Toto je 7 díl z 10 v seriálu Ve víru velkoměsta

Úterní odpolední figurální kreslení začalo být nudné. Poslední dobou nám modelem sedával pouze stařík.
A tak jsem se znechuceně šoural do atelieru, abych splnil tříhodinovou povinnost.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem na podstavci spatřil naší známou vysokoškolačku Moniku.
Co tady dělá? Že by jí došly peníze? A kde má maminku?
Tu jsem po chvíli zahlédl. Seděla ve vedlejší místnosti s naším profesorem v družném rozhovoru.

Monika mne zaregistrovala a vyslala ke mně omluvný pohled. Na jejím výrazu obličeje bylo vidět, že mi chce něco říci, jenže my měli zakázáno s modely mluvit.
Posunul jsem nenápadně stojan blíže k ní a mírně ho natočil. Jedním okem jsem stále pokukoval po prosklené části vedlejší místnosti, zda se sem profesor nedívá.

Reklama

„Promiň,“ zašeptala mým směrem Monika. „Veronika je kráva.“
„Tys to věděla?“ sykl jsem.
„Co? Že má syna?“
„To taky, ale hlavně to, že jí budu dělat vola!“
„Ne, to jsem nevěděla a moc mně to mrzí.“
„Teď už je to jedno.“
Obrátil jsem se ke stojanu.
„Počkej, ještě ti musím něco říci,“ šeptala znovu Monika a hlavou mi pokynula, abych se přiblížil. Měla obavu, aby náš rozhovor přece jen neslyšel někdo jiný.
„Veroniku zabásli pro příživnictví a Víťa bude asi muset do děcáku.“
„To mne opravdu mrzí,“ odpověděl jsem s nezájmem.
„Ještě ti musím něco říci,“ pokračovala Monika. „Ale ne tady. Nechceš se někde sejít?“
„No, třeba.“
„Bydlím v Holešovicích. Co takhle zítra v osm před Juldou Fuldou?“
„Platí,“ potvrdil jsem jí právě včas, neboť v ten okamžik se otevřely dveře vedlejší místnosti a do atelieru vstoupil náš profesor s Moničinou matkou.

V domluvený den a čas jsem přešlapoval před Parkem kultury a oddechu v Holešovicích, známým též jako Julda Fulda a vyhlížel u každé přijíždějící tramvaje Moniku.
Konečně z jedné z nich vystoupila a namířila si to ke mně.
„Ahoj,“ vlepila mi letmý polibek. „Nečekáš tu dlouho?“ položila mi obligátní otázku.
„Ne, přišla jsi včas.“
„Kam půjdeme?“ zeptala se.
„Kam chceš. Já to tu moc neznám.“
„Jestli ti to nebude vadit, projdeme se Stromovkou,“ navrhla Monika. „Musím být do deseti doma,“ dodala.
„Maminka tě hlídá, co?“ utrousil jsem jízlivou poznámku.
„Docela jo,“ přiznala se. „Nechce, abych dopadla jako moje kamarádky.“
„Jak to myslíš?“
„Abych nezůstala sama s dítětem.“

Vydali jsme se pěšinkami parku.
„Co si mi chtěla?“ vzpomněl jsem si na to, co mi řekla v atelieru.
„Nic. Chtěla jsem tě jen vidět,“ přiznala se bezelstně.
A tak jsme si začali povídat doslova o hloupostech.
„Co vlastně studuješ?“ zajímalo mne.
„Chodím na VUTku na Karláči.“
„To se k sobě náramně hodíme,“ napadlo mne. „Ty budeš navrhovat lodní šrouby a já studuju scénografii. To k sobě dobře jde, ne?“ musel jsem se zasmát.
„Nesměj se, proč zrovna lodní šrouby?”
“To mne jen tak napadlo, když je to strojárna. No, to jo, ale mně k tobě nesedí.“
„Já vím, ale táta byl taky strojař. Máme to asi v rodině.“
„Nechceš si na chvíli sednout?“ rozhlížel jsem se po nějaké lavičce.
„Docela jo,“ souhlasila Monika.
„Kousek odtud nad Rudolfkou je takový odlehlý koutek, kam moc lidí nechodí, snad jen pár pejskařů,“ napadlo mne.
Šťouchla do mne loktem: „Pak mi říkej, že to tady neznáš.“

Posadili jsme se do trávníku. Monika pokrčila nohy a přetáhla si přes ně sukni.
„Je ti zima?“ zeptal jsem se, protože jsem nepochopil, proč si zakrývá kolena.
„Ne, proč?“
Položil jsem jí ruku na koleno a snažil se jí sukni shrnout.
Uchopila jí s prosbou: „Prosím, ne.“
„Proč?“
Neodpověděla, jen zamítavě zavrtěla hlavou. Tím ovšem více vyprovokovala mé úsilí, se jí dostat na stehno.
„To nechápu? V atelieru sedíš celá nahá a tady ti vadí, když ti sáhnu na nohu!“
„Nebuď zlý.“
„Nejsem. Ještě řekni, že jsi,… to?“
„Ne, nejsem. Už jsem měla kluka.“
„Tak proč?“ zopakoval jsem již naléhavěji svůj dotaz.
„Já jsem to odpoledne dostala,“ nakonec se potichu Monika přiznala.

