlo vínem a pak Hněhněv se podíval na Dorotu, která do debaty nevstupovala a náhle řekl.
„Dobře. Spokojím se s tím, když navrch přidáš svou ženu.“

Dorota i Bojša na sebe překvapeně pohlédli a pak na rytíře, jak to myslel?
„Věno je v pořádku, ale ty mi navrch na… určitou chvíli… poskytneš ženu,“ ušklíbl se Hněhněv.

Rychtář pochopil rychleji než Dorota, co rytíř chce. To, co on sám si užíval jako rychtář, čili vrchnost, nyní sám musí podstoupit jako poddaný ještě vyšší vrchnosti. Sakra práce. Pánovi se přece neodmlouvá.
Dorotě již také došlo, co se po ní chce, a pokorně sklopila zrak.
„No, ehm, má-li to pomoci naší Markétě ke svatbě… prosím, jsem vám k službám,“ pronesla tiše.
„Dobrá,“ řekl rytíř spokojeně. „Ty, rychtáři, najdi si chvilku odpočinku třeba v čeledníku, nebo sedni zde u vína a ty… pojď,“ podal Dorotě ruku a odváděl si ji pryč.

***

Markéta seděla na bobku a jazykem kroužila po naběhlé hlavici žaludu. Cumlala ho, olizovala a střídavě rukou honila ocas, který stále nedosahoval té pravé tvrdosti. Snaživě ho sála už dlouhou dobu, ale bez výsledku.

Když ho Dobromil obnažil a požádal ji o tuto službu, čekala, že mu ho postaví a pak se spolu pomilují.
Styk bude předmanželský, tudíž hříšný, ale to jim bylo jedno. Mají být manžely, tak co dělat okolky. Dobromil se jí sice moc nelíbil, ale o určení ženicha rozhodoval otec. Ještě že sání ocasu znala od styku s bratry Knutem a Bivojem, kteří ji tomu naučili a vysvětlili jí že je to pro muže velmi slastné.

Dobromil věděl, že lepší už to nebude. Takhle to totiž dopadlo se všemi ženami. Nijak velký chtíč a tím i daná ochablost. Neměl zkrátka o ženy valný zájem.
Ovšem, když tuhle přijel posel ze sousedního panství, mohl na něm oči nechat. Ta urostlá postava, ta tvář mladíka, asi tak stejně starého, plavé delší vlasy a jak se usmíval. Tehdy měl Dobromil samovolnou erekci a touha mu zaplavila tělo a mysl.
Děvečka Šonka a ostatní jsou hezké a vnadné, ale nepřitahují ho a ani panna Markéta, jeho budoucí žena. Co si jen počne?

Dívku už to přestalo bavit. Sama už byla natěšena na styk a nic. Přestala ho kouřit a rázně se postavila.
„Škoda. Snad to příště bude lepší!“ a práskla za sebou dveřmi.

Otce pak našla v podroušené náladě u číše vína a na dotaz po matce, odtušil, ať se raději neptá.

***

Rytíř Hněhněv se k Dorotě nechoval s přehnanou laskavostí. Měl prostě potřebu a ona byla ještě k mání, proč to nevyužít? Děvečky na tvrzi už měl v posteli všechny a mnohokrát, tohle bylo nové tělo.

Dorota se stydlivě svlékla a ulehla do lože, zatímco Hněhněv svou nahotu nijak nezakrýval a z ženy také hned strhl přikrývku.
„Ukaž, jak si obdařena, hmmm, dobré,“ komentoval a promnul jí rukama prsa. Pak jí olízl dvorce a vsál bradavky, které ihned ztvrdly.
„He, he, vida, jak se ti to líbí,“ a pokračoval v laskání, hlazení a chtivých dotycích všude po těle. „Také jsem již připravený, sáhni.“

Dorota mu sevřela v ruce tvrdý tlustý ocas. Několikrát ho nesměle pohonila, ale to už je jí Hněhněv vklínil mezi roztažené nohy a prudce do ní vnikl, bez ohledy na její pocity.
„Oááh… oooh,“ vzdychla, ale pronik nemilosrdně pokračoval, až na doraz.
Pochva byla stažená, ještě nepřipravená a nyní jí násilně pronikl velký ocas. Hněhněv hned začal přirážet.
„Jo… seš… hezky… úzká… a jsem… potěšen,“chrochtal blaženě.
Dorota mu sice snaživě hekala blahem, ale jen pomalu se uvolňovala a styk se jí nikterak nelíbil.
Vzpomínala na Bivoje a jeho něžnější přístup.

Náhle se přirážející rytíř vzepjal a plnil jí lůno svou dávkou. Poté odpadl, vstal a hltavě se napil vína ze džbánku na stole.
„Můžeš jít,“ pokynul ženě, která se rychle oblékla a s úklonou opustila komnatu.

***

Na rychtě vládla podivná nálada. Zatímco Bojša byl spokojen, že jeho Markéta se stane ženou šlechtice, Dorota vše snášela mlčky a zachmuřeně a Markéta si zoufala.
Jak naplní manželství, když Dobromil není schopen styku? Pokud mu nedá syna, bude obviněna z neplodnosti a svazek bude církví prohlášen za neplatný.

Ve chvíli těžkých myšlenek narazila v řezárně na Knuta, který tam připravoval pící pro dobytek.
„Co ti je?“ prohodil při pohledu na její tvář.
„Už ses někdy chtěl pomilovat a ono… to… nevyšlo?“
„Co nevyšlo?“ opáčil Knut zvědavě.
„No… ehm… nestál mu… tento,“ zrudla Markéta.
„S tím problém nemám,“ kasal se Knut a dívka ho ale hned zpražila.
„To vím. Nezapomněla jsem, co jste mi udělali. Vlastně vy za to všechno můžete!“ začala mu vyčítat a ječet, z čehož si Knut udělal celkový obrázek, že mladý rytíř Dobromil má problém se ztopořením a Markéta si ho přesto má brát.
„A co si opatřit náhradu?“ navrhl jí řešení, byť netradiční.
Markéta nechápala.
„Přece, manželské lože budeš sdílet s urozeným manželem, ale dítě si opatříš s pohledným… já nevím… čeledínem, nebo zbrojnošem. Někdo takový se na tvrzi jistě najde.“
Markéta o tom přesvědčena nebyla, ale nápad jí zůstal v hlavě a zpytavě si Knuta prohlédla. Ať na něj měla vzpomínky jakékoliv, vycházel do oněch plánů výtečně.
„A ty?“ špitla a zase zrudla.
„Co já… ehm… jak to myslíš?“ zakoktal se Knut a trochu zděšeně hleděl na Markétu rozvazující si tkanici u košilky.

Dívka se zbavila oblečení a sáhla Knutovi mezi nohy. S uspokojením nahmatala tvrdý úd.
„Už jsi mě měl. Teď bych si to ale chtěla užít i já,“ řekla svůdně a ulehla do kupky čerstvé, ráno dovezené trávy.
Knut se nenechal pobízet, stáhl si košili i nohavice a nalehl na ni.
Markéta hned roztáhla nohy a se slastným vydechnutím ho v sobě přijala. Byla mokrá a připravená.

„Ach… anooo… to… je… pěknééé… éééh… ooooááách,“ vyluzovala a Knut jí rytmicky projížděl pochvu pěkně až po koule, mnul a laskal jí pevná prsa a pak ji zase líbal a jazykem jí zajížděl hluboko do úst.
Tohle se Markétě velmi zamlouvalo.
Slast jí stoupala tělem k nezadržitelnému vrcholu. Vnímala vrcholnou rozkoš z tření a cítila každou naběhlou žílu na tvrdém ohonu. Bylo to opojné a spalující a chce aby to nikdy… nikdy… nikdy „ááááááchhhh,“ neskočilo a tělo j9 zalila slast vyvrcholení.
Knut se do ní trhavě vyprazdňoval a zůstal v ní zaražený až do změknutí. Bylo to oboustranně krásné milování.

***

Bylo krátce před svatbou. Markéta předstoupila před otce s vážnou prosbou.
„Chci, abys mi do tvrze povolil doprovod Knuta a Adély. Knut bude pracovat s čeledí a bude mi k ruce, než si na zvyknu na chod hospodářství a Adéla bude má komorná.“

Bojša popřemýšlel, ale dvě osoby mohl postrádat. Když tak si někoho najme ve vsi a k dceřině radosti přikývl.
Knut se vzpíral a chtěl buď zůstat nebo odejít s bratrem, ale toho zase zadržela Dorota, že Bivoj je na statku velmi potřebný a pochopitelně nemyslela jen na hospodářství.