Stáhl jsem ruku z její nohy. Seděli jsme mlčky a dívali se před sebe.
Po chvíli se zeptala: „Zlobíš se?“
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou.
Monika mi položila ruku na rameno.
„Nechceš ho alespoň vyhonit rukou?“
„Ne, to je dobrý.“
Vstal jsem.
„Raději půjdeme, začíná být chladno,“ pomohl jsem Monice zvednout se z trávy.

Na stanici tramvaje jsme se rozloučili a já ještě Monice zamával a další soupravou se vydal domů.
Málem jsem si nevšiml nového označení vozů městské dopravy. Některé z nich měly na přední straně označení „S“, tedy samoobsluhu. Vedle řidiče byla kovová kasička s průhledným plastovým nástavcem, kam se házely peníze.
„Ještě nemáme komunismus, mladej. U nás se platí!“ upozornil mne řidič.

Před domem jsem zahlédl sousedku Marušku, jak se baví u popelnic s další paní.
„Odkud tak pozdě, mladý pane?“ oslovila mne, když jsem jí míjel. „Počkej, svezu se z tebou.“ Rychle se rozloučila a přidala se ke mně.
„Nemysli si, že nevím, co se u mě doma stalo,“ začala.
„Omlouvám, se,“ nenapadlo mne nic jiného, jak vysvětlit své počínání.
„Nemusíš se omlouvat. Mně se to líbilo a docela ráda bych si to zopakovala.“
„Teď hned?“
„Třeba,“ lišácky na mne mrkla.
A tak místo domů, jsem zamířil do třetího patra.

Reklama

Hned za dveřmi jsem se vrhl na knoflíky její šatové sukně, kterou mimochodem stále nosila a zuřivě začal rozepínat knoflíky.
Po chvíli se vyvalily její velké prsy. Uchopil jsem je oba najednou a začal je mačkat. Protékaly mi doslova mezi roztaženými prsty, což ještě více umocňovalo moje vzrušení.
Tlačil jsem jí k pohovce ve snaze jí co nejdříve položit a vrhnout se mezi její stehna.
A Maruška spolupracovala.

Než jsme docouvali ke gauči, stačila mi rozepnout kalhoty a stáhnout je ke kolenům.
Podvečerní neukojení ve Stromovce, bílá Maruščina stehna a neskutečná touha ho do ní vrazit, vybičovala můj úd doslova k prasknutí.
Po chvíli hledání zajel prudce do připraveného, vlhkého otvoru, až na samé dno.
Maruška se zmítala pod mými přírazy, házela hlavou a vykřikovala na můj vkus, až příliš sprostá slova.
„Jen se vyřvi, tady můžeš, tady tě nikdo neslyší,“ podporoval jsem její vulgarity.

Nakonec padla na znak vysílením, po silném a hlavně hlasitém orgasmu.
„Nechceš tu zůstat přes noc?“ zeptala se nakonec, když se probudila doslova z bezvědomí.
„Nezlob se, ale chtěl bych teď být chvíli sám,“ omluvil jsem se, posbíral své svršky a potichu jsem zmizel do svého bytu.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2288
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
2
Navigace v seriálu<< Ve víru velkoměsta – Charlota 2Ve víru velkoměsta – Opera >>

7
Komentujte

Please Login to comment
avatar
4 Comment threads
3 Thread replies
5 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
6 Comment authors
MartinTomášShockBob RomilDexius74 Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Dexius74
Člen
Dexius74

Poviedka je mimo zoznam seriálu…

Bob Romil
Člen

Tvé povídky jsou důkazem, že i bez tří mocných výstřiků během jedné soulože se dá napsat vzrušující kousek. Myslím, že já bych osobně překousl určitý pocit zklamání a z parku bych určitě neukojený neodešel 🙂 Popisy situací ze života za komančů si vždy připomenu, když to tady čtu.

Shock
Člen

Hezký pokračování….. Jen té nabídky v parku bych asi neodolal. Jsem zvědav kam to celé povede. Jinak je to psáno stylem osobního prožitku – buď to autor zažil, nebo je to směs zážitků a fikce.

Martin
Člen
Martin

Jeffe jedním slovem paráda . Další vzrušující pokračování ze života venkovského studenta v matičce Praze . Tady je jasně vidět , že nejen počet výstřiků a orgasmů dělá povídku .