***

NA TVRZI HNĚVČEVES

Bylo po svatbě.
Přespolní buď odjeli, nebo se uložili ke spánku v určených prostorách a Dobromil Markétu přenesl do své komnaty v náručí, jak kázal starodávný zvyk. Nyní mělo být manželství konzumováno a ráno měla komorná ohledat lože a oznámit, že vše proběhlo jak mělo a nevěsta byla čistou pannou.

Vtom už měla Markéta vše zařízeno a skrývala u sebe váček s prasečí krví. Dobromil byl sám poněkud vzrušený, ale to z něj rychle ochablo.
Markéta, která už začínalo svítat, jak se věci mají, ho povzbudila.
„Vynasnaž se do mě alespoň dnes vstoupit a já ti dám dědice. Pak už tě nebudu trápit svou touhou. Vzpomeň si třeba na toho mladíka, co hrál na loutnu… zálibně sis ho prohlížel.“

Nazí a v naprosté tmě ulehli do lože a Markéta se snažila měnit hlas a mluvit jako onen mladý hudebník.
„Ještě… tak… hovoř,“ ozval se tiše Dobromil, protože cítil vzrůstající touhu a tuhnoucí ocas.
Markéta pokračovala.
„Ano, vstup do mě, můj pane a já ti celý život budu hrát, zpívat a laskat se s tvým nástrojem , tak jako ty s mým… oooááááh,“ vyjekla, jak se na ní Dobromil převalil a pronikl do ní tvrdým ocasem až po koule.

Hned začal zběsile přirážet a Markéta se rychle uvolňovala, aby silné tření nebylo tak nepříjemné. Nevypadla však z role, pokud vše mělo dopadnout podle jejích plánů.
„Ano, můj pane, uspokoj se na mě, budu ti stále po vůli a tvůj… úd… budu pokorně sát… át… ááát… ááách… již… budu,“ huhňala pozměněným hlasem, ale pak už vykřikla slastně a vysokým tónem vrcholící ženy.

Dobromil ji dál zběsile mrdal i když vnímal silné poševní stahy a teprve po delší době, kdy Markéta kvílivě vyvrcholila podruhé jí útroby vystříkal mohutným proudem semene.
Nato se svalil vedle ní a hluboce usnul.

Markéta vstala, rozžala svíci a provedla znečistění lože, svého klína a jeho ocasu trochou krve a zbytek vyhodila oknem do příkopu. Její panenství tak nemohlo být zpochybněno.
Teď jen co nejrychleji obtěžkat. Ulehla k manželovi, objala ho a poklidně usnula.

***

Manželství urozeného rytíře Dobromila z Hněvčevše a Markéty Tesařové z Potočné bylo naplněno za rok po svatbě, narozením dvojčat, dcery Magdalény a syna Ojíře.
Celá rodina zářila štěstím a spokojený byl i Knut, který toho do obtěžkání s Markétou nasouloužil tolik, až ho to nebavilo. Měl totiž i povinnosti v čeledníku, kde děvečkám taky přišel vhod, jako nová krev.
Markéta si však sama nebyla jistá jeho otcovstvím a šoustala s ním jen pro jistotu, protože i Dobromil se k ní vkrádal docela často a byl schopen soulože, pokud ona mu zahrála pohledného loutnistu.

***

LÉTA PLYNULA

Rychtář stál za ohnutou ženou a smutně hleděl na macatou zadnici a vlastní svěšený úd. Doubrava, žena jircháře Brůny, si trpělivě držela vyhrnutou suknici a čekala na tvrdý kolík, ale nakonec to vzdala.
„Co se děje, rychtáři?“ nechápavě hleděla na jeho nepoužitelnou tkaničku. Takhle to nikdy nebývalo.
„Hmm… stáří,“ přiznal Bojša a ač mysl chtěla, tělo už ho neposlouchalo.

Doubrava ho pokoušela ztopořit rukou, ale bez účinku. Zklamaně se začala věnovat plotně a Bojša si ocas uklidil do nohavic a vyšel ven.
Měl dnes obchůzkou zajít až do Podlesí, ale ztratil nějak náladu a pomalu se loudal domů.

Vešel vraty na dvůr a všude byl klid. Čeleď byla na poli, Dorota vaří oběd a znechucen z dnešního neúspěchu rázně vkročil do domu.

***

„Nepospíchej… máme spoustu… času… ááách,“ sténala Dorota pod rychlými přírazy Bivoje. Ten se jí před chvíli zmocnil, ulehli spolu do lože a užívali si milostnou chvilku.
„Bojša… šel do Podlesí… íííí,“ stále se snažila milence zpomalit, protože do ní přirážel jak králík.
„Moc tě chci,“ drmolil Bivoj nadrženě a mlaskavými přírazy mrdal kundu své milenky s dychtivostí, jako by ji měl v loži poprvé.
Pravda, Dorota měla do včerejška své dny, kdy se nemohla milovat, a tak chudák Bivojík strádal.
Nyní ji tedy mrdal divoce, až se jí prsa komíhala na hrudi sem a tam. Mnul je a svíral ta měkká velká prsiska a cítil, že už bude hotov.

Dorota také cítila, že v ní ocas mohutní a nalévá se krví a rychle mu přirazila naproti, aby vyvrcholili společně. Měli to už secvičené.
„Ááááhhh… oooohhhh… uuuuhhh… jéééhh… úúúúhhh,“ dvojhlasně se rozléhalo sednicí a to tohoto výjevu vstoupil Bojša.
Zíral na vrcholící dvojici a jak by ještě před časem udělal strašný kravál, nyní jen útrpně sklonil hlavu. Když neuspokojí ani vlastní ženu, a ta mu zahne s panchartem, je už opravdu s ním konec.

Sotva ho milenci spatřili, vyskočili vyděšeně od sebe, ale Bojša jim pokynul, že to je v pořádku.
Sedl si ke stolu a čekal, až mu rychle se přiodící a zrudlá Dorota nandá oběd a pak se podíval na Bivoje.
„Od příštího měsíce tě ustanovuji rychtářem. Mám tuto pravomoc a nemusím nikomu nic vysvětlovat. Jsem již starý a unavený muž a chci jít na odpočinek. Zprvu ti budu pomáhat, abys vše zvládl, ale pak odejdu do Hněvčevse k Markétě. Ty, Dorotko, se rozhodni sama, zda mi budeš po boku až do smrti. Nechci na tebe nijak naléhat.“

***

Třetího dne po svaté Eulálii odešel Bojša Tesař se svou ženou Dorotou na výminek do Hněvčevse.
Novým rychtářem se stal Bivoj Tesař, kterého společně s Knutem, Bojša konečně uznal za své právoplatné syny.

5 32 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
11 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Shock

Vím, že tyhle příběhy z dávných dob moc nezabírají (aspoň dle ohlasů), ale nemůžu si pomoct, mě to psát baví. Takže je možné, že se tu ještě něco někdy objeví.

dedek.Jeff

Líbí se mi tvůj komentář ve stylu „urob si sám“. V tvém případě psát kladné komentáře, je nošením dříví do lesa. Horší je k takové skvělé povídce přidat vhodný ilustrační obrázek, tak aby nedošlo k pokažení celkového dobrého dojmu. Snad se mi to povedlo.

Junior

To víš se řídí pravidly Petra Novotného, každý den se pochval, nikdo jiný to za Tebe neudělá.

Junior

Jen dotaz, u Balady pro Zuzanu jste se rozvíjeli, že by mohl vzniknout 3 díl. Bude nebo nebude?

bert9k

S autorským hodnocením nesouhlasím. Mě se vaše povídky líbí, vč. těcj z dávných časů.

Huhu

Až teď jsem toho „Jiráska“ dočetl. A dovolím si nesouhlasit. Tyhle ságy Ti jdou nejlíp a z Tvých povídek je mám nejradši. Moc díky za hezkou povídku, těším se na další.

Juli

Díky, jako vždy příjemné početní 😉. A komentáře? Lidé jsou pohodlní. Ještě tak zvládnou číst🙂. Děkuju Juli.

Denis86

Tahle povídka se mi také líbila .

Kittikit

Zaradime to ke starym povestem ceskym 😉👍

Trysky

Pěkná povídka, příjemně čtivá.

Junior

Skvělá povídka. Tyhle historické mám od velmi rád.